Tipy a inspirace

A+ A A-

TEĎ NEBO NIKDY (OSHO O BÁSNÍKU KABÍROVI)

Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)

 

Tak už jsem tu zase - a zase budu zpívat tu stejnou starou písničku. Jenže to není stará písnička; nemůže být. Manu říká, že není nic nového pod sluncem. A má pravdu. A Herakleitos říká, že dvakrát nemůžeš vstoupit do stejné řeky. A taky má pravdu. Bytí je staré i nové, stejné i jiné. Obojí. A moje píseň je bytí. Jsem ovšem jen vozidlo, které ji rozváží, aby se rozšířila mezi vás. Nejsem zpěvák, jsem jen průchod. Pamatujte si, může se vám zdát stejná, ale není stejná. Může stejně znít, ale něco se neustále mění. Stalo se vám, abyste zažili stejné ráno dvakrát? Viděli jste dvakrát stejnou oblohu? A přesto je obloha stejná a slunce je stejné.

 

images

 

Manu s Herakleitem mají pravdu - dohromady; každý zvlášť se mýlí. Život je protiklad. Život je samý paradox. Proto je tak okouzlující a nádherný. Život existuje skrze rozpory. Je nový i starý, obojí. Život a smrt dohromady. Proto říkám, že budu zpívat tu stejnou starou písničku, a přesto nebude stejná. Poslouchejte vnímavě.

Než vstoupíte do slov mystického básníka Kabíra, bude dobré, když se o něm něco dozvíte. Ví se toho o něm málo. Naštěstí. Když o někom příliš mnoho víte, je daleko obtížnější mu porozumět. Proto se na Východě pěstuje tradice nevyprávět o mysticích, aby se lidem nezatemňoval vhled. Nevíme nic moc o Krišnovi ani o Buddhovi, a co víme, jsou spíše mýty, než historická fakta, prostě fikce. Ale o Kabírovi neznáme ani tu fikci. A přitom nežil tak dávno; jenomže žil tak, že se jeho tvářnost rozplynula. Nezanechal stopy.

Pouze politici vtiskují době své stopy, pouze politici jsou tak pošetilí. Ale mystici žijí v bezčasovosti. Nepodpisují se na své době, nevěří na podpisy v písku času. Proč taky, když vědí, že budou stejně zbeztvárněni. Kabír o sobě mnoho nemluvil. Neví se ani, byl-li hinduista nebo muslim. Pověst vypráví, že se narodil jako muslim, ale byl vychován v hinduistické rodině. A to je právě krásné, tak by to mělo být. V tom je právě jeho bohatství. Je dědicem dvou tradic, hinduismu a islámu. Jste-li jen hinduistou, jste ochuzený; jste-li jen muslimem, jste rovněž ochuzený.

Podívejte se na mé bohatství. Jsem hinduista a muslim a křesťan a sikh a pársí. A nejen to, jsem teista i ateista. Hlásím se k veškerému dědictví lidstva. Hlásím se ke všemu, nic nezavrhuji. Od Čarvaky k Buddhovi, ke všemu se hlásím. Veškerý vývoj lidského vědomí je náš, a člověk je tak úzkoprsý! Jeden se přimkne k hinduismu a uznává jen tenhle jediný kousek bytí a v tom svém koutku se choulí jako ochrnutý mrzáček. Copak se v koutě můžete volně hýbat? Vždyť tam nemáte prostor! Hluboce nábožný člověk se hlásí k Buddhovi, k Mahávírovi, ke Kristovi, k Zarathuštrovi, k Laoc', k Hánakovi, ke Kabírovi a tak dále. Ke všemu se hlásí. Všichni jsou součástí mne, všichni jsou součástí vás. Cokoli se kdy dělo s lidským vědomím, je ve vás. Semena onoho dění jsou ve vás.

Jedna z mála věcí, kterou musíme o Kabírovi vědět: narodil se jako muslim a byl vychován jako hinduista. Nikdy se nerozhodlo, ke komu vlastně patřil. Když umíral, jeho tělo požadovali jak hinduisté tak muslimové. Je o tom krásné podobenství. Kabír věděl, jak jsou lidé pošetilí, tušil, že ti i ti budou chtít pohřbít jeho tělo a že dojde ke konfliktu a proto nechal vzkaz:

"Zakryjte mé tělo a čekejte, co se stane." Zakryli jeho

tělo, hinduisté se začali modlit, muslimové se začali modlit, a když pak přehoz odkryli, Kabír byl pryč. Zůstalo jen pár kvítků. O ty se pak obě strany podělily.

Neříkám, že je to skutečná událost, je to podobenství, ale je krásné a výmluvné. Kabír zmizel. Jenže člověk není jen tělo, člověk je i vnitřní rozkvétání. Kabír vykvetl jako sahasrár, lotos s tisící plátky. V těle spočíváte jen do určité míry. Tělo plní jen některé funkce. A také vám umožňuje, aby vykvetlo vaše vědomí. Jakmile vaše vědomí vykvete, není důležité, existujeli tělo či ne. Je to prostě jedno.

To podobenství je opravdu nádherné. Když Kabírovi stoupenci odkryli přehoz, nalezli jen několik květů. Kabír rozkvetl. Jenže ti žáci byli tak hloupí, že nepochopili. O květy se rozdělili.

Pamatujte si jednu věc: všechny ideologie jsou nebezpečné. Rozdělují lidi. Stane se z vás hinduista, stane se z vás muslim, stane se z vás džinista, křesťan - a jste rozděleni. Ideologie vedou ke konfliktu. Ideologie jsou násilnické. Člověk s hlubokým pochopením nemá žádnou ideologii; proto není rozpolcen, proto je v jednotě s veškerým lidstvem. A nejen to, je v jednotě s bytím. Člověk, který rozumí, je rozkvétání. O tomto rozkvétání budeme mluvit.

Kabírovy písně jsou velice krásné. Je básník, není filosof. Nevytvořil žádný systém. Není teoretik ani teolog. Nezajímají ho doktríny, teze, traktáty. Kvete a stává se bohem. Usiluje pouze o to, abyste byli více láskyschopní, více vnímaví.

To neznamená mnoho se učit. Naopak, to chce, abyste se mnohému odnaučili. V tom je Kabír ojedinělý. Buddha, Krišna, Ráma, Mahávíra jsou velice výjimeční lidé. Byli to králové, všichni vzdělaní, kultivovaní, dobře vychovaní. Kabír je nikdo, lidový člověk, velice chudý, velice obyčejný, bez jakéhokoli vzdělání. V tom je jeho ojedinělost. Proč říkám ojedinělost? Protože být obyčejný je ze všeho nejneobyčejnější. Byl velice prostý a zůstal prostý. Přirozené přání lidské mysli je stát se něčím zvláštním - stát se zvláštním podle světských měřítek, mít spoustu titulů, hodností, mít politickou moc, peníze, bohatství. Mysl je vždycky ochotná vydat se na nějaké dobyvačné tažení ega. A když vás už nebaví světskost, ego se začíná pachtit po nových způsobech, jak se vyvýšit. Osedlává si duchovno. Stane se z vás velký mahátma, velký světec, člověk poznání, člověk odříkání - a už jste honem zase něčím neobyčejným. Dokud nepoleví žádostivost být něčím zvláštním, neobyčejným, z člověka nic zvláštního nebude. Dokud si neodpočinete ve své obyčejnosti, neodpočinete si nikdy. Duchovní člověk je úplně

obyčejný. Kabír byl obyčejný. V davu byste ho nepoznali. Jeho neobyčejnost je nenápadná. Neoslní vás, budete-li si prohlížet jeho obličej. Buddha byl zvláštní, velice krásný člověk, charismatická osobnost. Kristus byl zvláštní, kypěl odbojem. Ale Kabír? Úplně obyčejný, normální člověk.

Když ovšem řeknu obyčejný, nemyslím tím průměrný. Průměrný člověk není normální, je jen normálně nenormální. Je zbloudilý jako ostatní. Normální člověk vlastně neexistuje. Slyšel jsem tuhle historku:

Nějaký student se zeptal známého psychiatra: "Pane doktore, vykládal jste nám o různých projevech nenormálních lidí, ale co ti normální?" Doktor byl chvilku na rozpacích, ale pak řekl: "Za celý svůj život jsem nenarazil na normálního člověka, ale jestli se nám nějaký dostane do rukou, tak ho vyléčíme."

Kabír je právě ten normální člověk, s jakým se v životě nesetkáte. Člověk, který nemá potřebu být neobyčejný, být něčím zvláštním. Když došel osvícení, nepřestal vést svůj prostý život. Byl tkadlec a zůstal tkalcem dál. Počet jeho žáků narůstal. Přicházely za ním stovky, tisíce a pak desetitisíce. Lidé mu říkali: "Budeme se o vás starat, přece nemáte zapotřebí, abyste tkal!" Kabír se jen usměje a řekne: "Budu dělat to, co se mnou bůh zamýšlí. Nemám přání se něčím stát, něčím jiným, než jsem. Nechte mě být tím, čím jsem a co si Bůh přeje, abych byl. Jsem tkadlec, protože si Bůh přeje, abych byl tkadlec. Narodil jsem se jako tkadlec a jako tkadlec umřu."

Vedl dál svůj prostý život. Chodil na trh prodávat zboží. Nosil vodu ze studně. Žil velice obyčejně. To je na něm to nejvýznamnější. Nikdy o sobě neprohlašoval, že je člověk, který ví. Protože člověk, který ví, to o sobě netvrdí. Vědět znamená vědět to, že vědět je nevědět a nevědět je vědět. Člověk, který skutečně pochopil, ví, že neví nic. Jeho nevědění je hluboké.

A tak z toho nevědění povstává nevinnost. Když víte, stáváte se vychytralým. Když víte, chytračíte. Ztrácíte nevinnost dětství.

Kabír o sobě říká, že je nevědomý, že nic neví. Pochopíteli tohle, pochopíte jeho poezii. Prýští z jeho nevinnosti.

Všimli jste si, jak neustále tvrdíme, že něco víme, a přitom to vlastně nevíme? Když se vás zeptám, proč jsou stromy zelené, umíte mi odpovědět? Nejlepší odpověď jsem slyšel od D. H. Lawrence. Procházel se jednou po zahradě s malým dítětem a to dítě se ho ptalo, jak to mají děti ve zvyku, proč jsou stromy zelené. D. H. Lawrence se podíval na stromy, pak na dítě a řekl: "Jsou zelené, protože jsou zelené." A to je ta nejlepší odpověď,

jakou je možno dát. Co jiného chcete říct?

Stromy jsou zelené, protože v listech je chlorofyl - ale proč je chlorofyl zelený? Otázka zůstává. Já se vás zeptám, vy mi odpovíte, ale ve skutečnosti zůstala otázka nezodpovězena.

Žijete se ženou dvacet let, považujete ji za svou ženu, žijete třicet, čtyřicet let s mužem - a víte vůbec, kdo ta žena či ten muž je? Máte dítě. Můžete tvrdit, že je znáte? Podívali jste se mu někdy do očí? Co víte o kusu skály? Ano, vědci mají pohotově řadu vysvětlení, ale to není vědění. Budou se ohánět elektrony, protony a neutrony. Ale co je elektron? Pokrčí rameny a řeknou: nevíme. Ještě nevíme. A doufají, že jednou budou vědět. Ale vědět nebudou nikdy. Nejprve říkali: skála je z atomů. A když se jich ptali, co to je atom, řekli: zatím nevíme. Pak řekli: atom se skládá z protonů, elektronů a neutronů. My se ptáme, co je elektron a oni říkají: zatím nevíme. A jednou nám řeknou, že elektron se skládá z XYZ - a jsme tam, kde jsme byli. To konečné zůstává naším věděním nepostižitelné. To konečné je tajemství.

A protože to konečné je tajemné, je život zázračný. Vzniká poezie. Kde konečné je známé - nebo si myslíte, že je známé - vzniká filozofie. A to je rozdíl mezi filozofií a poezií.

Kabírův přístup je přístup básníka, člověka milujícího, člověka, který žasne nad tím, jak to všechno je. A protože neví, zpívá píseň. Protože neví, rozhostí se v něm modlitba. Protože neví, skloní se v pokoře. Básníkův přístup není vysvětlování, je to výkřik: "Tajemství!"

A kdekoli je tajemství, tam je Bůh. Čím více víte, tím méně si budete vědomi Boha; čím méně víte, tím je vám Bůh blíže. A když nevíte nic, když můžete říct s největší odevzdaností "já nevím", když toto "já nevím" vychází z nejniternějšího jádra vaší bytosti, pak v tom nitru bude Bůh a bude v každém tepu vašeho srdce. Pak vzniká poezie, pak se člověk zamiluje do toho nezměrného tajemství, které jej obklopuje.

Ta láska, to je náboženství. Náboženství se nepídí po výkladech. Je to spíš okoušení lásky, nikdy nekončící výprava do lásky.

Zvu vás: vypravte se se mnou do království toho bláznivého Kabíra. Ano, byl to blázen - všichni nábožní lidé jsou blázni. Jsou to blázni, protože dovedou tancovat a zpívat. Jsou blázni, protože pro ně život není problém, který musí být vyřešen, ale tajemství, ve kterém se člověk rozplývá.

A ještě něco o Kabírově přístupu. Přitakává životu. To znamená, že pochopil. Jsou dva typy lidí: ti, co jsou žádostiví světa

a ti, co se světa zříkají. Mohlo by se zdát, že jsou to protiklady, ale nejsou. V poživačnosti můžete promrhat život, energii, příležitost - ale opravdová radost z poživačnosti nevzchází. Kdyby poživačnost vedla k radosti, nikdo by se neutíkal k odříkání. Lidé hledají spásu v odříkání tehdy, když jejich lačnost je neukojitelná. Propadají druhému extrému. Staví se proti životu. Stávají se nepřáteli života, negují život. Začínají ničit svou bytost. Zmocňuje se jich sebevražednost. Na trzích najdete lidi, kteří lační, v klášterech najdete lidi, kteří se odříkají.

Kabír nepatřil ani k těm ani k oněm. Člověk rozumějící je velká syntéza. Chápe, že ani lačnost ani odříkání nemá význam. Ale buďte vnímaví! Bdělá vnímavost, to je oč jde. Nebuďte proti životu. Kabír je pro život. Miloval, měl ženu, dvě děti, vedl život hospodáře. A přece byl jedním z výsostně jasnozřivých. Žil světsky a přece zůstal nedotčen. A to je ta krása. Lotosový květ.

Když jdete za takzvanými mahátmy, udělají z vás nepřátele života. Budou vás učit, že světský život je hrozba a zlo. Vzbudí ve vás pocit, že Bůh a světský život jsou dvě neslučitelné věci: buď můžete mít to nebo ono, ale obojí mít nemůžete. Kabír ukazuje, že můžete mít obojí, protože Bůh a život nejsou nepřátelé. Život je projevený Bůh; Bůh je neprojevený život. Bůh a život je jedna síla, jedna energie, jeden pohyb. Je-li Bůh neprojevený, je to Bůh, jakmile se Bůh projeví, je to život. A to se neustále opakuje, jako dýchání: vydechnete, vdechnete.

Staré indické texty říkají, že bytí je boží výdech a nebytí je boží vdech. Veškerá existence mizí, když Bůh vdechne, a když vydechne, existence se znovuobjevuje. Jeden dech, který vchází dovnitř a vychází ven. Když Bůh vydechne, rodíte se, když vdechne, mizíte ve smrti.

Ale nikdy Boha neopouštíte. Jeho výdech je jeho stejně jako jeho vdech. Člověk musí pochopit tenhle dynamismus, tuhle dialektiku. Kabír není ani světachtivý, ani se světa nezříká.

Kabírovy výroky jsou velice prosté a zemité. Není dramatický. Není kazatel. Je mu jedno, jestli na vás zapůsobil nebo ne. Mluví pouze o svých zkušenostech. Nikdy nepřehání. Nikdy své výroky nedokazuje logicky; prostě konstatuje.

Slyšel jsem krásnou historku o mladém pastorovi, který se, než vstoupil do semináře, ochomýtal kolem divadla. Jednou měl kázání v novém kostele a chtěl je patřičně vyšperkovat. Všiml si, že ve střeše nad kazatelnou je otvor, a tak zahrnul do svého kázání pasáž "Duch svatý sestoupil v podobě holubice" a narežíroval kostelníka, aby v pravou chvíli vypustil střešním otvorem cvičenou holubici, která měla pastorovi usednout na rameno. Nadešel den bohoslužby a pastor dospěl ve svém kázání k vrcholnému místu. "Duch svatý sestoupil v podobě holubice". Nic. Znovu hlasitě a podrážděně zopakoval text. Tu se nadzvedl příklop nad střešním otvorem a ozval se hlas kostelníka: "Velebný pane, Svatého Ducha sežrala kočka, mám spustit kočku?"

Kabír není takhle dramatický. Mluví prostě. Cokoli vám říká, říká ze srdce. Není učený. Jeho poezie je čistá,

neposkvrněná jakýmikoliv teoriemi. Jeho poezii může chápat každý, kdo je nevinný.

A proto bych vám na začátku cesty rád řekl: buďte nevinní, jenom tak rozumíte Kabírovi. Nezatahujte sem žádné rozumo vání, nepřete se s ním, Kabír není logik. Hádáte se snad s obrazem, na který jste se přišli podívat? Nehádáte, máte z něj potěšení. Přete se s hudbou, kterou kytarista hraje pro vaše potěšení? Stejně tak když přicházíte k básníkovi, vnímejte jeho poezii.

S náboženstvím je potíž. S kazatelem se přete. Ale vina je na kazateli, protože ti se přou a dokazují. Snaží se dokázat Boha. Jakoby Bůh nebyl, kdybyste ho nemohli dokázat.

Kabír vám nebude nic dokazovat. Jeho výroky jsou pouhá sdělení. Pociťte to. Rozum vám přitom nepomůže.

Jsou lidé, kterým dělá velkou potíž odložit hlavu. Zapomněli, jak se to dělá. Hlava nad nimi neustále trůní, žvaní, pře se, vybírá, přebírá, zavrhuje, přijímá, hodnotí, posuzuje, zamítá. "Takhle to podle mě je, takhle to podle mě není." Bůh nepotřebuje být podle vás. Chcete-li pochopit, umlčte svou mysl. Naslouchejte Kabírovi.

Slyšel jsem o zázračném matematikovi, který ve dvanácti letech uměl vypočítat rovnice, že nad tím čtyřicetiletý Einstein žasl. Naneštěstí byl tak pohroužen do svých rovnic, že se ho postupně zmocňovalo šílenství. Rodiče ho jednou vzali na nějaký trhák do divadla, aby ho trochu rozptýlili, a byli úplně nadšení, s jakým zájmem sledoval první dějství. O přestávce řekl otec vesele: "Vidíš, jak se dovedeš bavit!" "Jestlipak víš", povídá syn, "že první dějství mělo 71 864 slov?"

Neposlouchejte slova, poslouchejte ticho, které slova obklopuje. Poslouchejte poezii, která slova obklopuje, poslouchejte rytmus písně. Naslouchejte Kabírově oslavě. Nepřišel vám kázat. Je jako třešňový strom, když za úplňku rozkvete. Květy se nepřou. Květy jsou prostě tu. Květy explodují.

Jsou dvě možnosti: když člověk dojde osvícení, buď umlkne anebo exploduje v písni. Když Meher Baba došel osvícení, zmlkl a za celý svůj život více nepromluvil. Když Míra došla osvícení, začala tančit a zpívat. Jsou dvě možnosti: buď člověk zmlkne, anebo se promění v píseň. Kabírův život je píseň.

Ale pamatujte si, že i v písni je mlčení. A že v mlčení lidí, jako byl Meher Baba, je píseň. A když budete tiše naslouchat Kabírovi, pochopíte, že jeho píseň není nic než poselství ticha. Kabír říká: "Kde to hledáte Boha, vždyť je vedle vás! Budeteli ho hledat kdovíkde, minete se s ním. Je blízko, úžasně blízko vás. Vlastně není blízko - protože i blízkost je míra vzdálenosti, není blízko, je přímo ve vás. Bůh jste vy, Bůh existuje skrze vás. Nikdy jste se z něho nevydělili, nemůžete od něj odejít, protože je ve vaší podstatě. Právě teď je právě ve vás. Díváteli se na mě, to on se na mě dívá. Posloucháte-li mě, to on mě poslouchá". Až se jednou uvolníte, budete vědět. Jste-li ztrnulí, stává se z vás ego. Jste-li upjatí, jste vydělení, uvolníte-li se, křeč poleví, roztajete, rozpustíte se v oceánu.

(Pokračování příště)

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar