Tipy a inspirace

A+ A A-

REALIZACE ZNAMENÁ UVĚDOMĚNÍ

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Západní mentalita je stabilitou a zdánlivou monotónií tradičních společností spíše odpuzována. Pokládá kulturu tohoto typu za statickou, v kontrastu se svou vlastní dynamickou kulturou. Pocit monotónie je výsledkem neustálého srovnávání přítomnosti s minulostí, k němuž je Zápaďan strháván svým egoismem a neodolatelným puzením být zlepšením všech předchozích generací lidstva (podle A. Wattse).

 

images

 

Západní a východní přístup

Dokonce už i nepatrné pochopení věčné reality přinutí lidi žít hlavně v přítomnosti a zvětší tak jejich kapacitu pozorovat a rozumět životu tak, jak se před nimi aktuálně odvíjí. říci, že takový život není dynamický, znamená říci, že slunce, měsíc a hvězdy, oceány a řeky, celá říše přírody nejsou dynamické jenom proto, že sledují tentýž koloběh pohybu (i když s mnoha odchylkami) nekonečné věky.

Je nesmírný rozdíl mezi skutečnou dynamikou a pouhým vzrušením přičemž vzrušení je neuspořádaný pohyb za účelem pouhé novosti, vyplývající převážně z pře-excitovaných nervů.

Je stále zřetelnější, že předpokládaná nadřazenost „progresivního" Západu nad „neprogresivním" Východem je dosti pochybná. Náš (západní) pokrok byl téměř výlučně technologický, což znamená, že jsme schopni manipulovat fyzickým světem stále senzačněji, zvyšovat rychlost, vzdálenost a síly materiální existence, aniž bychom měli jasnou představu, co učinit se získaným časem a silami. Je pochybné, zda naše společnost vytvořila člověka duchovnějšího než Kristus nebo Buddha, nebo moudřejšího (v kvalitativním smyslu) než Platon či Tomáš Akvinský. Zmnohonásobili jsme knihy a rozšiřujeme informace v rozsahu v historii nevídaném, ale pouhá informace, pouhá znalost faktů může růst vlastní analýzou bez jakéhokoliv významného růstu kvality nebo skutečného rozsahu. Je bohužel příliš snadné poukázat na neúspěch moderního pokroku (atomová bomba, války, znečištění životního prostředí atd.).

Nedůvěra k extázi

Na rozdíl od rozšířeného mínění, poznání a kontemplace nekonečna není nějaký stav transu. Není totiž žádný protiklad mezi nekonečným a konečným. Proto také poznání nekonečného může zahrnovat všechny možné stavy mysli, pocitů a vjemů. Intelektuální poznání (vědomí džňána) je inklusivní a nikoliv exklusivní stav vědomí. Stavy, označované jako trans extáze, patří spíše do mysticismu než do metafyziky, protože jsou to především stavy pocitů a jako takové vylučují ostatní pocity stejně tak, jako smutek vylučuje veselost. Jinými slovy - mystická extáze je jednoduše analogií intelektuálního poznání, vyjádřenou v pocitech, a není v žádném případě podstatná pro metafyzickou realizaci.

Základní důvod proč je západní mysl podezřívavá vůči tomuto poznání je skutečnost, že kultury, které je uznávají, neprodukují „výsledky" ve smyslu materiálních hodnot. Neužívají tohoto poznání, aby zdokonalily kvantitativní výrobu potravin, šatů, automobilů, vitaminových pilulek,

chladniček a televizorů. Pro západní mysl je nesmírně obtížné pochopit, že lidé, kteří - ať už z důvodů víry nebo poznání - nemají zvláštní strach před bolestí, nepohodlím a smrtí, jednoduše nemohou sdílet tento náš přehnaný zájem o fyzické blaho. Jestliže víte, že život je věčný, nebudete se honit za tím, abyste nacpali do sedmdesáti let tak mnoho požitků jak jen je možné. A výsledkem je, že budete schopni vychutnávat vjemy daleko intenzivněji. Je absurdní předpokládat, že (až na jisté úchylky) orientální nebo středověká kultura opovrhovala materiálním životem; lidé, kteří napsali kámasútru, vyrobili čínský porcelán, vytvořili čínskou kaligrafii a postavili gotické katedrály mohou být těžko označeni jako opovrhující materiálními statky. Na druhé straně, stavitelé Westside Chicago a East London, Madison Square Garden a King's Cross Station (čtenář si jistě dosadí příklady ze svého okolí) mohou být těžko obviněni z jakékoliv přehnané úcty ke hmotě.

Tradiční kultury tvrdí, že lidský charakter se mění z vnitřku navenek a že vnější způsob života vyplývá plně z vnitřních příčin. Změny osobnosti, které sledují tento směr, jsou extrémně pomalé, ale jisté. Na druhé straně, změny vnějšího života lidí pouhými technologickými a legislativními prostředky dávají nezměněnému „vnitřnímu člověku" vládu nad nesmírnými silami, které mohou být stejně snadno užity k destrukci jako ke tvoření. Kromě toho jejich charakter obrací veškerou pozornost k vnější stránce života, která je oblastí maximální nejednoty, neboť je to spíše obvod než centrum bytí. Odtud plyne rapidní desintegrace čistě technické a vnější společnosti.

 

Pro ty, kteří dosáhli metafyzického poznání, má fyzický svět důležitost zcela jiného druhu, připomínající význam, který má pro umělce jeho materiál. Materiál je užíván, není mu slouženo, a je oceňován nikoliv jako nejvýše žádoucí dobro, ale jako jeden z mnoha prostředků vyjádření „hry" nekonečna. Materiální život v zásadě neklade žádné překážky uvědomění si skutečného určení člověka, a jenom v určitých speciálních situacích je potřebné se mu vyhýbat.

Konečné a nekonečné

Sebeodevzdání nebo tzv. nesobecká láska jsou prostředky, kterými nekonečné dává vzniknout konečnému, ačkoliv akt dávání vzniku neimplikuje žádný pohyb, ani nezbytnou kausalitu. Jinými slovy, nekonečno „produkuje" svůj objekt, konečný svět, tím, že se mu dává, nebo že si představuje sebe sama, že jím je. Neodlišuje se, ani se nedrží stranou od svého objektu, protože to prostě není třeba. Protože je jiné, než jeho objekt, může si právě z toho důvodu dovolit se se svým objektem identifikovat. Stejně jako oko vidí tak, že se dává viděnému, mysl myslí tak, že se dává myšlenkám a poznávající poznává tak, že identifikuje vědomí s jeho obsahem. Z tohoto důvodu se metafyzika tak často jeví neinformovaným jako druh panteismu nebo monismu, jako zanedbávající základní rozlišení mezi nekonečným a konečným. Vzniká obava, že jestliže se o nekonečnu tvrdí, že se identifikuje s konečným objektem, ztratí tím určitým způsobem něco ze své vlastní nekonečnosti a stane se imanentním místo transcendentním. Ale tato obava je naprosto bezdůvodná. Pravě proto, že nekonečné je ve své podstatě jiné než konečné, není nejmenší potřeba, aby trvalo na své výjimečné pozici. Aniž by tedy přestalo být sebeméně nekonečným, manifestuje konečný vesmír tím, že si představuje být každým jednotlivým konečným objektem, odevzdáním se a naprostým ponořením sebe sama do života všeho, co žije.

Podobně jako zrcadlo, které odráží červenou barvu, zčervená, ale současně zůstane ve své podstatě bezbarvé. Přesněji řečeno, nekonečné si ani nepředstavuje, ani nejedná, ani nechce, ani nic nepůsobí. To ovšem neznamená, že je inertní, že je nicotou (přestože není žádnou věcí), ale znamená to řád bytí a jednání mimo jakýkoliv lidský pojem.

Doktrina neduality je stejně v souladu s uctíváním, jako vyjádřením lásky a vztahu, jako je v souladu s existencí celého konečného a duálního řádu. Protože lidský rozum, pocity a smysly nemohou nikdy uchopit pravdu neduality, musí se vztahovat k nekonečnému analogicky. Metafyzická realizace, k níž dochází ve vědomí, ani nenahrazuje rozum, city a smysly, ani se nepokouší je zvednout na svou vlastní úroveň. Jakožto vědomá bytost se člověk může uvědomit jako átman, nekonečné, které si představuje být konečným. Ale jakožto bytost rozumu, pocitů a smyslů se člověk musí vztahovat k nekonečnému jako k Bohu odlišnému od sebe. Předpokládaný pocit identity s nekonečným není nic víc než nebezpečná psychická nadutost; protože není schopná uchopit nekonečné, musí konečná schopnost cítění „prasknout", když se o to pokusí.

V okamžiku, když postavíme nekonečné do protikladu s konečným, zničíme konečné a dostaneme nekonečné jako pouhou nediferencovanou prázdnotu, z níž nemohlo konečné nikdy vzniknout. Vlastně tím zbavíme vesmír jeho bytí, oddělíme ho od jeho základu. A pochopitelně zmizí. říci, že „není nic nekonečného mimo konečné věci" neznamená ztotožnit vesmír s Bohem, ale jednoduše říci, že „stát mimo", konečná kvalita oddělení a protikladu, není aplikovatelná na nekonečné. Nejednoznačnost jazyka může vyvolat dojem, že řekneme-li, že nekonečné neexistuje mimo konečného, říkáme, že jeho existence závisí na existenci konečného. Přesný opak je pravdou konečné a jeho existence závisí na faktu, že nekonečné není mimo ně, přičemž „nebýti mimo" je charakteristika pouze nekonečného.

Láska

Pojímáno jako všeobjímající, jako základ a příčina subjektu a objektu i všech vztahů, nekonečné nachází svou nejvyšší konečnou analogii v lásce. Láska zahrnuje dva prvky či pohyby pohyb oddálení a pohyb spojení, prvek frustrace a prvek uspokojení. Má-li vůbec být manifestována láska, má-li vůbec být nějaké konečné vyjádření lásky, je nemožné, aby milující a milovaný byli identičtí ve smyslu jedno. Jsem-li mým milovaným, nemám nikoho, koho bych mohl milovat. k lásce musí být spojení s milovaným, ale tím také oddělení. Neboť láska je tvořivé napětí; je jako struna hudebního nástroje jedna struna, ale tažená na dvě strany. Je-li příliš málo nebo příliš mnoho napnutá, nevydává správný zvuk. Dokonalost lásky je jako dokonalé naladění struny, neboť láska dosahuje svého naplnění, když je nejvíce jednoty mezi dvěma bytostmi, které jsou nejvíce samy sebou. Jednota v dualitě je zákon konečného.

Nekonečno je v zásadě jednota, ale konečná jednota nemůže být manifestována bez duality. Nekonečno je v principu život a bytí, ale konečný život a bytí nemohou být manifestovány bez smrti a ne-bytí. Nekonečno je v principu vědomí, ale konečné vědomí nemůže být manifestováno bez nevědomí. Nekonečno je v základě světlo a dobrota, ale konečné světlo a dobrota nemohou být manifestovány bez temnoty a zla. To nemůžeme chápat tak, že je tu něco nedokonalého nebo politováníhodného v této nezbytné polaritě. Naopak, z hlediska věčnosti tvoří tyto protiklady harmonii, temná stránka vždy zdůrazňuje krásu světla. Smrt činí život živějším, temnota dává výrazněji vystupovat světlu, oddělení činí spojení v lásce intenzivnějším.

 

Nejvyšší identita

Paradoxně jen skrze uvědomění si Nejvyšší identity člověk skutečně přijímá svoji konečnost. Pokud se identifikuje s egem, snaží se být Bohem. Jenom tehdy, když ví, že centrum jeho bytí je nekonečno, je skutečně volný být člověkem, neboť jak jsme ukázali, je to v samotné povaze nekonečného přijmout, zahrnout a odevzdat se konečnému. Toto je důvod proč lidé nejvíce duchovní jsou zároveň nejvíce humánní. Jsou přirození a volní v jednání, na nic si nehrají, zajímají se o obyčejné každodenní věci a nemluví a nepřemýšlí neustále o náboženství. Pro ně není rozdíl mezi duchovním a každodenním životem a pro jejich probuzený vhled jsou životy těch nejpozemštějších lidí stejně tak v harmonii s nekonečnem jako jejich vlastní.

Přijetí své vlastní konečnosti je princip zákona a disciplíny. Neboť disciplína duše a těla a tedy i sociálního řádu a přírodního okolí je založena na správné lásce ke konečným věcem. Milovat konečné znamená chtít je rozvíjet v souladu s jeho omezeními. Není tu žádná myšlenka na to, že taková disciplína má znamenat „dosahování" nekonečného nebo manifestovat dokonalejší harmonii s božskou povahou. Věci jsou milovány, protože je miluje Bůh, protože každá jednotlivá věc existuje jen skrze sebevzdání se nekonečného.

„Je třeba mít na paměti, že naše individuální vědomá psychika se vyvíjí z původního stavu nevědomí - jinými slovy z nediferencovaného stavu... Vědomí odlišnosti je tudíž relativně pozdní výdobytek lidstva a pravděpodobně relativně malá část nekonečně velkého pole původní identifikace. Rozlišování je podstata, „conditio sine qua non", vědomí (Jung: Dvě eseje analytické psychologie).


Zmiňujeme se o dítěti a primitivním člověku jakožto nevědomých ne proto, že by neměli uvědomování, ale proto, že speciální ego-vědomé schopnosti diskriminace jsou nevyvinuté. Toto stádium tedy reprezentuje maximální identifikace nekonečného s konečným, Self s objekty jeho pohledu. V retrospektivě je to období harmonie a jednoty, poněvadž na to pohlížíme zpět z období konfliktů. Avšak z jeho vlastního pohledu je idea harmonie mezi člověkem a vesmírem bezesmyslná, protože nikdy předtím nedošlo k jejich jakémukoliv zásadnímu odlišení.

Vzhledem k této harmonii, bezčasovosti, stavu bez ega primitivního stádia, je toto stádium často užíváno jako analogie pro stav nejvyšší realizace. „Buďte jako děti, neboť jejich je království nebeské." Duchovní osvícení je proto často popisováno jako „druhé zrození", jako návrat do původního ráje či Edenu, k velkému Otci či Matce. Tato analogie umožnila některým psychologům pojímat náboženský či mystický život jako druh infantilismu, odpor k růstu, přání návratu do lůna a útěku před osamělostí a zodpovědností ego-vědomí a člověčenství. Ale k metafyzické realizaci vede cesta jedině skrze ego-vědomí se všemi jeho konflikty a rozpory, s celým břemenem zodpovědnosti a viny, které k němu patří. Neboť pocit extrémní osamělosti, extrémního protikladu Boha na jedné straně a jeho světa na druhé straně je podstatnou součástí přípravy na vědomí jednoty. Není cesty zpět kromě do neurózy a stále hlubší frustrace a viny, jak to ukazuje i pokus moderního člověka utéci od křesťanského pojetí nejvyššího (věčného) směřování člověka.

To je důvod, proč původní identifikace s matkou, stav psychické harmonie vyplývající ze splynutí subjektu a objektu, musel být ukončen „vpravdě nezbytným hříchem Adamovým". člověk se musel stát vědomým jako Bůh, rozeznávající dobré a zlé. Musel pojíst ze stromu poznání, čímž se stal vědomým sebe sama a své nahoty. Vědomý si sebe sama, své nahoty a své potřeby ochrany, začal si uvědomovat i konflikt mezi sebou a přírodou, a smrt, která jej zákonitě čeká. Nabytí tohoto poznání jej automaticky vylučuje z rajské zahrady, stavu primitivního nevědomí, a posílá jej do světa osamělého.

V pojmech metafyziky to znamená, že se Self začíná probouzet. Přestává se identifikovat s totalitou zkušenosti a identifikuje se pouze s nejbližšími objekty v poli vědomí s tělem, s vnitřním psychickým životem myšlení, pocitů a přání, se systémem paměti a předjímání (anticipace), který zajišťuje ego jakožto entitu přetrvávající uprostřed víru událostí. Nejprve nediferencované a vágní, pole vědomí potom zahrnuje rozdílné objekty a polarizuje se na subjekt a objekt, Já a Ty, Self a ostatní. Ale protože pravé centrum si stále není vědomo sebe sama a identifikuje se s objekty, které, ježto jsou konečné, jsou v zásadě pomíjivé, prožívá Self úzkost a hrůzu. Aby ochránilo svého nositele ego před rozpuštěním, nastává boj o jistotu, sílu, extázi, ctnost a úctyhodnost, zdokonalení.

(Dokončení příště)

 

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar