Tipy a inspirace

A+ A A-

DVANÁCTÁ PLANETA

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Starý zákon opakovaně tvrdí: "trůn Hospodinův jest na nebesích". Nový zákon mluví o "našem Otci, jenž jest na nebesích". Věrohodností bible však silně otřásl nástup a obecné přijetí evoluční teorie. Jestliže se člověk vyvíjel, pak ho přece nemohlo najednou stvořit nějaké božstvo, jež si vše důkladně promyslelo a poté se rozhodlo: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." Všechny starověké národy sice věřily v bohy, kteří sestoupili z nebe na Zemi a mohli na ně zase vstoupit, kdykoliv se jim zachtělo, jenže těmto příběhům se nepřikládává ani špetka věrohodnosti a vědci je vždy od samého počátku bagatelizovali jako pouhé mýty.

 

images

 

Starověké písemnosti Předního východu, jež zahrnují množství astronomických textů, jasně mluví o planetě, z níž "bohové" přišli. Když však vědci před sto padesáti lety rozluštili a přeložili starověké seznamy nebeských těles, tehdejší astronomové ještě neznali planetu Pluto (objevenou teprve v roce 1930). Jak se tedy od nich dalo očekávat, že by přijali důkaz o dalším členu naší sluneční soustavy? Ale proč bychom dnes, když už - stejně jako naši starověcí předci - víme o planetách za Saturnem, nemohli přijmout ony starověké důkazy o existenci další planety?

Jelikož se již vydáváme na daleké výpravy do vesmíru, je více než příhodné znovu se začíst do starověkých písemností a pokusit se znovu pochopit jejich výklad. V dnešní době, kdy astronauti již přistáli na Měsíci a kosmické lodi bez posádky zkoumají další planety, není již tak těžké uvěřit tomu, že nějaká civilizace, mnohem vyspělejší než naše, z jedné daleké planety, byla kdysi dávno schopna vyslat své astronauty k planetě Zemi a přistat na ní.

Celá řada populárněvědeckých publikací se zabývá spekulacemi o tom, že starověké artefakty, například pyramidy nebo obrovské kamenné skulptury, musí být nutně dílem vyspělých návštěvníků odjinud, neboť náš primitivní prapředek nemohl přece sám disponovat potřebnou technikou. Jiný příklad: jak se mohlo stát, že před bezmála 6000 lety tak náhle, bez jakékoliv předzvěsti, rozkvetla civilizace Sumerů? Ale jelikož autoři těchto publikací nejsou schopni prokázat kdy, jak a především odkud tito pravěcí návštěvníci přiletěli, zůstávají jejich zneklidňující otázky pouhými nezodpovězenými spekulacemi.

Studiu této problematiky a starých sumerských, hebrejských, egyptských a dalších textů věnoval desítky let svého života američan Zecharia Sitchin. O svých zjištěních, poznatcích a domněnkách napsal souvislou řadu knih, které byly v posledních deseti letech přeloženy i do češtiny. První a základní byla kniha Dvanáctá planeta, kterou vydal v roce 1976 (u nás 1999).

Hlavním zdrojem citací z bible ve Dvanácté planetě jsou původní hebrejské texty Starého zákona. Všechny překlady, z nichž čerpá - ty nejdůležitější jsou uvedeny na konci knihy - jsou právě tím a ničím víc: pouhými překlady či výklady. V konečném rozboru klade důraz především na to, co říká původní hebrejský text.

Citace ze Starého zákona ve Dvanácté planetě jsou tedy výsledkem zevrubného srovnání dostupných překladů mezi sebou, s hebrejským zdrojem i s příslušnými sumerskými a akkadskými texty a legendami, aby bylo možné podat co nejpřesnější výklad.

Výkladem sumerských, asyrských, babylonských a chetitských textů se již více než století zabývá celá řada vědců. Po rozluštění písma a jazyka se tyto texty opisovaly, přepisovaly a překládaly. V mnoha případech se z rozdílných překladů či výkladů dal vybrat ten nejpřesnější pouze po ověření mnohem rannějších opisů či přepisů. V jiných případech vrhl osvícený nápad současného badatele nové světlo na nějaký dřívější překlad.

V úvodu knihy autor píše:

Starý zákon byl mým průvodcem, společníkem i rádcem od útlého dětství. První semínko této knihy bylo zaseto bezmála před padesáti lety; tehdy jsem neměl ani zdání o právě probíhajících zanícených debatách na téma "evoluce versus bible". Ale když jsem se jako mladý student seznamoval s texty Genesis v hebrejském originále, směle jsem se pouštěl do sporů o výkladu bible. Jednoho dne jsme v VI. kapitole četli o tom, že když se Bůh rozhodl zničit lidstvo potopou, byli na Zemi "synové Boží", kteří si brali za ženy "dcery lidské". V hebrejském originále se jmenovali nefilim; pan učitel nám vysvětlil, že to znamená "obři", ale já s tím nesouhlasil. Cožpak to neznamená doslova "ti, kdož byli sesláni dolů", kteří sestoupili na Zemi? tázal jsem se. Učitel mě pokáral a doporučil mi, abych přijal tradiční výklad. Když jsem v následujících letech studoval jazyky, dějepis a archeologii Předního východu, "nefilové" mi doslova uhranuli. Archeologické nálezy a rozluštění sumerských, babylonských, asyrských, chetitských, kanaánských a dalších starověkých textů a epických bájí znovu a znovu potvrzovaly přesnost biblických odkazů na království, města, panovníky, místa, chrámy, obchodní stezky, artefakty, nástroje a zvyky dávnověku. Není tedy na čase přijmout slovo nefilim z týchž starověkých záznamů ve významu "návštěvníci Země z nebes"?


Předpokládaná oběžná dráha dvanácté planety

Třicet let jsem bádal a zkoumal starověké zdroje, opakovaně se k nim vracel a postupně přijímal jejich doslovný význam, než mi v mysli vykrystalizoval souvislý a věrohodný scénář prehistorických událostí. Kniha Dvanáctá planeta se pokouší nabídnout čtenáři příběh, jenž dává odpovědi na specifické otázky kdy, jak, proč a odkud. Mými důkazy jsou zejména starověké texty a obrázky.

Ve Dvanácté planetě jsem se pokusil rozluštit tajenku důmyslné a důkladně propracované kosmogonie, jež vysvětluje - možná stejně dobře jako moderní vědecké teorie - jak mohla vzniknout sluneční soustava, do jejíž oběžné dráhy vnikla ještě jedna planeta a uvízla v ní, a jak poté vznikla Země a další části sluneční soustavy. Jedním z důkazů, jež nabízím, jsou mapy hvězdného nebe pojednávající o kosmických letech z Dvanácté planety na Zemi. Poté v časovém sledu následuje vyprávění o tom, jak nefilové na Zemi zakládali první osady a jmenovali své vůdce, jsou popisovány jejich vztahy, lásky, řevnivost i žárlivost, úspěchy a zápasy, je vysvětlována povaha jejich "nesmrtelnosti". V neposlední řadě si kniha klade za cíl vystopovat závažné události, jež vedly ke stvoření člověka, i vyspělé metody, jimiž toho bylo dosaženo. Rozebírá spletitý vztah mezi člověkem a jeho bohy, vrhá nové světlo na význam událostí v rajské zahradě, kolem babylonské věže i potopy světa, a popisuje, jak konečně člověk - štědře obdařen svými tvůrci biologicky i materiál-ně - nakonec vytlačí své bohy ze Země.

Kniha Dvanáctá planeta vyjadřuje názor, že nejsme v naší soustavě sami. To však nemusí oslabit víru v nějakého univerzálního Všemohoucího, nýbrž ji to může naopak posílit. Jestliže totiž nefilové stvořili člověka na Zemi, možná tím pouze plnili rozsáhlejší plán někoho Vyššího.

Z knihy Dvanáctá planeta (ISBN 80-240-0281-7) vám přinášíme několik ukázek:

Život na Zemi

Od chvíle, kdy Charles Darwin šokoval vědce i teology svou vývojovou teorií, odvozuje se život na Zemi od člověka přes primáty, savce a obratlovce, dále pak přes stále nižší formy života až k onomu osudovému okamžiku před miliardami let, kdy údajně život vznikl.

Ale učenců, jež se propracovali až k těmto začátkům a začali zkoumat pravděpodobnost života v jiných částech naší sluneční soustavy, se zmocňovaly stále silnější pochybnosti; čím více hloubali, tím více se jim zdálo, že život se na Zemi jaksi nehodí. Jestliže započal sérií spontánních chemických reakcí, proč má jediný zdroj, a ne množství nahodilých zdrojů? A proč všechna živá hmota na Zemi obsahuje tak málo chemických prvků, jimiž Země oplývá, a takové množství těch, jež jsou na naší planetě vzácné?

Nebyl tudíž život na Zemi dopraven odjinud?

Celou záhadu umocňuje postavení člověka ve vývojovém řetězci. Vědci, kteří tu nalezli úlomek lebky, tam zas kus čelisti, se zpočátku domnívali, že člověk vznikl asi před 500 000 lety v Asii. Ale když byly nalezeny starší zkameněliny, bylo zřejmé, že evoluční mlýny melou mnohem, mnohem pomaleji. Vznik opice, předchůdce člověka, se dnes datuje do doby před závratnými 25 miliony let. Nálezy ve východní Africe dokládají přechod na člověku podobné opice (hominidy) asi před 14 miliony let. Asi o 11 milionů let později se tam objevil první lidoop hoden klasifikace Homo. První lidoop, jenž byl člověku skutečně podobný - "vyspělý Australopithecus" -, se vyskytoval v týchž částech Afriky asi před 2 miliony let. Trvalo další milion let, než vznikl Homo erectus. Nakonec, po dalších 900 000 letech, se objevil první primitivní člověk; podle místa prvního nalez-iště jeho ostatků dostal jméno neandertálec.

Přestože mezi rodem Australopithecus a neandertálcem uplynuly více než 2 miliony let, hlavní nástroj obou těchto skupin -pazourek - se prakticky nezměnil; velice podobné si koneckonců byly obě skupiny i zevnějškem (podle dnes rozšířené domněnky o jejich vzhledu). Poté, asi před 35 000 lety, se náhle, záhadně a nevysvětlitelně, objevil nový lidský druh -Homo sapiens ("člověk rozumný"), který smetl člověka neandertálského z povrchu zemského. Tento veskrze moderní tvor, též zvaný člověk cromagnonský, nám byl natolik podobný, že kdyby byl oblečený jako my, ztratil by se v davu leckterého evropského či amerického města. Pro úchvatné jeskynní umění, jež vytvořil, se mu zpočátku přezdívalo "jeskynní člověk". Toulal se po zemi svobodně a bez potíží, neboť si uměl stavět obydlí - domy z kamene a stany z kůží a kožešin.

Miliony let byly nástroji člověka obyčejné kameny užitečných tvarů. Cromagnonští lidé však uměli zhotovit specializované nástroje a zbraně ze dřeva a kostí. Nebyli již "nahé opice", protože si dovedli ušít oděv z kůže. Žili v organizovaných společenských jednotkách - v kmenech s patriarchální nadvládou. Jejich jeskynní malby svědčí o uměleckém mistrovství i hloubce citů; kresby i sochy nesou stopy jisté formy "náboženství", patrné zejména v uctívání pramatky, kterou občas ztvárňovali se znakem půlměsíce. Pohřbívali své zemřelé, museli tudíž mít jisté abstraktní představy o smyslu života a smrti, možná dokonce i o posmrtném životě.

Ať už se nám příchod cromagnonského člověka jeví jakkoliv záhadný a nevysvětlitelný, celá hádanka je ještě složitější. Když byly totiž objeveny další ostatky pračlověka (jejich naleziště zahrnují Swanscombe, Steinheim a Montmarii), vyplynulo z nich, že cromagnonský člověk pochází z ještě dřívějšího druhu Homo sapiens, který žil v západní Asii a v severní Africe asi 250 000 let před člověkem cromagnonským. Výskyt současného člověka pouhých 700 000 let po Homo erectus a asi 200 000 let před neandertálcem je zcela nepravděpodobný. Je navíc jasné, že Homo sapiens představuje natolik výraznou odchylku od jinak pomalého vývojového procesu, že mnoho našich znaků nemá vůbec žádnou návaznost na dřívější primáty.

Vynikající autoritu na tomto poli, profesora Theodosia Dobzhanského (Mankind Evoluting), zarazila především skutečnost, že k tomuto vývoji došlo v době, kdy Země procházela dobou ledovou - tedy obdobím tak nepříhodným pro vývoj a pokrok. Poukázal na to, že Homo sapiens zcela postrádá některé zvláštnosti nám známých předchůdců a že naopak vykazuje jiné, jež se před ním nevyskytovaly; svůj postřeh shrnuje autor slovy: "Současný člověk má mnoho pradávných souběžných příbuzných, zato však nemá prapředky; původ Homo sapiens se tudíž stává hádankou."

Ačkoliv tzv. cromagnonský člověk nestavěl mrakodrapy a neznal kovy, jeho civilizace nastala nepochybně náhle a pře-vratně. Jeho pohyblivost, zručnost, schopnost stavět obydlí, šít oděvy, zhotovovat nástroje, jeho umělecké nadání - to vše bylo náhlou vyspělou civilizací, jež představovala převratný průlom v nekonečně pomalém začátku kultury člověka, vlekoucím se miliony let.

Jak je tedy možné, že předchůdci současného člověka se objevují asi před 300 000 lety - a nikoliv o 2 nebo 3 miliony let později, v souladu s dřívějším pomalým tempem evoluce?

Byli jsme na Zemi importováni odjinud, anebo nás - jak tvrdí Starý zákon a další starověké zdroje - stvořili bohové?

Dnes víme, kde se civilizace zrodila a jak se poté rozvíjela. Nezodpovězenou otázkou však zůstává proč; proč civilizace vůbec vznikla? Neboť - jak dnes rozmrzele připouští většina vědců - podle všech údajů by člověk dodnes neměl žádnou civilizaci znát. Neexistuje žádný pádný důvod, proč bychom měli být civilizovanější než primitivní kmeny z amazonských džunglí či odlehlých končin Nové Guiney.

Tradičně se život těchto kmenů jako vystřižený z doby kamenné vysvětluje tím, že žijí izolovaně. Ale izolovaně od čeho? Jestliže žili na stejné Zemi jako my, proč si neosvojili tytéž vědecké a technické znalosti jako my - a sami, tak jako údajně i my? Opravdovou záhadou však není zaostalost Křováků, nýbrž naše vyspělost; neboť dnes se již obecně uznává, že kdyby byl vývoj probíhal neměnným tempem, typickým představitelem člověka by dosud byl Křovák, a ne my. Člověku trvalo přibližně dva miliony let, než ve svém "nástrojovém vybavení" pokročil od použití kamenů, jak je nacházel, k nápadu, že by je mohl osekávat a tvarovat, aby lépe vyhovovaly danému účelu. Proč tedy netrvalo další dva miliony let, než jsme se naučili používat jiné materiály, a dalších deset milionů, než jsme zvládli matematiku, inženýrství a astronomii? A přece: od neandertálce neuplynulo ještě 50 000 let, a už posíláme lidi do vesmíru a přistáváme na Měsíci.

Planeta Bohů

Všude tam, kde archeologové odkryli starověké památky předovýchodních národů, naráželi na znak okřídleného kotouče: dominoval chrámům a palácům, byl vytesaný do skal, vyrytý do pečetních válečků, namalovaný na zdech. Doprovázel krále i kněze, stál nad jejich trůny, "vznášel se" nad nimi v bitevních výjevech, byly jím vyzdobeny jejich bojové vozy. Stejný znak zdobil nejrůznější předměty hliněné, kovové, kamenné i dřevěné. Uctívali jej vládci sumerští i akkadští, babylonští i asyrští, panovníci elamští i urartejští, z Mari i z Nuzi, z Mitanni i Kanaánu. Chetitští králové, egyptští faraoni, perští šáhové - ti všichnipo dlouhá tisíciletí prohlašovali tento znak (i to, co zastupoval) za nejvyšší:

Dvě varianty znaku okřídleného kotouče
Dvě varianty znaku okřídleného kotouče

Ústředním prvkem starověké náboženské víry a astronomie bylo přesvědčení, že Dvanáctá planeta, "planeta bohů", zůstává uvnitř sluneční soustavy a že na své velkolepé oběžné dráze se periodicky vrací do blízkostí Země.

Obrázkovým znakem Dvanácté planety, "planety křižovatky", byl kříž. Tento klínopisný znak, který také znamenal "Anu" a "božský", se v semitských jazycích vyvinul v písmeno tav, což znamenalo "znak".

Všechny starověké národy pokládaly periodické přibližování Dvanácté planety za znamení neklidu, velkých změn a nových ér. Mezopotamské texty mluvily o periodickém návratu planety jako o očekávané, předvídatelné a pozorovatelné události. Mezopotamští učenci i hebrejští proroci označovali dobu, kdy se planeta přiblíží k Zemi a bude ji možné pozorovat pouhým okem, za předzvěst nové éry.

Na rozdíl od požehnání nové éry, jež vzejde z Božího dne, je samotný den ve Starém zákoně popisován jako čas deštů, povodní a zemětřesení. Vnímáme-li příslušné biblické pasáže - podobně jako jejich mezopotamské protějšky - jako alegorickýpopis přeletu velké planety se silnou gravitační sílou v blízkostí Země, snadno pochopíme slova Izajášova:

"Země se rozlomí, země se rozkymácí, země se rozpadne," varuje prorok Izajáš. A nejen to: příchod "dne Hospodinova" dokonce ovlivní i otáčení zemské osy, jak předpovídá prorok Ámos. "Hle, přichází den Hospodinův!" zvěstuje prorok Zacharjáš. I on tvrdí, že Země se přestane otáčet kolem své osy; tento úkaz prý bude trvat jeden den:

V onen den nebude světlo,
vše vzácné ztuhne mrazem.
A nastane den jediný, známý jen Hospodinu,
kdy nebude den ani noc;
i za večerního času bude světlo.

V den Hospodinův, jak praví Jóel, "budou na nebi i na zemi divné úkazy ... Slunce se zastře tmou a měsíc krví".

Starověké národy nejenže očekávaly periodický příchod Dvanácté planety, nýbrž také mapovaly její postupující dráhu.

Z mezopotamských textů, jež se zabývají touto tématikou, je jeden zcela jasný:

Planeta boha Marduka:
Když se objeví: Merkur.
Když vystoupá třicet stupňů nebeské klenby: Jupiter.
Když stojí v místě nebeské bitvy: Néberu.

Jak znázorňuje průvodní schematický nákres, tyto řádky nenazývají jednoduše Dvanáctou planetu různými jmény (jak se domnívají badatelé); popisují spíše pohyby planety a tři klíčové body, v nichž lze její výskyt pozorovat a zaznamenat ze Země:

Návraty dvanácté planety

Návraty dvanácté planety
Návraty dvanácté planety (klikněte pro zvětšení)

Když se tedy Dvanáctá planeta (v tomto textu nazývaná Marduk) na své oběžné dráze opět začala přibližovat k Zemi, bylo ji možné spatřit poprvé ve chvíli, kdy se dostala do jedné roviny s Merkurem (bod A) - podle našich výpočtů v úhlu 30° k pomyslné světové ose perigea Slunce-Země. Když se ještě více přiblížila k Zemi a na obloze "vystoupala" o kus dál (přesněji řečeno o 30° stupňů), v bodě B zkřížila oběžnou dráhu Jupitera. Nakonec dorazila na místo nebeské bitvy, do perigea, nebo-li do místa křižovatky, Néberu, v bodě C. Když pozorovatelé na Zemi nakreslili pomyslnou osu mezi Sluncem, Zemí a perigeem Mardukovy oběžné dráhy, nejprve spatřili Marduka v jedné rovině s Merkurem v úhlu 30° (bod A). Marduk poté postoupil o dalších 30 stupňů a v bodě B zkřížil oběžnou dráhu Jupitera. Poté ve svém perigeu (v bodě C) dorazil Marduk na křižovatku; ocitl se v místě nebeské bitvy, nejblíže k Zemi, a vydal se na další vesmírnou pouť.

Očekávání dne Hospodinova ve starověkých mezopotamských a hebrejských spisech (jež potom znovu zaznělo v novozákonním očekávání příchodu království nebeského) tudíž vycházelo ze skutečného prožitku starověkých národů: z opakovaného spatření "planety království", vracející se do blízkosti Země.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar