Tipy a inspirace

DUCH

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Duch – zopakujme si některé pojmy, které budeme potřebovat v dalších textech.
Duch (od dýchati, dech; podobně jako řec. pneuma od pneó, dýchat, vanout a lat. spiritus od spirare, dýchat) znamená původně oživující princip, odlišující živé od mrtvého.

 

images

 

V náboženství
V přírodních náboženstvích se oživující princip chápe jako podíl člověka na něčem, co ho přesahuje. Ve smrti opouští duch (duše) mrtvé tělo a může se případně zjevovat pozůstalým ve snu. Lze ho žádat o pomoc a o radu, může chránit dům a majetek. Pokud ale nebyl zemřelý řádně pohřben, může se jeho duch vracet (srv. anglické revenant, strašidlo) a pozůstalé sužovat. Duch v nad-individuálním smyslu je potom jakési zosobnění tohoto společného principu, nadpozemská a nehmotná, ale osobní síla, kterou se lidé mohou snažit oslovit, ovlivnit a naklonit si ji (srv. indiánský Velký Duch).

V Bibli
Ve Starém zákoně se vyskytuje „duch Boží“ jako přímé působení Hospodinovo, jeho „slovo“ ve světě a mezi lidmi: účastní se stvoření světa (např. Gn 1,1 (Kral, ČEP), oslovuje proroky a ukládá jim, co mají hlásat (např. Iz 11,2 (Kral, ČEP); Ez 11,5 (Kral, ČEP)). Provází své vyvolené, dodává jim odvahu a moudrost v rozhodování. Naopak duchům zemřelých se má Izrael vyhýbat.

Ve filosofii
V dějinách filosofie se pojem duch i v užším smyslu (řec. pneuma, lat. spiritus) vyskytuje v mnoha různých souvislostech a významech, kterým je společné snad jen to, že se jedná o něco nehmotného, stálého a významného, o nositele rozumnosti a smyslu (řec. nús, lat. ratio). Duch se zpravidla vyskytuje v různých protikladech (opozicích), které význam zpřesňují.

Duch a tělo
Na rozdíl od hmotného, jednotlivého a pomíjivého těla znamená duch tu druhou, trvalou a neproměnnou stránku člověka, jeho rozum, který má tělu vládnout. Duch znamená schopnost poznávat, rozlišovat a jednat s ohledem na vzdálenější budoucnost.

Duch a hmota
Na rozdíl od neproniknutelné a těžké hmoty, jež tvoří vždy jedinečná a oddělená jsoucna, znamená duch společný smysl či význam a projevuje se zejména v zacházení s nehmotnými, zejména matematickými a logickými předměty. Vyznačuje se průhledností, přesností a zálibou v poznání. Alchymisté hledali „ducha“ v různých látkách, například destilací; odtud pochází spojení spiritus vini, doslova „duch vína“ tj. alkohol.

Duch a litera
Tento původně křesťanský protiklad vyjadřuje rozdíl mezi lpěním na něčem přesně daném a svazujícím, na rozdíl od otevřeného porozumění, které každou danost překračuje a směřuje k vytouženému smyslu. V tomto významu je světový Duch tím, co spojuje různé fáze vyvíjejícího se lidstva v Hegelově filosofii dějin.

Duch a duše
I když se někdy užívají jako synonyma, znamená duše cosi individuálního až intimního, "ženského", kdežto duch má blízko k obecnému, pravidelnému a zákonitému. Duch je to, co je různým lidem společné, co se dá vyjádřit a sdělit, o čem lze diskutovat a argumentovat. Protiklad ducha a duše (animus a anima) hraje velkou roli v psychologii C. G. Junga.
Svatá Trojice, Nejsvětější Trojice, Boží Trojice či trojjediný Bůh je společné označení Boha v křesťanském dogmatu o třech osobách, totiž Otci, Synu a Duchu svatém, které sdílejí jediné božství.
Výslovná zmínka o Bohu coby Trojici se ve Starém zákoně nikde nevyskytuje – zmínku o třech osobách Trojice však nacházíme v Matoušově evangeliu (28,19-20):
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“
Problém je, že tento citát pravděpodobně takto doslova Ježíš nevyslovil a posun výroku k trojičnosti je spíše odrazem pozdější reflexe.
Pokud se má podstata Trojice přiblížit, přistupuje se k formulaci, že Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Tato láska je natolik božská a silná, že utváří vlastní osobu - Ducha svatého. Lidská rodina se pak také chápe jako obraz Nejsvětější Trojice, kdy z lásky mezi mužem a ženou vzniká další osoba - dítě.
Navzdory názorům, že nauka o Nejsvětější Trojici nemůže mít žádný vliv na způsob, jakým křesťan prožívá svou víru, přesto má podle křesťanství tato nauka zásadní vliv na spásu člověka. Podle apoštola Pavla mají křesťané „skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci“ (Ef 2,18). Cílem křesťanského života je společenství s Otcem a věčný život. Ten Bůh daruje lidstvu tím, že se spojuje s lidstvím vtělením Ježíše Krista, který vydává svůj život za hříšníky, a tak je možná obnova přátelství člověka s Bohem. Prostředkem, kterým Bůh navazuje pouto mezi věřícím a Ježíšem, je Duch svatý, který sjednocuje církev a uschopňuje křesťana, aby žil podle Boží vůle. Křesťan již během svého života vstupuje do společenství tří osob, které sdílejí jediné božství. Nauka o Trojici proto není pouze akademickou záležitostí, ale kontroverze ohledně této nauky se dotýkaly jádra křesťanské víry a způsobu života.
Náboženské skupiny odmítající nauku o Trojici
Ty náboženské skupiny (nikoliv křesťanské, neboť křesťanské církve jsou definovány jako církve uznavající nauku o Trojjediném), které odmítají nauku o Trojici, většinou odmítají také nauku o božství Ježíše Krista, nebo jej pokládají za nižšího, než je Bůh. Mezi ně patří zvláště Svědkové Jehovovi, Kristadelfiáni a unitáři. Kvakeři nemají žádnou definici Boha, ať již trojiční či protitrojiční. Některé církve pak sice uznávají trojiční dogma, avšak zároveň jej chápou jinak než většina církví – např. některé letniční církve, mormoni a další nezávislé skupiny.

Současné užití
Různé stránky toho, co se ve filosofické tradici označovalo pojmem ducha, snaží se současné vědy zkoumat empiricky, například pod titulem mysl (angl. mind), případně vyšší nervová činnost. Míní se tím však pouze individuální činnost jednotlivého člověka. Naopak to, co určitou společnost spojuje, se obvykle zkoumá pod titulem racionalita nebo kultura.
Kromě toho se slovo duch užívá v různých metaforách, od metafor tradičních („v duchu“, „neklesat na duchu“, „duchapřítomný“ a podobně) až po nedávné příklady přenesených významů - například: „duch Postupimské smlouvy“, „duch Studené války“, „duch doby“, „v duchu přátelství“ a podobně.
Rozum je schopnost lidské mysli zobecňovat jednotlivé zkušenosti, pracovat s abstraktními pojmy a činit závěry z předpokladů. V běžném užití má však slovo rozum a od něj odvozené přídavné jméno rozumný širší význam (např. „měj rozum“, „rozumná cena“, „rozumné chování“).

Rozum ve filosofii
Rozum je jeden z nejdůležitějších filosofických termínů a jeho chápání i hodnocení se u jednotlivých myslitelů a škol liší.

Rozlišení pojmů
Platón rozlišil dvojí roli rozumu a zavedl pro ně řecká označení noésis jako „nahlížení věčných podstat“ a dianoia jako rozmysl či rozvažování v praktických otázkách. Dvojice noésis – dianoia se pak v latinské tradici vyskytuje jako ratio a intellectus a u Immanuela Kanta jako Vernunft (rozum) a Verstand (praktický rozum, rozvažovací schopost). V češtině se v podobném smyslu někdy rozlišují přídavná jména rozumový a rozumný.

Platón
Pro Platóna a celou platónskou tradici je rozum nejvyšší schopností duše, která jediná má přístup k tomu, co je neměnné a věčné. Významným příkladem činnosti rozumu je matematika a geometrie. Zatímco rozum je tak obrácen k tomu, co se nemění a nepomíjí, rozvažovací schopnost řídí jako „vozataj“ dva koně vášní, dobré a zlé. Tento obraz rozumu jako „krotitele“ přirozených sklonů a vášní pak hrál ve filosofické tradici velmi důležitou roli.

Evropská tradice
Antickou tradici převzalo evropské myšlení prostřednictvím křesťanské scholastiky a jejích pojmů ratio a intellectus. Zatímco ratio se především zabývá věčnými věcmi, intellectus rozvažuje na základě poznání i zkušenosti. Důraz na rozumové – a tedy spolehlivé – poznání stojí u kořene evropské vědy a její snahy o matematizaci skutečnosti. Myšlenka Božího nebo také světového rozumu, pevného a dokonalého řádu, který má člověk poznávat, je základem novověkého racionalismu, kdežto spíše praktická orientace britského myšlení stavěla do popředí zkušenost. Rozum se pak projevuje spíše jako intelekt, schopnost zobecňování a zacházení s pojmy na základě smyslových zkušeností (empirismus).
Immanuel Kant obnovil dvojí pojetí rozumu jako apriorního (Vernunft) a empirického či aposteriorního (Verstand), který pracuje se smyslovými zkušenostmi. Vlastní rozum však ještě rozdělil na „čistý“ (teoretický) a „praktický“ zejména proto, aby obhájil nezávislost „říše svobody“ či „říše účelů“ lidského jednání a etiky na přírodě jako „říši nutnosti“, ovládané přírodními zákony. Hegel sice uznává Kantovo rozlišení, nespokojuje se však s pojetím rozumu jen jako lidské schopnosti a vrací se ke starší představě „světového“ či absolutního rozumu, který nezávisí na jednotlivém člověku. Tento rozum ovšem u Hegela není nadčasový, nýbrž teprve vzniká a probouzí se v dějství světa a ducha. Právě tuto představu absolutního rozumu zpochybnil už Friedrich Nietzsche, zejména jí však silně otřásly války a zločiny 20. století, takže moderní filosofové hledají skromnější formy rozumu, jako je komunikativní rozum diskuse u J. Habermase a dalších.

V katolické teologii
Pojetí rozumu v oficiální římskokatolické teologii je založeno na vztahu k víře a vůli člověka. Víra vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí pochopil a přijal zjevení, které Bůh uskutečnil svými činy a slovy. Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření (smyslově vnímatelné). Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svého Stvořitele. Víra stojí nad rozumem, ale nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem, neboť Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu a tento Bůh nemůže ani popřít sám sebe a ani pravda nemůže odporovat pravdě. Tuto teorii nově obhajuje a popisuje encyklika Fides et ratio.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar