Tipy a inspirace

A+ A A-

HLEDÁNÍ SEBE

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Ptát se „jak mohu (já) dosáhnout realizace?" je naprosto nesmyslná otázka, je-li tím já míněno ego je to Self, nikoliv ego, které si sebe sama uvědomuje. Je-li tím „já" míněno Self, je to ještě absurdnější, neboť Self si nepotřebuje uvědomit sebe sama vzhledem ke své základní nekonečnosti a vědomí a dobrovolné identifikaci s konečným. Realizace přichází tehdy, když si to Self svobodně přeje, bez nezbytnosti. Znamená to, že nemůžeme nic dělat? (Podle Alana Wattse)

 

images

 

Self nám nedovolí nic nedělat. Jakmile si začneme přát realizaci, je to znamení, že proces sebeuvědomování Self započal. Naše hledání Self je působeno právě Self. Abychom se stali, či uvědomili si, čím jsme, musíme se nejprve pokusit stát se tím, abychom si efektivně uvědomili (realizace), že je to naprosto zbytečné, že jsme tím vždy byli.

Jsou různé způsoby snažení modlitba a meditace o Bohu, koncentrace a praxe jógy, nepřipoutanost (nechat věci a obsahy vědomí se dít), žití ve věčném Nyní atd. Realizace Nejvyšší Identity je dosaženo ne tím, že ji hledáme jako něco vzdáleného a zvláštního, ale právě tím, že přijmeme pravdu, že nic není bližší a samozřejmější.

Přání ega dosáhnout realizace či učinit Boha svým vlastnictvím vyjadřuje právě tu záměnu Selfega, kterou realizace odstraňuje. To vysvětluje vysoce problematický charakter duchovních cvičení a technik tak, jak jsou obecně praktikovány. Pokusit se učinit Boha objektem poznání, snažit se najít Ho, pustit se nějakou cestou duchovního rozvoje, jehož cílem je budoucí prožívání Boha, neznamená z jistého hlediska nic jiného než právě umístit Boha kamsi do dálky. Skutečně, vzdálenost, absolutní jinakost Boha, je právě předpokladem ego-vědomého hlediska. Proto tedy všechny takové pokusy pouze utvrzují ego v jeho pocitu vzdálenosti od Boha, protože jsou právě manifestací tohoto pocitu. Hledat Boha jako objekt jenom implikuje jeho vzdálenost od poznávajícího subjektu. Hledat ho implikuje, že tu není. Umístit ho do budoucnosti implikuje, že není věčný a všudypřítomný.

Nikdo nemůže číst spisy Krišnamurtiho a uniknout jeho logice, s níž redukuje tužbu po věčném životě na sám kořen, který zabraňuje jeho uvědomění - touhu po bezpečí a jistotě. Protože se cítí nejisté, ego touží po Bohu, věčném životě, náboženských či mystických zážitcích, aby uniklo utrpení a osamělosti svého stavu. Jinými slovy, ego se snaží uniknout z víru života a neustálé změny pokusem zafixovat jej do určitých forem - neměnícího se Boha, neochvějné autority církve, zákona karmy atd. Ale v okamžiku, kdy je život takto zafixován, je mrtvý. Pokusem učinit život permanentním vlastnictvím ega jej zničíme udušením. Život takto uchopen egem není o nic víc živým než voda nabraná z proudu vody tekoucí.

Takže naše spirituální metody, morální zákony, náboženské a duchovní autority, mistři a písma, to vše jsou jenom způsoby útěků od nejistoty, jimiž ničíme právě to, co milujeme. Proto říká Krišnamurti, že se musíme naučit být otevření a zranitelní, přijímat vědomě nejistotu a utrpení každého momentu zkušenosti, místo abychom se snažili od toho utéci, místo abychom se snažili to vtěsnat do jakéhokoliv fixního vzorce či standardu. Jenom skrze takové uvědomování, takové totální a naprosté přijímání přítomné reality je možno poznat věčný život.

„Kdo by chtěl spasit svůj život, ztratí jej."

Ale touha po Bohu je právě přání být spasen.

Stručně řečeno, není žádné jednání ani aktivita, kterými by ego mohlo, samo o sobě, dosáhnout realizace. Jak Šankara neustále ukazuje znovu a znovu, realizace je ovocem poznání a ne činnosti; je to odstranění nevědomosti (avidya) a jako temnota není odstraněna máváním ruky, ale jenom příchodem světla, je možno nevědomost odstranit pouze poznáním a ne činností. Ukazuje, že kdyby byla realizace vytvořena činností, nebyla by to věčná realizace.

Snad bychom tedy mohli naši otázku pozměnit a místo abychom se ptali „jak mohu já jakožto ego dosáhnout realizace", ptejme se, „jak toho mohu dosáhnout já jakožto Self", jakou metodou si může Self ve mně uvědomit svou pravou podstatu. Tato otázka je však irelevantní, protože Self si nepotřebuje sama sebe uvědomit o nic víc, než světlo osvětlit sama sebe. Tento zdánlivý paradox bude pochopitelnější, jakmile si uvědomíme tři věci. První je to, že otázka implicitně znamená učinit Self objektem svého vlastního poznání a jak už bylo řečeno, Self poznává sebe sama bezprostředně a subjektivně, nikoliv zprostředkovaně a objektivně. Druhá věc ihned vyplývá z první - totiž to, že pojem Self hledajícího Self implikuje a udržuje právě tu záměnu Selfega, která stojí v cestě realizaci. Právě hledání Boha či Self jakožto objektu poznání předpokládá oddělení Boha od poznávajícího a hledajícího subjektu - předpoklad, který už předem zbavuje hledání smyslu. Třetí je předpoklad, že Self potřebuje dělat nebo být něčím jiným než tím, co teď; dělá či je. Viděli jsme, že identifikace Selfega je stav, který si Self dobrovolně a svobodně přeje, takže člověk je ve stavu ego-vědomí protože si tam Self přeje být.

Jinými slovy, Self, nekonečná Realita, dobrovolně vstupuje do pout nevědomosti (avidya) a zaujímá hledisko ega zcela svobodně, bez nejmenší ztráty na své základní nekonečnosti. Je tedy absurdní si myslet, že Self by mělo být v nějakém jiném stavu vědomí než v tom, v němž si přeje být, že by si mělo přát realizaci přítomného stavu ego-vědomí. Self je ve stavu, v němž si přeje být. Řečeno nábožensky, je nemožné mít mystické vidění, aniž si to Bůh přeje, takže není nic, co by ego mohlo udělat, aby toho dosáhlo. Na druhé straně, Self nemá potřebu „realizace", protože nikdy není omezené nebo připoutané.

Na první pohled se zdá, že nemůžeme dělat nic, čím bychom urychlili příchod realizace, takže nám zbývá jenom sedět a čekat nebo jenom pokračovat ve zcela obyčejném životě. Při druhém pohledu se ale stane evidentním, že dokonce sedět a čekat je zcela vedle. Ať už se člověk snaží něco dělat (pokud jde o realizaci) nebo nedělat vůbec nic, v obou případech přehlíží skutečnost, že jak aktivita, tak neaktivita zahrnuje tu chybu, že předpokládáme, že realizace je něco, čeho má být dosaženo v budoucnu. Ale poněvadž obsah realizace je věčný, musí být v určitém smyslu přítomen právě v tomto okamžiku. Takže čekat znamená popírat tuto přítomnost, stejně tak jako hledat to aktivně.

 

Zdá se tedy, že stačí se jednoduše naučit věřit, že Self je totožné s nekonečnem a že náš současný stav vědomí je vůle Self a tudíž dokonalé vyjádření nekonečna, ať už to tak člověk pociťuje nebo ne. Buď;te sami sebou, svým obyčejným ; akceptujte sebe sama tak, jak jste v tomto momentě; to je vůle nekonečna a nic jiného se od vás nechce.

Ale proti tomu existují přinejmenším dvě námitky. Jedna je to, že právě úsilí uvěřit v momentální identitu s nekonečnem, neboli akceptovat přítomný stav vědomí jaký je, stále obsahuje předpoklad, že se s tím musí něco dělat. Snažit se věřit znamená, že člověk ve skutečnosti pochybuje. Hledat realizaci snahou představit si, že je již přítomná, znamená stále hledat, protože kdyby byla přítomná, nebylo by třeba si něco představovat či v něco věřit.

Druhá námitka je, že takové akceptování přítomnosti, takové naprosté vypnutí veškerého hledání a usilování a disciplíny, by učinilo z člověka něco jako kus hadru. Ma-tsu, jeden ze zenových mistrů, to vyjadřuje takto: „V Tao není nic, v čem by se člověk mohl cvičit. Kdyby v tom byla jakákoliv disciplína, její nejvyšší stupeň by znamenal zničení Tao ... Ale kdyby v Tao nebyla vůbec žádná disciplína, člověk by zůstal nevědomcem (ignoramus)."

Zatímco z jednoho hlediska je pravdou, že nemůžeme dělat nic, co by vedlo k realizaci, těm, v nichž je bezprostřední kapacita pro realizaci, není dovoleno sedět a čekat. Protože jakmile si Self začíná přát ukončení ego-vědomého stavu, je ego zaplaveno touhou po Bohu nebo po metafyzickém poznání, přičemž si představuje, že si to samo vybralo. Je přirozené, že bezprostřední motiv pro toto přání je egoistický, ale konečným motivem je vůle Self. Sám fakt, že se osoba začíná zajímat o duchovní život, o realizaci, o spojení s Bohem, je zcela určitým znakem, že proces probuzení započal a dotyčný vstoupil do fáze evoluce.

Cesta, která je vhodnější pro člověka žijícího činným životem, je charakteristická spíše pro čínskou než hinduistickou tradici. Zatímco, jako každé duchovní cvičení, zahrnuje značný stupeň koncentrace a jasné pozornosti, není její podstatou (jako v hinduismu) odstranit z vědomí všechny objekty a dojmy kromě jednoho. Naopak, vyvíjí schopnost zachovat normální a každodenní vědomí a současně se od něj umět odpoutat. Tj. Člověk začíná zaujímat objektivní pohled na proud myšlenek, dojmů, vjemů, pocitů a zážitků, které neustále probíhají myslí. Ale místo, aby se snažil je kontrolovat a zasahovat do nich, nechá je téci jak se jim líbí. Zatímco se vědomí normálně nechává unášet tímto proudem, je v tomto případě důležité pozorovat proud, aniž bychom se jím nechali strhnout. V čínské metafyzické tradici se to nazývá „wu-hsin", neboli bezmyšlenkovost, a označuje to stav vědomí, v němž člověk jednoduše akceptuje zážitky jak přicházejí, aniž by se snažil do nich zasahovat, nebo naopak se s nimi identifikoval. Neposuzuje a nehodnotí je, nevytváří si o nich teorie, nesnaží se je řídit, ani se nepokouší jakýmkoliv způsobem změnit jejich povahu - nechává je být svobodně přesně takovými, jakými jsou.

„Dokonalý člověk," říká Chuang-c, „používá svoji mysl jako zrcadlo; nic neuchopuje, nic neodmítá; přijímá, ale nepodržuje." To je třeba jasně odlišit od stavu prázdné mysli na jedné straně a od běžného nedisciplinovaného bloudění mysli na straně druhé.

Když je tento stav udržen po určitou dobu, stává se zřejmým, že je zde jakýsi základ či nejvnitřnější střed vědomí, který vždy pozoruje a je svědkem proudu zážitků, i když se zdá, že jsme nejvíce absorbováni v jeho vírech. To je právě to čisté vědomí Self, které ve skutečnosti nikdy není podstatně omezeno konečnou zkušeností. Ale tímto spirituálním cvičením si Self začne uvědomovat svoji principiální svobodu a odlišnost od

proudu událostí a vjemů. Je důležité pochopit, že toto cvičení znamená daleko víc než určitý druh stoického odpoutání od vnějších událostí. Není v něm obsažen žádný pokus přimět mysl k uklidnění nebo k potlačení její přirozené reakce na události. Tyto vnitřní reakce jsou povoleny a pozorovány přesně stejným způsobem jako události vnějšího světa - právě tím se Self odděluje od ego-komplexu myšlení a pocitů.

Ačkoliv mluvíme o tomto stavu vědomí jako o odlišení Self od proudu zážitků, musíme zdůraznit, že Self se odlišuje nikoliv zamítnutím konečné zkušenosti, ale právě tím, že ji přijímá, že jí dá svobodu být takovou jaká je. Protože nekonečno nelze postavit proti konečnému jako něco existující mimo to a realizace tedy netkví v oddělení Self od ega a obsahů vědomí. Jak jsme ukázali, podstatou Self a nekonečna je právě nestát mimo, neoddělovat se od konečného. Cílem takového cvičení není tedy ani tak oddělit Self od proudu vědomí, jako nechat je akceptovat a zahrnout konečné vědomě místo nevědomě. Neboť realizace jednoduše znamená přivést nevědomý proces do vědomí.

Takže v nevědomých a ego-vědomých stavech Self vždy chce to, co právě prožívá. V realizaci se tento proces stane vědomým. Stane se vědomým, když vy, jakožto Self, budete schopni chtít nebo akceptovat své totální prožívání, svůj stav mysli a bytí, tak jak je v kterémkoliv okamžiku. To je něco zcela jiného než pasivně čekat na svůj osud a podrobovat se mu. Znamená to porozumět, že vy, jakožto nekonečné Self, jste právě tím, čím chcete být, a máte právě ty prožitky, které si přejete prožívat. Právě skrze tuto „Nejvyšší identitu" vůle Self a vůle nekonečna akceptujete a potvrzujete s jasným vědomím vše co jste, vše co děláte a vše co znáte a cítíte.

Nemá smysl se ptát jak to dělat. Vědomě nebo nevědomě, Self to dělá neustále. Jste-li si toho vědomi, je to realizace. Jestliže si toho nejste vědomi, můžete se o to pokusit tím, že se budete snažit. Při tomto snažení uvidíte zcela jasně, že to ego nemůže učinit a toto jasné vnímání omezení ega vás probudí k vašemu Self, k uvědomění, že je to Self, které vnímá tato omezení. Ale pokud si Self ještě nepřeje realizaci, bude takový pokus buď; nemožný, nebo jenom matoucí.

První krok je tedy jednoduše soustředit pozornost na prožívání přítomnosti a tudíž odložit stranou paměť a plánování. Tím si experimentálně ověříme, že v čisté přítomnosti není žádný egoismus. Dalším krokem je uvědomit si, že je vlastně nemožné zaměřit pozornost jinam než na přítomnost. Jakmile si toto skutečně uvědomíte, je možno opět používat paměť a plánováni a přesto být svoboden od jejich pout. Protože jakmile je člověk schopen dívat se na paměť a plánování jako na něco, co se odehrává v přítomnosti, učinil je (a zároveň ego, které tyto dvě složky vytvářejí) objektivními. Dříve byly subjektivní, protože jejich podstatou bylo to, že se dotyčný identifikoval s minulými nebo budoucími událostmi, tj. s časovým řetězcem, vytvářejícím ego. Ale když je člověk schopen brát plánování jako něco, co se odehrává v přítomnosti, už se neidentifikuje s budoucností a tudíž zaujímá hledisko Self, odlišné od hlediska ega. Jinými slovy: jakmile akt ega - identifikace s budoucností - je pociťován jako něco, co se odehrává v přítomnosti, dívá se na to dotyčný z vyššího stanoviska než je ego, ze stanoviska Self.

Jakmile se tedy centrum našeho uvědomování přesunulo na striktně přítomné a momentální hledisko Self, stávají se paměť a anticipace zcela okrajovými a objektivními funkcemi mysli a naše bytí už není ovládáno a neidentifikuje se s egoistickým způsobem myšlení. Máme všechen klid, jasné uvědomování a osvobození z času jako ten, kdo žije plně v přítomnosti, a přesto to neznamená, že bychom si nemohli pamatovat minulé události, či plánovat budoucnost.

 

Nyní by tedy mělo být zřejmé, že všechna duchovní cvičení jsou pokusy učinit to, co už ve skutečnosti bylo učiněno. Tím, že se snažíme podrobit se boží vůli, zjišťujeme, že je nemožné jí uniknout. Tím, že se snažíme uvolnit a akceptovat proud zážitků, zjišťujeme, ža naše nejvnitřnější vědomí nikdy nedělá nic jiného. Tím, že se snažíme žít ve věčném „nyní" bez času a bez ega, zjišťujeme, že jsme v tom ve skutečnosti vždy žili. Tady leží nejdůležitější princip realizace - porozumění, že naše nejvyšší identita s nekonečným Self je nejlépe poznána ne tím, že ji hledáme, ale tím, že akceptujeme její nepopiratelnou realitu a přítomnost. Podobně jako s každým živým okamžikem - čím více se snažíte jej uchopit a zastavit, tím více uniká; ve skutečnosti se ale z něj nikdy nemůžete dostat.

Jenom tehdy, když to hledáte, tak to ztrácíte. Nemůžete to uchopit, ale nemůžete se toho ani zbavit. To vysvětluje neustálé odvolávání se zenové literatury na to, že realizace jsou „vaše každodenní myšlenky", že „obyčejný život je Tao", že „každodenní mysl je pravý zákon" nebo že „jednejte jakkoli chcete, čiňte jakkoli činíte, je to ona neporovnatelná cesta" - protože ať jste osvícený nebo ignorant, nemůžete uniknout „Nejvyšší identitě" ani dokonalé harmonii s Tao.

Z toho co bylo řečeno je zřejmé, že termín „realizace" je užíván pro dosažení metafyzického poznání, protože to není ani tak vytvoření nového stavu, jako uvědomění si vždy existujícího stavu.

Realizace je Self, vystupující ze svého dobrovolného „úkrytu" naprostého ztotožnění se s konečným hlediskem, a dochází k ní v okamžiku, kdy je člověk schopen přát si a vědomě akceptovat přesně ten stav, v němž se nachází v cyklu života. Neboť toto vytváří vědomí dokonalé harmonie mezi svou vlastní a božskou vůlí a objev, že tyto dvě splývají v jedno. Ego jako takové nikdy nemůže učinit tento objev, protože není schopno akceptovat sebe samo a své místo v životě o nic víc, než hudební nástroj hrát na sebe sama. Ale právě ten fakt, že člověk, jakožto ego, se může pokusit akceptovat či poznat sebe sama, je zcela určitým znakem, že je něco víc než ego a že si to začíná uvědomovat.

Protože nekonečné překonává všechen dualismus, je schopno dualismus zahrnout, takže realizace nikterak nevylučuje každodenní vědomí objektivního světa, fyzického života a aktivity. Zásadní oddělení Self od ega a světa není oddělení zavrhující, ale akceptující a milující. Pravé oddělení od věci tkví v tom, že je necháme být sebou samými, tj. nebudeme je zaměňovat za Self. Zaměňují se za Self, jestliže se s nimi nevědomě identifikujeme. Hledat Boha nebo Self jakožto objekt poznání znamená popřít transcendenci nekonečna tím, že jej zahrneme do třídy objektů. Transcendence není oddělení a z metafyzického hlediska není ani svatost „stát mimo", ale je to „celost" toho, co je vše-zahrnující.

Tzv. realizace tedy přichází skrze vědomé a úmyslné

ponoření se do života, nikoliv stažením se z něho; skrze úplné akceptování konečné zkušenosti, nikoliv jejím vyloučením; skrze naprostou ochotu být tím, čím člověk je, a nikoliv snahou vyzvednout se na nebesa „za tkaničky od bot".

Self uskutečňuje svobodu od konečného světa dobrovolným sebe-odevzdáním se jeho omezením. Proto odpovídá zenový mistr na otázku jak uniknout výhni konečné bolesti: „Utečte doprostřed vařící vody, doprostřed řežavého uhlí."

Proces realizace pokračuje neustále, avšak jakmile se člověk jakožto ego pokusí chtít tento proces a akceptovat svá omezení, objeví, že jakákoliv umělost je zbytečná, že se snaží dělat, co jeho nejhlubší vědomí již dělá, a tím se jeho „centrum gravitace" přesune z ega na Self. Stává se tím, místo snažení tím být. Skrze podrobení se nachází dokonalou svobodu.

Jazykové vyjádření realizace je tedy čistým paradoxem. Ochota být nejistý je nejvyšší jistotou. Ochota trpět je esencí božské radosti. Ochota být konečný znamená poznat vlastní nekonečnost. Ochota být otrokem znamená být opravdu svobodným. Ochota být hlupák a hříšník znamená být mudrc a světec.

Je to jenom vlastnost jazyka a myšlení, že všechny myšlenky o Bohu, nekonečnu, Self vytvářejí jakýsi objekt mimo ostatní objekty, nějakou věc, kterou můžeme poznat vedle ostatních věcí. Dokonce i když porozumíme tomu, že Alan Watts (1915 - 1973)nekonečno zahrnuje říši známých objektů, je tu stále myšlenka jakési velké věci, obsahující všechny malé věci. Stejně tak si realizaci nevyhnutelně představujeme jako nějaký stav mysli či vědomí, odlišný od ostatních stavů, speciálně od našeho stavu v přítomném okamžiku. Aby se předešlo tomuto dojmu, často se říká, že nekonečné jednoduše je konečné a že realizace není nic jiného než náš přítomný stav mysli. Ale ani tím se nevyhneme zákonitému dualismu myšlení. Na jedné straně to znamená sjednocovat dvě věci, které nejsou oddělené (a tedy nepotřebují spojovat), na druhé straně to zní jako nejhrubší panteismus, což je stejná chyba, protože říci, že nekonečné a konečné nejsou dvojí, neznamená říci, že jsou jednoduše a numericky identické.

Nejdůležitější na cestě realizace je pamatovat si, že to, co se snaží člověk poznat, je spíše jednoduché než složité, spíše přítomné než chybějící, spíše zřejmé než skryté. Budeme-li mít na vědomí tento princip, vyhneme se mnoha slepým uličkám, nástrahám duchovní pýchy, planému hledání a hořkým zklamáním.

Slova jednoduchý, přítomný a zřejmý jsou ještě příliš slabá, aby popsala radikální zřejmost a okamžitou bezprostřednost nekonečného Self.Motto: život mě naučil, že síla myšlenek (pokud slouží dobru) je spolehlivějším přítelem než člověk. Třebaže jí mnohdy nedůvěřuješ a odvrátíš se od ní, nezklame tě, zatímco člověk často zklame i když mu důvěřuješ.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar