Tipy a inspirace

A+ A A-

KARMA VIII.

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Motto:
Karma není osud; předpokládá se, že lidé konají podle své svobodné vůle a vytvářejí si své vlastní osudy. Podle Véd když individuální bytost zasívá dobro, sklízí dobro, když zasívá zlo, sklízí zlo. Karma je souhrnem lidských činů a je provázejících reakcí v současném a předchozích životech, což vše dohromady určuje budoucnost. Mnohdy však karma nemá okamžitý účinek, často se akumuluje a později se neočekávaně projeví v některém z dalších životů. Předpokládá se, že ovládnutí karmy spočívá v inteligentních činech a střízlivých a objektivních reakcích. Dnes pokračujeme pohledem jednoho z předních ruských badatelů v této oblasti S. N. Lazareva na problém vnímání času.
                                                                                          Pokračování z minulého čísla

 

images

 

Čas a prostor
Pojmy jako čas a prostor jsem vždy považoval za cosi abstraktního a rozhodně jsem neočekával, že by mohly nějak souviset s mými vlastními výzkumy. Ukazuje se ale, že k čím jemnějším úrovním pole pronikáme, tím důraznější je
vzájemné ovlivňování se všemi entitami okolního světa.

Zpočátku, když jsem pracoval jen s rodinnou karmou a věděl jsem, že existuje karma osobní, povšiml jsem si, že proces očisty občas jakoby "prokluzuje", tedy člověk se očišťuje, ale k viditelným pozitivním změnám nedochází. K samotné práci s osobní karmou jsem se dostal dost nečekaně.

S jednou známou svého času pracovala senzibilka, která jí začala líčit zážitky z jejího předešlého života a slíbila, že jí vyčistí osobní karmu. Když senzibilka odešla, mé známé se udělalo nevolno. "Cítím, že je to všechno klam," říkala mi. "Místo aby mi pomohla, jen mi uškodila." Abych jí dokázal pomoci, nezbylo mi, než vstoupit do hlubinných vrstev jejích polí a očistit minulost skrze pokání. V prvních okamžicích takového terapeutického vlivu se v člověku mění vnímání barev a dochází k velmi zvláštním pocitům. "Mám pocit, že v přítomnosti vůbec nejsem," přiznala se mi jedna z mých asistentek. "Cítím se tak, jako bych byla celá v budoucnosti." Prohlédl jsem si na jemné úrovni její pohyb v čase, a ukázalo se, že měla pravdu a že na oné jemné úrovni má hned tři časová těla.

Při zkoumání tohoto problému jsem postupně zjistil, že přesun časových charakteristik do budoucnosti stav člověka zlepšuje, kdežto jejich odhození do minulosti může vést až k těžké chorobě. Zkoumal jsem člověka, který již dávno zemřel, přesněji řečeno spáchal sebevraždu. Všechny časové charakteristiky jsem objevil v jeho minulosti. V tom okamžiku jsem pocítil hořkost na jazyku a sucho v ústech, a ke stejným zážitkům se mi přiznali všichni ostatní přítomní. "Něco se děje s prostorem," poznamenal jeden můj přítel. "Začínají se měnit vzdálenosti, všechno jako by pulzovalo." Prozkoumal jsem jeho jemné struktury a zaznamenal jsem, že prostor jako by explodoval.

Uvědomil jsem si, že je to velmi nebezpečné a že svým hrubým vpádem jsem posunul nejen časové, ale i prostorové struktury. Kdykoli jsem napříště cítil, že můj vpád je nebezpečný, že charakteristiky času a prostoru se začínají měnit, okamžitě jsem ustával a čekal, až se situace znovu dostane do rovnováhy.

Po jednom zvláštním případu jsem experimentů s prostorem zanechal docela. Jednou při dalším z pokusů o odhalení prostorové struktury a hledání metod jejího ovlivnění jsem najednou zaznamenal tuto přesně formulovanou výzvu: "Pokud se dostaneš za hranice krokového prostoru, vesmír zahyne." Nedokázal jsem ani stanovit, kdo toto varování vyslal. Co je to "krokový prostor" a proč by vesmír měl zemřít jsem taky nepochopil, ale pro každý případ jsem veškeré výzkumy v tomto směru zastavil.

Pro léčení svých nemocných jsem je navíc ani nepotřeboval. Také jsem si povšiml, že s řadou mých pomocníků se začaly dít podivné věci: například se jim zdály sny, v nichž procházeli zdí. Své pokusy s prostorem a časem nebudu vypisovat dopodrobna a vyložím je jen stručně.

Podstatu času jsem pochopil, když jsem si všiml, že při diagnostikování lidských karmických struktur začínám rychle stárnout - ve tváři se objevily vrásky a začaly mi padat vlasy. Stejně stárnout začali i lidé kolem mě. Poněkud jsem zpanikařil, ale zároveň se snažil porozumět, co se to děje. Během jediného měsíce se ukázalo, že jakákoli událost, odehrávající se na jemné úrovni, se promítá do budoucnosti. To, co dělám dnes, se okamžitě odráží v zrcadle budoucnosti, kdežto karmické vrstvy se volně přelévají a realizují se v přítomnosti. Vše, co jsem udělal v minulosti se mi najednou vracelo z budoucnosti. Rychlost plynutí karmických vrstev úzce souvisí s časem. Velká část léčitelů očišťuje jen pacientovo tělo, kdežto duši ne. Léčitelé na vyšší úrovni zase očišťují jen přítomnost, jenže "špínu" odhazují do budoucnosti. Když člověk dostatečně nepracuje sáni nebo se při léčbě nemění, ta "špína" jednou někde vyplave. Abych své svěřence dokázal skutečně očistit, zvýšil jsem rychlost toku karmických vrstev a špínu odstraňuji i z budoucnosti, aby člověk mohl pokáním očistit svou duši v současnosti. Zároveň jsem však urychloval čas. Teprve pak jsem zjistil, že mechanické "jednocení" karmických struktur a jakýkoli jiný chirurgický přístup k času a prostoru nemají perspektivu.
To pro mě znamenalo, že nejdůležitější není mechanická očista v minulosti a budoucnosti (dokonce ani skrze pokání), ale změna jeho charakteru a náhledu člověka na svět. Když jsem pracoval s časem, mé hodinky se za pět hodin o čtyři hodiny opožďovaly. Pak jsem si povšiml, že při porušení nejvyšších zákonů se čas zrychluje a člověk vůčihledě stárne. Čím silněji duše lpí na Zemi, tím rychleji probíhají časové procesy a tím kvapnější je příchod stáří. Bylo pro mě zajímavé zakreslovat struktury související s časem a vycházelo mí z toho, že spirála rotující proti směru hodinových ručiček znamená lpění na tomto světě. Když jsem si pak pořídil graf harmonizace časových úseků, spatřil jsem obrázek, připomínající buddhistické chrámy s několikanásobnou střechou. Ukázalo se, že čas a prostor může svými formami ovlivňovat i architektura. Teď se dostávám do období, kdy mé pronikání do časoprostorových struktur mých svěřenců začíná být nezbytností. Zda to dokážu přežít, to nevím. To ukáže až čas.

Dvojníci
Vycházeje z běžných fyzikálních představ o světě jsem předpokládal, že každý člověk je unikátní, neopakovatelná bytost, a že smrt je proto záležitostí absolutní. Pak jsem ale zjistil, že na jemné úrovni je všechno trochu jinak. Když jsem pochopil, že struktura vesmíru je buněčná a že duchovní podstata se v jednotlivých buňkách vesmírné plástve opakuje, mé představy o člověku se proměnily a ukázalo se, že v čase a prostoru, a to dokonce v rámci jediného světa, je každý člověk shlukem entit, spojených jednotící informační strukturou. Z východní literatury je známo, že člověk má svého energetického dvojníka. O tom jsem se přesvědčil při analýze jemných vrstev pole a začal jsem energetického dvojníka zkoumat. Jakmile začneme o nějakém člověku přemýšlet, náš energetický dvojník se okamžitě přenese do jeho blízkosti a začíná shromažďovat údaje, i když jen pro podvědomí. Chování dvojníka je ovšem dáno představami z našeho vědomí - přesněji řečeno podoba mého dvojníka je závislá na mém charakteru. Napadlo mě, že bych činnost a možnosti svého dvojníka mohl nějak rozšířit. Po specifickém tréninku by mohl pracovat na fyzické úrovni.

Uvedu příklad.
Jednou jsem pocítil, že jedné mé známé hrozí smrt. Na její záchranu jsem měl jen půlhodinu, a protože na jemné úrovni probíhá očista karmy příliš pomalu, mohlo se stát, že to nestihnu. Vyslal jsem k ní tedy svého dvojníka a brzy jsem se dověděl, že je všechno v pořádku. O několik dní později jsem ji potkal: "Víš, že v pondělí v šest večer jsi mohla zemřít?" "To je pravda. Potřebovala jsem si vzít něco nahoře na skříni, spadla jsem ze židle na záda a div jsem se týlem neuhodila o hranu stolu."

Když dokážete aktivizovat svého dvojníka, získáte možnost kontrolovat na dálku jakoukoli situaci. Pak jsem ale těchto pokusů zanechal, protože jsem pocítil, že by to mohlo být nebezpečné. Došlo k tomu následovně: jednou jsem na dálku diagnostikoval jednoho senzibila, a najednou jsem zaznamenal mohutný útok. V první chvíli jsem nechápal, co se děje. Později jsem zjistil, že jsem se k vyšetřovanému choval přezíravě, že má diagnóza byla vnímána jako útok a odvetná agrese byla tak mohutná, že jsem si musel lehnout, protože jsem se potácel a točila se mi hlava. Můj zdravotní stav se stále zhoršoval. Vyslal jsem tedy k senzibilovi svého dvojníka, a ten pole toho člověka protrhl. Útok okamžitě ustal. Teprve pak jsem si uvědomil, že blokace dvojníka a protržení pole by mohlo vyvolat senzibilovu smrt. Vybavil jsem si magické techniky, při jejichž uplatnění napadený do deseti dnů zemře na diagnózu, kterou lékaři hodnotí jako zápal plic nebo podobnou nemoc. Několik hodin jsem pak spotřeboval na to, abych obnovil struktury senzibilova pole, které jsem prostřednictvím svého dvojníka sám porušil. Bylo mi jasné, že jakákoli nevraživost vůči komukoli povede k tomu, že můj dvojník bude usilovat o jeho smrt. A člověk se přitom dokáže zlobit i na své děti a další nejbližší. Jenže kolika životy pak za něco takového musíme platit! Později jsem si ještě bezpočtukrát uvědomil, že užití síly se rovná prohře, kdežto chápání toho, co se kolem nás děje, a správná orientace jsou mnohem spolehlivějším způsobem ochrany než jakákoli protiakce.
Ukázalo se, že energetických dvojníků má každý z nás několik. Známí mi tvrdili, že mě potkali ve městě ve chvíli, kdy jsem prokazatelně spal doma. Začalo mě zajímat, koho to vlastně potkali, a celou situaci jsem si distančně vyhodnotil. Výsledky tohoto průzkumu byly zvláštní: byl jsem to já, ale v kombinací s prostorem a záhrobím byla to jakási má kopie, která byla tam, ale zároveň se realizovala zde, obvykle ve chvílích, kdy jsem spal. Dvojník tak může měnit charakteristiky prostoru v našem světě, protože je reálně viditelný a prakticky nerozeznatelný od originálu. Dlouho jsem přemýšlel o tom, k čemu potřebujeme dvojníky a jaký je jejich význam. Ukázalo se, že dvojník žije pěti životy a že na jemné úrovni jsme jakoby pětinou nějaké rozsáhlejší struktury. Když člověk zemře, jeho tělo se rozpadá, ale vědomí se transformuje a kvintesence toho, čím prošel, musí být někam předána. A také je - dvojníkovi. Jakmile se hroutí i dvojník, základní informace se přenášejí do struktur osudu, přičemž nákresy ukazují, že náš dvojník připomíná motýla, kdežto osud snad ptáka, snad šestikřídlou ještěrku. Každý útvar existující v čase má formu a obsah, které se předávají vyšším hierarchickým strukturám.
S jednou ze svých pacientek jsem před časem absolvoval tuto rozmluvu:
"Část vašich potíží lze vysvětlit tím, že se prosazují programy z minulých životů. V posledním životě jste byla mužem a žila jste v Austrálii."
Pohlédla na mě tak, jako bych jí právě vytáhl z kapsy peněženku:
"Minule jste mi ale říkal, že jsem byla ženou a žila jsem v Americe.“
Zastyděl jsem se, ale přesto mi neustále bylo jasné, že obě varianty jsou správné. Až později jsem zjistil, že každý člověk má i dvojníka opačného pohlaví, tedy identickou energetickou strukturu. Oba žijí v jemné energetické hladině a jsou spolu v trvalé korelaci. To usnadňuje střídání pohlaví v jednotlivých životech. Aby příliš nelpěl na jedné tělesné schránce, člověk nejen churaví, stárne a umírá, ale také pravidelně mění pohlaví. Nezbytný hormonální pohyb je vlastně minimální.
V každém člověku totiž žije jak ženský, tak mužský princip. Stačí 5-10%ní pohyb tím či oním směrem, a rodí se dítě odpovídajícího pohlaví. Nejednou jsem sledoval, jak před početím nebo dokonce i po početí pohlavní orientace dítěte kolísá. Pokud se začnou probouzet nebezpečné programy, typické pro ženské pohlaví (žárlivost, nenávist), rodí se obvykle chlapec; mateřské programy v něm jakoby spí, ale mohou se aktivizovat v jeho dceři, a naopak.
Když člověk tíhne ke změně pohlaví během jediného života, jedná se o blokaci nezdaru hrozícího někde uvnitř. Jednou za mnou přišla žena a řekla mi, že miluje jinou ženu a že v sobě má duši muže.
"Změna pohlavní orientace během jediného života je obvykle spojena se žárlivostí," začal jsem jí vysvětlovat. "V minulém životě jste byla neuvěřitelně žárlivá a ta žárlivost se postupně začala měnit v nenávist k ženám, které vás mohly připravit o milovaného člověka. Pokud se něco podobného bude opakovat i v tomto životě, nevydržíte to a svou žárlivostí budete zabíjet lásku k jiným i k sobě. To znamená, že v tomto životě buď umřete, nebo začnete pociťovat zvýšený zájem o jiné ženy a měnit pohlavní orientaci. Totéž se stává i u mužů - žárlivý muž tíhne k homosexualitě.
Žárlivost je lpění na milované osobě, na vztahu k ní, na hmotném světě. Když jsou duchovní struktury lidstva příliš spojeny s tímto světem, rodí se zvýšená agresivita, která bývá blokována nemocemi, smrtí či změnou pohlavní orientace. Kult těla ve starém Řecku postupně vedl k hromadné homosexualitě. K tornu docházelo i v období renesance. A dnes lidstvo zápolí s analogickými problémy. Kristovo přikázání "Miluj Boha svého více než otce a matku a syna svého" je nejlepší lék na homosexualitu.
A ještě pár slov o dvojnících. Ukazuje se, že kromě prakticky identických energetických polovic opačného pohlaví existuje asi devět dalších spřízněných principů. Člověk, který je na fyzické úrovni bytostí zcela individuální, je v jemných hladinách stále univerzálněji vplétán do okolního světa. Nejdřív jsem si myslel, že dvojníci jsou dvě polovice páru, které se navzájem hledají, aby spolu vstoupily do manželství. Nesmysl - ty se naopak nesmějí potkávat, protože jsou si příliš podobné. Mé další výzkumy mě přivedly k pozoruhodnému závěru. Člověk může dvojníka najít nejen v jiném člověku, ale i ve zvířeti, rostlině či dokonce minerálu. Každému člověku je na světě nejbližší nějaký živočich nebo rostlina. Jedna žena mě požádala, abych jí nakreslil zvíře, které by mělo energetiku podobnou té její. Začal jsem kreslit, a ruka neustále unikala přes horní okraj čtvrtky. Na obrázku se nakonec objevil lenochod visící na větvi.
Na vnější úrovni je naše myšlení individuální, zatímco na vnitřní kolektivní. V nejjemnějších hladinách je vše stejné - bez ohledu na to, zda jde o zvíře, člověka či o minerál.

Budoucnost
Má metoda se postupně rodila jako soustava sebeobrany. Každé uhranutí musí mít svého původce. A my se musíme nějak bránit. Útočníka je třeba distančně prozkoumat a zhodnotit jeho možnosti i způsoby vlastní obrany. Když jsem se později jednou provždy rozhodl, že já sám nikdy nebudu na agresi odpovídat agresí, celá soustava obrany se omezila na vždy stejnou proceduru: pokud je někdo vůči mně agresivní, znamená to, že v mé duši sídlí analogická agrese. Jakmile ji potlačím, útok automaticky ustane. Žádná forma agrese není možná, když v mé duši nesídlí analogický program. Když jsem začínal pracovat na své první knize, najednou se na mě řítila lavina útoků ze strany nejrůznějších lidí. V tomto případě bylo nutné nejen odrážet jednotlivé výpady, ale vybudovat systém sebeobrany. A ten se postupně proměnil v systém sebeočisty. Když jsem se dostal na úroveň vyšší, než jsou běžné lidské možnosti, měl jsem pocit, že mé problémy jsou vyřešeny, že jsem již dosáhl dostatečného stupně vnitřní čistoty, ale ve skutečnosti jsem stál na začátku. A začaly na mě útočit bytosti vyššího řádu. Když útok přichází ze záhrobí či z jiných světů, nebo když na vás útočí čas a prostor, musíte v sobě téměř všechno přehodnotit, abyste přežili. Posléze se ukázalo, že je to velmi výhodné i z hlediska potřeb léčby mých pacientů. Jakmile se při nesprávném myšlení dotknete zájmů nějaké entity, dejme tomu času či jiných světů, můžete velmi rychle zestárnout nebo dokonce oslepnout. Zjistit, k jakým porušením dochází, jak je transponovat do jazyka normálního chování, pochopit je a vytvořit účelný obranný systém bylo zpočátku dosti složité.

Uvedu příklad.
Nepěkně jsem zauvažoval o člověku, který byl v té chvíli dosti daleko ode mě. Člověk je jednota
fyzické schránky s polem, a svou druhou částí pevně vězí v prostoru. Když nenávidím a cítím se ukřivděný, tak mohu způsobit škodu jeho tělu, ale struktury pole zůstávají prakticky nedotčené. Ale když odsuzuji, nebo dokonce opovrhuji, agrese je zaměřena proti strukturám pole napadeného. Aby má fyzická schránka dokázala existovat, musí korelovat s prostorem. Je tu několik základních bodů, v nichž je tento kontakt posílen. Jestliže jsem narušil vyváženost svého vztahu k prostoru, kontakt se přeruší a mé tělo se začne rozpadat. Vzápětí přijdou nemoci, nepříjemnosti a pohromy. A protože každý člověk je součástí vyšších entit, každý útok přejde z povrchu dovnitř. Pak už útočíme na tyto entity a takový útok musí být bezpodmínečně zastaven. Pokud začneme opovrhovat svým stárnoucím, chátrajícím tělem, porušujeme nejvyšší zákony a dopouštíme se agrese proti prostoru a času se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Když za mnou přijde pacient, prostě se podívám, které entity se vůči němu chovají nevraživě, přeložím jeho poklesky ve vztahu k těmto entitám do srozumitelného jazyka a vysvětlím, jak se správně chovat, aby byl znovu zdráv. Někdy mi tyto entity dávaly přímé textové pokyny, zejména tehdy, když jsem si neuměl poradit a hrozila mi záhuba. To se však stávalo jen zřídka. Na to, abych zjistil, jak se k člověku vztahuje třeba čas nebo magnetické pole, musel jsem s touto entitou vstoupit do kontaktu a zhodnotit její citový vztah ke konkrétnímu člověku. Můj vlastní vztah k entitě však nesměl být agresivní, jinak bych mohl zahynout.

Ze všeho nejspíš jsem se k diagnostice vysokých entit začal podvědomě připravovat proto, abych dokázal pomoci lidem. Mé programy je začaly rušit, a ony na mě začaly útočit. Za normálních okolností bych musel mít potíže, musel bych lehce či vážně onemocnět nebo se při zdokonalování metody neustále očišťovat, aby kontakt byl bezbolestný. To znamená, že nemoc je forma adaptace na události, k nimž zatím nedošlo. Při analýze jednotlivých situací jsem dospěl k pozoruhodnému závěru: v jemné hladině člověk reaguje na událost dávno předtím, než k ní dojde.
A čím jemnější je daná úroveň, tím časově odlehlejší je taková událost. Nemoc není ani tak odplata za minulost, jako spíš příprava na budoucnost, a člověk musí hlavní úsilí vynaložit ani ne tak na hodnocení minulosti, jako spíš na hodnocení budoucnosti. Hlavní úsilí je přitom třeba zaměřit nikoli na sebebičování za to, čeho jsme se dopustili, ale na sebe-proměnu, abychom něco takového příště nedovolili. Proto je i pokání obráceno spíš do budoucnosti než do minulosti.

S. N. Lazarev

 

Více z této kategorie: « KARMA III. KARMA »
© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar