Tipy a inspirace

A+ A A-

SLUNEČNICE

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Ajňahíta a slunečnice – z orientální mytologie.

 

images

 

Tam, kde řeka Sanpu začíná zrychlovat svůj tok a spěje odevzdat své pěnivé a syčící vody, jako posvátnou daň, Brahmaputře; tam kde otec Sol vrhá časně zjitra první chvějivý pohled svého zářícího oka do úzké roviny, obklopené stěnami stupňovitě se zdvihajících hor; tam, kde koruny stromů se v sebeobraně vyhýbají kopytům tryskem pádícího oře, v jehož sedle sedí Vát, slepý majestát větrů; tam, ano tam, kde kráva se těší volné, bohaté pastvě na tisících vrších, vracejíc se za soumraku pokojně do domova svého ochránce; tam, kde pod hvězdou Mah, dárkyní plodnosti, vyráží obilí do plných a těžkých klasů, a kde je domovem Tir, udělovač dešťů, - tam, na jednom ze stupňů přírodního amfiteátru, jenž měl být uchován v paměti příštích pokolení jako symbol lidského dosažení, tam malé obydlí ukrývalo vrcholný výtvor přírody, božskou dívku - Ajňahítu. Bylo jí pouhých deset let, když opásána svým tradičním posvátným pásem stála s rozepjatýma pažema tváří k vycházejícímu slunci, aby přijala své ranní požehnání. Tak tu stála, v plnosti své tělesné krásy, zdobena rychle se ménícími barvami rodícího se dne, její zlaté vlasy se vzadu dotýkaly země, její oči byly modré jako azurová obloha, její tváře plné ohně jako plameny poledního slunce, její rty růžové jako letní jitro. Čisté bylo její tělo, čistší než čerstvě napadlý sníh Himaláje.

Najednou, jakoby kouzlem, se nebesa rozestoupila a s rozbřeskem dne vyvstalo slunce, jako knížecí ženich, ve svém plném majestátu, a před jeho žhnoucí září se objevil obličej Mazdův.

Proudy měkkých jitřních vánků zanesly k Ajňahítiným uším hlas. A ona, pohroužena do svých svatých povinností, se takřka ulekla, když jej uslyšela.

"Ajňahíto, ty květino ráje, sláva tobě! Sláva tvému rodu a tisíckrát sláva tomu nejkrásnějšímu ze všeho krásného: vykonávání pravého náboženství!"

Ajňahíta se poklonila před majestátem, řkouc: "Můj Pane, můj Bože, sláva Tobě a všemu tvému tvorstvu, které je tak podivuhodné, tak vznešené, že pouhá jeho přítomnost mi stačí, abych věděla, že jsi; požehnej mi, aby mi byla dána síla vykonávat mé povinnosti, zušlechtit zemi a proměnit poušť v ráj - v ráj, jenž by mohli obývat Bůh a jeho spojenci!"

"Ajňahíto," řekl Mazda, "zasaď semena ke své vlastní slávě a semena na mou památku a já splním tvé přání."

Dříve, než mohla Ajňahíta opět promluvit, nebylo po vidění ani stopy, ani památky.

Ajňahíta připravila dva záhony: jeden na východní straně - na počest Mazdovu, druhý, hned vedle prvního - pro sebe.Do obou zasadila zlatou slunečnici.

Semena klíčila v obou záhonech. Ajňahíta pečovala o obě květiny něžně, ale květině Mazdově věnovala obzvláštní pozornost a střežila ji doslova žárlivě. Odstraňovala z ní mouchy, včely, motýly a jiné tvory, omývala s nejněžnější péčí každý list, každou větévku, a kropila půdu znovu a znovu, i za poledního žáru, a když byla vlhkost přílišná a Ajňahíta viděla, že květina se sklání k zemi, tu ji zastiňovala a opatrovala s nejněžnější láskou. Květina Mazdova však, k jejímu velkému zármutku, neprospívala. Naproti tomu její vlastní květina, kterou považovala za zanedbanou, se vypínala do vzduchu s hlavou vztyčenou a s listy sytě zelenými, plná nejbohatších barev a oleje. Ajňahíta bledla a její smích se proměnil v slzy zármutku.

A přece se namáhala dále, mnoho přemýšlela a mnoho se pokoušela. Ale květina Mazdova nicméně zvadla a zemřela.

Otec Ajňahítě předčítal slova útěchy z Knihy králů, matka se jí snažila utěšit nejněžnějšími průpověďmi z Knihy domova, ale Ajňahítu nebylo možno utěšit.

Za chladného podvečera, koncem letního období, klečela Ajňahíta pod Stromem moudrosti a vylévala svůj zármutek před Mithrou, bohem širých pastvin, který obdařil její dům nejzdravějšími ovcemi a nejlepšími kravami a obšťastňoval je svým neustálým požehnáním.

Mithra odpověděl prostřednictvím Váta, větrného posla, jenž oznámil příchod Mazdův. Loučící se slunce se právě chystalo ukrýt za obzor, zasněžené vrcholky hor náhle zrudly a vzdušný vánek šeptal nejposvátnější z jmen, jméno Mazda. Ajňahíta pozvedla oči vzhůru k výšinám a žasla nad oslnivým dílem Pána. Viděla ho v rose svých slz i v paprscích západu, viděla ho na horských vrcholech, viděla ho ve vlnění travin před sebou, v nichž se zvedl měkký vánek, aby ochladil její horoucí čelo.

"Ajňahíto, proč pláčeš?"

A Ajňahíta odpověděla: "Ty, který vytváříš všechny tyto světy a propůjčuješ všemu moc a slávu, ty to víš!"

"Ajňahíto, třebaže znám tajemství lidských srdcí, nesmím to dávat najevo."

"Pak víš, Ty nejsvětější na nebesích, že se mi nepodařilo vypěstovat květinu na tvou památku a oslavu."

"Ajňahíto, ty klenote čisté radosti, požehnaná jsi mezi požehnanými; tvá láska a tvé soucítění jsou láskou a soucítěním tvého Pána. Slyš, co ti odhalí Dobrá Myšlenka."

Ajňahíta stála jakoby pohroužena do svých snů, a když z náhlého popudu otevřela oči, uzřela Dobrou Myšlenku... Za ní stál hluboký Stín noci, neklidně se pohybující a vrhající na tvář Země nejohyzdnější fantómy. Ale Ajňahíta znala význam tohoto zjevu. Věděla, že kdekoli se objeví Dobrá Myšlenka, doprovází ji její opak - protivník, který je stále připraven předkládat v rychlém sledu své matoucí otázky a vylákat tak lidskou mysl na bitevní pole nespokojenosti a nekonečného pokušení. Ajňahíta proto odvrátila zrak, aby mohla naslouchat Dobré Myšlence. Ta jí nejdříve připomněla, že není v řádu věcí, aby Pán všeho podával vysvětlení.

"Ajňahíto," pravila Dobrá Myšlenka, "tvé snahy jsou zaznamenány a tvé záměry podrženy v paměti. Budiž ti požehnáno za tvé úsilí. Ale pamatuj: Celému stvoření vládne zákon a řád, a nic, co není v souladu s Vůlí Pána, nemůže mít místo ve věčných záměrech. Zasvětilas svou lásku Pánu tím, že jsi věnovala všechnu svou péči jeho květině, ale tvá horlivost přitom přerostla v žárlivost. Tvým přáním bylo zalíbit se Pánu, a to i na úkor ostatních povinností. Tím, žes nad květinou ustavičně bděla, vzalas inteligenci semene příležitost rozvinout plnost jejího života. Tím, žes odstraňovala hmyz a brouky, oloupilas ji o její právo vyvinout sílu odporu a sebeobrany a tak ses rušivě vmísila do věčného řádu věcí. Jak mohla květina Mazdova rozvinout své vlastnosti, když jsi vzala na sebe sám její růst, jenž přece nemůže být tvou věcí? Tvá nevázaná láska udusila ve slunečnici poslední životní jiskru, takže uvadla a zemřela. Kdyby všichni tvorové zasvětili svůj život službě Pánu s láskou takto neznající míry, zmizela by nám sama přítomnost Boží z očí. Na tobě pouze jest připravit dobře půdu, za což ti bude sémě vděčno. Jeli roční období suché, musíš zalévat zemi časně z rána, nikdy však za denního žáru, a z večera jen málo. Jen tehdy, když hrozí listům poranění nebo když je hmyzu příliš mnoho, je tvou povinností odstraňovat jej. Dávej všem věcem volnost; tak budeš nejlépe konat svou povinnost."

Zatímco poslední slova slabě doznívala, ukládala se příroda ke spánku a Ajňahíta začala odříkávat své modlitby a vzývání.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar