Tipy a inspirace

A+ A A-

RAM DASS - CESTA

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Ram Dassovy knihy a přednášky inspirovaly velmi mnoho lidí. Ram Dass (vlastním jménem Richard Alpert, profesor na Harvardu a celoživotní přítel Timothy Learyho) zprostředkoval mnohým lidem na západě setkání s duchovností dálného východu a napsal takové klasické tituly duchovní literatury jako Be Here Now nebo Joy of Awakening. Založil nadaci Hanuman, která šíří duchovnost ve formě sociální pomoci na západě a spoluzaložil nadaci Seva, která organizuje akce na podporu sociální spravedlnosti a řešení zdravotních problémů a je velmi úspěšná v boji proti šedému zákalu v Indii a Nepálu.

 

images

 

Vítej.

Je to fantastické, sdílet Cestu. Byli jsme na Cestě již dlouho spolu. Prošli jsme mnoha stupni. a tak jako na každé jiné cestě někteří odpadli, měli pro tentokrát dost. Jiní na nás čekali, aby se k nám připojili. Cesta prochází sedmi údolími, sedmi královstvími, čakrami, úrovněmi vědomí, stupni víry. Často jsme to, že jsme prošli určitým místem, zjistili až když jsme byli dál, protože když jsme byli v něm, neměli jsme potřebný odstup, odhled a perspektivu. Ale jak Cesta pokračuje, stále méně potřebujete vědět. Jeli důvěra dostatečně silná, stačí pouze být. Je to cesta směrem k jednoduchosti, k tichu, k takové radosti, která není v čase. Je to cesta mimo čas, opouštějící všechny modely toho, co jsme si mysleli že jsme. Obsahuje takovou transformaci naší bytosti, při které se naše přemýšlející mysl stává naším služebníkem místo toho, aby nám vládla. Je to cesta, která nás postupně vede od ztotožnění s tělem, přes ztotožnění s myslí, s duší, k ztotožnění s Bohem a nakonec za jakékoli ztotožňování.

Protože mnoho z nás procházelo dosavadní cestu bez jakýchkoli map a domnívali jsme se, že je jedinečná a výjimečná a jen naše, docházelo k mnoha zmatkům. Představovali jsme si, že jsme na konci Cesty, zatímco to byl jen první vrcholek, který zakrýval výhled na celé pohoří dalších hor. Mnoho z nás bylo okouzleno, protože zážitky během Cesty byly tak silné, že jsme si nedovedli představit žádné další. Není to kouzelná cesta, když na každém jejím stupni si už nic lepšího nedovedete představit? Každý dosažený stupeň je tak daleko za vším doposud prožitým, že vaše vnímání je zcela zaplněno prožívanou zkušeností.

Ze začátku, prvních několik stupňů, jste si ještě mysleli, že jste si cestu sami naplánovali, sbalili si věci, vydali se na ni a sami rozhodujete o svém počínání, Po několika málo údolích a kopcích si začnete uvědomovat existenci tichých vůdců, začnete si uvědomovat, že to, co se zdálo náhodné a chaotické, vlastně mělo smysl a účel. Pro člověka. který je zcela ztotožněn se svým intelektem a připoután k němu, je velmi těžké si představit, že by Vesmír mohl být tak dokonalý, že každá událost, každá zkušenost vyplývá z vesmírné zákonitosti a harmonie. Včetně všech zdánlivých paradoxů. Nakonec začínáme poznávat, že Cesta má asi mnohem větší dimenzi a smysl, než jsme předpokládali.

Vycházíme z materialistické filozofické koncepce ve které jsme zcela ztotožněni se svými těly a materialistickým způsobem existence - když jste mrtví, jste mrtví, tudíž získej co můžeš. a víc je líp a hned je nejlíp, protože nevíte kdy "spadne opona" a všechno bude skončeno. a lépe nepřemýšlet o té oponě, protože je to příliš znepokojující. Kde během cesty začnete připouštět, že to může být třeba i jinak? a že tento váš život je jen jedna částečka dlouhé, předlouhé cesty?

V buddhistickém učení je jedno takové podobenství o tom, jak dlouho jdeme ... Představte si pevnou kamennou horu šest mil dlouhou, šest mil širokou a šest mil vysokou. Jednou za sto let přiletí nad horu pták s hedvábným šátečkem v zobáku a hodí šátek na horu. Takovou dobu, jakou trvá zakrytí hory hedvábnými šátky, takovou dobu jsme na Cestě... Rundu za rundou, kolo za kolem, život za životem... To dodává všemu poněkud jinou časovou perspektivu, že? Ne všechna "kola" jsou na této Zemi, ne všechna "kola" jsou v lidské podobě. Ale všechna jsou částí Cesty, která má směr.

Dříve či později si uvědomíte, že příčinou toho všeho nemůže být nic, o čem byste mohli přemýšlet, nic co byste mohli zakusit, poznat. Protože vaše mysl přemýšlí o věcech, a vy a ta věc jste oddělení. Je tam tenoučký závoj, jako trilióntina vteřiny, mezi vámi a tou věcí, na kterou myslíte. Když cítíte něco jako získávání zkušenosti, je tam zase nějaká "vzdálenost" mezi tou zkušeností a tím (vámi), kdo ji zakouší. Velmi tenký závoj. Je jedno jak je tenký, je jako membrána. Vždycky vás ale odděluje od toho co a kde se děje.

Když nakonec je beznaděj dostatečně hluboká, vykřiknete. Vykřiknete vevnitř nebo i nahlas: "Nechci tu být! Chci ven, pryč! Vzdávám se. Ničemu nerozumím. Nic nevím. Odevzdávám se!"

V tomto okamžiku, kdy je beznaděj dostatečně hluboká a opravdová, se závoj trošičku poodhrne.

Nemluvím o "chtění, rozhodnutí vzdát se". Mluvím o vzdání se. Problém je v tom, že většinou říkáme "Už si nemyslím, že mé myšlení o něčem rozhoduje, takže jsem nyní otevřen novým možnostem. Přečtu si moudrou knihu, ale pak si sednu a posoudím to." Zapomeňte na to. Váš "soudce" vytvořil tuto hru, takže ji těžko bude chtít měnit. a řekne si - všechno, co nepasuje do toho, jak jsem si myslel že to je, odstraním. Máme na to "šuplíčky" - něco je podivné, jiné zas okultní, další příliš nereálné. Je to způsob jak uklidit "scénu", aby ji nic nenarušovalo. To je úloha "soudce" v nás.

Když opustíte názory a soudy, protože vidíte, že vás zakopávají ještě hlouběji do "vaší díry", odevzdáte i vaše vlastní vědění. To je opravdu velmi těžké, protože celá naše kultura je založena na uctívání "zlatého telete" racionální mysli, zatímco ostatní roviny vnímání a vědění, jako např. to co nazýváme intuicí, dostaly v naší kultuře nádech nepoctivosti, neskutečnosti, šarlatánství. Není to považováno za přesné, logické, analytické, čisté. Na vědeckém shromáždění obvykle neřeknete "mám intuici, že ...", řeknete "na základě induktivních důkazů se domnívám, že můžeme popřít nulovou hypotézu." Vyjadřuje to to samé, ale vzbudili jste dojem, že postupujete analyticky a logicky. Jsem si jist, že někteří z vás znají tuto hru. Když Einstein řekl: "Nedošel jsem k porozumění základním zákonům vesmíru pomocí své racionální mysli", mnoho jeho kolegů ho považovalo za excentrika - protože racionální mysl je nejvyšším "knězem" společnosti. Uvědomte si, že je to jen malý systém, a že jsou metasystémy a meta-meta-systémy, které se vám otevřou jen tehdy, když se dokážete dostat za svou analytickou mysl.

Ano, kdysi dávno jste byli unešeni svojí schopností uchopit věc, skutečností že váš palec a ukazovák umí něco, co jiné druhy nedovedou. Fajn, dalo vám to dost moci. Není to nic proti tomu, co umí vaše mozkové závity - pamatování, vymýšlení... a to že by nemělo být vrcholem? Poslalo to přece lidi až na Měsíc! Že by mělo ještě něco následovat? Nezdá se, že!

Je zajímavé, že lidé byli upalováni na hranici za názor, že tehdejší vize světa není konečná. My všichni jsme znovu a znovu přistihováni v zajetí vize, že fyzický vesmír je centrem všeho, zatímco se ukazuje, že je něčím jiným, ne nutně nejzajímavějším.

A v ten moment, kdy se trochu vzdáte, ať už to vzešlo z vaší mysli pomocí nějaké techniky, nebo vás potkala nějaká traumatická zkušenost, nebo jste už prostě žili tak dlouho, že jste už rezignovali na snahu jít někam, kam jste si mysleli, že máte jít, ať k tomu došlo jakkoli, v ten moment zažijete přítomnost, existenci zcela jiné "sady možností" kdo jste a proč to všechno je. v tom okamžiku kdy prohlédnete, vhlédnete, začíná vaše cesta zpět. a začíná se měnit to, čím jste. Záleží jen na tom, kdo si myslíte že jste, zda vás oheň očistí nebo spálí. Spálit může jen přetrvávající představy, touhy, nemůže spálit sám sebe.

A vpravdě, vy jste ten oheň.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar