Logo
Vytisknout tuto stránku

Nekomputační povaha mysli

Ohodnotit tuto položku
(2 hlasů)

Naše podivuhodné vědomí je generované kvantovými vibracemi mikrotubulů v mozkových neuronech, které jsou ozvěnou informace vtištěné do samotného časoprostoru. Nezní to lákavě? Co se ukrývá v hlubinách lidské mysli? Odkud se bere ten ohromující pocit uvědomění si sebe sama? Ve snaze vysvětlit jednu ze základních hádanek lidstva vytvořili v devadesátých letech poněkud nepravděpodobný tým teoretický fyzik sir Roger Penrose z Oxfordu a anesteziolog Stu-art Hameroff z Arizonské univerzity v Tusconu, oba již předtím slavní ve svých oborech. Jejich pů-vodní motivace ke zkoumání lidské mysli je pozoruhodně odlišná, i když se fyzik Penrose málem stal mozkovým chirurgem, takže měl k lidské mysli blíž, než by se na první pohled zdálo.

 

Penrose dospěl k názoru, že pokud lidé chápou slavné Gödelovy věty o neúplnosti, tak lidská mysl nemůže být komputační, tedy že nefunguje jako počítač, podle komputační teorie mysli z počátku šedesátých let. Hameroff zase studoval anestézii, mimo jiné i její vliv na mozkové struk-tury. Když to Penrose s Hameroffem dali dohromady, tak se zrodila teorie mysli jako orchestro-vané objektivní redukce (Orchestrated objective reduction, Orch-OR).

 

Sir Roger Penrose, fyzik a matematik, profesor na University of Oxford… Stručně řečeno, Pen-rose a Hameroff navrhli, že naše mysl je nekomputační kvůli samovolným kolapsům vlnové funkce kvantových stavů, tedy objektivní redukci vlnové funkce v tubulinech, proteinech z nichž se sklá-dají mikrotubuly, vnitrobuněčná kostra nervových i všech ostatních buněk. Tyto kvantové procesy by podle autorů hypotézy měly být organizovány, tj. orchestrovány, mezi jednotlivými mikrotubuly prostřednictvím proteinů MAP (Microtubule-Associated Proteins). Tudíž, orchestrovaná objektivní redukce. Významnou součástí této kvantové teorie mysli je také představa, že k objektivní redukci vlnové funkce nedochází náhodně ani podle nějakého algoritmu. Namísto toho ji má ovlivňovat in-formace vetknutá na Plackově škále přímo do přediva časoprostoru. Protovědomí kvantové struk-tury reality. Kdyby tohle četl Platón, jistě by měl radost. A George Lucase sice při vymýšlení midichlorianů, inteligentních mikroskopických producentů Síly, inspirovalymitochondrie, ale kvan-tové spojení mysli s časoprostorem by se v realitě Hvězdných válek jistě cítilo jako doma.


Jak si stojí teorie orchestrované objektivní redukce ve srovnání s konkurencí? Pokud jde o sex appeal, vše kvantové je sexy, vše kolem mysli je sexy, takže kvantová mysl je vlastně sexy na dru-hou. Přitahuje pozornost jako entomologická lampa můry, zvlášť ve spojení s povídačkami o ne-smrtelné kvantové duši. Zároveň ale čelí tvrdé až nevybíravé kritice na všech možných úrovních. Rvou ji na cucky v biologii, fyzice i filozofii. Penrose a Hameroff navrhli celou řadu testovatelných předpokladů zejména v biologii nervové soustavy, z nichž byla už celá řada vyvrácena, a pak zase navrhli nové a nové. Podle matematiků, počítačových vědců i filozofů je ale každopádně na hlavu už souvislost mezi Gödelovými větami a lidskou myslí.

 

Jednou z často opakovaných námitek vůči kvantové mysli Penroseho a Hameroffa vždy bylo, že mozek je příliš horký, vlhký a hlučný na to, aby v něm mohly fungovat křehké kvantové procesy. V poslední době se ale objevily doklady o kvantových jevech při rostlinné fotosyntéze, navigaci ptáků a také v mikrotubulech mozkových neuronů, jejichž výzkum kvantových jevů má na svědomí Anirban Bandyopadhyay, momentálně ve službách MIT. Objevily se domněnky, že megahertzové kvantové vibrace mikrotubulů velmi úzce souvisejí s mozkovými rytmy EEG a také studie Rode-ricka Eckenhoffa z Pennsylvánské univerzity, podle které anestézie funguje právě prostřednictvím mikrotubulů mozkových neuronů. Penrose s Hameroffem o tom všem sepsali pro Physics of Life Reviews čerstvé shrnutí své teorie, příznačně pod provokativním názvem Vědomí ve vesmíru.

 

Autoři opět čelí intenzivní kritice, na kterou odhodlaně odpovídají. Bojují ale podle všeho stále jen na periferii výzkumu mozku a mysli. Teorie orchestrované objektivní redukce, i jiné kvantové pokusy vysvětlit podstatu mysli, jako je holonomická teorie mozku Karla Pribrama a Davida Bohma, jsou i po zhruba dvaceti letech ocejchované jako kontroverzní úlety a mainstreamoví vědci je obvykle odmítají jako bláznivost. Kvantové jevy asi opravdu jsou běžnou součástí popisu fungování organismů, tak jako je duha součástí popisu počasí. A je fascinující takové jevy obje-vovat a zkoumat. Neznamená to ale, že v nich hned musíme dešifrovat poselství mysli vesmíru, stejně jako si už většinou nemyslíme, že na konci duhy dřepí leprikón s hrncem zlata.

 

Co by nám tak asi vesmír vzkazoval? Milujte se a množte se? Upřímně řečeno, podobné tajuplné koncepty určitě přivolává naše dosavadní neschopnost pochopit, jak funguje mozek a vědomí. Lovíme elementární částice a kvasary v mladém vesmíru, ale vědomí je pro nás stále velkou nez-námou. Výzkum člověka ovšem svazují mnohá tabu a technické komplikace, takže se není moc co divit. Jde to ztuha.

 

Jak tedy souvisí tyto poznatkya informace s tématemspolečenského zdraví si dovodíme snadno. Jak říká poučka, že vše souvisí se vším, je i naše individuální vědomí propojeno s vědomím kos-mickým, univerzálním a tedy kolektivním. Naše vědomí individuálního já tedy není ve vesmíru izo-lovanou záležitostí a tak jak vše souvisí se vším, je tedy i to co myslíme, cítíme a vyzařujeme nejen naší soukromou záležitostí, ale moderní terminologií řečeno: „věcí veřejnou“. Není tedy jedno, co si kdo o nás nebo naopak my o něm myslíme. Toto není jen naší osobní věcí, ale je to ovlivněním jakési tvárné esence ve vesmíru, která ač energetické fluidní nebo plasmatické povahy, se podle zákona zachování energie má snahu materializovat, nebo-li zviditelňovat a realizovat na individu-ální úrovni podle způsobu a kvality vnímání jednoho každého z nás.

 

Z toho vyplývá jak jednoduchá je pak manipulace s lidmi, s námi a všemi normálními „smrtel-níky“, kteří vychováni systémem ortodoxní materialistické vědy ani v koutku duše si nedovolíme si připustit, že to může být a také je ještě i jinak. Pokušení a příležitost dělá zloděje. Nabídka moci korumpuje a pak teprve vychovává a čistí duši k ušlechtilosti. Není náhodou, že ty největší ob-jevy lidstva byly nejprve zneužity v jeho neprospěch a že se jich nejprve chopili válečníci a poli-tici s neukojenými mocenskými ambicemi. Zneužití nukleární energie, tedy energie jádra, na konci 2. světové války, je toho zářným příkladem. Participace samotného Einsteina je o to absurdnější, neboť tento vědec byl duchovním pravdám blíž, než si lze představit. Přesto i on nepřímo pomohl tomu, co pak na své kůži zažili v srpnu 1945 byvší obyvatelé dvou známých japonských měst…

 

Jak již tedy bylo řečeno, že vědomí formuje hmotu a že na počátku bylo slovo, tedy tvůrčí myš-lenka, je z výše uvedeného jasné, že i patologický program, tedy genetická informace posílená ještě vhodnými podmínkami, pak ke svému, a nikoliv Božímu obrazu, formuje, resp. deformuje hmotu mozku a tak lze psychopata poznat právě podle tvaru jeho mozku, resp. podle tvaru jed-notlivých jeho struktur a podle energetického potenciálu zobrazeného metodami PET a CT, který je odlišuje od empatických a altruističtěji myslících ne-psychopatologických jedinců, jimž se při procesu myšlení aktivují úplně jiné struktury. Příkladem je třeba empaticky cítící matka malého dí-těte, která dokáže při bolesti svého dítěte ve svém mozku lokalizovat přesně tuto bolest a zaží-vat ji stejně bolestivě, jako její dítě. Právě v tom se od psychopata neschopného soucitu, tedy empatie tato srdcem myslící matka odlišuje a vyhraňuje. Jeden ze zcela zásadních objevů je z roku 1993.

 

Při zkoumání emoční psychologie a vzájemného působení srdce a mozku se vědci soustředili na měření velikosti energetického pole srdce. A zjistili, že energetické pole srdce je mnohem větší než energetické pole mozku. Je tak veliké, že dalece přesahuje tělo. Doposud věda totiž vycházela z názoru, že největší dosah má elektromagnetické pole mozku. Poté co opadl první úžas, vyvstala otázka, jaký hlubší smysl má toto energetické pole kolem našeho těla. Dalším zkoumáním se přišlo na to, že elektrické a magnetické pole vysílané naším srdcem komunikuje s dalšími orgány našeho těla. Ovlivňuje tak například mozek a dává mu pokyny, které hormony, endorfiny nebo jiné látky mají být v těle vyrobeny. Mozek tedy nejedná samostatně, nýbrž na zá-kladě signálů našeho srdce.

 

Srdce je dokonce5000 × mocnější než mozeka nenítedy pochyb co je dynamemvývojeves-míru… „Bůh je Láska”je snad asi tou nejvýstiženjší definicí toho nejnepostižitelnějšího…

 

Je to tedy srdce kdo uděluje pokyny. Dalšími pokusy bylo zjištěno, že všechny informace jsou předávány prostřednictvím emocí a také prostřednictvím našich přesvědčení. Elektromagnetické pole srdce je tedy formováno našimi přesvědčeními, našimi emocemi a ovlivňuje nejen mozek a další orgány těla, ale vyzařuje i směrem ven, do světa. Tyto elektromagnetické vlny se šíří ven do prostoru a reagují se vším, co nás obklopuje. Naše srdce překládá všechna naše přesvědčení, všechny emoce a představy do vlastní řeči, kódované řeči kmitání a vln a tu pak vysílá. Elektrická síla srdečního signálu je až 60 × silnější než elektrický signál mozku a magnetické pole srdce do-konce 5000x silnější než pole mozku.

 

Naším srdcem tedy vysíláme podstatně více energie než naším mozkem. Je proto třeba „vidět srdcem“. Výše uvedené skutečnosti vysvětlují, proč se některá naše přání vyplní zcela lehce, za-tímco jiná se v našem životě neprojeví i když jsme na jejich realizaci vynaložili spoustu úsilí a vi-zualizovali jsme si je podle našeho nejlepšího vědomí. Říkáme-li si stále afirmace nebo vytváříme-li si obrazy před naším vnitřním zrakem, vysílá elektromagnetické vlny jen náš mozek, zatímco vlastní centrum pocitů – srdce – vyzařuje do světa naše skutečné přesvědčení, tvořené často po-chybnostmi a strachy, a to s 5000 × větší silou. Důsledky, které z toho plynou, máme jako na dlani: V našem životě se může uskutečnit pouze to, čemu věříme z celého srdce! Současní i dřívější pro-rokové, mudrci i světoví učitelé nám znovu a znovu opakují, že se máme naučit vidět srdcem. Úspěch je zajisté věc, kterou každý vnímá jinak. Nedá se změřit, nedá se uchopit, nedá se defi-novat. Snad by se dalo říct, že úspěch je být šťastný. A skutečné štěstí nemůže záviset na ničem objektivním. Je to zřejmě stav mysli, bez nenávisti, závisti, žárlivosti. Jedná se tedy o vnitřní stav. A tenhle vnitřní stav může být i základem pro úspěšné konání ve vnějším světě.

 

Srdce = odvaha. Když bychom se podívali, v čem spočívá základní rozdíl mezi tzv. úspěšným a neúspěšným člověkem, tak bychom po troše zkoumání došli k závěru, že aktivita úspěšného člověka vychází ze srdce, zatímco aktivita neúspěšného vychází z mysli, z mozku. Když o někom řekneme, že je srdečný, tak je to člověk, který je většinou oblíbený, má mnoho přátel, vyzařuje kolem sebe dobrou energii. Má velkou schopnost empatie, umí naslouchat, a když se pro něco nadchne, dokáže to následovat a podporovat. V latině slovo „odvaha“ znamená „mít srdce“. Je zajímavé, že v poslední době s pokrokem v kvantové fyzice se tyto všeobecně známé a více méně intuitivně chápané pravdy daří vysvětlovat na vědecké úrovni. I když kvantová fyzika je velmi mladým oborem, mnoho jejích poznatků je velmi zajímavých.

 

– Jediným mechanizmem, který existuje sám v sobě, je mechanizmus sebe si vědomého VĚDOMÍ. Bůh je vševědomá, živá energie – živé SVĚTLO.

© RO marketing s.r.o.