Tipy a inspirace

A+ A A-

VÝCHOVA DUŠEVNÍ A DUCHOVNÍ

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Každá lidská bytost v sobě skrývá možnost vyššího vědomí, překračujícího rámec jejího současného života a umožňujícího podílet se na životě širším a vznešenějším. Právě toto vědomí ovládá život každé výjimečné bytosti a organizuje okolnosti její existence i její osobní reakci na tyto okolnosti.

 

images

 

Co běžné lidské mentální vědomí nezná a nemůže, toto vyšší vědomí zná a koná. Je jako světlo zářící ve středu bytosti a prosvětlující husté vrstvy vědomí vnějšího. Někteří nejasně tuší jeho přítomnost. Mnoho dětí podléhá jeho vlivu, který se někdy zřetelně projevuje v jejich spontánních činech a dokonce i v tom, co říkají. Rodiče však nejčastěji nerozumí tomu, co se v jejich dítěti děje, nereagují dobře a všechna jejich výchova jakoby měla za cíl učinit dítě v této sféře co nejméně vědomé a soustředit veškerou jeho pozornost na vnější věci, které rodiče považují za jedině důležité. Je pravda, že toto soustředění na vnější věci může být užitečné, je-li prováděno vhodným způsobem. Zabývají se jím tři aspekty výchovy: výchova fyzická, vitální a mentální. Lze je definovat jako prostředky k výstavbě osobnosti, k vynoření individua z amorfní podvědomé masy, aby z něho byla učiněna definovaná entita, vědomá sebe sama.

S výchovou duševní však přistupujeme k problému skutečné pohnutky existence, smyslu života na Zemi, k objevu, ke kterému tento život musí vést, a k následku tohoto objevu: zasvěcení individua svému věčnému principu.

Tento objev je obvykle spojován s mystickým pocitem a náboženským životem, neboť především náboženství se zabývají tímto aspektem života. Není to však nezbytné - nahradíme-li mystický pojem Boha filozofickým pojmem Pravdy, objev zůstává ve své podstatě stejný, avšak cesta k němu je zpřístupněna i nejpřísnějšímu pozitivistovi. Neboť v přípravě na duchovní život mají mentální pojmy a myšlenky jen podružnou důležitost. Podstatná je zažitá zkušenost. Sama v sobě nese svou realitu a sílu, nezávislá na každé teorii, která ji předcházela, provázela či následovala. Neboť teorie jsou nejčastěji jen explikace, které dáváme sami sobě pro větší nebo menší iluzi poznání. Podle prostředí, do kterého se narodil, a výchovy, kterou dostal, odívá člověk různými jmény ideál či absolutno, které usiluje dosáhnout. Zkušenost však, je-li opravdová, je ve své podstatě vždy stejná; to jenom slova a věty, kterými je formulována, se liší podle přesvědčení a mentální výchovy toho, kdo ji zakusil. Každá formulace je pouhé přibližování, které musí pokračovat a zpřesňovat se v té míře, v jaké se i zkušenost stává přesnější a koordinovanější. Přesto však, pro načrtnutí hlavních linií duševní výchovy, je třeba dáti představu, jakkoliv relativní, toho, čemu říkáme psychická (duševní) bytost.

Dalo by se třeba říci, že vznik individuální bytosti nastává promítnutím jedné z nesčetných možností, které jsou jinak latentní v nejvyšším zdroji veškeré manifestace, do prostoru a času. Tam se potom prostřednictvím jednotného univerzálního vědomí konkretizuje v zákonu či pravdě individua a stává se tak postupným vývojem jeho duší, či psychickou bytostí.

Toto krátké vyjádření si nečiní nárok být úplným výkladem skutečnosti a nevyčerpává své téma. Je jen stručným výkladem sloužícím praktickému cíli, jako východisko výchovy, kterou se chceme zabývat.

Prostřednictvím této duševní přítomnosti vchází pravda do kontaktu s individuální bytostí a okolnostmi její existence. Ve většině případů jedná tato pravda „za závojem", nerozpoznaná a ignorovaná. Ale někteří ji vnímají a rozpoznávají její činnost. U jiných, těch je však velmi málo, se její přítomnost stává hmatatelnou a její činnost plně účinnou. Ti pak postupují v životě s jistotou, jsou si plně vědomi svého osudu. A právě s cílem dosáhnout tohoto stavu a uvědomovat si duševní přítomnost má být praktikována duševní výchova. Jedné věci je k tomu však třeba - osobní vůle. Neboť až do současnosti nepatřily objev psychické bytosti a ztotožnění se s ní k uznávaným námětům výchovy, i když v některých dílech můžeme najít užitečné rady, nebo ve výjimečně šťastném případě potkat někoho, kdo je schopen ukázat nám cestu a pomoci ji projít, nejčastěji je však pokus ponechán soukromé iniciativě.

Objev je osobní záležitost a je třeba velkého předurčení, silné vůle a neúnavné vytrvalosti, abychom dosáhli cíle. Každý si musí proklestit vlastní cestu skrze vlastní nesnáze. Cíl je v jistém smyslu známý, neboť mnozí z těch, kteří ho dosáhli, ho popsali, více či méně jasně. Ale největší hodnota objevu přichází s jeho spontánností a prostotou a uniká obvyklým mentálním zákonům. Proto většinou ten, kdo se chce pustit do takového dobrodružství, hledá nejprve někoho, kdo už uspěl a mohl by ho podpořit a posvítit mu na cestu. Ale jsou i osamělí poutníci a pro ně mohou být užitečné některé obecné indikace:


Autorkou tohoto textu je Mirra Alfassa, nazývaná The Mother (1878-1973)

 

 

Výchozí bod je hledání (v sobě samém) toho, co je nezávislé na těle a životních okolnostech, co nepochází z mentální formace, kterou jsme obdrželi, z jazyka, kterým mluvíme, ze zvyků prostředí, ve kterém žijeme, země v které jsme se narodili, nebo doby, do které náležíme. Je třeba nalézt v hlubinách své bytosti to, co v sobě nese smysl univerzality, bezmezného šíření, nepřetržitého trvání. Tehdy se decentralizujeme, rozšiřujeme, začínáme žít ve všech věcech a ve všech bytostech. Padají přehrady, které oddělují individua od sebe, myslíme jejich myšlenkami, vibrujeme jejich vjemy, cítíme v jejich pocitech, žijeme životem všeho; co se zdálo být netečné, náhle ožívá, kameny se chvějí, rostliny cítí, chtějí a trpí, zvířata mluví řečí více méně němou, ale jasnou a výraznou, vše ožívá nádherným vědomím bez času a hranic.

To je pouze jeden aspekt duševní realizace. Je mnoho dalších a všechny nás nechávají vystoupit z omezení našeho egoismu, naší vnější osobnosti, ze slabosti našich reakcí a nedostatečnosti vůle.

Ale než dojdeme až sem, cesta je dlouhá a nesnadná, posetá nástrahami a problémy k řešení, které vyžadují opravdové předurčení. Podobá se badatelově cestě pralesem, objevování neznámých krajů. Psychická bytost je velký objev, vyžadující nejméně tolik odvahy a vytrvalosti, jako hledání nových světadílů. Pro toho, kdo je rozhodnut to podniknout, může být užitečných několik jednoduchých rad:

Před neúnavnou naléhavostí tvého úsilí otevře se náhle vnitřní brána a ty se vynoříš v oslňujícím jasu, který ti přinese jistotu nesmrtelnosti - konkrétní zkušenost, že jsi vždy žil a vždy budeš žít, že pouze vnější formy zanikají, podobajíce se oblekům, které odložíme, když jsou opotřebované.

Budeš zbaven všech pout a namísto svízelného postupu, zatíženého okolnostmi, které ti příroda vnutila a které jsi musel trpět a nést, jestliže jsi jimi
nechtěl být rozdrcen, můžeš nyní vykročit přímo a pevně, vědom si svého osudu, jsa pánem svého života.

A přece - toto uvolnění se z otroctví těla, osvobození se od vší osobní připoutanosti, není nejvyšším naplněním. Je třeba dalších kroků k dosažení vrcholu. A za těmi následují další, které otevřou brány budoucnosti. Tyto příští kroky jsou tím, co nazývám výchovou duchovní.

Ale dříve, než přikročíme k této další etapě, je třeba vysvětlit, v čem spočívá rozdíl mezi výchovou duševní, o níž jsme mluvili, a výchovou duchovní, kterou se budeme zabývat nyní. Obě jsou často zahrnovány pod pojem jóga, ale jejich cíle jsou různé; první míří k nejvyšší pozemské realizaci, druhá představuje stažení se od veškeré pozemské manifestace, dokonce i z celého univerza, a návrat k neprojevenému.

Je tedy možno říci, že duševní život je život nesmrtelný, čas bez konce, prostor bez hranic, neustále pokračující změna, nepřetržitá kontinuita ve světě forem. Zatímco vědomí duchovní znamená žít nekonečno a věčnost, být vržen mimo veškeré stvoření, mimo čas a prostor. Abychom si uvědomili svou psychickou bytost a žili duševním životem, je třeba zničit v sobě egoismus. Ale pro život duchovní je nutné nemít žádné ego.

Cíl duchovní výchovy nazýváme různými jmény, podle prostředí, ve kterém jej formulujeme, cesty, kterou máme za sebou, a sklonů naší povahy.

Ti s náboženskou tendencí ho nazývají Bůh a jejich duchovní úsilí spočívá v touze ztotožnit se s Bohem transcendentním, nad jakoukoliv formou, v protikladu k Bohu imanentnímu, dlícímu v každé formě.

Jiní to nazývají absolutnem, nejvyšší příčinou, Nirvánou, jiní jedinou Skutečností, nahlížejíce svět jako neskutečnou iluzi, další zas jedinou Pravdou, přijímajíce vše projevené jako lež. V každém z těchto výrazů je část přesná, ale všechny jsou neúplné, vyjadřující jen jeden aspekt toho, co je. Ani zde však nemá mentální vyjádření velkou důležitost; jakmile jsou přechodové etapy překonány, zkušenost je identická.

V každém případě nejúčinnějším způsobem vykročení, nejbezpečnější metodou je úplné sebeodevzdání. Není ostatně dokonalejší radosti, než je radost z úplného odevzdání se té nejvyšší představě, které jsme schopni. Ať je to pro některé pojem Boha, pro jiné Dokonalosti. Je-li odevzdání se trvalé a odhodlané, přijde chvíle, kdy překročíme tuto představu a nahradíme ji zážitkem (zkušeností) vymykajícím se každému popisu, zážitkem, který je však téměř vždy ve svých následcích totožný.

V té míře, jak se odevzdání stává dokonalejším a úplnějším, připojuje se k němu touha po ztotožnění se, úplném splynutí s tím, čemu jsme se odevzdali, a tato touha postupně překoná všechny rozdílnosti a překážky, zvláště, když se k ní připojí intenzivní a spontánní láska.

Je rozdíl mezi tímto zmíněným ztotožněním se a identifikací s psychickou bytostí. Tato může být čím dál trvalejší, v některých případech neustálá a neopouští nás ani při libovolných vnějších činnostech. Nepřichází k nám pouze meditací a koncentrací, ale vnímáme následky této identifikace v každém okamžiku své existence, v bdění i ve spánku.

Naopak osvobození od veškeré formy a ztotožnění se s tím, co je za ní, nemůže trvat způsobem absolutním, neboť by vedlo k rozpuštění hmotné formy. Avšak i krátká zkušenost produkuje ve vědomí nesmazatelné výsledky, které rezonují ve všech vnitřních i vnějších stavech celé bytosti. Navíc,
jakmile jsme ztotožnění dosáhli, můžeme ho kdykoliv obnovit, dokážeme-li vyvolat stejné podmínky.

Toto ponoření se do beztvarého je nejvyšší osvobození hledané těmi, kteří chtějí uniknout existenci, jež pro ně nemá přitažlivost. Lze pochopit, že nejsou uspokojeni světem v jeho současné podobě. Ale osvobození, které ponechá svět jaký je a v ničem neovlivní životní podmínky, kterými trpí druzí, nemůže uspokojit ty, kdož se odmítají těšit z dobrodiní, které způsobili sami (či téměř sami) pro sebe, když sní o světě, který by byl hoden nádhery skrývající se za zdánlivým chaosem a strastmi mylně zobecňovanými. Chtějí sdílet s druhými zázrak odkrytý vnitřním hledáním. A prostředek k tomu mají nyní, když dosáhli vrcholného bodu vzestupu, na dosah.

Z poza hranic formy může být evokována nová síla, moc vědomí dosud neprojeveného, která svým objevením se může měnit běh věcí a způsobit zrození nového světa. Neboť skutečným řešením problému utrpení, nevědomosti a smrti není individuální únik z pozemské bídy rozplynutím se v neprojeveném, ani problematický kolektivní útěk, který by integrálním návratem stvořeného ke stvořiteli vyléčil univerzum jeho zničením.

Řešením je proměna, úplná transformace hmoty, jako logické pokračování vzestupné tendence přírody na cestě k dokonalosti, vytváření nového typu, který bude vzhledem k člověku tím, čím je člověk vzhledem ke zvířeti, a kterým se projeví na zemi vědomí a nová moc. A zde začne též nová výchova, kterou lze nazvat supramentální a která bude působit nejen na vědomí jednotlivých bytostí, ale i na substanci, z níž jsou formovány, a na prostředí, ve kterém žijí.

The Mother, únor 1952

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar