Tipy a inspirace

A+ A A-

DUCHOVNÍ MATERIALISMUS

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Ego je schopno obrátit ve vlastní prospěch vše, dokonce i spiritualitu. A tak se ego pokouší zkoumat a napodobovat i meditaci a duchovní způsob života. Skutečná angažovanost by vyžadovala úplné vyloučení ega, ale vzdát se ega je ta poslední věc, kterou bychom chtěli udělat. Ve své knize o duchovním materialismu o tom píše Chögyam Trungpa, tibetský učitel a meditační mistr.

 

images

 

Sešli jsme se zde, abychom se učili o duchovnosti. Věřím v nesmírnou užitečnost tohoto hledání, ale musíme se zamyslet nad jeho podstatou. Problém je v tom, že naše ego může cokoli využít (zvrátit) ve svůj prospěch, tedy i duchovnost a její hledání. Ego se neustále snaží osvojit si a použít duchovní učení pro svoje posílení (užitek). S učením se zachází jako s vnější věcí, vnější pro „mne", jako s filozofií, kterou se snažíme napodobit. Ve skutečnosti se nechceme ztotožnit s učením, být jím. Když učitel mluví o zřeknutí se ega, pokoušíme se „zahrát" (snažíme se napodobit, podle své představy) zřeknutí se ega. Chováme se tak, děláme odpovídající gesta, ale ve skutečnosti nechceme obětovat sebemenší část našeho života. Stáváme se dobrými herci, a hrajíce, slepí a hluší ke skutečnému významu učení, nalézáme určité uspokojení v předstírání, že následujeme učení (jdeme Cestu). Kdykoliv začínáme cítit nějaký rozdíl nebo konflikt mezi naší činností a učením, okamžitě vyložíme (interpretujeme) situaci tak, že konflikt je zažehnán. Tím vykladačem je ego v roli duchovního poradce. Je to podobné jako situace v zemích, kde církev a stát jsou oddělené. Je-li politika státu jiná než učení církve, automatická reakce krále je jít za hlavou církve, svým duchovním rádcem, a vyžádat si jeho požehnání. Hlava církve pak ospravedlní činnost krále a dá politice své požehnání, předstíraje, že král je ochráncem víry. V každé individuální mysli to pracuje velmi podobně, přičemž ego je zároveň králem i hlavou církve.

Tato racionalizace duchovní cesty a vlastních činů musí přestat, má-li být dosaženo skutečné duchovnosti. Není to jednoduché, protože na všechno hledíte přes filtr filozofie a logiky vlastního ega, který všechno „vyhlazuje", dělá správným a logickým. Pokoušíme se najít sebeospravedlňující odpověď na každou otázku. Abychom si byli jistí, snažíme se do našeho intelektuálního schématu zařadit každý aspekt našeho života, který by mohl budit pochybnosti. A naše úsilí je tak vážně míněné, tak přímé a upřímné, že je těžké ho vzít v pochybnost, nedůvěřovat mu. Neustále věříme v celistvost (integritu) našeho duchovního poradce (ega).

Je jedno, co použijeme k utvrzení se ve správnosti svého žití. Může to být moudrost svatých knih, diagramy nebo grafy, matematické výpočty, esoterické formule, fundamentalistické náboženství, hlubinná psychologie nebo cokoliv jiného. Kdykoliv začneme vyhodnocovat, rozhodovat se, zda bychom měli nebo neměli dělat to či ono, pak jsme již spojili svoji praxi nebo svoje vědomosti s kategoriemi, jednu postavili proti druhé, a to je duchovní materialismus, falešná spiritualita ega jako našeho duchovního poradce. Kdykoliv zaujmeme dualistický postoj (názor) jako např. „dělám to proto, že chci dosáhnout určitého stavu vědomí, určitého stavu bytí", tak se tím automaticky oddělujeme od skutečnosti čím vlastně jsme.

Pokud se sami sebe ptáme: „Co je špatného na hodnocení, na zaujímání postojů?", odpovíme si (opět hodnocením): „Měl bych dělat to a to a nedělat to a to." Všechno tím silně komplikujeme, což nás velmi vzdaluje od základní jednoduchosti toho, čím jsme. Jednoduchost meditace znamená právě zažívání opičího (napodobovacího) instinktu ega. Je-li cokoliv dalšího než toto položeno na naši psychiku, pak se to stane velmi silnou zábranou, „železnou košilí".

Je důležité vidět, že hlavní věcí jakékoli duchovní praxe je dostat se z „byrokracie" ega. To znamená vymanit se z trvalého přání ega po vyšší, duchovnější, transcendentálnější verzi vědění, náboženství, ctností, soudnosti, pohodlí nebo čehokoliv jiného, co ego právě hledá. Vymanit se z duchovního materialismu. Pokud se z něho nedostaneme, pokud ho vlastně cvičíme, můžeme po čase třeba i vlastnit obrovskou sbírku duchovních cest.

Můžeme ji považovat za velmi dokonalou. Tolik jsme studovali. Studovali jsme možná západní filozofii, nebo orientální filozofii, praktikovali jsme jógu nebo jsme možná studovali pod vedením velkých Mistrů. Dosahovali jsme a učili jsme se. Jsme přesvědčeni, že jsme nashromáždili hromadu (poklad) vědění. A teď, když jsme tím vším prošli, je ještě něco co nevíme? Jak je to možné? Je to vůbec možné? Bohužel je to tak. Naše obrovská sbírka vědění a zkušeností je součástí prezentace ega, částí jeho grandiózní kvality. Předvádíme ji světu, a dělajíce to, ujišťujeme se, že existujeme, jistě a bezpečně, jako „duchovní" lidé.

Ale ve skutečnosti jsme pouze vytvořili krám, obchod se starožitnostmi. Můžeme být specializovaní na orientální starožitnosti, nebo na středověké křesťanské starožitnosti, nebo na starožitnosti některé jiné civilizace nebo doby. Nicméně provozujeme krám. Než jsme ho naplnili tolika věcmi, byla to krásná místnost - čisté bílé zdi, jednoduchá podlaha a jasné lampy svítící na stropě. Uprostřed místnosti bylo jedno umělecké dílo a bylo krásné. Každý, kdo vešel, ho obdivoval, včetně nás samých.

Nebyli jsme ale spokojeni a uvažovali jsme: „Když jeden takový předmět děla místnost tak krásnou, kdybych sem dal více starožitností, byla by ještě krásnější!" A tak jsme začali sbírat, shromažďovat, a konečným výsledkem je chaos.

Prohledali jsme svět hledajíce starodávné klenoty - Indii, Japonsko, mnoho různých zemí. A vždy, když jsme nějaký našli (zabývali jsme se v určitých dobách současně vždy jen jedním), byl krásný a zatoužili jsme ho mít ve svém krámě. Ale když jsme ho přinesli domů, do krámu, stal se jen dalším přírůstkem našeho vetešnictví.

Z klenotů nadále nevyzařuje jejich krása, protože jsou obklopeny mnoha dalšími podobnými klenoty. Ztratily všechen svůj význam. Místo galerie krásných starožitností jsme vytvořili obyčejné vetešnictví.

Správné nakupování nespočívá ve shromažďování množství informací nebo krásy, ale v plném potěšení z každého jednotlivého objektu. Je to velmi důležité. Obdivujete-li opravdu něco krásného, pak se s tím zcela ztotožníte a zapomenete na sebe. Je to jako když se díváte na velmi zajímavý, fascinující film, a zapomenete, že jste v kině. V tom momentu není žádný svět - vaše celé bytí je v probíhající scéně onoho filmu. Úplná identifikace, úplné splynutí s objektem. Ochutnali, prožili, vychutnali jsme pořádně každý ten klenot, každé to duchovní učení? Nebo jsme ho pouze zařadili jako část naší velké a rostoucí sbírky?

Dávám na tento moment takový důraz protože vím, že všichni jsme se dostali k učením a praxi meditace ne proto, abychom vydělávali peníze, ale proto, že se upřímně chceme učit, rozvíjet se. Ale pokud bereme vědění jako klenot, jako „starodávnou moudrost", kterou je třeba sbírat, pak jsme na špatné cestě.

Pokud jde o roli učitelů, poznání se nepředává jako starodávný klenot. Učitel prožije pravdu učení a předá ji jako inspiraci svému žáku. Tato inspirace žáka „probudí", stejně, jako byl předtím probuzen jeho učitel. Stejným způsobem se pak předává poznání dál. Učení jsou stále současná, nejsou „starodávnou moudrostí", jakousi legendou. Učení se nepředávají jako informace, jako tradiční pohádky, které děd vypráví svým vnukům. Tímto způsobem to nefunguje. Učení je prožitá zkušenost.

Je takové rčení v tibetských spisech: „Poznání musí být roztaveno, vykováno a vyklepáno jako čisté zlato. Teprve pak je lze použít jako šperk." Takže když dostanete duchovní informace z rukou někoho jiného, nepřijímáte je nekriticky, ale přetavíte je, vykováte a vyklepete, až se objeví jasná, důstojná barva zlata. Potom z něho vytvoříte šperk, podle vlastní představy, a nosíte ho. Dharma je aplikovatelná v každém věku, na každou osobu, má kvalitu žití. Nestačí napodobovat vašeho Mistra nebo gurua, nesnažíte se vytvořit kopii vašeho učitele. Učení jsou individuální osobní zkušeností, přímo zažitou svým současným nositelem.

Mnoho z čtenářů asi zná příběhy Naropy, Tilopy, Marpy, Milarepy, Gampopy a dalších učitelů. Byla to pro ně živá zkušenost a je to živá zkušenost i pro jejich současné pokračovatele. Jejich životy se liší jen v detailech. Učení mají kvalitu teplého, čerstvě upečeného chleba; chléb je ještě teplý a čerstvý. Každý pekař musí použít obecnou znalost pečení chleba na svůj kvásek a svoji pec. Pak musí osobně poznat, kdy je chléb upečen a musí jej čerstvý ukrojit a ještě teplý jíst. Musí si učení osvojit a potom je praktikovat. Je to velmi živý proces. Nedá se v něm podvádět.

Musíme pracovat s vlastní zkušeností. Nemůžeme to nahradit tím, že se obrátíme zpět k naší sbírce vědomostí, a pokusíme se najít nějaké potvrzení nebo útěchu typu „učitel a celé učení je na mé straně (mi dávají za pravdu)!" Tudy duchovní cesta nevede.

Jdeme ji sami, individuálně.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar