Tipy a inspirace

A+ A A-

MYSL A DUŠE

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Mysl je soubor rozumu, vnímání, vůle, paměti, představivosti a cítění. Termín „mysl“ je do značné míry abstraktní a v různých kontextech se jeho definice a vlastnosti mění. Obvykle se mysl považuje za čistě lidskou záležitost, ale o mysli se někdy uvažuje i u zvířat. Často se pojem „mysl“ vztahuje jen k myšlenkovým procesům rozumu.
Duše (od dýchati, dech) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života, to, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství.

 

images

 

Předmětem zájmu je mysl ve filozofii, psychologii, neurovědě a kognitivních vědách obecně. V některých náboženstvích je mysl oddělená od těla, a obvykle se pak ztotožňuje s duší. V přírodních vědách se mysl považuje za způsob popsání některých částí lidského mozku.
Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako nesmrtelnost, případně představou reinkarnace jako v některých východních náboženstvích.

V moderní vědě se pojem duše neužívá a i psychologie, která jako věda o duši vznikla, jej nahrazuje pojmem vědomí nebo mysli.

„Animismus“
Staré („primitivní“) kultury měly sklon přisuzovat jakousi „duši“ – to jest samovolné působení či aktivitu - všemu, s čím se lidé setkávali (například i lesu, řece nebo skále), což britský etnolog Edward Burnett Tylor později nazval animismus a pokládal za nejstarší formu náboženství.

Aristotelés
Aristotelova filosofie přisuzuje duši všemu živému jako jeho „formu“ (eidos), která nemůže samostatně existovat. Rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk), jen rozumná duše se však podílí na nesmrtelném logu. Ani na otázku, zda je duše nehmotná nebo je tvořena jemnou, vzdušnou látkou, není v řecké filosofii jednoznačná odpověď.

Nesmrtelná duše
Ve starých, zejména východních náboženstvích (hinduismus, zoroastrismus, taoismus, aj.) vznikla ze starší představy jakéhosi přežívání v podsvětí (manismus) myšlenka nesmrtelné duše (Átma, džívátma), která se případně může převtělovat (reinkarnace). Některé proudy buddhismu ovšem představu nesmrtelné duše odmítají.

Platón
Platónova filosofie chápe duši jako samostatnou složku člověka, která je zdrojem všeho pohybu a navíc schopna nahlížet ideje - například ideu čísla nebo spravedlnosti - případně se za své jednání stydět.
Duše smrtí nezaniká, nýbrž uniká z „hrobu těla“ a může se vracet do nových životů. Má tři složky: emoce, vůli a rozum, který má obě předchozí řídit jako „vozataj“. 

Judaismus a křesťanství
Představu nesmrtelné duše převzaly některé proudy judaismu a zejména křesťanství, které však položilo důraz na jedinečnost každé osoby a její duše jakožto nositele odpovědnosti.
Vztah obou složek člověka, duševní a tělesné, stejně jako vlastní povaha duše nebyly ve starším myšlení jednoznačně určeny.
Ve Starém zákoně výrazně převažují významy „dech, život, člověk“, ale už zde a potom ovšem v křesťanství spolu soupeřilo pojetí člověka jako jednoty, která se případně může obnovit vzkříšením (např. Jb 19,26 (Kral, ČEP)), s pojetím duše, která trvá i po smrti (např. Mt 10,28 (Kral, ČEP) nebo Zj 6,9 (Kral, ČEP)).
V Novém zákoně znamená duše téměř vždy osobní jedinečnost člověka (např. Mk 8,36 (Kral, ČEP)), nad níž „smrt nemá moc“.

Akvinský a Descartes a základní problém dualismu
Ve středověké filosofii, která se snažila o jednoznačné a určité vyjadřování, se přes odpor například Tomáše Akvinského nakonec prosadila představa oddělitelné substance, kterou pak formuloval René Descartes: všechno, co jest, je buďto „věc myslící“, kam patří také (bezrozměrná) duše, anebo „věc rozlehlá“, kterou pozdější myslitelé spojili s představou hmoty a hmotnosti.
Tím také vznikl základní problém dualismu, totiž jak může nehmotná duše působit na hmotné tělo (psychofyzický problém). Descartovo řešení (místem vzájemného působení je hypofýza, resp. mozek) bylo zřejmě neudržitelné, připravilo však moderní představu netečné a mrtvé hmoty, do níž Descartes zařadil i živočichy a jíž se podle něho zabývá mechanika.
Když se s pokrokem lékařských věd ukázalo, že i duševní činnosti podstatně závisejí na stavu mozku, bylo tím descartovské rozdělení významně zpochybněno a filosofové jako David Hume představu duše jako substance odmítli.

Imannuel Kant
Podle I. Kanta sice otázku duše nelze empiricky rozhodnout, protože však na pojmu duše závisí představa lidské svobody a odpovědnosti, je třeba ji přijmout jako postulát praktického rozmumu. Podobné stanovisko zastával například T. G. Masaryk. V 19. století se duše stala předmětem psychologie a autoři jako John Stuart Mill nebo Wilhelm Wundt se snažili i logické a matematické struktury odvozovat z vlastností duše. Proti tomu se postavil například Franz Brentano, Edmund Husserl a celé novokantovství.
Pojem duše se i v psychologii ukázal jako příliš neurčitý a empiricky nezkoumatelný, takže jej nahradily pojmy duševní činnosti, vědomí a mysli. Dnes se ve vědách obvykle hovoří o činnosti nervové a mozkové, které lze empiricky zkoumat. Pokud se například v klinické psychologii a terapii hovoří o duši, míní se běžný význam slova jako celku osobního myšlení, mravního hodnocení a cítění, včetně vztahu k sobě samému (sebereflexe).
Čím více se budeme zabývat pojmem duše v evropské filosofii, tím více se budeme už od R. Descartese více uchylovat k logickým spekulacím. Tedy k rozumu. Jsem přesvědčen o tom, že rozumem mohu ovládat svůj život pouze z pozice operativního řízení. Z toho vyplývá, že pokud necítím potřebu existence ničeho, co by tomuto režimu bylo nadřazeno, nemohu nikdy nahlédnout k podstatě, ke zdroji. Tím pádem necítím ani potřebu hledat, natož pak nalézt vyšší pravdu, která mě osvobodí od hmotného vývoje a přivede k vývoji duchovnímu, aby mě nakonec přivedla ke splynutí s podstatou. Pokud premisu založenou na vývoji duchovním namísto pouze logickém necítím, jsem odsouzen bojovat o přežití tak dlouho, než dojdu k pochopení.
Pohledem západního světa na to, co je člověk, jsou tedy zmiňovány tělo, mysl a maximálně duše. Východní filosofie (indická, dharšany) má širší záběr pohledu na člověka. Člověk je tvořen ze smrtelné a nesmrtelné složky. Jedná se o mnohorozměrnou bytost, která je tvořena z několika rovin.
Jako světlo na naší cestě působí učení hinduismu, které osobně vnímám jako jednu z možných cest vývoje a jako základní do hloubky vysvětlující koncepci pojmů tělo, duše a duch.
Existují dvě staré koncepce, koncepce budhististická, jejímž cílem je nirvána, nebo chcete-li nibbána a ještě starší koncepce hinduistická, kterou je možné také vnímat jako nejbližší původním učením dávných civilizací. Obě koncepce vedou ke splynutí s podstatou a obě předpokládají úsilí.

ANATTÁ
Buddhistická koncepce používá  pojem annatá. Anattá tvoří základní kámen Buddhova učení. Je to také charakteristický znak buddhismu, který nemůže být nalezen v jiném náboženství. Nicméně se jedná o nejnepochopitelnější, nejmylněji vykládaný a nejpřekrucovanější pojem Buddhovy nauky.
Jde o jeden ze tří základních charakteristických znaků veškeré existence, zbylé dva jsou pomíjivost (aničča, v sans. anitja) a strastiplnost, nebo neuspokojivost (dukkha, v sans. duhkha). Na rozdíl od nich se anattá vztahuje i na nibbánu (v sans. nirvána).

Nejstručněji řečeno, podle této doktríny:
- neexistuje žádná vnitřní duše, která by byla věčná, neměnná a blažená
- není nic, co bychom mohli označit za vykonavatele autority nad přirozeností jevů
- není žádný hybatel oddělený od dění, nikdo, kdo řídí, ovládá skutečnost, protože vše je produktem neustálého vznikání a zanikání podmíněných jevů.

Jsme složeni z neustále se měnících a neosobních mentálních a tělesných procesů, které se dají rozdělit do pěti skupin neboli khand, v sans.. skhand. Tyto složky se vzájemně ovlivňují, závisí jedna na druhé a vytváří to, co obvykle považujeme za svoje „já“. Není žádný dohlížitel, hybatel, nositel zkušenosti a žádná esence, kterou bychom mohli najít. Jsou jenom tyto pomíjivé, neuspokojivé a neosobní fenomény. Není nikdo, kdo cítí, existuje pouze cítění, není nikdo, kdo poznává, je jen poznávání, není nikdo, kdo jedná, je pouze jednání, není nikdo, kdo si je vědom, existuje pouze vědomí.
Slova jako „JÁ“, „MOJE“, „OSOBNOST“ jsou pouhá konvenční označení, která nelze přiřadit k ničemu skutečnému. Když si to uvědomíme, přijdeme na to, že vlastně není nikdo, koho bychom mohli nenávidět. Jsou jen složky.
Anattá se v širším smyslu vztahuje na všechny jevy. Zde označuje neexistenci žádné věčné neměnné substance.
Podle většiny filosofů existuje rozdělení skutečnosti na vnějškové proměnlivé fenomény, které nejsou tou pravou realitou, a na vnitřní trvalou neměnnou substanci, kterou nelze přímo poznávat, ale která tvoří pravou podstatu věcí. Touto metafyzickou substancí jsou například Platónovy ideje nebo třeba materialistická hmota. Podle buddhismu je tento názor mylný. Za „stěnou jevů“ už nic dalšího není, tyto pomíjivé a stále se měnící fenomény jsou vše, co existuje.
Nic také nevzniká nahodile bez příčiny, každý jev je podmíněn nějakým jiným jevem (jevy). Protože tyto příčiny jsou samy pomíjivé, i jejich následek musí být pomíjivý. Jediným fenoménem, který není pomíjivý, je nirvána, která ničím dalším podmíněná není.
Pojem nirvána (sanskrt) nebo nibbána (pálí) označoval původně vyhasnutí ohně. Gautama Buddha používá toto slovo ve smyslu ustání nesprávných skutečností: Zničení žádosti, nenávisti a zaslepení se nazývá vyhasnutí (nirvána). Nirvána však znamená víc než poznání vlastní podmíněnosti a rozpad bytosti. Vyhasnutí je pro vysvobozenou bytost cestou do nestvořeného: Je nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené. Kdyby nebylo tohoto nezrozeného, nevzniklého, nezformovaného, nestvořeného, nebyl by možný únik ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného. Protože ale je toto nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené, je tedy možný i únik ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného. Takto naznačená pozitivní existence je ve srovnání se světem, jak jej prožívá člověk, zcela jiná. Jsou tři vlastnosti nestvořeného: Není v něm vznikání. Není zanikání. Nejsou v něm proměny existujícího.
Tvrzení o podmíněnosti všech jevů by mohlo způsobit falešný dojem, že buddhismus hlásá fatalismus a pasivitu. Buddha ovšem opakovaně učil, že nibbány nelze dosáhnout pasivně bez vlastního vytrvalého úsilí. I ke vzniku úsilí a námahy nicméně musí být vhodné podmínky.
 
Nirvány (osvobození) je možné dosáhnout cílevědomou praxí, kterou Buddha formuloval jako ušlechtilou osmidílnou stezku.
Gautama Buddha v nauce o anátmanu zjišťuje, že to, co člověk pociťuje jako subjektivní existenci, je produktem souhry podmíněných vznikajících faktorů, jde tedy jen o relativní skutečnost. Nevysvobozený prožívá sám sebe jako něco vlastního, odděleného od procesu bytí, proto je ovládán žádostí a nenávistí a trpí.
Kdo prožije za subjektivním bytím a objektivním světem závisle vznikající a zanikající dharmy, dospěje na konec světa. Avšak nirvána není místem, které by bylo možné někde v kosmu najít, podobně jako nebeské světy božských bytostí (dévů).
Buddha řekl: V tomto šest stop vysokém těle s jeho vnímáním a vědomím je obsažen svět, vznik světa, konec světa a stezka, vedoucí ke konci světa. Tím, že člověk v pohroužení pozná tělo, dýchání, cítění a myšlení jako samy o sobě neexistující jevy nebo produkty takových jevů, uskuteční vysvobození.
Ušlechtilá osmidílná stezka (v pálí arija atthangika magga; v sanskrtu árja aštángika márga), též vznešená osmidílná stezka, vznešená osmičlenná stezka apod., je jedním ze základních konceptů buddhistického učení. Sám Gautama Buddha o této stezce hovořil jako o „střední cestě“ vedoucí k pravému poznání, probuzení a nirváně.
Osmidílná stezka je součástí čtvrté ušlechtilé pravdy, která hovoří o cestě vedoucí k odstranění strasti (sa. dukkha).

Může být rozdělena do tří aspektů:
moudrost (paňňá),
mravnost (síla)
a soustředění (samádhi).

V klasickém buddhistickém symbolismu osmidílnou stezku reprezentuje dharmačakra.
Osmidílná stezka jakožto součást čtvrté vznešené pravdy byla poprvé vyslovena Buddhou Gautamou nedlouho po jeho probuzení. Tradice praví, že jakmile Buddha dosáhl v Bódhgaji pod stromem bódhi probuzení, nebyl si jistý, co má dělat dál. Až na přímluvu samotného Brahmy se Buddha rozhodl, že bude své nově objevené nauce učit. Své první žáky našel v pěti asketech v oboře zvané Isipatana u Sárnáthu. Těmto pěti žákům poprvé vyložil čtyři vznešené pravdy včetně osmidílné stezky. 

Celá rozprava, kterou Buddha tehdy pronesl, je známa pod názvem „Rozprava o roztočení kola zákona (nauky)“ (p. Dhammačakkappavattanasutta) a byla několikrát přeložena i do češtiny.Buddha nauku osmidílné stezky též označuje jako „střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem“. První dva předpisy se vztahují na mysl. Pro buddhisty totiž konání nezačíná činem samým, nýbrž příprava na čin vždy začíná v mysli, ať už vědomě nebo nevědomě. Třetí až páté pravidlo se vztahuje na mravné jednání a poslední tři se zabývají kultivací mysli.
Pojem „stezka“ zde neznamená lineární postup od jednoho stupně ke druhému. Všechny části mají stejnou důležitost a jsou vzájemně provázané. Tak patří například „správná mluva“ zasahuje i do oblasti „správného konání“; oba stupně přitom lze správně praktikovat jen a pouze se „správnou bdělostí“.

Překlad jednotlivých stupňů ze sanskrtu či páli do jazyka českého nebývá jednoznačný. U českých překladatelů se objevují různé pojmy, tabulka srovnává jednotlivé překlady u vybraných českých badatelů.
Při zavádění osmidílné stezky do praxe praktikující nepostupují po jednotlivých stupních, ale snaží se praktikovat hned několik stupňů zároveň. Začíná se však až se třetím a následujícími stupni a postupuje se až k poslednímu stupni, načež se praktikující vrací ke stupni prvnímu a druhému. První dva stupně stezky se tak z počátku přeskakují, jelikož jejich správné uplatnění v praxi je pro začátečníka velmi náročné. Podle Karla Wernera by dokonce důsledné uplatnění pouze prvních dvou stupňů mohlo stačit k „dokonalé duchovní praxi za účelem osvobození od závislosti na samsárové formě existence.“

Stezky moudrosti (paňňá)
• (1) Správné chápání je pochopení a vhled do čtyř vznešených pravd. K tomu patří také vhled do pomíjivosti a neuspokojivosti všech jevů a pochopení, že neexistuje žádné trvalé „já“ (anattá).
• (2) Správné myšlení znamená přemýšlet, hovořit a jednat bez žádostivosti, nenávisti a krutosti.

Stezky mravnosti (šíla)
• (3) Správná mluva se vyhýbá lhaní, pomlouvání, drsným výrazům a zbytečnému tlachání a povzbuzuje druhé k prospěšným činům.
• (4) Správné konání znamená zdržet se zabíjení, braní toho, co nebylo darováno a nepříslušných pohlavních styků.
• (5) Správné živobytí znamená vykonávat taková povolání, která neškodí druhým bytostem. S tím je neslučitelné například obchodování se zbraněmi, zvířaty či opojnými látkami, práce na jatkách, získávat obživu jako rybář, žoldák, věštec nebo lichvář.

Stezky soustředění (samádhi)
• (6) Správná snaha zahrnuje úsilí vyhnout se neprospěšným stavům mysli nebo je překonat, pokud už vznikly, a vyvolat a udržet prospěšné stavy mysli.
• (7) Správná bdělost se týká uvědomování si pěti složek (tělesnosti, vědomí, vnímání, cítění a mentálních formací). Zahrnuje neustálé uvědomování si tělesných funkcí (dýchání, chůze, stání, atd.), všech obsahů vědomí, vjemů, pocitů a dalších mentálních fenoménů. Aby člověk mohl mentální funkce ovládat, musí si jich být nejprve vědom.
• (8) Správné soustředění zahrnuje meditační techniky sloužící k vyvinutí dostatečné koncentrace mysli, která je nezbytná pro dosažení vhledu do pravé skutečnosti.

Anattá je blízce spojena s pojmem „prázdnoty“ (v sans šúnjata).

ÁTMA
Átma nebo též átman je hinduistický termín označující tu nejvnitřnější duchovní podstatu každého jedince a do češtiny se překládá většinou jako jáství, já, duše nebo nadduše.
V buddhistické filosofii se átma objevuje v o odlišném významu a nazývá se anattá.
Pojem átma je plně rozebírán v upanišadách a základním poselstvím z tohoto rozboru je totožnost átma a brahman, tedy individuální jáství člověka a nejvyšší kosmický fenomén:
Pokud jde o vztah mezi nejvyšším kosmickým fenoménem brahma a duchovní podstatou člověka, dospívají všichni autoři upanišad k jednotnému závěru - k přesvědčení o jejich totožnosti.
Základem je tedy poznání átma a zjištění, že je vskutku totožné s brahma. Tak je možno dosáhnout vysvobození (mókša) z koloběhu životů (samsára).
Toto poznání není pouhé intelektuální poznání, ale prožitek této jednoty, kterého je možno dosáhnout různými způsoby. V upanišadách se někdy mluví o soustředění na átma nebo meditaci, že vše je átma. V nejstarších upanišadách je možné nalézt i zmínky o milosti, kterou člověk může dojít tímto zjištěním.

Interpretace átma
Všechny indické filosofické směry s pojmem átma nějakým způsobem pracují, i když třeba buddhistická filosofie nebo materialističtí lókájatikové jeho existenci popírají. Podstata átma je v různých filosofických školách interpretována různě. V Brhadáranjakópanišadě III.9.26, která je jednou z nejstarších, je átma popisováno následovně:
Rovnice átma (já) = brahman (kosmický prvek) je základem učení védanty, která je jedním z šesti duchovních směrů hinduismu. Zvláštně advaita védanta drží tuto rovnici v jejím nejsilnějším smyslu, tedy, že i átma je jen jeden a vše je ve výsledku jedno. Zdání dvojnosti (duality) je pouze iluze (májá). Átma je v tomto případě chápáno velice abstraktně jako bytí, vědomí, blaženost (sat-čit-ánanda) a v důsledku toho neexistuje lidská individualita. Aby bylo možné vysvětlit takové věci jako je reinkarnace nebo karma, existuje jáství (ahankára).
Advaita védanta učí, že kvůli nevědomosti si člověk myslí, že je hmotnou individualitou (upádhi) na základě jáství (ahankáry), a proto si musí uvědomit, že jeho skutečnou podstatou je átma, které je ztotožněné s brahman.
Dvaita védanta považuje átma za odlišné od brahman a učí, že podle některých upanišad, purán, Bhagavadgíty nebo i védánty sútry jich existuje více. Podle těchto nauk zůstává brahman věčný a neměnný, přičemž individuální átma (džívátma) prochází různými reinkarnacemi.
Z tohoto pohledu se jeví, že tyto názory nejsou v přímém rozporu, spíše se doplňují.
Advaita védanta pracuje s hmotnou individualitou versus skutečnou kosmickou podstatou člověka a s uvědoměním, že vše pochází z jednoho zdroje.
Dvaita rozebírá jednotlivé druhy atma (duše – já) a hovoří o tom, že atma není totožná s Brahman. To odpovídá představě o nutnosti odložit Já před splanutím s podstatou, tedy Brahman.
Velmi ilustrativním příkladem je přirovnání celého systému k fungování PC.
Podle véd a upanišad se individuální átma (džívátmá) a neprojevený átma (paramátmá) nacházejí v těle jako dva ptáci na jednom stromě. Jejich vzájemnou interakci lze vysvětlit na moderním příkladu počítače. Fyzické tělo lze přirovnat k hardware, subtilní či astrální tělo k software, jáství (ahankára) k rozhraní, duši (átmu) k uživateli a neprojeveného átmu (paramátma) k systémovému operátorovi ovládajícímu síť ostatních počítačů (těl). Funkčnost systému je dána stavem těl. Když jsou těla nepoužitelná, duše je opustí a systémový operátor (paramátmá) jí přidělí jinou duši (átma) podle zásad karmy a teorie reinkarnace.

Upanišady
Upanišady o átma říkají (v překladu D. Zbavitele):
• "Toto átma je hráz (most), rozdělovatel k oddělení těchto světů. Tuto hráz nepřekročí dny a noci, ani stárnutí, ani smrt, ani zármutek, ani dobré, ani špatné skutky. Všechny zla se od ní odvrátí, neboť tento brahmovský svět je prost zla. Proto přejda přes tuto hráz, slepec se stane neslepým, zraněný nezraněným a trápený netrápeným." (Čhándógjópanišad VIII.4.2)
• "Odcházejí, nezískavše átma, nepoznavše átma. Kdo se bude držet takového učení, ať už jsou to bozi nebo asurové, zahyne." (Čhándógjópanišad VIII.8.4)
• "Moudrý se nermoutí, pozná-li átma jako beztělného v těle, stálého v nestálých, velikého, vším prostupujícího." (Kathópanišad II. 22)
• "Lukem je slabika ÓM, šípem je átma a cílem je to, co bylo nazváno brahma. Pozorně je třeba zasáhnout - pak splyneš s ním v jedno jako šíp s terčem." (Mundakópanišad II.2.4)

Citáty z Bhagavadgíty (v překladu J. Filipského a J. Vacka, kteří překládají átma jako „Já“):
• "Někteří spatřují Já svým já ve vlastním já pomocí rozjímání, druzí kázní rozmyslu a jiní sebekázněním činy. Jiní však, kdo to neznají, uctívají, jak slyšeli od druhých. I oni překonají smrt, upírajíce se k tomu, co slyšeli.„ (XIII.24-25)

Zajímavá souvislost s kořeny obětních rituálů
V ritualistické literatuře bráhman se pojem átma používá pro obětiště (nitja) a oběť (kámja). Nitja jsou obětiště určená k trvalému udržování řádu světa (rta) a oběti (kámja) jsou splněná přání obětujících. Kátjájana šulba sútra jmenuje deset typů těchto obětišť. Obětiště z vrstev nepálených cihel znázorňovalo posvátný rok, rytmus přírody a času se světy podsvětí, země a nadsvětí. Oběť nabývala podob světla nebo orla (šjény) a jednala s bohy o výsledku oběti a tím nabyla mocných psychických sil. Pro takové mocné a dlouhotrvající obřady jako byl obřad zimního slunovratu (mahávratah), užíval obětující dechová cvičení (pránájámu), aby ovládl jemné energie dechu (prány).

Odlišnost Atma (projevené a neprojevené) od duchovní přírody
V áranjakách, bráhmanách a jejich součásti, upanišadách, jsou popsány metody, jimiž lze odhalit pozadí hrubohmotného a jemného pránického světa v prostoru duchovního srdce, átma v ákáši (éteru). Poznání átma odhaluje, že duchovní příroda je charakterizována rytmy vdechu a výdechu, pocity a podněty, zatímco átma a paramátma, ztotožněné s absolutním brahman ničemu nepodléhají. Teorie átma jako jáství je podle Advaita védánty chybná. Jáství sice koření v átma, ale átma samo není jáství (ahankára) děděné podle zásad karmy, ale je souhrnem iluzí (májou) a dočasným vznikáním a zanikáním.

Z níže uvedených zdrojů sestavil a doplnil
Robert Olschbaur

Zdroje: Wikipedia a texty z těchto publikací:
• R. Descartes, Vášně duše. Praha: Mladá fronta, 2002 - 182 s. ISBN 80-204-0963-7
• C. G. Jung, Člověk a duše. Praha: Academia, 1995 - 277 s. ISBN 80-200-0543-9
• F. Karfík, Duše a svět: devět studií z antické filosofie. Praha: Oikúmené, 2007 - 248 s. ISBN 978-80-7298-174-8
• E. Kubler-Rossová, O životě po smrti: jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše. Turnov: Arica, 1992 - 68 s. ISBN 80-900134-7-3
• Ottův slovník naučný, heslo Duše. Sv. 8, str. 230
• C. Zimmer, Jak se duše stala tělem: výzkum mozku mění svět. Praha: Galén, c2004 - 291 s. ISBN 80-7262-332-X
• Aristotelés, O duši 403a, 414a a násl.
• Platón, Prótagoras 322d.
• Gorgias 493a.
• Platón, Faidros 245c a násl.

 

Více z této kategorie: « OSUDY DUŠÍ II DUCH »
© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar