Tipy a inspirace

A+ A A-

SÁDHANA RAM DASSE

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Ram Dass, vlastním jménem Richard Alpert (*1931) je jedním z nejpopulárnějších amerických guruů druhé poloviny minulého století. Byl profesorem psychologie na Harvardu, jogínem, experimentoval s LSD, byl blízkým přítelem dr. Timothy Learyho. Jméno Ram Dass dostal při své cestě do Indie (1967) od svého gurua Neem Karoli Baby. Text je z jeho knihy Jediný tanec (1974).

 

images

 

Včera večer jsem se tady ve městě Topeka, jako jeden z těch, co jsou na cestě, velmi staré cestě, cestě vědomí, setkal s členy jakéhosi jakoby zeměpisného klubu, abych jim vyprávěl o krajině, kterou jsem mapoval. Lidé, kteří se sešli, aby naslouchali komusi jménem Richard Alpert, nyní Ram Dass, mají někde, na určité úrovni, v nějakém vzdáleném koutě, nějakou účast na téhle cestě. Vidím tedy, že si můžeme navzájem vyměňovat poznatky ze svých výzkumů. Mohu třeba říci: "Jeď opatrně, protože tam za tou zatáčkou se silnice prudce stáčí doleva... jeď co nejvíc vpravo."

Nejzajímavější na tom všem je motivace - to je pracovat na sobě. Je velmi snadné odbourat svou připoutanost k světským hrám, když sedíte někde v himalájské jeskyni. Je úplně jiné zřeknout se sexu, moci, peněz, slávy a smyslových požitků uprostřed New Yorku ve Spojených státech, kde existuje televize, milující se lidé všude kolem, vynikající kuchaři, reklamy a všeobecná podpora všem těmto svodům.

Je jeden takový příběh. Mnich, který dlel na vrcholu hory, se stal velmi svatým a měl tisíce následovníků. Po mnoha letech sešel dolů do města, procházel se po ulici a někdo do něj vrazil. Zlostně se otočil - a ta zlost byla známkou toho, jak málo práce na sobě ve skutečnosti vykonal. Stále ještě neodstranil semeno hněvu, rozzlobilo ho, když do něj někdo strčil.

Takže to, co se mi jeví jako moje vlastní sádhana (moje práce na mém vlastním vědomí - také se tomu může říkat duchovní cesta) je značně cyklické. Mám období vycházení a období vracení se zpět. Život na tržišti staví do popředí určité věci, když sedím sám a sám 30 nebo 40 dní v jedné místnosti někde na horách, setkávám se s věcmi úplně jinými. Každé prostředí dává jiné stimulující podmínky. Jako například naše komuna, kterou dávám dohromady v Novém Mexiku. Tuto zimu jsem tam vedl ášram; náš systém má čtyři fáze, které se zhruba shodují s ročními obdobími.

V prvním období přebývá člověk v poustevně na vrcholu kopce, kde se může ponořit hluboko do sebe. Je úplně sám, jen sám se sebou v poustevně. Jídlo se mu nechává za dveřmi. Tuto zimu jsem tam lidi nechával tak do devatenácti dnů. Když tam vcházeli poprvé, mohli si s sebou vzít knihy, obrázky, všechny své věci (třeba i oblíbený druh sýra, zkrátka vše, co potřebovali). Podruhé jsem hru malinko pozměnil - mohli si s sebou vzít pouze spací pytel. Vešli do pokoje, zavřeli dveře, a dalších deset dní jim bylo k dispozici pouze dříví na topení, jídlo a džbán vody. O každého bylo dobře postaráno. Nebyl tam telefon ani pošta. Chránili jsme je a dali jim příležitost osvobodit se ode všech podnětů, které okupují vědomí, a to stále a nepřetržitě - no zkrátka vytvořili jsme takové místo.

V druhé fázi čtyřdílného cyklu člověk žije v komuně, jako její člen... to jest stará se o zahradu, děti, kozy, vaří, štípe dříví, dělá karmajógu. To znamená karma jógu v tom, čemu se říká satsang nebo sangha, společenství jiných bytostí, které vědomě pracují na svém vědomí. V buddhismu existuje taková tradice, která člověku nabízí tři útočiště. Je o tom i takový zpěv, ve kterém se lidé vyznávají:

"Mým útočištěm je Buddha."

Mým útočištěm je skutečnost, že bytost může být osvícena, to znamená, že bytost se může osvobodit od každého jednotlivého stavu vědomí.

"Mým útočištěm je dharma."

Mým útočištěm je zákonitost, uspořádání vesmíru, zákony vesmíru, můžete tomu taky říkat karma.

"Mým útočištěm je sangha."

Sangha je společenství jiných lidí, mnichů na cestě, společenství těch lidí, kteří hledají. Tedy, když sám sebe definuješ jako člověka hledajícího smyslové požitky, tak se stýkáš s lidmi, kteří smyslové požitky hledají také. Když sám sebe definuješ jako intelektuála, často se stýkáš s intelektuály. Když sám sebe definuješ jako toho, kdo hledá vědomí, začneš se stýkat s těmi, kteří rovněž vědomí hledají, protože v této fázi ti toto prostředí poskytuje podporu.

Slovem zasvěcení myslím uvědomění si přirozeného běhu vesmíru. Například dříve se lidé modlili před jídlem. Modlili se, požehnávali jídlo. Čekal jsi na požehnání, než jsi se pustil do krocana. Když požehnávám jídlo, tak to, co říkám, je staré, pochází to ze sanskrtu a znamená to: "Tento dar malého obřadu, který teď vykonávám, je částí všeho, částí Brahman, částí toho, co je Vším. Ten, kdo daruje, tím myslí, že to, co je darováno je částí všeho. Komukoli to daruješ, ten je také částí všeho. Ten, kdo si uvědomí, že to vše spolu souvisí, že to vše je jedno, ten dosáhne jednoty se vším."

Je jedna velice milá povídka od J. D. Salingera, jmenuje se Teddy. Tento Teddy se nějakým kosmickým šprýmem reinkarnoval do jedné rodiny ze střední vrstvy někde na západě USA. Je mu asi deset let a cestuje lodí spolu se sestrou, matkou a otcem. Je zrovna venku na palubě a potká člověka, který začíná tušit, že tenhle kluk není jen tak nějaký obyčejný kluk, a říká mu: "Když jsi si poprvé uvědomil, že jsi... jak to bylo?" A Teddy řekl: "No, bylo mi šest. Byl jsem v kuchyni a díval jsem se na sestru, jak sedí na vysoké židli a pije mléko. A najednou jsem viděl, že to bylo jakoby Bůh naléval Boha do Boha, jestli víte, jak to myslím." To je přesně jako ta mantra v sanskrtu. Naléváš energii do energie kvůli energii, aby se vzdala úcta energii.

Děje se veliká věc a přitom se neděje vůbec nic. Co děláme? Jak vůbec můžeš kdy něco dělat? Je tohle všechno zde? Jsme my všichni zde? Jistě. Takže když se učíš zasvěcení a tak dále, je užitečné mít kolem sebe lidi.

Částí mé karmy je navštěvovat mého otce. Je to třiasedmdesátiletý republikán z Bostonu, konzervativec a člověk ve společnosti velice úspěšný. Když usedneme ke stolu, pustí se do jídla, potom se na mne podívá a vidí, že dělám tu "věc", což dělám potichu. Já s tím neprovokuji, já jen tak tiše sedím... a on najednou drží lžíci ve vzduchu a udělá "css!". Taková v podstatě neuvědomělá věc. Je to jako: "O.K., počkám na něj... je to ta jeho mešuge záležitost." Teď to není satsang, to jest, není to společenství mnichů na cestě. A to "css!", ať mi to pomůže, nebo překáží, je funkcí toho, kde skutečně jsem. Jinými slovy, když mám k tomu, co dělám, dostatek síly, tak to "css!" pouze vzbudí pocit trapnosti naší situace, ale v žádném případě mě to neodtáhne od oné živé, vibrující kvality, kterou můžu vložit do toho, co právě dělám.

Chodím teď do kostela, a to všude po Spojených státech, a zpíváme žalmy, které přivádějí do extáze. Jsou to všechny žalmy, ze kterých se "létá". Složili je lidé v extatických stavech - a v kostele je každý zpívá, jakoby četl ceník. Není v tom duch, v tom zpěvu. Ať už je napsal kdo chtěl, vložil do nich ducha. Řekneme si: "No, byli naivní." Ale to pouze my jsme se odvrátili. Když Kristus říká "Hleďte, všechny věci činím novými", je to stejné, jako když skutečně žijete Tady a Teď a každý okamžik je úplně nový. Je to jako když ten žalm slyšíte poprvé a uchvátí vás. Proč byste jinak chodili do kostela?

V třetí fázi cyklu v našem ášramu jde člen společenství do města, do společnosti, a věnuje se tomu, co Buddha nazývá "správným živobytím", to jest, živí komunu. Byl jsem jednou se skupinou bývalých trestanců, kteří založili komunu v horách u Los Angeles. Bylo jich asi sto. Rozdělili se do skupinek po osmi lidech, lehávali v lese, přičemž se dotýkali hlavami a všichni brali LSD i s manželkami a dětmi. Jejich komuna byla velice silná, ale tak trošku nevěděli, co mají vlastně dělat, protože od určitého bodu při práci na sobě začne člověk pociťovat potřebu sloužit a sdělovat ostatním. Ptali se mě tedy jak dál a já jim navrhl, že by si mohli otevřít obchod v Laguna Beach a oni to tak udělali. Teď se tomu jejich obchodu velmi daří. Vyrábějí nahoře v horách různé rukodělné výrobky, posílají je do svého obchodu a tam je prodávají.

Čtvrtou fází je kontakt s jinými způsoby dosažení uvědomění. Pracoval jsem například s benediktýnskými mnichy v klášteře, na výměnném programu s indickými ášramy, s centry růstu, s chasidskými a súfijskými skupinami. Tento večer je poslední přednáškou či diskusí, kterou mám ve Spojených státech v tomto cyklu, v této inkarnaci, jak doufám. Chci odejít a začít znovu s cvičením, protože jsem začátečník. Uvědomuji si, že jsem skutečně pouhým učedníkem, a tak to tu zabalím a vrátím se zpět do džungle. První, co udělám, bude, že pojedu do Jižní Ameriky, abych se zúčastnil programu súfijského cvičení. Súfiové jsou mystická větev muslimského náboženství. Možná je znáte jako vířící derviše, to je ale pouze jeden jejich aspekt. Gurdjieff byl původně cvičen v súfijské tradici. Potom se vrátím do Indie. Tohle jsou tedy věci, které patří do čtvrté části cyklu. Takže to, co vám dnes večer říkám, je součástí mé práce na sobě, protože si uvědomuji, že jediná věc, kterou kdy můžeš darovat jinému člověku, je tvůj vlastní stav bytí. Můžeš z toho na nějakou dobu vycouvat, můžeš si říci "mám všechno, vím všechno, umím všechno". Jenže všechno, co děláš, ať už vaříš jídlo, léčíš, nebo jsi studentem či milenkou, tím vším jen projevuješ své vlastní bytí, projevuješ jak rozvinuté je tvé vědomí. Proto se stýkáš s ostatními lidmi. To je ten jediný tanec, který vůbec existuje. Když proti někomu protestuješ, tak stupeň vědomí, se kterým protestuješ, určuje, nakolik je slyšet, co vlastně říkáš.

Najednou vidíš, že nejdokonalejší matkou je nejvědomější matka, nejdokonalejším studentem, nejdokonalejším lékařem, nejdokonalejší milenkou, nejdokonalejším čímkoli je vždy ten nejvědomější.

Začneš vidět, že způsob, jak posloužit jinému člověku, je osvobodit jej od jednotlivých závislostí a připoutaností, které ho odvádějí od skutečného života. Pochopíš, že jedinou věcí, kterou bys měl dělat pro ostatní lidi, je zůstat sám sebou, pevným a přímým a vědomým, a potom prostě dělat cokoli, co děláš.

 

Zastavil jsem u benzinové pumpy Shell a ten člověk mi začal umývat přední sklo a nalévat do nádrže benzín. Mám starého Buicka, limuzínu z roku 1938. Bydlím v něm, jezdím si v něm, sedím si v něm s jednou nohou pod sebou, jedu tak asi devadesátkou a dělám si svou mantru... prostředek k sou-středění. Když zastavím, jsem tedy na velmi vysokém stupni vědomí. Já nikam nejel, to auto jelo. Je to jako film o jízdě po silnici ve starém Buicku, jako panoramatické kino, trvající čtyři dny. Já jen sedím. Mám velmi dobré místo, všechno vidím. Zastavil jsem u benzinové pumpy Shell, dívám se na toho člověka a je to samozřejmě někdo, koho mi poslala Hlavní režie, aby mi nalil benzín a umyl skla. Chová se, jakoby byl pumpařem od Shella. On i já jsme řízeni z Hlavní režie. Byl jsem narežírován v jeho cestě, v jeho vědomí, jako jakýsi nekonvenčně vypadající chlap v podivném starém autě a on byl narežírován jako zaměstnanec pumpy Shell do mého karmického běhu. Zrovna tady jsme se potkali. Ve chvíli, kdy mi umývá okno a já se na něj dívám ... jako by to bylo: "Tak co, jak nám běží to představení?", on říká: "Perfektně." Jenže to neřekne úplně tak. Jenom... tak... jsi zkrátka v tom. Nic neděláš, s nikým si nic nezačínáš, nikoho nemusíš měnit. Jen se na ně díváš. A tak tedy: pumpař skončí svou práci a začne vykládat o starých autech a taky jak tehdy během stávky řezníků vozil krocany zrovna v takovém autě někdy v roce '29 nebo i '39 do New Yorku a prodával je na trhu. Chvíli jsme jen tak klábosili a když už jsem podepisoval šek, říká najednou: "Nechcete se podívat na moje auto?" "O.K." Vylezu ven a jdu se podívat na jeho auto. Je to mercedes, díváme se na něj a mluvíme o mercedesech. Říká: "Rád bych, abyste poznal moji manželku." "O.K." Jdeme nahoru - jeho manželka bydlí nahoře - a sedíme u stolu s ní. Říká: "Nechcete zůstat na oběd?" "Jistě." Tak zůstávám na oběd a brzy přichází jeho syn domů ze školy a všem je nám tu dobře, nohy nahoru a jsme všichni doma. Uvědomuji si - toto je můj domov. Kde jsem? Řeknu teď: "Už musím domů." Jak to mám všechno definovat? Tady jsem, tady jsme, všichni. Nejde už o pumpaře, nejde ani o toho podivína, jsme zkrátka tady. Začínám vidět, že každá chvíle mého života je taková. Zítra, až nasednu do auta a pojedu z Topeky do Albuquerque, bude otázkou, kolik vědomí je třeba k tomu, abych dojel do Albuquerque, kolik abych vyjel z Topeky a kolik vědomí je zrovna tady a teď kdekoli se vyskytnu tady a teď na dálnici. Zůstanu teď a tady do té míry, pokud udržím po celou dobu v chodu svou mantru. Tak na pumpaři vidím, že okolí je na takové výši, jako jsem já sám. Když přijedu k pumpě a myslím si, že jsem jen řidič, který tankuje benzín, tak jsem jen řidičem který tankuje benzín. Pumpař řekne své, já řeknu své a jedu pryč. A tím se stává celý můj život. Stává se tímto vybroušeným tancem, kdy přecházíme z jedné role do druhé a kde předvádíme na jevišti svou rutinu, hrajeme svého Mackbetha nebo Sen noci svatojánské, nebo co to vlastně hrajeme...

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar