Tipy a inspirace

A+ A A-

Velké Potíže a malý recePt

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

To, že je např. pro infarkt, mrtvici nebo rakovinu nebezpečné, když člověk vykouří za den tři desítky cigaret, je sice chronicky známé, ale kdyby byl před tím člověk v takové pohodě, že by na cigarety, přemíru alkoholu a nadbytek jídla, ani nepomyslel, jistě by si své zdraví přece vědomě tolik neničil. A to nemluvíme o rozčilování se, častém hněvu a neustálé nespokojenosti tak říka-jíc vždy a všude a za všech okolností. Možná si řeknete, co mám tedy v současných neuspokojivých, disharmonických a blbých ča-sech, kdy v této nezdravé době málem ani nelze zůstat zdravým, dělat??

 

 

V situaci, kdy už mi není „dvacet“, kdy chybí často nejen peníze, ale také elán i příležitost je vy-dělat nebo jsou podmínky v práci, pokud jí mám, natolik náročné, že se ráno budím starostí, jestli se dožiji ve zdraví večera a pracovní den ustojím, je každá rada drahá. Nedávno psali v novinách, že už i psychologům došly rady. Starosti, obavy z budoucnosti a nespokojenost jsou poslední dobou až příliš často nezvanými hosty deroucími se do nás všemi vstupy.

 

Problém:

Společným jmenovatelem a jakýmsi jevištěm toho všeho je moje mysl, kde na pozadí bdělého vědomí dovádí myšlenky, pocity, emoce a dojmy s představami, vzpomínkami a tužbami jako děti na pískovišti. Kdyby se ten kolotoč myšlenek a houpačka emocí aspoň na chvíli daly zasta-vit a daly mi pokoj. To by bylo něco… a jde to vůbec?… Musí to jít, a půjde to!

 

   

Východisko a řešení:

Nechme stranou zbytečné teoretizování a pojďme hned na věc:

 

Rozjetou a rozvibrovanou mysl násilím nezastavíme. Je nutná trpělivost a opakovaný trénink, ale ne když jsem v napětí a rozrušený nýbrž jsem-li v klidu a zrovna nic nemusím řešit.

 

Technika není ničím novým. Naopak. Jde o to ji jen používat. V sedu nebo v lehu si uvědomím svůj dech.

 

Soustředím se v uvolnění a prožívám nádech a výdech.

 

Uvědomím si svůj dech buď v oblasti nosních dírek, v oblasti břicha v srdci nebo uprostřed čela podle toho, co mi víc vyhovuje, a přenesu tam vědomí, resp. pozornost vědomí.

 

S nádechem v duchu vyslovím slova: „úplně…“ a s výdechem „…uvolnit“

 

Současně si lze představit při nádechu proud či příliv energie bílého světla a při výdechu umožnit tomuto světlu, aby se rozprostřelo tam, kde je jeho hojivého a uzdravujícího potenciálu nejvíc za-potřebí. Mohu také tuto energiizase stejnou cestouvracetdo prostoru, ze kteréhoživotnísílu, pránu nebo vitalitu, čerpáme, aniž si to třeba i uvědomujeme.Kromě praktického sousloví „úplně-uvolnit“ lze jistě použít i další významové formulace, kterým se říká afirmace-tvrzení,že něco je pravda.

 

Lzeovšem zkusitnásledující:S nádechemsiuvědomituprostředčela: „Šánti“s výdechemnechatener-giibíléhohojivého světlajakobystékatpodél páteředolůa paktonechatplynout.Rozhostí sevevásklid, který léčí všechnoutrpení.Tou „zázračnou“silou je „Óm“,resp.slabikaÓm – verbální výrazpro energii všehomíra,sílu,kteráneustáleplodívesmíry…Slovo neustáleje na místě,protožeexistence,bytía život nikdynekončía takynezačíná,jenplyne,jaklzepoetickyříct„odvěčnostido věčnosti“nebo„odnikud– nikam“,prostě proudíbezčasíma neníohraničenaniprostorem… Slovu „věčnost“ nepřisuzujme nábo-ženskoukvalitu. Kategoriečas a prostorjsoui vevědě,tedy vefyzice,jenumělevytvořenýmikategoriemi a pojmy,nebo-li předemdohodnutýmoznačením,kterébymělobýt conejsrozumitelnějšía přijatelné pro co nejvíce posluchačů.To, že si pod těmito výrazystejně každýpředstavíněcojiného,nevadí,pocitově a na takovété niternéúrovnijistotvětšinou všichni víme, o čem je řeč nebo-li,oč tu běží.

 

Důležitější je to vědomí a vnitřní odezva informace než to, jak to pojmenujeme.

 

Rozprava:

Krásné jsou všechny teorie a ještě krásnější náhrobky těch, co měly jen dobré úmysly. Jakou pak ale měly cenu a význam, když nebyly v praxi realizovány?

 

Skoro vůbec si neuvědomujeme,že pouze teoretickápovědomosto tom, že něco tak je, konstato-vání „to vím“ je jen pouhýmpřivlastňovánímsi cizí informace.Pokud tyto teoretické znalosti také nej-sou prožité tak říkajíc „na živo“, není jejich sebevědomé papouškování v žádném případě ještě zárukou, že tomu, o čem třeba i rádi před druhými hovoříme,také stejně tak i rozumíme.Může se to zdátparadoxní, ale je už to tak v povazečlověka,že právěnejvíc o tom,čemuprávěmoc nerozumíme, nejraději hovořívámea druhé tak s potěšením udivujeme. Ne nadarmose říká, že prázdný sud nejvíc duní a že mlčeti zlato a mluviti stříbro. Ten, kdo ví nebo to zažil, tak o tom ani mluvit nemusí, prostě to jakoby samo sebou vyzařujea jeho skromnéchování tomu dodává jen punc ceny, kterou ti, co to poznatmají,tak to taky poznají,aniž by to, nebo toho museli složitězkoumat. Je až s úsměvnýmpo-divem, že naši lidé však rádi zkoumají, spíše než své vlastnosti, kterýchpatrně mají plné zuby, raději ty vlastnosti cizí,abyasi to svéznáméportfoliocharakteristikobohatiliještěo to méněpoznanéa mohli si to asi tak víc užít. Je skoro až divné, že člověk, který tak málo zná sebe sama a nepřipouští si, že se není často, s čím chlubit s velkou náruživostínejen poznává, ale spíše aniž vůbec co poznal, tak nejraději posuzuje,soudía kritizuje. Co platno,že se to nemá a že to ubližuje,prostě mu to děládobře. Trochu zvrácené,pravda, ale za to více než pravdivé konstatování.

 

Tak aspoň že nás něco baví a vzrušuje. Vášeň posuzovat a pomlouvat druhé, zvláště nejsou-li přítomni a nemohou-li na svou obranu cokoliv utrousit, je nejspíš naší národní disciplínou, stejně tak jako kritizování a nadávání na poměry, režim a politiku. Opět však na nepravém místě a v ne-správnou dobu, jako už po tolikáté v historii, ne sami, ale jako jeden muž, celý národ a celá zem si to zase pěkně pokazíme, neproměníme-li planá slova v plodné skutky a s méně slovy více dob-rých činů tak společně jako každý sám vykonáme. Je stále se čemu učit. Učit a poučovat druhé, to nám jde, zvláště jsme-li národ učitele národů Comenia Jana Amose. V poznávání pravdy jsme jako lidstvo stále dosti pozadu. Pravda osvobozuje, ale jelikož jsme všechno jiné, jen ne svobodné bytosti, tak asi té pravdy také mnoho nebude, jinak bychom nevyráběli stále zbraně ve velkém, ne-produkovali jedy a nepřátelili se se vším, co může lidstvo když ne vyhladit, tak alespoň poškodit.


Pomlouváním, nenávistí a závistí už zabíjíme, aniž bychom jen ruku vztáhli.

 

Návodem k tomu jsou média a masmédia, tzv. zábavní průmysl a vše co s tím, co pravdu škádlí a uráží, koketuje. Žít v iluzi, klamu a lži, když už ne aspoň v polopravdě, to nám jde mistrovsky. A právě na kvalitě poznávání a uvědomování nejvíc záleží. To jak to vidíme je určující a také postoj a stav ducha, či spíše srdce v jakém se nachází. Frederick Langbridge lyricky a výstižně vyjádřil až zákeřně propastnou trhlinu a propast mezi tím, jak tragicky rozdílný a obrovsky propastnýmůže být rozdíl mezi postojem a úhlem pohledu dvou lidí, majících v daný moment stejné možnosti.

 

„Dva muži se dívají stejným oknem: Jeden vidí bláto a druhý vidí hvězdy.“ Frederick Langbridge. Asi není co dodat. Přesto se ve stejné pozici nacházíme v dnešní relativně svobodné době úplně skoro všichni a jak už se v 50. letech minulého století vyjádřil slavný speaker, bývalý americký pří-slušník námořní pěchoty, který přežil dne 7. 12. 1941 útok Japonců na Pearl Harbor, Earl Nigh-tingale ve své knize Nejneobyčejnější tajemství, že právě teď žijeme v té nejskvělejší době, co kdybyla. Naší tragédií a příčinou utrpení je, že místo hvězd vidíme to bláto a špínu.

 

Jistě, to „zlo“ tady bohužel je, nelze ho nevidět, ale nemusíme se tou špínou zašpinit a do bláta se namočit. V tom máme stále svobodnou volbu, a i když je to často na ostří nože, protože ta hra-nice mezi dobrým a špatným, mezi zdravým a nezdravým a tak dále, je tak jemná a často nez-natelná, že se nám až ztrácí z dohledu. Zvláště v dnešní době, kdy se, slušně řečeno, relativizují všechny kvality a hodnoty. V časech, kdy za vším je možné hledat úplně všechno, ztrácí pevnou půdu pod nohama i zkušený trapper a profesionál.

 

Ono je snadné vyznat se v tom, co zná každý, ale známe se my sami natolik dobře, abychom někdy nezapochybovali? V poslední době je těch pochyb až patologicky mnoho a neubývají.

 

Situace je jakoby zacyklená a jediným řešením je jakýsi restart, který ovšem nelze uskutečnit zmáčknutím tlačítka a vyčkat do opětovného rozsvícení obrazovky. Přesto lze restart uskutečnit i bez toho, abychom pohnuli prstem.

 

Nakonec právě ta účinná změna, kterou musíme uskutečnit, je účinná, jen když se uskuteční uvnitř nás a v nás samých.


Přestože to tak nějak cítíme, nacházíme se v paradoxní a úsměvné situaci a roli člověka, který hledá ztracené brýle, které má na nose. Otázka mysli, vědomí a fungování mozku je dodnes i pro zasvěcené učence hádankou

a vysvětlit to, jak funguje vědomí, neboli právě ta funkce mozku, prostřednictvím které chá-peme, že můžeme víc, než si jen myslíme, je paradoxně nejtěžší. Přece nám nebude nikdo vy-světlovat, jak my si vysvětlujeme sebe.

 

Tak nějak bychom se necítili ve své kůži, když nám někdo bude radit co dělat, abychom se cítili zdravě a fajn.

 

Tolik bezpráví, nespravedlnosti a hloupostí nám komplikuje život a my stále víc propadáme deziluzi o tom, že se to zlepší, že bude líp i bez hnutí „ANO“. Líp bude, ale až budeme skutečně chtít, řekli by-chom malému dítěti s přesvědčivou jistotou zralého rodiče. No ale kde vzít tu jistotu, že? V době, kdy základní jistoty už nejsou jistotami a kdy vše, co bylo jisté, se už dávno stalo nejistým a to způsobem, že se až bojíme si připustit, že nás to minulo, je každá rada drahá. My se přece jen musíme rozhod-nout TADY A TEĎ, a když ne hned, tak kdy, ne-li vůbec někdy, bude-li ono ještě vůbec „někdy?“

 

V takovémto momentu je nejlépe si uvědomit, že čas je uměle dohodnutá veličina a že i počet let je jen číslo a ne skutečný stav. Proto se hovoří o několika různých mírách měřících náš čas. Míra kalendářní, tak zvaná početní, je ze všech ta nejméně přesná a má jen velmi malou výpo-vědní hodnotu. Spolehlivější je míra zkušenostní a míra, kterou si sami určíme. Pamatujme, či spíše nezapomínejme, že vše je opravdu pouze relativní a to doslova. Když je člověku nedobře a nevidí to pověstné světlo ani na konci tunelu je dobré si např. připomenout osudy lidí, kteří tam to světlo viděli, i když skutečně byla kolem stále tma. Jednou z takových dosud žijících lidských bytostí, která za války jako mladá holka přežila pochod smrti a před tím čtyři vyhlazovací tábory, byla např. paní Zdeňka Fantlová, z jejíž osobní výpovědi uveřejněné v jakési autobiografii pod názvem: „Klid je síla, řek´ tatínek“ si dovoluji uvést pár vět:

 

Všechno zlé už se stalo, říká Zdenka Fantlová, která přežila Osvětim i pochod smrti.

Autor: Milena Štráfeldová

Rokycany, Terezín a Osvětim. A po roce 1945 Švédsko, Austrálie a Anglie. I takto stručně lze popsat život Zdenky Fantlové, autorky knihy Klid je síla, řek tatínek. Líčí v ní životní zkušenosti, ze kterých i po šedesáti letech mrazí. Zdenka Fantlová totiž přežila Osvětim i pochod smrti do Ber-gen-Belsenu. Do našeho studia ji pozvala Milena Štráfeldová. Nikdy se nenaučím vést rozhovory s lidmi, kteří prošli holocaustem. Je to sice iracionální, ale stále cítím za holocaust vinu. A teď proti mně u mikrofonu seděla vitální, elegantní dáma, které by nikdo nehádal víc než šedesát, i když má osmdesátku dávno za sebou, a o své zkušenosti vyprávěla z pozice pozorovatele:

Zdenka Fantlová: „Přežíváte podle svého. Buď jsou lidi, kteří si připadají jako oběť, a když si při-padají jako oběť, tak i jsou. Ubírá to energii, mají strach a nakonec podlehnou. Já jsem byla po-zorovatel. Mě se to vůbec netýkalo.

 

Pro mne to bylo dobrodružství. Byla jsem mladá, a když jste mladá, je vám osmnáct, tak je všechno dobrodružství. Jaké to je teď, tady je nějaký ostnatý drát, a co bude potom… A na sebe nemyslíte. A proto o tom teď mohu mluvit a mohla jsem psát, a na-opak bych řekla, že mne celá ta zkušenost obohatila.“

 

Příběh Zdenky Fantlové začal v jihočeské Blatné, kde se v roce 1922 narodila. Její rodiče se však brzy přestěhovali do Rokycan. Tam vyrůstala, měla své kamarádky, chodila na gymnázium. Z něj ji ale jako Židovku za protektorátu vyloučili a ona ze vzdoru začala studovat angličtinu: „Všecko je osud. Všechny naše zkušenosti se řetězí s něčím jiným, proč to tak nastalo. Když mne vylou-čili z gymnázia v Rokycanech, tak jsem se dala zapsat do Anglického ústavu, abych se naučila anglicky. Slyšela jsem Freda Astaira zpívat písničku z nějakého muzikálu You are my lucky star. A to mne tak fascinovalo, že jsem si řekla, že se to musím naučit. Neměla jsem důvod, ale přeci jenom to byl můj osud, protože pět let nato mi ta řeč zachránila život.“ K tomu dojde ovšem až v roce 1945, v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Na začátku této válečné anabáze byl v roce 1942 Terezín: „Terezín nebyl vlastně žádné velké utrpení, protože jsem patřila mezi mladé kum-štýře. Hráli jsme divadlo a ty dva a půl roku mi tak nějak utekly. My jsme nevěděli nic o Osvětimi, o plynových komorách, my jsme tancovali pod šibenicí. Říkali jsme si, jsme v Terezíně, to je ještě na naší půdě, i když to byl protektorát, ale mluví se tu česky a jsou tu čeští četníci. Ta válka jed-nou skončí, pojedeme domů a život půjde dál.“ Místo toho čekal Zdenku Fantlovou v r. 1944 transport do Osvětimi. Na tamní rampě viděla naposled svou maminku. Prvním dojmem z kon-centračního tábora byl šok: „Já jsem si připadala, že jsem propadla do nějakého hrozného pod-světí. Najednou jste v prostředí, které jste si nedovedla představit. Nic jste o něm nevěděla a říkáte si, co to je? Kde to jsem? Tady odtud se nedostanu.“

 

Přesto uvěřila, že přežije, i když to nebude lehké. Každý tu bojoval o holý život.

 

„Tam opravdu poznáte, kdo je kdo. V normálním životě je to kamufláž, lidi mají majetky, auta a já nevím co všechno. Mají určitou společenskou hodnotu, status, ale tam jsou nazí. Jsou to, co jsou. Ti, kteří platili za někoho, pan továrník a milostivá paní, byli sobci a šli přes mrtvoly. Pak tam třeba byli lidi, kteří v normální společnosti byli nikdo, a to byli ti hrdinové.“ Osvětim Zdenka Fant-lová skutečně přežila, s pochodem smrti ale prošla půlkou Evropy a ocitla se v Bergen-Belsenu. Tamní koncentrační tábor v dubnu 1945 osvobodili Britové, paradoxně však právě tehdy byla smrti nejblíž. Onemocněla totiž tyfem. Tyfová epidemie kolem ní na samém konci války zabíjela vysílené vězenkyně po stovkách. Z posledních sil se doplazila na ošetřovnu, kde ji našel britský voják. A tehdy jí angličtina zachránila život:

 

„Protože s tím Angličanem jsem mohla komunikovat. Vysvětlit mu, o co jde. A ten mne vytáhl z těch mrtvol a odvezl pryč.“ Další čtyři roky pak prožila ve Švédsku, kam ji na léčení převezl Červený kříž. Pracovala tu dokonce i na čs. velvyslanectví, v roce 1949 se ale rozhodla pro od-chod do Austrálie. V Evropě už neměla nikoho, všichni členové její rodiny za války zahynuli:

 

„Já jsem se vrhla do tmy jak dobrodruh. Sama, patnáct liber v kapse, bylo mi všechno jedno. Ale v Austrálii začal nový život a zase byly takové osudové náhody. Sešla jsem se s kamarádkou, také herečkou z Terezína, která byla už uvedená v Realistickém divadle. Přijela se svým mužem a tam jsme založili hereckou skupinu a hráli jsme sedm let. Výborné hry, které v Austrálii neznali, uvedli jsme Dostojevského Zločin a trest, Strindbergovu Slečnu Julii, Ibsenovu Noru.“


V Austrálii se Zdenka Fantlová setkala i s mnoha Čechy, kteří tam odešli po únoru 1948. Tato „várka z první republiky“, jak říká, si zachovala vynikající češtinu. Dodnes jí proto vadí, když se do češtiny míchají anglické výrazy. „Ale ta várka, která přišla po nás, ti se už za svou řeč styděli. Ti už zamítli svou vlast, my jsme ji samozřejmě vyznávali, a s tím jde okamžitě řeč. Jakmile ztra-títe národní identitu, osobní identitu, tak řeč trpí. “V roce 1969 se Zdenka Fantlová přestěhovala z Austrálie do Anglie, kde žije dosud. Cítí se tam prý v bezpečí. Občas se ale odtud vrací do Česka. Před deseti lety vydala v Praze knihu nazvanou Klid je síla, řek tatínek. Popisuje v ní roky strávené v Terezíně a Osvětimi. Dodnes jezdí na besedy po školách, kde se snaží studentům vy-světlit, co vlastně Osvětim byla a jak zabránit tomu, aby se už nemohla opakovat. A co pro ni zna-menají pokusy holocaust popírat? „Je to nebezpečné a měla jsem s tím zkušenost v jedné německé škole, kde se při otázkách hlásil student a řekl: nemyslíte, že po šedesáti letech už o tom holocaustu nemusíme mluvit? A já jsem řekla, že to tak není. Ono vůbec nejde o šedesát nebo o třicet či pětadvacet let. Tady jde o něco úplně jiného. Zaprvé jde o to, že holocaust opravdu existoval. Máme na to dokumenty a i my jsme tady, alespoň pár z nás. Takže víme, že to existovalo. Ozývají se hlasy, které to popírají, a za deset, dvacet let tady nikdo nebude a třeba se budou přepisovat dějiny. Ale to by byla škoda. A za druhé holocaust má sloužit ne jako histo-rický dokument, ale varování. Varování pro budoucnost, protože není důvod si myslet, že když se to stalo jednou, nemůže se to opakovat. Může. Za jiných okolností, jinde, jinak. Proč? Protože to nebyla živelná katastrofa, to si vymysleli lidi. A lidi se nemění. Na stejném principu máme dneska terorismus. A co to je? Nenávist. A toho se musíme varovat, a proto musíme bojovat. Ale jak? Když se dnes řekne: už se to nesmí nikdy opakovat, je to pro mne prázdná fráze. Ta neznamená už vůbec nic. My máme v ruce jen jednu zbraň, a to je tolerance. Je nás hodně na zemi, už jsme globální, my se proto musíme naučit tolerovat. Tolerance nemusí být podporovaná vládou za velké peníze, ta začíná u každého jednotlivého člověka.“

1. Zdroj: Český Rozhlas 7, Radio Praha. Všechna práva vyhrazena. © Copyright 1996, 2009 Radio Prague. Url: http://www.radio.cz/cz/clanek/77695

 

Trošku déle jsem uvažovala, jestli o tom psát či ne. Někdy minulý týden jsem zhlédla dokument paní Třeštíkové – Má šťastná hvězda. Nebudu psát, že dokumenty paní režisérky jsou většinou velice zajímavé a baví mě, ale tento dokument byl jedinečný a unikátní. Byl pojednán jako vy-právění nádherné dámy – Zdenky Fantlové. Tato neuvěřitelná paní přežila tři koncentrační tábory, ve kterých ztratila celou svou rodinu i životní lásku a také pochod smrti pomalu celou Evropou. Její utrpení a tato trnitá cesta skončily ve chvíli, kdy Bergen-Belsen osvobodili Američané. O jejím příběhu si každý na internetu může najít spoustu informací, stačí do vyhledávače pouze zadat Zdena Fantlová.

 

Bez mučení se přiznám, že jsem zrovna dva dny před zhlédnutím tohoto dokumentu vplula do trošku větší deprese, která mi nedovolila spát, ani pomalu žít život. Když jsem ten den usedala k televizi, deprese se ještě víc znásobila, jelikož nedávali nic, co by mě z ní alespoň trochu do-stalo. Tak trošku z nudy jsem přepnula na druhý program ČT a blahořečím okamžiku, kdy jsem tak udělala. Paní Zdena svým nádherným dojemným vyprávěním naplnila mé srdce i mou mysl něčím nepopsatelným. Její příběh jsem celý proplakala, ale deprese byla ihned pryč. A proč to všechno píšu?

 

Chtěla bych, aby tento příběh viděl každý člověk, každé dítě ve škole. Ano je velice šokující, je doplněn šílenými záběry z koncentračních táborů a jejich osvobození, ale po zhlédnutí tohoto pří-běhu se najednou všechny problémy (které za problémy považujeme) scvrknou do neuvěřitelně malé kuličky, kterou vyhodíte z okna a život je šťastnější.

 

Paní Zdeně je přes osmdesát let a je stále vitální, má jiskru v oku, nevídaně čerstvý mozek s nádherným smyslem pro detail a popis událostí, které se staly tak dávno. Žije život ze dne na den a užívá si zrovna to, co chce… musí se nám stát něco podobného, abychom si života začali víc vážit?

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar