Tipy a inspirace

A+ A A-

Zesílené myšlení a člověk vzdušný

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Dnes budu v jistém směru pokračovat v elementárních úvahách, které jsem nedávno zahájil. V první přednášce tohoto cyklu jsem upozornil na to, že skutečná vnitřní potřeba srdce v člověku – nalézt cesty duše k duchovnímu světu, nebo je alespoň hledat – vyrůstá ze dvou stran. Jedna strana je ta, která přichází od přírody a druhá přichází z vnitřní zkušenosti, z vnitřních zážitků.

Představme si dnes ještě jednou zcela elementárním způsobem obě stránky lidského života. Uvidíme, jak v podvědomí skutečně působí podněty, které člověka vhánějí do veškerého poznání, o které usiluje z potřeb svého života – umění, náboženství, atd. Řekl bych, že tento protiklad můžete prostě v každém okamžiku pozorovat sami na sobě.

celý článek

 

Vezměme zcela prostou věc – díváte se na nějakou část svého těla. Díváte se na svou ruku. Hledíte na ni a poznáváte ji právě tak, jako nějaký krystal, nějakou rostlinu nebo vůbec cokoli v přírodě.

Když pohlížíte na tuto část svého fyzického těla a žijete s tímto přístupem, naleznete právě to, co tak tragicky zasahuje do celého lidského života, jak jsem o tom mluvil. Poznáváte, že to, co vidíte, bude jednou mrtvolou, stane se něčím, o čem je nutné říci: Přijímá‑li to vnější příroda, není schopna ničeho jiného, nežli to zrušit. Ve chvíli, kdy se člověk ve fyzickém světě stává mrtvolou a tato mrtvola je jakýmkoli způsobem odevzdána živlům, není již ani řeči o tom, že by byla lidská podoba vlita do substance, kterou na sobě můžete vidět a která ji udržuje. Všechny přírodní síly, které mohou být obsahem nějaké vědy, jsou schopny jedině toho, aby člověka ničily – nikdy, aby jej vytvořily. Každá nezaujatá úvaha, která vychází nikoli z teorie, nýbrž ze zkušeností života, vede k tomu, že si člověk řekne: Díváme se kolem sebe na přírodu, pokud ji chápeme – nechceme nyní mluvit o tom, co zatím vnějším chápáním nelze pochopit. Jako dnešní civilizované lidstvo se pokládáme za nesmírně pokročilé, když jsme poznali tolik a tolik přírodních zákonů. Mluví‑li se o pokroku, je to dokonce zcela oprávněné. Ale skutečností je, že všechny přírodní zákony mají ve svém působení jen tu jedinou možnost – ničit člověka, nikdy jej však tvořit. Díváme‑li se do světa, nemáme zatím možnosti pochopit něco jiného, nežli tyto přírodní zákony, které člověka ničí.

Pohleďme nyní do svého nitra. Prožíváme to, co nazýváme svým duševním životem: své myšlení, které nám může být dosti jasné, své cítění, které je nám již méně jasné, a své chtění; nu, toto je nám úplně nejasné. Nikdo s obyčejným vědomím zprvu nemůže mluvit o tom, že vidí, jak nějaký úmysl uchopit předmět, působí v tomto velmi složitém organismu svalů a nervů, aby posléze uvedl do pohybu paže a nohy. Co působí v našem organismu, vycházejíc od myšlenky až k okamžiku, kdy vidíme, že je předmět vyzdvižen, to je zahaleno do naprosté temnoty. Ale určitý podnět v nás působí zpětně, vzhůru, a praví nám: Chci to učinit. Proto si také připisujeme chtění a zíráme‑li do svého nitra, říkáme o svém duševním životě, že v sobě máme myšlení, cítění a chtění.

To má ale ještě jinou stránku, která je pro nás v jistém směru tragická. Vidíme, že při každém spánku tento celý duševní život člověka zaniká a při procitnutí vždycky znovu povstává. Ale vidíme více. Vidíme, že se při jistých poruchách v našem organismu tento duševní život rovněž poruší. Vidíme také, že je závislý na tělesném vývoji tohoto organismu. V malém dítěti je ve stavu snivém. Postupně se zjasňuje, ale toto zjasňování zcela souvisí s tělesným vývojem. Když pak stárneme, slábne. Duševní život souvisí s vývojem a úpadkem organismu.

Jsme přesvědčeni, že náš duševní život má zcela jistě své vlastní bytí, že je však ve svých jevech závislý na fyzickém organismu. – To však ještě není vše, co o tomto duševním životě můžeme říci. Duševní život má v sobě totiž něco, co je pro život člověka obzvláště cenné, neboť v tom vlastně spočívá celé jeho lidství, jeho lidská důstojnost. Je to stránka morální.

Ať se v přírodě rozhlížíme sebedále, morální zákony v ní nenajdeme. Morální zákony musí člověk prožívat zcela ve svém duševnu. Ale v duševnu musí být také zachovány. Úvaha o tom tedy musí být pouze v duševním nitru. A za ideál morálky musíme pokládat to, abychom jako lidé také dovedli zachovávat morální zásady, které nám nejsou vnuceny. Pokud musíme říci, že nám něco vnucují naše pudy, instinkty, vášně, emoce atd. – dobře, člověk musí konat to a ono. Ale člověk se nemůže stát abstraktní bytostí, která pouze zachovává zákony. Morálka začíná teprve tehdy, když jsou tyto emoce, pudy, instinkty, vášně, výbuchy letory, temperamentu atd. uvedeny pod vládu čistě duševní dohody s morálními zákony, pojatými čistě duchovně.

To znepokojující, co po celou dobu lidského vývoje vždy vedlo ke snaze povznést se nad přímo viditelný život, má vlastně původ v těchto zákonech, ať již při tom spolupůsobí podvědomé či nepodvědomé momenty. Na jedné straně totiž pozorujeme tělesnou bytost, která však náleží jen k přírodě, která ji dovede jen zničit, a na druhé straně jsme podle své vnitřní zkušenosti duševní bytostí, jež zaplane a pohasíná, a přece je spojena s tím, co je v nás nejcennějšího – se stránkou morální.

Musíme tedy říci: To, o čem jsme zásadním způsobem přesvědčeni, že je tady – naše tělo – zcela jistě povstalo z přírody. Ale příroda má pouze moc je zničit. To, co na druhé straně poznáváme ze zkušenosti, náš vlastní duševní život, nám uniká v každém spánku; to je závislé na každém vzestupu a poklesu naší tělesnosti. Jakmile se poněkud povzneseme nad nátlak, který má na člověka výchova, ihned poznáme, že přes zasahování mnohých podvědomých a nevědomých vlivů závisí každá náboženská, umělecká, a vůbec každá vyšší snaha lidí po celou dobu lidského vývoje na těchto protikladech.

Miliony lidí si to ovšem neuvědomují. Je však nutné, aby si člověk zcela uvědomil to, co je pro něj životní otázkou?

Kdyby lidé měli žít tím, co si uvědomují, brzy by zemřeli. Největší část života plyne právě v tom, co vyvěrá z nejasných, podvědomých hlubin, a vniká do celkové životní nálady. Nesmíme říkat, že tyto životní záhady pociťuje jen ten, kdo je dovede intelektuálně jasným způsobem formulovat a předložit je jako na talíři: první životní záhada, druhá... atd. Na tyto lidi se dokonce může dát nejméně.

Přijde nějaký člověk. Má co říci, snad něco zcela všedního; ale říká to tak, že nemá pražádnou radost z toho, že to říká s nadějí, že tím získá něco pro život. Chce něco a zase to nechce. Nedochází k rozhodnutí. U toho, o čem sám přemýšlí, se necítí docela dobře. Proč tomu tak je?

Protože v podvědomých hlubinách své bytosti nemá žádnou jistotu o vlastním základě lidské bytosti a lidské důstojnosti. Cítí záhadu života. To, co cítí, vychází právě z polárního protikladu, o kterém jsem mluvil.

Tak tu stojí člověk. Na jedné straně pohlíží ven na své fyzické tělo, které je pro něj neustálým zdrojem hádanek. Na druhé straně pohlíží na svůj duševně‑duchovní život, který je pro něj rovněž neustálou záhadou. Při tom je největší hádankou následující: Pociťuji‑li skutečně morální podnět a musím‑li uvést do pohybu nohy, abych učinil krok k jeho uskutečnění, uvádím do pohybu své tělo. Mám, řekněme, blahovolný podnět. Ten prožívám skutečně nejdříve čistě duševně. Obyčejné vědomí nemůže pochopit, jak tento blahovolný podnět vnikne do tělesnosti. Jak to, že morální podnět uvádí do pohybu svaly a kosti?

Takovou úvahu je možno pociťovat jako teoretickou. Můžeme říci: To přenecháme filosofům, ti o tom již budou přemýšlet. Obyčejně se to dělává tak, že se taková otázka přenechá myslitelům a potom se pohrdá tím, co myslitelé řeknou, nebo se to také zlehčuje. Nu, lidská hlava je tomu ráda, lidské srdce však nikoli. Lidské srdce pociťuje nervózní neklid, neboť nepociťuje životní radosti, životní jistoty, podstatu života a tak dále. Způsobem myšlení, které lidstvo přijalo do první třetiny 15. století, a které dosáhlo tak velkolepých výsledků v oboru vnější přírodní vědy, se nijak nedospělo k tomu, aby se částečně vniklo do těchto dvou věcí – do záhady lidského fyzického těla a do záhady lidské duševní zkušenosti. A právě proto, že to jasně chápe, přichází anthroposofie a praví: Zajisté, myšlení, jak se v lidstvu vytvořilo, je vůči skutečnosti bezmocné; ať přemýšlíme sebevíc, do vnějšího přírodního dění nemůžeme svým myšlením zasáhnout. Ale pouhým myšlením nemůžeme zasáhnout ani do svého vlastního organismu vůle. Teprve když důkladně procítíme všechnu bezmocnost tohoto myšlení, dostaneme podnět, abychom nad ně vystoupili.

Ale nad myšlení nemůžeme vystoupit fantazií a o světě nemůžeme začít přemýšlet odnikud, nežli od myšlení. Jde o to, dospět životní nutností prostě k tomu, abychom vycházejíce od tohoto myšlení našli cestu, jak by proniklo hlouběji do bytí, do skutečnosti. A tato cesta spočívá jen v tom, co najdete jako meditace popsáno v mé knize „O poznávání vyšších světů“.

Meditace spočívá právě jen v jiném prožívání myšlení, nežli obyčejně. Dnes lidé prožívají své myšlení tak, že k němu přijímají podněty zvenčí, oddávají se vnější skutečnosti. Když vidíme, slyšíme, hmatáme, atd., pozorujeme, že přijímání vnějších dojmů jaksi pokračuje v našich myšlenkách. Ve svém myšlení se chováme trpně. Oddáváme se světu a myšlenky k nám přicházejí. Takto dále nedojdeme. Jde o to, abychom přemýšlení začali prožívat. K tomu dojdeme, když si zvolíme myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout, podržíme ji ve vědomí a celé vědomí na ni soustředíme.

Je úplně lhostejné, jaký smysl má tato myšlenka pro vnější svět. Záleží pouze na tom, abychom na ni soustředili vědomí a ničeho jiného si nevšímali. Musí to však být myšlenka přehledná. Jednou se mne velmi učený muž ptal, jak se medituje. Řekl jsem mu, že nezáleží na tom, znamená‑li myšlenka nějakou vnější realitu. Ať myslí: Moudrost je ve světle. Ať svou duševní sílu obrací opět a opět k tomu, aby myslil: Moudrost je ve světle. Zda to pravda je nebo není, na tom nezáleží. Právě tak nezáleží na tom, zdali je to věc světem hýbající a nebo hra. Účinek je stejný právě tak, napínáme‑li paži, abychom ji opět a opět uváděli do pohybu. Tím zesilujeme svaly svých paží.

Je lhostejné, jaký má myšlenka význam; provádíme‑li tuto činnost znovu a znovu, zesilujeme své myšlení. Ale musíme mít myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout. Jinak jsme vydáni všelijakým překážkám, vyplývajícím z vlastního uspořádání. Člověk by nevěřil, jak mocná je sugestivní síla vzpomínek na to, co jsme zažili a pod. Jakmile zvolíme složitější myšlenku, ihned ze všech stran přicházejí démonické síly, které člověku do vědomí vsugerují to či ono. O tom, že meditujeme s úplnou obezřetností, se stejnou obezřetností, s jakou jinak kráčí člověk světem, si můžeme být jisti jen tehdy, máme‑li plné vědomí, máme‑li skutečně myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout a ve které nemůže spočívat nic jiného, nežli to, co člověk myšlenkově prožívá.

Uspořádáme‑li si takto svou meditaci, a řeknou‑li pak někteří lidé, že podléháme autosugesci a podobně, je to úplný nesmysl. Záleží pouze na tom, dosáhneme‑li toho, abychom měli přehlednou myšlenku. Jak jsem již často řekl, závisí to ovšem na tom, jaké schopnosti člověk má; u jednoho to trvá dlouho, u jiného krátce. Takovou koncentrací člověk zesiluje svůj duševní myslivý život. Po nějakém čase člověk zjistí, že své myšlení prožívá jinak, než v obyčejném vědomí. V obyčejném vědomí prožívá své myšlenky tak, že jsou bezmocné. Jsou to totiž jen myšlenky. Touto koncentrací však člověk dospěje k tomu, že myšlenky skutečně prožívá jako vnitřní bytí, tak jako prožívá napětí svého svalu, natažení paže, aby uchopil nějaký předmět. Myšlení se v něm stává realitou. Nabývá‑li v tom většího a většího cviku, prožívá pak v sobě druhého člověka, o němž dříve nic nevěděl.

Potom pro člověka nastává chvíle, kdy si řekne: Jsem člověk, který na sebe zprvu pohlíží zevně, jako pohlížíme na věci v přírodě. Uvnitř zcela nejasně cítím napětí svých svalů, ale nevím vlastně, jak mé myšlenky do tohoto napětí svalů vnikají. Když však člověk své myšlení zesílí, pak cítí, jak se v jeho bytosti doslova řine, jak proudí a tepe v něm zesílené myšlení. Cítí v sobě druhého člověka. Zprvu je to však abstraktní určení. Hlavní věcí je, aby nám ve chvíli, kdy v sobě pocítíme tohoto druhého člověka, začalo na mimozemských věcech záležet tak, jako nám dříve záleželo jen na věcech pozemských. Ve chvíli, kdy cítíte, jak se myšlenka stává vnitřním životem, kdy cítíte jeho proudění, jako cítíte vdechy a výdechy, obrátíte‑li na ně pozornost, v té chvíli cítíte, že k vašemu celému lidství přibylo něco nového. Dříve jste na příklad cítíli: stojím na nohou. Pode mnou je půda, která mě nese. Kdyby jí nebylo, musel bych se propadnout do bezedna. Na něčem stojím.

Později, když je vaše myšlení zesíleno, když v sobě cítíte druhého člověka, ve chvíli, kdy se o něj obzvláště zajímáte, se o pozemské kolem vás začínáte zajímat méně nežli dříve. Ne, že byste se stali snílkem, blouznivcem. Tím se člověk nestane, jestliže k takovým stupňům poznání dospěje jasným, poctivým způsobem. Se vší svou životní praxí se může zase dobře vracet do obyčejného života. Nestává se fantastou, který by řekl: Ach, poznal jsem duchovní svět, pozemský má menší cenu, je bezpodstatný; teď se zabývám více duchovním světem. Ten, kdo jde skutečnou duchovní cestou, se takovým nestává; ten nejprve řádně poznává cenu vnějšího života, když se do něho opět vrací.

Ale toto obrácení zájmu ke druhému člověku je spojeno s tím, že prostorové okolí Země začíná nabývat stejnou cenu jako to, co je dole na Zemi. Člověk ví, že ho nese zemská půda. Ví, že mu Země dává ze svých přírodních říší látky, které musíme požívat, aby tělo potravou dostávalo podněty, které potřebuje. Ví, jak tímto způsobem souvisí s pozemskou přírodou. Jako tedy musí jít do zahrady uříznout zelné hlávky a potom je uvařit, aby je mohl jíst – jako je tedy nutné to, co je venku v zahradě, stejně jako první, fyzické tělo člověka – podobně nyní poznává, čím je mu sluneční paprsek, měsíční světlo a třpyt hvězd kolem Země. Člověk nabývá možnosti, aby o tom, co je kolem Země, postupně myslel tak, jako dříve přemýšlel o svém prvním fyzickém těle, o svém fyzickém pozemském okolí.

Můžeme si říci, že to, co v sobě člověk nosí – kosti, plíce, játra, atd., v určitém směru souvisí s hlávkou zelí nebo bažantem atd.; tedy s tím, co je venku ve světě. Ale to, co teď v sobě nosí jako druhého člověka, to souvisí se Sluncem a Měsícem, se třpytem všech hvězd, to souvisí s prostorovým okolím Země. Tím člověk vchází do důvěrnějšího poměru k prostorovému okolí Země, než je jeho obyčejný poměr k zemskému okolí, není‑li právě potravinářským hygienikem apod. Tím skutečně získává druhý, zatím prostorově druhý svět.

Člověk si zvyká považovat se za obyvatele hvězdného světa, tak jako se dříve považoval za obyvatele Země. Předtím se za obyvatele hvězdného světa nepovažoval, neboť věda, která nejde až k zesílení myšlení, nedává člověku vědomí, že vzhledem ke svému druhému člověku souvisí s prostorovým okolím Země tak, jako souvisí fyzický člověk s fyzickou Zemí. Počítá, ale všechno, co přinášejí výpočty, i výpočty samotné astrofyziky atd., jsou jen věci, které vlastně pro člověka nemají význam; nanejvýš uspokojí jeho vědychtivost.

Jaký konečný význam má pro člověka, pro to, co vnitřně prožívá, ví‑li, jak si může představit vznik spirální mlhoviny v souhvězdí Ohařů – což beztoho ani neodpovídá skutečnosti – nebo to, jak se tato mlhovina dnes vyvíjí? To pro člověka nemá význam. Člověk má k hvězdnému světu takový poměr, jaký by měla k Zemi nějaká beztělesná bytost, která by odněkud přišla a zdržovala se na Zemi, nepotřebovala by potravu, nemusela by na zemi stát, atd. Ale když člověk takto zesílí své myšlení, stává se skutečně z pouhého občana Země občanem vesmírným.

A nyní vzniká určitý obsah vědomí. Můžeme jej charakterizovat takto: Že jsou venku hlávky zelí, že je obilí, to je pro nás dobré, to buduje naše fyzické tělo. Mezi tím, co je venku v různých přírodních říších a mým fyzickým tělem zjišťuji určitou souvislost.

Ale zesíleným myšlením začínám zjišťovat právě takovou souvislost mezi mým druhým člověkem, který ve mně žije, a tím, co nás obklopuje v mimozemském prostoru. Řekněme, že obyčejnýma očima nevidím nic. Vyjdu‑li ve dne, působí mimozemské sluneční světlo tak, že všechny předměty vidím. Zprvu nevím nic. Omezím‑li se pouze na Zemi, vím: to je hlávka zelí, to je krystal křemene. Obojí vidím následkem slunečního světla, ale na Zemi mne zajímá jen rozdíl mezi hlávkou zelí a křemenem.

Nyní začínám vědět: Já sám jako druhý člověk mám stejný původ jako to, co mi činí viditelným hlávku zelí a křemen. To je velmi významný skok, který ve svém vědomí učiníme. Je to úplná metamorfóza vědomí. Od té chvíle si můžeme říci: Stojíš‑li na zemi, vidíš‑li fyzické předměty, jež souvisí s tvým fyzickým člověkem a zesílíš‑li své myšlení, stává se ti pak mimozemské prostorové bytí světem, který má pro tebe i člověka, kterého jsi v sobě teprve objevil, velký význam. Má pro tebe stejný význam, který pro tebe mělo dříve všechno fyzické na Zemi. Pak přičítáš kosmickému éteru, jehož účinky ti činí pozemské věci viditelnými, druhé bytí, stejně jako fyzické Zemi přičítáš původ svého fyzického těla. A když teď říkáš, že máš fyzické tělo a že máš tělo éterické, mluvíš z vlastní zkušenosti. Když pouze systematizujeme a představujeme si člověka, který sestává z různých článků, to ještě není obsah poznání. Skutečným poznáním teprve je, když obrátíme pozornost na celou tuto metamorfózu, proměnu vědomí, která vzniká tím, že v sobě skutečně objevíme takového druhého člověka.

Když vztáhnu svou fyzickou paži a má ruka uchopí nějaký předmět, doslova cítím proud, který je ve vztažení paže. Zesílením myšlenky cítíme, jak v člověku působí, jak je v sobě pohyblivá. Je to i jakési hmatání, které žije v organismu; v éterickém, jemnějším, nadsmyslovém organismu, který je tu právě tak, jako fyzický organismus, jenže nesouvisí s pozemským světem, ale s mimozemským.

Nyní nastává chvíle, kdy je nutno, aby člověk takřka o stupeň sestoupil, neboť takovým imaginativním myšlením, jak jsem je popsal, již dospívá k tomu, že v sobě cítí toto vnitřní hmatání druhého člověka a že vidí jeho souvislost s vesmírnými dálkami. Ale má‑li člověk dospět dále, je nutno, aby se opět vrátil k obyčejnému vědomí.

Nuže, myslíme‑li na fyzické tělo člověka, jak jsem to právě popsal, je na místě položit si otázku: V jakém poměru je vlastně toto fyzické tělo člověka k jeho okolí? Beze vší pochybnosti v nějakém vztahu k fyzickému okolí je, ale v jakém?

Vezmeme‑li mrtvolu – ta je přece věrným obrazem fyzického těla i za jeho života – vidíme ve zřetelných obrysech játra, slezinu, ledviny, srdce, plíce, kosti, svaly, nervy. To můžeme nakreslit, to má ostré obrysy. Tím se to podobá tomu, co má pevný tvar. Ale tyto obrysy v lidském organismu jsou něčím zvláštním. Není vlastně nic klamnějšího, nežli ony dnešní příručky, které pojednávají o anatomii nebo fyziologii, protože lidé docházejí k názoru: Tady jsou játra, to je srdce atd. Vidí to všechno v ostrých obrysech a představují si, že tyto ostré obrysy jsou něco podstatného. Lidský organismus si představují jako seskupení pevných částí. Tak tomu však vůbec není, pevných částí je nanejvýš 10 % a ostatních 90 %. V lidském organismu není nic pevného; buď je to tekuté, nebo zcela vzdušné. Člověka, pokud žije, tvoří alespoň z 90 % voda. Můžeme tedy říci: Člověk náleží svým fyzickým tělem pevné zemi, tomu, co staří myslitelé nazývali země ve vlastním slova smyslu, ale potom je tady to, co je v člověku tekuté. Také ve vnější vědě se nedospěje k rozumnému názoru na člověka, pokud se v člověku opět nebude rozeznávat jeho pevná část a jeho část tekutá, toto vnitřní vlnění a tkaní, kde to skutečně vypadá jako v malém moři.

Ale na člověka má pozemské vliv jen vzhledem k tomu, co je na něm pevné. Také venku v přírodě můžete pozorovat, že tam, kde začíná tekuté, se ihned objevuje vnitřní tvárná síla, která působí s velikou jednotností.

Všechno tekuté na naší Zemi, její voda, je velká kapka. Může‑li se voda volně utvářet, nabývá tvaru kapky. Tuto podobu nabývá tekuté všude. Co je pozemské, řekněme dnes pevné, jeví se v nejrozmanitějších tvarech. Tekuté má však vždy snahu stát se kapkou, nabývat tvaru koule.

Každá kapka, malá nebo veliká, se nám jeví jako zrcadlení samotného vesmíru. Jakmile totiž vnikneme do tekutého živlu, nemůžeme již toto tekuté vysvětlit pouze za pomoci pozemských sil. Zemskou přitažlivostí atd. se kulovitý tvar pozemského vodstva nevysvětlí. Ten je nutno vysvětlit zevním tlakem. A tady i ve vnější přírodě hned poznáme, že musíme z pozemské oblasti vystoupit. A to vás přivede k pochopení, jak je tomu u člověka.

Pokud setrváváme u toho, co je v člověku pevné, můžete zůstat u pozemského, chcete‑li porozumět jeho podobě. Jakmile však přistoupíte k tekutému v něm, potřebujete druhého člověka, který v tomto tekutém působí, k němuž docházíte zesíleným myšlením.

Nyní se opět vracíme k pozemskému. To, co v člověku nalézáme jako pevné, to vysvětlujeme svými obyčejnými myšlenkami. Co je v člověku tekuté, to, pokud se týče tvaru, nemůžeme pochopit, nepředstavíme‑li si v něm působícího druhého člověka, kterého v sobě vyciťujeme zesíleným myšlením jako lidské tělo éterické.

Můžeme tedy říci: Fyzický člověk působí v pevném, éterický v tekutém. Éterický člověk je tedy ovšem vždy něco samostatného, ale prostředí, kterým působí, je tekuté.

 

Nyní postoupíme dále. Dospěli jsme tak daleko, že toto zesílené myšlení vnitřně skutečně prožíváme, že tedy prožíváme druhého, éterického člověka; to předpokládá, že vyvíjíme silnou vnitřní impulsivnost.

Zajisté víte, že se při troše úsilí nejen přinutíme k myšlení, ale že si myšlenky můžeme dokonce zase zakázat. Můžeme přestat myslet, což obstarává fyzické uspořádání. Usneme‑li, přestáváme myslet. Obtížnější však je to, co jsme do sebe vší silou vložili, toto zesílené myšlení, zase z vlastní vůle vypudit. Obyčejnou bezmocnou myšlenku vypudíme poměrně snadno. Na tom, co jsme v sobě vyvinuli jako zesílené myšlení, lpíme již vnitřně‑duševně více. Abychom si je mohli zase odsugerovat, musíme pak vyvinout mocnější sílu. Ale pak nastane něco zvláštního.

Obyčejné myšlení dostává podněty z okolí, nebo ze vzpomínek na okolí. Vykonáváte‑li nějaký myšlenkový pochod, je tu ještě svět. Usnete‑li, svět tu stále ještě je. Ale právě z tohoto viditelného světa jste vyšli zesíleným myšlením. Vešli jste do spojení s okolním mimozemským prostorovým světem. Poměr hvězd k sobě nyní pozorujete stejně, jako jste dříve pozorovali poměr předmětů přírodních říší kolem sebe.

Uvedli jste se do vztahu k tomu všemu. Nyní to však můžete potlačit. Ale když to potlačujete, není tu ani vnější svět, neboť svůj zájem jste právě obrátili k tomuto zesílenému myšlení. Tady není vnější svět. Docházíte k tomu, co lze nazvat prázdné vědomí. Obyčejné vědomí zná prázdnotu vědomí jen ve spánku; pak je to ale bezvědomí.

Nyní přistupuje k dřívější metamorfóze vědomí třetí věc. Řekneme si: Máš fyzické a éterické tělo, a máš v sobě ještě něco, co vyšlo z tohoto prostorového světa, co je ale dále vně toho, to přichází z neurčita. – Prosím, mluvím o světě zdánlivém, v příštích dnech uvidíme, do jaké míry je oprávněné to, mluvíme‑li o éteričnu. Že přichází z prostorového světa, o tom ztrácíme vědomí. To probíhá kosmickým éterem a prostupuje člověka jako třetí člověk. Ze zkušenosti pak můžeme mluvit o tom, že máme prvního člověka – fyzického, druhého člověka – éterického a třetího člověka – astrálního. Slova nás nesmějí zarážet. Máme v sobě třetího člověka, člověka astrálního. Ten přichází z duchovna, nikoli z éterična. Tak můžeme mluvit o astrálním těle, o astrálním člověku.

Nyní naznačím něco, co zítra rozvedu obšírněji. Když vdechuji, spotřebuji vdechnuté pro svou vnitřní organizaci a vydechnu – je to skutečně tak, že přichází a odchází to, co si lidé představují jako směs kyslíku a dusíku?

Co tu přichází a odchází, je podle názorů dnešní civilizace složeno z fyzikálního kyslíku a dusíku ještě s příměsí jiných součástí. Ale ten, kdo dospěje k tomu, že z prázdného vědomí prožívá toto přibližování duchovna z éteru, ten při vdechnutí prožívá, co je utvořeno nejen pouze z éteru, nýbrž z duchovna. Najednou v dýchání poznává duchovní zásah v člověku. Pak si řekne: Máš fyzické tělo, máš éterické tělo, a to zasahuje do tekutého. Jsi nejen pevným člověkem, nejen člověkem tekutým, ale protože máš v sobě i vzdušného člověka – to, co je vzdušné, plynné, proto tu může zasáhnout člověk třetí, astrální. Touto substancí na Zemi, substancí vzdušnou, zasahuje třetí člověk.

Éterického člověka v člověku tekutém zachytíte v obrazech. Ale třetího člověka, astrálního, toho zachytíte jiným způsobem.

Postupujete‑li totiž ve svém meditování stále dál – popisuji tu západní způsob meditace – od jisté chvíle svého cvičení zpozorujete, že váš dech ve vás nabývá jakési hudebnosti. Prožíváte dech jako vnitřní hudbu. Třetího člověka, fyzicky vzdušného, duchovně astrálního, prožíváte jako vnitřní hudbu. Zmocňujete se dechu.

Orientální meditace to dělá přímo, soustřeďuje se na dýchání, které činí nepravidelným, aby poznala, jak dech v člověku působí. Tím přímo směřuje k uchopení tohoto třetího člověka.

Tak docházíme k tomu, co je tento třetí člověk, a dnes zatím můžeme říci: Prohloubením poznání, jeho zesílením, dospíváme k tomu, že na člověku nejprve poznáváme fyzické tělo, které žije na Zemi v pevných tvarech a souvisí s pozemskými říšemi; druhého člověka, tekutého, ve kterém žije stále pohyblivé éterično a který může být uchopen jen v pohyblivých obrazech, v pohyblivé plastice; třetího člověka, astrálního, který má svůj fyzický obraz ve všem, co náleží k proudu vdechování. Ten vniká do člověka, rozšiřuje se, pracuje, proměňuje se a opět vychází. Je to podivuhodný děj. Nelze jej nakreslit, nanejvýš symbolicky, ne však ve skutečnosti. Nemůžete jej nakreslit, tak jako nemůžete nakreslit tóny houslí. Symbolicky to učinit můžete, ale musíte svůj hudební zvuk přizpůsobit tak, abyste vnitřně slyšeli. Musíte k tomu směřovat nikoli zevním slyšením tónů, ale vnitřním hudebním slyšením. Působení dechu musíte vnitřně slyšet. Musíte vnitřně slyšet astrální lidské tělo. To je třetí člověk.

Řeč je vskutku moudřejší než lidé, protože přichází z prasvětů. Že bylo dýchání nazváno inspirace, je hluboce odůvodněno, tak jako vůbec slova naší řeči říkají více, nežli v nich dnes svým abstraktním vědomím cítíme.

To jsou věci, které nás zatím přivedly ke třem článkům lidské přirozenosti: k tělu fyzickému, éterickému a astrálnímu, které se projevují člověkem vzdušným, tekutým a pevným a mají své fyzické protějšky v útvarech pevného člověka, v proměňujících se podobách člověka tekutého a v tom, co člověka prostupuje jako vnitřní hudba, prožívaná citem. Nejkrásnějším obrazem této vnitřní hudby je zajisté soustava nervová. Je vybudována teprve astrálním tělem, z vnitřní hudby. Proto ukazuje na určitém místě podivuhodný útvar: míchu a k ní se připínající různé nervové provazce. To vše dává dohromady podivuhodné hudební ústrojí, které v člověku neustále působí vzhůru do hlavy.

Prvotní moudrost, která byla ještě v řecké kultuře živoucí, cítila v nitru člověka tento podivuhodný nástroj, neboť celou míchou prochází vzhůru vdechnutý vzduch, a vystupuje k mozku. Taková hudba se skutečně provozuje, jenže si ji člověk neuvědomuje. Člověk nalézá ve svém vědomí jen to, co se odráží nahoře. Tady máme lyru Apollónovu, tento vnitřní hudební nástroj, který v člověku ještě poznávala instinktivní prvotní moudrost. Na tyto věci jsem upozornil již dříve; nyní však chci podat souhrn toho, co bylo vyvíjeno v naší společnosti v průběhu 21 let.

Zítra pak postoupím ke čtvrtému článku lidské přirozenosti, vlastní organizaci já a ukáži, jak tyto různé články souvisí s životem člověka na Zemi a s jeho životem nadzemským čili mimozemským, tak zvaným životem na věčnosti.

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar