Tipy a inspirace

A+ A A-

PŘEKÁŽKY NA DUCHOVNÍ CESTĚ

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Zevní výsledky mravnosti a nemravnosti jsou ve zcela logických a přirozených vztazích. Účelem morálky, kterou stanovily různé duchovní nauky, není poskytnout člověku prožívání nesčetných zázraků. Její cíle jsou mnohem prostší, ale zato významnější, než takové zázraky. Mají harmonizovat celé žití člověka a vytvořit mu takový osud, aby mohl žít v klidu, který je největším štěstím. (Dokončení z minulých čísel.)

 

 

images

 

Dopustili byste se velké chyby, kdybyste jako někteří lidé přeceňovali morálku a viděli spásnou očistu své bytosti jen v ní. Každý úkon má svůj hluboký účel, ale není samospasitelný. Máte na světě několik povinností a budete-li je vykonávat poctivě a upřímně se snažit o splnění toho, co vám život a nauka předepisují, pak i když někdy poklesnete, nebude to mít zvláštní následky pro váš duchovní vývoj. Zkázonosné je pouze jednat proti mravním předpisům nauky úmyslně, i když máte schopnosti a sílu dodržet jejich mravní požadavky. Jednáte-li však podle svého nejlepšího úmyslu, aniž se snažíte „upravit pravdu" po svém a ve shodě se sklony své nižší přirozenosti, je to jako byste jednali ve shodě s tím, co vám mystika v mravním ohledu předepisuje. Kdybyste se dopustili nějakého poklesku i přes upřímnou snahu vyhovět všem požadavkům, které vám morální předpisy jógy předkládají, a uvědomili si svůj poklesek, pak se na něj snažte rychle zapomenout.

Vymazání viny z mysli je vymazání viny z osudových dispozic. To vám potvrdí tato logická úvaha: když např. ve vašem okolí zemře někdo vám cizí, necítíte utrpení, protože jste s ním nebyli duševně spojeni. Ale zemře-li někdo vám bližší, cítíte utrpení, neboť tu jsou duševní vztahy. Když však zpřetrháte všechny citové vztahy ke všemu a zachováte si čisté vědomí a duševní nezávislost, potom vám bude lhostejné, zemře-li někdo vám bližší nebo vzdálenější. Na těchto vztazích závisí reakce na to, co přináší osud. Stanete-li se indiferentní ke všemu (i k sobě), potom na vás nebude mít vliv to, co nazýváme osudem, co se jeví jako síla, uvádějící do změn náladu, city, touhy, myšlenky a duševní stavy, a na čem závisí vaše společenské postavení i vnitřní prožitky. K takovému stavu vede morální úsilí. Kdo se snaží žít podle morálních předpisů, dosáhne toho, že bude moci usměrňovat duševní sílu, získá schopnost kontrolovat mysl a ovládne city. Tento stav vede k postřehu pravého stavu věci; tyto postřehy jsou pramenem poučení, že duševní odvrat od světa v nejširším smyslu stačí k rozřešení naskýtajících se nižších životních problémů. Proto je nutné, abyste se ve svém jednání řídili předepsanými morálními povinnostmi.

Tím je mysl zaujata zvoleným objektem a neztotožňuje se tolik s orgánem postiženým nemocí. Proto se snažte zapomenout na bolest vůbec a když se vám to do jisté míry podaří, zkoušejte v představě vést dech v podobě stříbrné páry do plexu solaris - sluneční pleteně, která je o něco výše než ve středu vzdálenosti mezi pupkem a žeberním žlábkem. Odtud nechte představou a vůlí vyzařovat vdechovanou sílu do celého těla a buďte přesvědčeni, že tato síla všechny defekty v těle urovná. Budete-li takto postupovat, zabráníte tomu, aby bolest přecházela z místa na místo. Vůle zmohutní a bolesti nebudete vnímat. Později, když již budete moci cvičit pránajámu, nebudou vás nemoci tak vyrušovat, abyste nemohli cvičit.

Překážky na duchovní cestě

Nyní je třeba si všimnout některých překážek, stavících se do cesty poutníků k osvobození.

Jsou to: zármutek, nemoc, lenost, pochybnost, lpění na pozemských věcech, falešné vědění a vzdání se určitého duchovního stupně, byl-li už jednou dosažen.

1. Zármutek

Zármutek je dítětem pesimismu a pesimismus znemožňuje světlejší myšlenky, pocházející analogicky ze světlejších sfér, jež jsou vyšším stupněm života na stezce k osvobození. Příčiny zármutku tkví ve lpění na pozemských věcech a v neukojení tužeb. Když člověk zúčtuje s pozemskými touhami a sklony a když je jeho zájmem poslední cíl bytí a jeho předchozí stupeň - osamocení a nelpění - jsou odstraněny příčiny zármutku.

2. Nemoc

Je-li člověk nemocen, nemůže cvičit. Tok mysli v takovém případě směřuje výhradně k nemocnému tělu, čímž je znemožněno jakkoli se soustředit, zvláště když se při soustředění má z vědomí vyloučit tělo. Proto je třeba se léčit. Léčení nemoci alespoň do té míry, aby byla odstraněna bolest, která člověka na sebe zcela upoutává, lze provádět pomocí duševních sil.

To se provádí takto:

Nejdříve soustřeďte mysl k nějakému zdravému orgánu nebo místu v těle a snažte se je pocítit dostatečně silně.

3. Lenost

Lenost pramení z toho, že převládl princip tamas. Je to překážka, již nelze snadno překonat, neboť zasahuje v životě člověka širokou oblast. Prvním stupněm lenosti je lhostejnost k osudu vnitřního Já, čili k duchovní přirozenosti a k povahovým vlastnostem. Člověk žije pro několik smyslových vjemů a nerad přemýšlí o věcech, které jsou vzdálenější jeho chtíčům, a vůbec nerad hledá na poli svého životního určení. Je to duševní lenost, kterou odstraňuje příroda jen těžkými životními zkouškami. Ty samy kladou otázky o účelu života.

Jenomže člověk, hnán pudem sebezáchovy, hledá cesty, jak uniknout nebezpečí; zájmy, jež musí v takových dobách řešit, odsunují otázku o účelu života na druhé nebo i další místo. Když se mu zdá, že už zlo a nebezpečí pominulo, obyčejně se opět vrací do své dřívější lhostejnosti a duševní lenosti. Jako žáci mystiky musíte mít stále na zřeteli představu o nezbytnosti udržovat se v duševní činnosti. A nejlepší činností je, když svého ducha udržíte v bdělosti a v rovnováze a dokážete odstraňovat zájmy o jednotlivé věci hmotného světa a sledovat změny, probíhající ve vaší duševní přirozenosti. Neboť toto pátrání v duševní oblasti samo vede k poznání, že je nutné zrušit vystupující netečnost. Pak se probudíte k mohutné činnosti, která nakonec spálí všechny strusky nevědomosti, pramenící z převládání prvku tamas. Proto se nuťte do činnosti. Nepopřávejte si onoho uvolnění, které vede k bloudění mysli a tím často k duševnímu upadání do sféry abstrakt; odtud pramení vjemy, jež se duševně slabému člověku mohou představovat jako reálné, ale které jsou přece jen bezpodstatné a nelogické. Jakmile se přinutíte k neustálé činnosti, zaniknou sklony k vyššímu hodnocení subjektivních zkušeností a zazáří čistý rozum. Mystické zkušenosti, jichž potom dobudete, budou plným právem pokládány za reálné, neboť budou v harmonii s rozumným lidským životem.

4. Pochybnost

Mystické zkušenosti, dosažitelné praktickým mystickým úsilím, jsou z objektivního hlediska oprávněné jen tehdy, je-li člověk v harmonii se svým rozumem a ovládá-li svůj cit. Duševní nestálost, která pramení z nenasytnosti ve věcech životních zkušeností, přímo souvisí s tím, že člověku nestačí k trvalému uspokojení žádný prožitek, byť byl jakkoli vysoký a z hlediska rozumu oprávněný. Člověk duševně nestálý si žádá stále nové zkušenosti a nové vjemy, aby se mohl od nich opět odvracet, nedůvěřovat jim a podceňovat je, i když jsou skutečně prospěšné. Proto je taková pochybnost nezdravá. Kdyby se jí člověk měl řídit, musel by dospět k takovému stupni duševního rozvratu, že by již nemohl věřit ani ve skutečnost věcí dokázaných nade vší pochybnost. Svět by se mu stal předmětem k ukojení všemožných chtíčů lidsky již zavrhovaných a nepřípustných, ohled na mravnost by byl zničen a stal by se z něho nejhorší zločinec. Ostatně takové případy samozřejmě existují.

Jestliže hmotařskému člověku dokážeme, že je všechno přelud, pak obyčejně odmítne zdrženlivost, paralyzující zlo, a stane se horším než ďábel. Proto je nezbytné přesvědčovat lidi o vyšších pravdách velmi opatrně. Musíme zkoumat povahu poučovaného člověka a když vidíme, že fakta o zdánlivosti jevů by zvrátila jeho mravní názory, musíme ho nechat při jeho dřívějších názorech. Jestliže se na to nebudeme ohlížet, budeme svými poučkami přispívat k tomu, aby na světě zavládl zákon džungle. Ukazuji-li tedy takovouto perspektivu hlubokých pochybností, nechci tím popírat relativnost reálných skutečností. Ať chceme nebo nechceme, stává se pojem skutečnosti osobním názorem. Je tu však určitá mez, obecné mínění. I když dovoluje určitou variaci pojmů a názorů, přece nás nutí k tomu, abychom podle něho regulovali způsob života. Musíme uznat tu „skutečnost", která činí společenský život možný a snesitelný, byť byla tato skutečnost z absolutního hlediska relativní. Je totiž jisté, že dojmy a pocity jedince z prožívání životních zkušeností se také zdají být skutečné, ba až hmatatelné. A tento fakt nám musí vnutit úctu a uznání ke každému prožitku, jemuž jiný člověk přiznává větší význam, než mu přiznáváme my. Musíme tedy přihlížet k tomu, abychom odstranili nezdravou pochybnost.

Můžeme pochybovat o pravdivosti tvrzení jiných lidí, zvláště když jejich tvrzení nemůžeme zařadit mezi zkušenosti nám známé. Ale můžeme také věřit v reálný význam prožitku, vidíme-li, že se jeho vliv uplatňuje v mezích zákona obecně uznané skutečnosti - když jsme si vědomi toho, že všechno je relativní. Za reálný můžeme pokládat každý duševní stav jiného člověka, který z něho nedělá výjimku mezi lidmi v chování a názorech na pozemský život. Proto i duchovní stavy, k nimž člověk dospívá mystickou prací, jsou jen stavy skutečné. Z toho je možno soudit, že každá pochybnost o jejich hodnotě je zdržující překážkou; pochybnost, která vystupuje, když o nich uvažujeme ve vztahu k jednání mystiků. Proto v sobě zničte pochybnosti!

Dosáhnete-li mystickým úsilím nějakého stavu, kterého mohou dosáhnout i jiní lidé, a nedělá-li z vás tento stav výjimku mezi lidmi v názorech, životním stylu apod., potom v něj můžete věřit jako ve stav reálný. Ostatně se to v krátké době potvrdí nějakou obyčejnou zkušeností.

5. Lpění na pozemských věcech

Chcete-li dospět na vrchol cesty k dokonalosti, musíte odstranit všechny náklonnosti k pozemským věcem. Neboť pádí-li touhy k zemi a k jejím hodnotám, sbíhají se k ní všechny duševní síly člověka a to je příčinou, že se nemůže duchovně povznést. Zničte každý zájem o světské věci, o nichž se domníváte, že vás mohou oblažit. Tím duševní síly vaší bytosti opustí hmotu a to bude příčinou, že dospějete k čistšímu a širšímu chápání všeho. Dokud se člověk se svými zájmy pohybuje ve sféře hmoty a smyslového prožívání, je jeho chápání omezené. Jeho rozum nedovede chápat nic jiného než to, co je zjevné jeho očím, je hmatatelné a tvarem omezené. Z toho pak takový člověk vychází jako z reálné základny života. Jakmile však tuto sféru opustí, dostane se jeho rozum k prvotní příčině vzniku každé věci, takže vidí hmotu jenom jako výsledek jemnějších příčin. Tím pro něho ztratí půvab vše, co náleží do pozemské sféry. Nenalezne-li půvab ve hmotném světě, bude moci žít ve sféře jemnější a tím se mu život od kolébky až do hrobu stane jediným čistým listem knihy života.

6. Falešné vědění

Falešným věděním se rozumí pokládat klam za pravdu. Klam je skutečnost, která nemůže získat všeobecné uznání a platnost. Falešné vědění vzniká z duševní slabosti žáka mystiky, ze slabosti, která mu znemožňuje ze správného hlediska kritizovat tvrzení jiných lidí a samostatně zkoumat příčiny životních tajemství. Takovému člověku někdo něco řekne a on tomu hned věří. Nepotřebuje důkazy nebo ověřování a přece jen věří, že tvrzení je pravdivé.

Žák mystiky však musí být duševně silný a schopný kritiky. Tak se vyhne důvěře v domněnky a následkem toho i zklamání a zmatku. Aby se bylo možno vyhnout překážce zvané falešné vědění, je třeba zachovat neutrální nebo zamítavý postoj ke všem jevům, dostavujícím se na mystické cestě. Pravdivé poznatky, postřehy a zážitky se musí potvrzovat samy. Prožitek stavu poslední skutečnosti se u člověka ohlásí sám v běžném životě a tudíž není třeba věřit, že tohoto stavu dosáhl a že je stavem poslední skutečnosti. V oceňování stavů musíme být vždy opatrní.

Věříme-li na základě domněnek ve vysokou hodnotu nějakého mystického nebo duševního stavu, v nějž nemůže věřit člověk pochybující, protože jej sám nezažil nebo zažít nemohl, nebo také proto, že o své reálné hodnotě nedává naprosto bezpečné důkazy podle požadavků vědy, propadli jsme falešným domněnkám. Z nich může vzejít přesvědčení, že jsme nabyli vědění. Tím je jako falešným věděním mnohdy definitivně zaražen duchovní postup. Ke všemu dění je třeba zaujmout vyčkávací stanovisko. Odvracejme pozornost od každého prožitku, dokud se nám nepotvrdí jako objektivně nejvyšší a nejlepší. Tím si necháme otevřené dveře k získávání dalšího vědění.

7. Vzdání se určitého duchovního stupně, byl-li již jednou dosažen

Stupně duchovního vývoje se vyznačují určitou povahou, resp. kvalitativní jemností. Dostaví-li se, neprojeví se ihned jejich pravá hodnota. Z počátku je lze pozorovat jen jako jistou vnitřní změnu, která hned nenachází potvrzení v běžném životě a zkušenostech. Teprve zráním, jímž člověk dospívá ke spojování svého duševního života s dosaženým stavem, pozná jeho reálnou hodnotu. Právě kvalitativní jemnost dosaženého duchovního stavu vnuká člověku dojem, že jeho hodnotu nelze pokládat za výrazně reálnou; to mnohdy vede k podceňování dosaženého duchovního stavu a upuštění od něho. Je si však třeba uvědomit, že reálné hodnoty jsou v povaze člověka založeny na duševním postoji ke světu a životu, na který má každý duchovní stav nejmohutnější vliv.

Je třeba překonat domněnku, že duchovní vývoj vede soutěskou magických fenoménů, jichž lze libovolně používat podle přání a chtíčů osobnosti. Pak bude odhalena pravá hodnota duchovních stupňů a bude zřejmá jejich reálná povaha ze širšího než osobního hlediska. Proto neoceňujte dosažené duchovní stavy podle svých zdání, ale pracujte dál podle směrnic, které objevíte dosažením těchto stavů. Pak je posuďte podle toho, jak blahodárně působí na rozvoj vysoké mravnosti. Když zjistíte, že působí velmi dobře, držte se jich ve svém životě i jednání.

Neposlouchejte našeptávání osobnosti, která je podceňuje, jelikož se bojí ztráty své nadvlády nad vámi. Ani nevěřte jejich „nadhodnotě", o níž se každého člověka snaží přesvědčit jeho já, zrozené nízkým idealismem. Tak překonáte kritickou dobu změny, přivoděnou novým duševním stavem, a dostanete se dále, to je k opětné duševní rovnováze. Jedině ona umožní poznat správnou hodnotu dosaženého duchovního stavu.

Tím uzavírám výpočet a vysvětlení morálních povinností a překážek, jež na mystické cestě nelze opomíjet. Připomínám však znovu: nepomíjejte povinnosti, jež vám Přímá Stezka v této kapitole ukládá. Neodvažujte se chápat se dalších povinností dokud necítíte, že jste splnili povinnosti morální. Neboť jestliže je mystická nauka v duchovních částech neutrální ke všem lidským a mravním ohledům, přece nezaručuje, že budou při návratu z koncentrace odstraněny dojmy z minulých činů. Tyto dojmy mívají za následek, že se povaha člověka zhoršuje, je puzen ke stálému konání zla a převládají u něho neřesti. Tyto indispozice se zmenšují jednáním, které člověk reguluje podle zásad morálních povinností. Jestliže se tedy nevymaní z těchto dojmů, setrvává v nebezpečí karmických trestů, ba dokonce může být přinucen k sestupu na žebříčku existencí. To proto, že se povaha člověka nesprávným mystickým úsilím zhoršuje. Přitom nemá naději, že by se jógickým úsilím mohl vymanit z mechanického působení karmy v příčinách a následcích. Proto se doporučuje, aby každý žák mystiky měl na zřeteli účel morálních povinností!

Sestavil Zdeněk Juřík z následujících děl K. Minaříka (se souhlasem vydavatelství Canopus):

Květoslav Minařík: Cesta k dokonalosti, Canopus, Praha, 1991.
Květoslav Minařík: Přímá stezka, Canopus, Praha, 1990.

Květoslav Minařík: Malý mystický slovník naučný, Canopus, Praha, 1992.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar