Tipy a inspirace

A+ A A-

Vědomé zdraví, vědomá svoboda, zmůžeme víc, než si myslíme

Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)

Náš život není uspokojivý, hlavně protože není vědomý, nepramení ze srdce a postrádá tak onu životní duchaplnost a náboj smysluplnosti. Staronové otázky o smyslu života, počátku, konci a původu vší existence vyvstávají v konfron-taci se současným děním, světovými událostmi a tím, co sami zažíváme navíc v konfrontaci s pro-roctvími, jasně a zřetelně před našimi zraky.

 

Málokoho nechává současná situace klidným. Napětí, konfrontace a nepostižitelnost všeho je neblahým znamením dnešní nevyzpytatelné a konfrontační doby. Přesto ten neklid, strach a obava není mimo nás, ale i v souladu s duchovními učiteli, psychoterapeuty a poradci osobního růstu zase jenom v nás, v „naší hlavě“ a tedy v mysli.

 

„Strach ti lže a ty mu věříš“ řekl Friedrich Nietzsche a vystihnul tím velkou pravdu, pravdu nejen o klamu a iluzornosti, ale i nebezpečnosti naší nezvládnuté mysli.

 

Zdraví je stav nitra, stav duše a vědomí si toho. Je to vědomí si pravdy o sobě a o mé roli v tomto životním dramatu. Nemoc a utrpení je vlastně stav nevědomí, oddělenosti a izolovanosti od Pravdy. Nemoc je zapomnění, vzdálení se a upadnutí do sobeckého klamu izolovanosti a uza-vřené zaslepenosti.

 

Je to ztráta klíče od domova, ztrát paměti a identity. Ztráta dokladů, peněz a blízkých. Jak ještě a k čemu by se to dalo přirovnat? Co je pro vás tím nejhorším, co by vás kdy mohlo potkat?

 

Co si přejeme ze všeho nejvíc? Přejeme si zdraví, pevné zdraví a snad ještě štěstí a možná úspěch. Málokdo si ale pod těmito pojmy dokáže představit to, co opravdu znamenají.

 

Otázka zdraví a nemoci je otázkou vědomého života a vědomého postoje oproti životu nevě-domému a nevědomému postoji. Vědomí je také omezeno časoprostorem, kdy domnělou před-stavu trojrozměrného světa považujeme za konečnou a jedinou správnou bez ohledu na již i vědecky interpretovanou skutečnost, že třetím rozměrem nic nekončí.

Paradoxem je, že nevíme skoro nic o světě, ve kterém žijeme, a tím méně pak i o sobě, a ač sebe neznáme, kasáme se, že můžeme druhým radit, jak mají žít, i když sami v tmách bloudíme, světla neznaje a znát nechceme. Je to paradox lidského života, v němž lidské bytosti hledají štěstí, které proto nenacházejí, protože nacházet nechtějí. Čím to je? Otázka, na kterou si musí každý z nás odpovědět sám. Ochota poznat pravdu o světě a o sobě není vynutitelná stejně tak, jako si nelze „vydupat“ lásku a přízeň někoho jiného, nelze ani z donucení milovat život, být za tento dar vděčný a přinášet oběti na cestě k sebepoznávání. V tom je asi to největší tajemství života. Tedy proč ne-chtějí lidé to nejvyšší a nejcennější a spokojují se s náhražkami, napodobeninami a poloprav-dami? Proč se tolik ztotožňujeme se svými okovy a milujeme své řetězy a pobyt v kleci víc než svobodu, dokonalost, krásu a pravdu? Proč se pravdy bojíme? Proč věříme raději strachu, jak to řekl Friedrich Nietzsche? Je to pohodlnost, nevyzrálost, nedostatek zkušeností, nějaká vina?

 

Anebo snad Boží trest? Je to snad vše natolik komplikované, že to prostě nejsme svým ome-zeným rozumem vůbec kdy schopni pochopit a tak to raději hodíme za hlavu? Ne, na tento únik z reality a tím i od sebe sama, už není čas a tlak osudu a života, který už dávno není „nesnesitel-nou lehkostí bytí“ nás nutí zaujmout jednoznačné stanovisko podle příkazu Učitele z Nazaretu: Vaše řeč ať je ano, nebo ne. Nic mimo to… Poznání světa, vesmíru od doby, kdy Ježíšovi učed-níci jen těžko chápali obsah a význam slov svého mistra sice o něco pokročil, pokud jde o vnější svět ve smyslu technologického pokroku, ale v poznání toho, co je člověk, jaký smysl má jeho po-zemská existence a co bylo, než jsme se narodili a bude po smrti, je hádankou možná ještě větší než v dobách, kdy apoštolové psali svá evangelia. Jen ve výzkumu mozku, resp. lidského vě-domí věda už řadu let stagnuje.

 

Vědomí, neboli to nejdůležitější, co činí člověka lidskou bytostí, je tzv. vědecky definováno stejně neuspokojivě, jako je neuspokojivý náš život vůbec.

 

Platná definice Vědomí (od věděti) je dle Koukolíka základní atribut bdělého života člověka a v různé míře i dalších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vní-mání, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem vůle a volních aktů, rozhodování, a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské osoby. Vědomí ztrácíme ve spánku, v těžké nemoci a při úrazech mozku, je tedy na mozku závislé. V moderním chápání často nahrazuje starší pojem duše, případně i „já“. V lékařství se vědomí pokládá za protiklad bezvědomí, spánku či hypnózy. Slovo vědomí lze použít také jako přechodné, ve spojení s před-mětem: vědomí něčeho a „být si vědom“ něčeho, což neznamená totéž jako vědět. Zahrnuje totiž také to, že člověk z určitého vědění vyvozuje praktické důsledky pro své jednání. Přirozeným předpokladem svobody ve společnosti je, že všichni „jsou si vědomi“ důsledků svých jednání, že si je přičítají a že za ně nesou odpovědnost. Lidé „nepříčetní“, kteří toho nejsou schopni, musí být svěřeni cizí péči, případně dohledu. Z napsaného v podstatě nevyplývá nic, co by člověka posu-nulo nějak dál v poznání sebe sama a světa kolem něho.

 

Pokrok poznávání vesmíru zahrnuje upozornění na možnost 11- ti rozměrné objektivní reality, která je interpretována tzv. teorií strun, resp. superstrun.


Teorie superstrun, resp. teorie strun, je jedna z nejznámějších a dosud v mnoha směrech ne-úplných tzv. teorií všeho. Velmi populárně řečeno, tato teorie předpokládá, že základními staveb-ními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují různými způsoby, odpovídajícími různým druhům částic. Veškeré interakce se redukují na spojo-vání a rozpojování strun.

 

Zastánci této dosud kontroverzní teorie se domnívají, že tato teorie elegantně a harmonicky sjed-nocuje teorie velkého a malého, tedy obecnou teorii relativity (OTR) a kvantovou mechaniku (KM), které jsou jinak do jisté míry neslučitelné. Podle teorie superstrun má vesmír – namísto nám dobře známých čtyř rozměrů – jedenáct rozměrů (jeden časový a deset prostorových).

 

Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do variety malé velikosti, v důsledku čehož unikají pří-mému pozorování.

 

V současné době existuje pět konzistentních, ale vzájemně se lišících teorií superstrun. Tyto teo-rie jsou však pevně svázány dualitami, objevenými v tzv. druhé superstrunové revoluci v roce 1995.
Pomocí těchto dualit sjednocuje tyto teorie tzv. M-teorie. M-teorie je formulována pro časopros-tor o jedenácti dimenzích a zahrnuje i jedenáctidimenzionální supergravitaci. Mnoho vlastností M-teorie ale ještě čeká na vysvětlení. (Zdroj.: http://cs.wikipedia.org/wiki/Superstruny)

 

Není to ani otázka objemu získaných informací a dosaženého počtu akademických titulů jako spíše hloubky pochopení smyslu a cíle lidského života. Tím se už pak ani nezabývá medicína, jako spíše filosofie. Nakonec jakékoliv škatulkování a kategorizování vázne, protože pravda je nepos-tižitelná tím naším analytickým způsobem myšlení, které uvažuje v počítačových kategoriích „ano“ a „ne“. Tento dualistický a protikladný způsob poznání vychází z již pomíjejícího paradigmatu, v kterém chybí nebo je ignorován jednotící princip universa. Poselství starověkých učení, že Vše je jednotou, ožívá nejen v laboratořích fyziků, jako je unitární pole, nebo v psychologických tezích C. G. Junga o kolektivním vědomí, ale zejména ve stále aktuálnějším duchovním pojetí reality o jednotě všeho.

 

Uvědomováním si jednoty veškerenstva přináší klid a mír, zažívání oddělenosti ega je zase ko-řenem utrpení. Podle indického zasvěcence Sri Ramany Maharišiho je iluze klamné oddělenosti od univerzálního zdroje příčinou nevědomosti ega a tím i veškerého utrpení. Pojem kolektivní vě-domí, resp. nevědomí zavedl prvně do vědecké literatury zakladatel moderní sociologie David Émile Durkheim, který tento pojem uvedl v souvislosti s rozdělením sociálních faktorů na mate-riální a nemateriální. S pojmem kolektivního vědomí jako nemateriálním faktorem sociálních fak-torů uvedl ještě pojem morálky.

 

Pojem kolektivní vědomí se dnes používá víceméně symbolicky a má upozornit na vzájemnou propojenost materiálního světa a duchovního universa, resp. na fakt, že jsme všichni propojeni neviditelným fluidem jakéhosi informačního pole. Kosmologové operují s pojmem unitární pole.

 

Albert Einstein pevně věřil, že příroda, i když doslova hýří rozmanitostí nejrůznějších struktur a jevů, je velice úsporná na základní principy.

 

V duchu této své vize pracoval Einstein po vytvoření obecné teorie relativity až do posledních dní svého života na unitárních teoriích pole. Myšlenka unitární teorie pole je nesmírně hluboká a krásná: podle ní by mělo existovat jediné, zcela základní a vše zahrnující fyzikální pole, jehož projevem by pak byla všechna pozorovaná pole v přírodě (gravitační, elektromagnetické, pole silných a sla-bých interakcí a příp. jejich projevy třeba v subnukleární fyzice). Ve světě pak neexistuje nic než toto pole, z něhož je všechno složeno – i hmotné útvary (např. částice) jsou jakési místní „zhuště-niny“ tohoto pole. (Zdroj: http://astronuklfyzika.cz/GravitaceB-2.htm)
Převzato z čl. V. Ullmanna: Einsteinovy vize geometrické unitární teorie pole.

 

Významný český experimentátor na tomto poli Břetislav Kafka, autor průkopnického a ucele-ného díla „Nové základy experimentální parapsychologie“ toto informační pole nazývá protonací. Kniha je ke stažení na http://knihovna.orgfree.com/kafka/index2.html.

 

Sám Jung použil spíše než výraz kolektivního vědomí, termín kolektivní nevědomí a tím zdůra-zňuje právě nemateriálnost a jistou transcendentnost tohoto abstraktního pojmu, která tomu dává jakýsi vyšší rozměr a význam.

 

Velmi působivě se o vztahu individuálního a univerzálního vědomí vyjadřuje další, již současný duchovní učenec Eckhart Tolle, když říká: Ego neexistuje odděleně od myšlenek. Ztotožňování se s myšlenkami je ego. Ale myšlenky, které procházejí vaší myslí, jsou samozřejmě napojeny na kolektivní mysl kultury, ve které lidstvo jako celek žije. Takže to nejsou TVÉ myšlenky jako ta-kové, ale vybíráš si je z kolektivní mysli – většinu z nich.

A ztotožňuješ se s myšlením a tato identifikace s myšlením se stává egem. To jednoduše zna-mená, že věříš všem myšlenkám, které povstávají a kdo jsi – odvozuješ od toho, co ti říká tvá mysl o tobě. A domníváš se: „To jsem já.“

 

Další z významných postav světové ezoteriky neboli univerzální duchovní nauky, Edgar Cayce se ve stavu hlubokého transu dokázal napojit na kolektivní vědomí. Dokázal popsat minulost, bu-doucnost, či přítomnost. Po tom, co se z transu probudil, nevěděl nic o tom, čeho se jeho vidění týkalo.

 

I když Edgar Cayce vychodil jen 8 tříd základní školy, jako první přišel s teorií o přepólování zemských pólů. Ve stavu změněného vědomí, do kterého se vědomě dostával, udělal přes 14 tisíc diagnóz s návrhy na léčení. V tranzu se vyjadřoval v lékařské odborné terminologii a používal pře-sné názvy diagnóz, aniž kdy studoval medicínu. Další z jeho zájmových oblastí se týkaly před-povědí budoucnosti planety a celého lidstva, které také dokázal i přesně časově určit. Mnoho z jeho vizí se už naplnilo a jen v malém procentu předpovědí se zmýlil.

 

Význam pojmu definujícího univerzální informační pole ve vztahu k vědomí nás samých, resp. vědomí našeho zdraví či nemoci, je v tom, co také vytváří něco jako společenské zdraví – zdra-vého či nemocného ducha společnosti. Ztotožňování se s nízkofrekvenčními hladinami kolektiv-ního vědomí ve smyslu běžného, konzumního neboli jinak řečeno, nízkého světa, naši duši samozřejmě neprospívá a od utrpení nemoci nás neosvobozuje.

 

K pozvednutí sebe sama, tak říkajíc, nad protiklady je nutná i odpovídající frekvence mentálního obsahu našeho individuálního vědomí, které musí zachovávat dané atributy čistoty a jasu. Pak podle zákona podobnosti, kdy stejné přitahuje stejné, je možné se nad neuspokojivou a pokles-lou úroveň současného světa povznést a zažívat to, co je možné charakterizovat jako zdraví, spo-kojenost, harmonii a lásku. Vědomí zdraví je tedy vlastností ducha a mysli. Pak je možné pochopit slova Dr. Hnízdila, který říká, že měřítkem imunity a dobrého zdraví je dobrá nálada, spokojenost a vnitřní pohoda. Tato pohoda je sice samozřejmou přirozeností naší podstaty, která je dle slov

duchovních učitelů neustále napojena na univerzální zdroj Boží Lásky. Pokud však není toto na-pojení vědomě vnímáno a zažíváno, není nám to prakticky nic platné a i přes tuto vzácnou kva-litu si můžeme zažívat utrpení a peklo na zemi, když si v sobě neudržujeme patřičnou duševní harmonii, mentální čistotu a klid v srdci.

 

Tuto vnitřní čistotu je tedy nutno si neustále udržovat, pěstovat a chránit proti znečištění a to je práce, kterou např. buddhisté nazývají bdělostí, což je práce na celých 24 hodin denně.

 

Kromě významné učebnice mentálního sebeléčení, které je shrnuté v knize E. Coueho „K ví-tězství nad sebou pomocí vědomé autosugesce“ je neméně významná nově do češtiny překlá-daná kniha kniha Dr. Kampa o duševní léčbě německého duchovního léčitele Bruna Gröninga „Revoluce v lékařství“ na http://www.bruno-groening.org/tsch/mwf/buchauszug/revolution3.htm nebo na http://www.bruno-groening.org/tsch/default.htm.

 

bruno Gröning (31. května 1906 Gdaňsk – 26. ledna 1959 Paříž)

Narodil se v Gdaňsku jako čtvrté ze sedmi dětí v prosté rodině. Později nabyl přesvědčení, že byl obdařen darem od Boha, jenž mu umožňuje získat vliv nad jinými osobami i zvířaty; to popsal i ve svojí knize Stationen meines irdischen Lebens („Stanice mého pozemského života“). Poprvé se proslavil v německém Herfordu roku 1949 zázračným uzdravením dvanáctiletého chlapce Dietera Hilsmana postiženého svalovou dystrofií. Gröning pouze pobýval v jeho domě a po několika dnech se hoch uzdravil. Šťastní rodiče poté dali inzerát do novin informující o případu, což vyvolalo velký zájem dalších nemocných; Gröning hovořil k přicházejícím lidem z balkónu jejich domu a mnoho z nich se poté také uzdravilo.

 

Gröningova činnost vyvolala nejen nadšení uzdravených, ale i negativní reakce ze strany lékařů. Byl proti němu veden soudní proces a vydán zákaz léčení; ten byl i nepřímým důvodem jeho před-časné smrti v roce 1959. (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bruno_Gr%C3%B6ning)

 

V roce 2001 napsal na základě četných svědectví a dokumentů německý lékař Dr. Matthias Kamp knihu „Revoluce v lékařství aneb rehabilitace zneuznaného“, ve které kromě svědectví o působení tohoto fenoménu v poválečném Německu konce 50. let postuluje i principy znovu objevené léčebné metody léčení duševní cestou.

 

V úvodu této do češtiny právě překládané víc jak pětisetstránkové knihy je klíčová předmluva samotného autora, lékaře z Hamburgu, který se dílem Bruna Gröninga nejen zabývá jako znalec a autor zmíněné knihy, ale sám jako člen kruhu přátel je aktivním terapeutem. V úvodu Dr. Kamp píše: Neustále stoupá počet těch, kteří po neúspěšném léčení konvenčními (běžnými) lékařskými metodami hledají cesty jiné a to takové, které by je přivedly k znovunabytí jejich zdraví. Přitom se zde nejedná jenom o narůstající zájem o léčbu přírodní, velkou pozornost vzbuzuje také učení o léčbě duševními cestami, které bylo na veřejnosti po dlouhou dobu tabu. Na druhé straně se ve sdělovacích prostředcích v oblasti této tématiky často setkáváme s negativními představami, ve kterých je tento fenomén duševní léčby většinou nediferencovaně a na základě ojedinělých případů zpochybňován.

 

Jednou z již skoro zapomenutých metod sebeuzdravování je použití vědomé autosugesce dle francouzskéhoterapeuta Dr. E. Coueho (čti Kí nebo Qui), který ve své knize „K vítězství nad sebou pomocí vědomé autosugesce“ popisuje úžasnou metodu sebeuzdravování. Knihu lze sehnat na http://www.databazeknih.cz/knihy/k-vitezstvi-nad-sebou-pomoci-vedome-autosugesce-191768.

 

Emile Coué byl lékárník a psychoterapeut. Narodil se ve francouzském městečku Troyes roku 1857 a zemřel v Nancy v roce 1926. Proslavil se studiemi o hypnóze a autosugesci, v nichž na-lezl možný způsob léčení. Z jeho myšlenek a teorií si mnoho lidí dělalo legraci, protože byla zvul-garizována dříve, než ji stačili pochopit. Couého metoda vědomé autosugesce nemá nic společného se sebepřesvědčováním ve smyslu: já jsem se uzdravil a vy se také uzdravíte, ale vy-užívá skrytých vlastností a mechanizmů podvědomí, které těmito možnostmi disponuje.

 

Jaké jsou základní zásady Couého metody?

 

Metoda je velice seriózní a přinesla značný pokrok ve výzkumu změněných stavů vědomí a hyp-nózy. Můžeme ji shrnout do několika následujících zásad:

 

1. Každá dobrá či špatná myšlenka, která je vložena v podvědomí, se v rámci možností může proměnit v realitu.

2. Intenzita sugesce je závislá na síle emoce, která ji doprovází.

3. Základní vlastností člověka není vůle, nýbrž představivost. Dojde-li ke konfliktu mezi vůlí a před-stavivostí, vyhrává představivost. Zmocní-li se nějaká idea mysli do té míry, že vyvolá sugesci, pak veškeré úsilí vyvinuté jedincem k jejímu zdolání ji naopak ještě podpoří. Je to zákon obrá-ceného úsilí.

4. Je-li stanoven cíl, podvědomí na sebe vezme úkol nalézt prostředky k jeho uskutečnění. A to je zákon podvědomí účelnosti.

5. Sugesce působí pouze tehdy, proměnila-li se v autosugesci.

 

I když ani dnes se v češtině na internetu o autorovi mnoho nedovíte, neznamená to, že by jeho metoda byla označena za podružnou nebo zapomenuta. Naopak, a jak už to bývá, musíme se mnohdy hodně hluboko ponořit, abychom vynesli ze dna studnice moudrostí opravdovou perlu. Slova jako autosugesce, vědomí a hypnóza spojujeme skoro bezděčně s termínem podvědomí a tak nepřekvapí, že na příbuzné téma metody pozitivních autosugescí slyší česká veřejnost více při vyslovení jména Dr. Josepha Murphyho a jeho knihy „Moc podvědomí“.

 

Oba autoři hovoří o stejném fenoménu a metodě, která pro nás skutečně skýtá nalezení klíče k pokladnici plné cenných darů a nevyčerpatelného bohatství.

 

A jak už bylo naznačeno, zázračná truhlice už existuje a dokonce máme i klíč v ruce. Jde jen o to ho správně použít a tu truhlu plnou zázraků (v sobě) otevřít.

 

Couého metoda doznala vědeckého uznání jako objektivní metoda psychoterapie na světovém kongresu hypno-sophrologie v Paříži v roce 1976. Hypnosofrologie, resp. sofrologie je psycho-terapeutická metoda reprezentovaná a uvedená španělským psychiatrem jménem Alfonso Cay-cedo, který se specializuje na léčbu psychosomatických chorob a při své léčbě používá prvky z jógy, meditace a psychorelaxace. Název metody sofrologie v sobě kombinuje pojmy „rovno-váha“ sos, „vědomí“ phren a „učení, slovo,“ logos. Metoda je rozšířená zejména ve frankofonních oblastech Evropy ve Francii a Švýcarsku.

 

Samotná Couého metoda je však známá po celém světě, ale vzhledem k tomu, že její princip přesahuje pojetí jejího autora, není jeho jméno, zejména u nás, až tak známé. V poslední době se stávají čím dál tím víc populárnější metody osobního růstu, které mají svým protagonistům zajis-tit větší úspěch zejména v praktických a komerčních záležitostech. Úroveň vlastního sebezkva-litňování v souladu s ještě obecnějšími morálními principy u nich však není bohužel vždy na prvním místě. U původních autorů, mezi které Coué a další patřili, se toto vnímalo jako samozřejmé a proto nebylo morálně etické hledisko tolik zdůrazňováno.

 

Autoři byli, zejména v meziválečném období, součástí jakéhosi moderního filosofického směru, který se nazýval „Nová myšlenka“ angl. „New Thought“.

 

Tento směr vycházel z potřeb prudce se rozvíjející doby, kterou vzhledem k jejím dramatickým krizím už nestačila politická a náboženská ideologie natolik postihnout a uspokojit své příznivce, že se vyvinulo hnutí vycházející nejen z křesťanské a antické tradice, ale i z učení východních fi-losofií, které dokázaly problémy doby nejen lépe pojmenovat a vysvětlit, ale měly pro ně i prak-tická řešení, která fungovala. Ve vysvětlení toho, co lidstvo trápilo od prvopočátků, jako odpovědi na otázky po smyslu lidské existence, o původu života a zákonech mentální úrovně, chybělo, a nebo bylo interpretováno na moderní dobu skutečně extrémně a iracionálně formou magických a alchymistických spisů, pro které kritický a osvícený rozum neměl v období technických revo-lucí příliš velké pochopení. Učení Nové myšlenky dokázalo z východních nauk abstrahovat to, co mělo praktický význam a co do té doby ani moderní věda nedokázala uspokojivě inteligentnímu a bystrému čtenáři vysvětlit. Jedním z takových velkých témat záhady lidského života bylo ta-jemství jeho mysli, resp. příčin úspěchu a neúspěchu, štěstí a osudu člověka vůbec.

 

Nejen Coué ve svých spisech upozornil na existenci podvědomí, ale na rozdíl od komplikova-ných psychoanalytických výkladů Freuda a Junga přinášeli autoři Nové myšlenky velmi srozumi-telná, jednoduchá a zejména praktická řešení.

 

Coué hned v úvodu svého spisu definuje rozdíl mezi vědomím a podvědomím a mezi vůlí a ob-razností tak samozřejmě, že se ani nechce věřit, že to tak je. Současná moderní neurověda jen stěží a těžkopádně popisuje funkci autonomního nervového systému, který bez naší vůle řídí ne-spočet fyziologických operací a orgánových funkcí. Jeho operační centrum se nachází právě v oné nevědomé neboli podvědomé úrovni mozku, kam naše volní aktivita nemůže zasáhnout. Naopak je podvědomí reprezentováno naší schopností představivosti, tvořivé fantazie a intuice. Pro všechny velké a pro lidstvo důležité vynálezy, nápady a inspirace bylo právě podvědomí tímto neomezeným zdrojem a úžasným rezervoárem.

 

Pokud nejsme s to překonat nějaký zlozvyk, naučit se efektivněji nějaké činnosti nebo něco do-kázat a změnit, je na vině právě neznalost zákonů naší mysli, zákonů představivosti a s tím sou-visejících zákonů sugesce a autosugesce. Zejména autosugesce je pro nás životně důležitým nástrojem, který tím, že ho neumíme používat, resp. ani nevíme, že by tu nějaké zákony a návod k použití existovaly, nám může život buď zkvalitnit a usnadnit nebo naopak ztížit a naši situaci zhoršit. Bohužel se převážně děje to druhé, protože lidé nevědí, jak se sebou a se svou hlavou mají zacházet a ani nevědí, že návod existuje. Zakoupíme-li si v obchodě nějaký spotřebič, do-staneme k němu tlustou příručku, jak s ním máme správně zacházet, aby nám dobře sloužil. Když jsme „vyprodukováni“ do tohoto světa, nedostaneme automaticky my, ani naši rodiče do ruky ně-jaký návod na správné žití.

 

Horší je, že neznalost zákona neomlouvá, a tak se nám děje to, co nejvíce v našem vědomí do-minuje a co nám naše mysl nejintenzivněji přehrává. Podle toho pak vypadají i naše skutky, život a osud. Pokud si nevěříme, trpíme komplexem méněcennosti nebo máme prostě strach, tak i podle toho vypadá náš osud. Neznamená to ale, že pokud si naopak budeme sugerovat, že bez respektu k morálním zákonům budeme na všech frontách jen vítězit a při tom druhým ubližovat, že nás nic nezastaví a že se to jen tak bez povšimnutí nechá, promlčí nebo zamaskuje. Naštěstí jsou tu podle slov zkušenějších učitelů ještě vyšší zákony a vyšší spravedlnost, které jsou naše individuální činy podřízeny a tak není možné beztrestně vyšší zákony donekonečna přestupovat. Z toho vyplývá jak důležitá je bdělost vůči obsahům našeho vědomí, neboť to určuje charakter našich osudů. Často podléháme nevědomě i tzv. sugescím zvenčí, sugescím veřejného mínění, sugescím reklamy, sugescím médií a negativním sugescím druhých osob, se kterými jsme nejen mentálně, ale i energeticky propojeni, protože vědomí a myšlenky jsou energie.

 

Člověk si ani často během dne neuvědomí, jaké myšlenky a pocity mu hárají hlavou a pak se diví, jaký je výsledek. Únava, špatný zdravotní stav a neúspěch jsou důkazem, že jsme dovolili po-dobným mentálním útvarům zabydlit se v našem nitru. Podvědomí je jako citlivá fotografická deska a bez výjimky zachytí a uloží do paměti to, s čím, resp. s jakou kvalitou mentální energie přichá-zíme do styku. S touto energií informace, nezničitelným záznamem a stopou pak pracuje a navíc podle zákona podobnosti přitahuje podobné útvary a formace, které navíc můžeme považovat za vlastní produkt a nevíme, že jsme z nepozornosti, nedostatečné sebekontroly a prostě z nevědo-mosti umožnili těmto jedům do nás vniknout z nevlastních zdrojů a otrávit jimi náš život.

 

Úkolem pozitivní vědomé autosugesce je pak přeprogramovat tento vadný záznam a nahradit ho pozitivním, zdravým a kvalitnějším programem. Nejde však jen o toto, je nutné si pozitivní pro-gram udržet a ochránit se před dalším znečištěním. Nestačí si zakoupit antivirový program a jen přes občasnou aktualizaci, kdy se nám chce, si myslet, že budeme chráněni. Jde také o to ne-otevírat se vědomě na příjem těm energiím, o kterých víme, že nás poškozují. Jde o jakousi formu mentální hygieny a mentální diety, která by měla být správně ordinována v indikovaných přípa-dech a podávaná nám jako lék sebou samým. Důležitým je proto v prvé řadě vědomá kontrola vlastní mysli a pak opatření, která zabraňují, aby nákaza vnikla až do podvědomé úrovně.

 

Vhodná pozitivní autosugesce, stejně jako mantra, modlitba, správná meditace a další podobné mentální prostředkyjsou tedy velmi účinným prostředkem ochrany, resp. sebeobrany,ale také ná-strojem tzv. „osobního“ růstu a sebezkvalitňování. V dnešním světě se projevují,více než kdy jindy, protikladnéa antagonistické síly, které spolu soutěží o moc a nadvládu nad zemí a osudem lidstva stejně tak, jako i nad naším životem. Nikoho možná už tolik nepřekvapí fakt, že v boji do boje o bu-doucnost lidstva, celé planety jsou zaangožoványi mimozemské civilizace– viz video: „Vše je jinak, než nás učili“ http://youtu.be/HOYXajiVxTE. Neméně je pak překvapivé, že jsou tyto informace a svě-dectví oficiálními strukturami zamlčoványanebo dokonce pod trestem za prozrazení, utajovány.

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar