Tipy a inspirace

A+ A A-

OBZORY TELEPATIE

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Po dohodě s paní PhDr. Květou Koutnou, která se velkou část svého života zabývala telepatií, otiskujeme na stránkách našeho časopisu její osobní zkušenosti s využíváním telepatických schopností, které shrnula v dříve vydané publikaci Obzory telepatie.

 

images

 

Jak to všechno začalo...

Po absolvování zkoušek z ruštiny a angličtiny na Karlově univerzitě jsem si začala hledat trvalé zaměstnání. Už předtím jsem pracovala v propagační komisi Klubu dobrovolných tlumočníků při ministerstvu informací a osvěty. Odtud jsem také znala Přemka V., který mne v té době zase jednou náhodně potkal v tramvaji, a když jsem se mu svěřila, jakým problémem se zabývám, poradil mi:

„Zajdi na tiskový odbor ministerstva informací k náměstkovi východního oddělení. Neodvolávej se na mne, jenom mu řekni, že hledáš zaměstnání, a jestli by ti nemohl pomoci, když jsi pracovala v překladatelské komisi. Samozřejmě mu ukaž vysvědčení o složených jazykových zkouškách."

Poslechla jsem jeho rady a vydala se na ministerstvo. Náměstek po vyslechnutí mé žádosti zavolal vedoucího ruské redakce Obzor pěčati (což česky znamená Přehled tisku), u něhož jsem musela složit přijímací zkoušku. Nebyla pro mne nijak snadná, moje znalost ruské literatury byla něco úplně jiného než praktické používání jazyka. Také jsem musela rychle zvládnout psaní na ruském psacím stroji, když mi šéf přidělil práci na tzv. Zvláštních přílohách.

Brzy jsem se spřátelila se Sašou č., která krátce po mně nastoupila ve vedlejším oddělení. Ta, když se dozvěděla, že se od dětství zabývám telepatickými experimenty, chtěla mermomocí vidět něco takového na vlastní oči. Proto jsem ji jednou pozvala k sobě domů, zároveň s mým dalším známým, psychometrikem Radomírem H., který se stal mým pokusným objektem, zatímco Saša vše sledovala pouze jako svědek. Pokus se zdařil. Radek odcházel ve dvě ráno a my se Sašou šly rychle spát, protože za čtyři hodiny jsme musely vstávat a vydat se tramvají do redakce. Saša se podivovala, že jsem ráno zcela svěží, zatímco ona se cítila po tak krátkém spánku unavená a vyčerpaná.

Při cestě z práce jsem se rozhodla, že si čistě jen pro sebe provedu pokus s někým v tramvaji. Vyhlédla jsem si jednu blondýnku, podívala se jí do obličeje a pak jsem se k ní schválně otočila v přeplněném voze zády. Ano, schválně! Protože každý experimentátor ví, že pokud stojíme někomu za zády a upřeně se mu díváme do zátylku, dotyčný otočí hlavu, aby se podíval, kdo ho tak upřeně pozoruje.

Postavila jsem se tedy k neznámé dívce zády a naplno zapojila svou představivost. Zřetelně jsem cítila, jak z mého zátylku vychází směrem k ní silný proud energie a nutí jí vystoupit z tramvaje zároveň se mnou. Povedlo se, blondýnka skutečně vystoupila. Zůstala rozpačitě stát na nástupním ostrůvku a dívala se směrem ke mně. Klidně jsem přešla silnici a opět k ní otočená zády pozorovala jsem ji ve výkladní skříni jako v zrcadle. Zároveň jsem začala telepaticky vysílat: „Musíš přejít vozovku a vydat se ke mně!" Přecházela nejistým krokem a když došla téměř k obchodu, u něhož jsem stála, otočila jsem se čelem k ní. Rozpačitě se na mne

usmála a řekla:

„Promiňte, ale neznáme se odněkud?"

Odpověděla jsem: „Neznáme. Já jsem si jenom vyzkoušela telepatii."

Položila mi mnoho otázek a dokonce mě přemlouvala, abych se ji pokusila zhypnotizovat, což jsem rázně odmítla.

Samozřejmě jsem druhého dne o všem informovala Sašu.

Záhy jsem si všimla, že mě se zájmem sleduje několik mužů z jiného oddělení ministerstva. Jeden z nich mne časem pozval do vinárny. Pozvání jsem přijala, neboť mi v hlavě vyvstal další plán. Pili jsme vínečko a tančili. Po chvíli mně můj tanečník řekl:

„Jak je to možné, že pijete víno jako vodu a pořád bezvadně tančíte? Cožpak se neumíte uvolnit?"

„Uvolňuji se ve zdařilém experimentu," odpověděla jsem. Tentokrát jsem si totiž vyzkoušela sílu autosugesce změnit víno v čistou vodu nebyl v tomto případě velký problém, neboť víno bylo kvalitní, rozhodně žádný bolehlav.

Můj společník mě pozdě večer doprovodil domů a druhého dne se svěřil Saše:

„Ta vaše přítelkyně je ale potvora."

Saša zrudla až po kořínky vlasů a čekala, co uslyší dál.

Dostalo se jí sdělení: „Pije víno jako vodu, ale stejně s ní pak nic není!"

Pak přišly zlé časy. V jednom oddělení našeho tiskového odboru pozatýkali údajně protikomunistickou ilegální skupinu. Já jsem v té době studovala dílo Sigmunda Freuda a zaujal mě především jeho úvod do psychoanalýzy. Zejména jsem byla fascinována jednou pasáží o přeřeknutí a přepsání a možná právě to mne zachránilo před kriminálem. Na mé jméno totiž do redakce přišel dopis, jehož pisatel se „přepsal" v adrese: místo ministerstvo informací napsal ministerstvo vnitra. Byl to výhrůžný dopis a třebaže podpis mi zněl sympaticky - „Odbojové hnutí" - vytočila jsem číslo Bezpečnosti. Po sdělení důvodu, proč volám, mi hlas na druhém konci linky nařídil, abych neopouštěla pracoviště a počkala, až si pro mne přijedou. Dostavili se brzy a odvezli mě k nějakému majorovi do Bartolomějské. Ten mi mezi čtyřma očima prozradil, že se nemusím ničeho bát, že si jenom vyzkoušeli, jak se zachovám, a že ten dopis napsali sami, což jsem ovšem díky Freudovi poznala sama a jen proto se na ně obrátila.

Ani tato „prověrka" ovšem nestačila na to, abych se v zaměstnání udržela. Jednou se u mne v redakci zastavil soudruh zřízenec a informoval mne: „Takové šikovné mladé lidi, jako jsi ty, nutně potřebujeme. Zveme tě na naši zítřejší plenárku KSč. Chceme, abys nám řekla své ano, potvrdila, že půjdeš s námi a dotáhneš to mnohem dál než tvůj šéf! řekneš-li ale ne, postaráme se, aby to s tebou šlo od deseti k pěti a skončila jsi ve Vltavě. Dobře si to rozmysli!"

 

Nedávno jsem se vdala, můj manžel byl antikomunista a k tomu ještě ta výhrůžka... Moje odpověď; zněla ne. Samozřejmě jsem byla vyhozena ze Zvláštních příloh a spolu s dalšími stejně postiženými ženami dočasně umístěna v jakémsi podivném oddělení, kde jsem zaznamenávala příjem balíků. A tak jsem využila nově vydané vyhlášky o možnosti přestupu z administrativy do výroby (zaměstnavatel tomu nesměl bránit) a nastoupila jsem v továrně Meopta jako pomocná síla. Nejdříve jsem ve skladu drobného materiálu vydávala dělníkům šroubky, matičky a další materiál, později jsem „povýšila" a přešla na tzv. Čistou práci provažování analytických vah.

Rovněž manžel přešel z administrativy do výroby. Byl zaměstnán na dole Antonín Zápotocký v Kladně-Dubí.

Uplynul rok a mně se zastesklo po duševní činnosti. Vrhla jsem se proto jako hladový vlk na čtení českých, ruských a anglických knih a vrátil se mi i zájem o telepatii. Snažila jsem se ověřit poznatky o takzvaných telepatických snech, protože se mi v nich zjevoval neznámý tmavovlasý muž.

Nejintenzivnější, zcela živý sen vyvrcholil následující scénou:

Vystupuji s manželem na nějaký trávou porostlý kopec. Najednou se vedle nás objevil můj neznámý muž. Měl na sobě dlouhý a velmi široký tmavý plášť. Jakmile nás dohonil, všimla jsem si, že kopec končí a že stojíme nad hlubokou propastí. „Ničeho se nebojte," pronesl. Přistoupil k nám a skryl nás svým širokým pláštěm. Dívala jsem se do té hloubky pod námi a vytušila jsem, že se tam dole něco nepěkného stalo. Neznámý muž znovu opakoval: „Ničeho se nebojte, já vás ochráním." Tím sen skončil.

Po probuzení z tak živoucího snění jsem měla zvláštní pocit nejistoty a obav. Manžel už byl vzhůru. Všimla jsem si, že něco usilovně hledá ve svých fáračkách (pracovním oděvu horníků). Nemohl nalézt klíč. Byl nervózní, obával se, že nestihne autobus. Pocítila jsem nebývalou úzkost a začala jsem se modlit, aby klíč nenašel a autobus mu ujel. Manžel nakonec odešel bez klíče, třebaže jsem na něho volala: „Proboha, zůstaň doma!" Nevím proč, ale pevně jsem věřila, že druhá část mé modlitby bude vyslyšena a že spoj nestihne. Každá minuta čekání se však zdála být věčností. Konečně se vrátil autobus mu ujel. Vzápětí našel klíč tam, kde ho předtím marně hledal.

Protože tehdy nebylo možné vynechat směnu, musel jít k lékaři, který mu napsal na tři dny neschopenku. Po návratu do práce ho jeho kolegové radostně uvítali a sdělili mu, že hluboko v šachtě, v místě, kde normálně pracoval, došlo k závalu hned v první den jeho absence. „Znovu ses narodil," řekli mu.

Neznámý muž

Poprvé jsem se s postavou neznámého muže setkala brzy po osvobození v roce 1945, těsně před svými šestnáctými narozeninami. Probudila jsem se ve tři hodiny ráno a viděla jsem před sebou stát muže v tmavozeleném obleku. Měl černé vlasy a velké černé oči s velmi kontrastním bělmem. „Je to nějaký Němec, který se k nám vloupal, aby se tady ukryl," prolétlo mi hlavou a už už jsem chtěla začít křičet. Jeho upřený pohled mě však ve stejném okamžiku uklidnil přímo mě hypnotizoval takže jsem zase usnula. Ráno jsem se po opuštění postele vydala nejdříve k zrcadlu. Byla jsem v obličeji poněkud pobledlá, jinak jsem však nezaznamenala žádnou změnu. Svěřila jsem se s nezvyklým zážitkem matce. Domnívala se, že se na mne přišel podívat její zemřelý otec, který mě přímo zbožňoval. Třebaže i on měl výrazné černé oči, neměla jsem pocit, že by to byl on, kdo mě navštívil.

Proto jsem pro něj začala užívat označení Neznámý muž.

Po šestnáctých narozeninách na mne vedle studijních povinností padlo i vedení domácnosti, když matka se z obavy před recidivou tuberkulózy začala zabývat jen sama sebou. Musela jsem hodně posilovat svou vůli, abych všechno fyzicky i duševně zvládla. Začala jsem pozvolna chápat význam záhadného zjevování Neznámého muže, který mi poskytoval velkou podporu při překonávání všech překážek.

Po výše zmíněné záchraně mého muže při důlním neštěstí se manžel rozhodl, že mu poděkuje a dá mu najevo, že si ho váží. Brzy poté mu bylo umožněno, aby mohl ze šachty odejít a věnovat se vědecké práci.

Rozhodli jsme se, že budeme mít rodinu. Když jsem se jednou v noci probudila, klečel Neznámý muž v tmavém saku u mé postele, měl skloněnou hlavu a modlil se. Pohladila jsem ho po jeho černých vlasech a zase usnula. Ráno jsem to vyprávěla manželovi. Shodli jsme se, že by jeho návštěva mohla znamenat ohlášení příchodu potomka. Skutečně tomu tak bylo, v březnu se nám narodil syn. Jeden velmi vzdělaný známý však manželovi sdělil následující informaci. „Váš syn bude zdravý a duševně silný jedinec, ale nezemře přirozenou smrtí. Má totiž na zádech v křížové partii Martovo znamení. Ten, kdo se narodí v březnu s tímto znamením kdekoli na těle, končí život tragicky." Jako většina mladých lidí jsme moudrost citovanou z Kabaly nebrali vážně. Bohužel po dvaadvaceti letech však tato předpověď; došla naplnění...

Když byly synovi dva roky, nastoupila jsem do zaměstnání v jednom podniku zahraničního obchodu, abych uplatnila své jazykové znalosti. Za málo peněz jsem musela dřít jako kůň a ani na chvíli jsem nesměla zapomenout, že jsme perzekuovaná rodina. Po třech letech úmorné práce mne jednoho dne z ničeho nic odvezli do Bartolomějské k výslechu a sdělili mi, že před chvílí zatkli mého manžela. Druhého dne mi šéf v práci řekl: „Ráno jsem poslouchal rozhlas. Je to ironie osudu. Vysílali rozhovor s tvým manželem, vysoce hodnotili jeho vynálezy a chválili jeho osobnost a on zatím sedí ve vyšetřovací vazbě!"

Stalo se to v době, kdy mu byly uznány jeho patenty a vynálezy, za něž měl dokonce obdržet řád práce a Státní cenu. Šlo o celkem jedenáct zlepšovacích návrhů nebo nových vynálezů využitelných při osazení koncových stupňů vysílačů československé televize a speciálních výkonných koncových elektronek pro vysílání barevné televize ve třetím pásmu a pásmech vyšších. Dva z patentů byly dokonce označeny jako tajné a převzala je armáda. Právě ty posloužily jako záminka k odstranění mého manžela, protože je údajně prozradil cizím mocnostem, když o nich referoval v odborné literatuře. V celé aféře hrála roli i obyčejná lidská závist. Nejspíš z tohoto důvodu některý z kolegů manžela udal, že přechovává zbraně. Ty byly skutečně jeho koníčkem, ale užíval je pouze ke sportovní střelbě a nijak se tím netajil. Když se ale u jeho rodičů našla další zbraň, byl postaven před soud a odsouzen.

Zůstala jsem sama s pětiletým synem a důkladně jsem poznávala lidi. Nejhůře se ke mně chovala tzv. inteligence, nejlépe naopak dělníci. „Musíš s tím příkořím něco udělat," řekla jsem si v duchu. A tak jsem jednou v noci otevřela v pokoji dvě okna a začala telepaticky vysílat do prostoru. V jednom okně jsem byla já, ve druhém jsem si živě představila svého Neznámého muže, který měl sloužit jako posilovač mého vysílání. Pak jsem si ve své mysli vymodelovala muže ochránce: jeho konkrétní postavu, fyzické rysy i duševní vlastnosti, a vydala jsem pokyn: „Musíš se ke mně dostavit!" Ze mne i z Neznámého muže vycházela do prostoru ohromná síla.

 

Do tří týdnů se u mne ohlásil a pak ke mně přišel přesně takový muž, jakého jsem si v představách vymodelovala. Budu ho dále nazývat Hans, protože se choval přesně jako stejnojmenný hrdina tehdy uváděného seriálu o kapitánu Klossovi.

A začaly se dít věci. Konstrukce informátorů se rozpadaly a hroutily jako domečky z karet.

Hanse jsem něčím přitahovala jako magnet jehlu. Byl fascinován mým myšlenkovým vysíláním do prostoru i vyprávěním o Neznámém muži. Chtěl ho poznat, přesvědčit se na vlastní oči o jeho existenci. Málem se mu to nevyplatilo. Jednou se schválně nedostavil na sjednanou schůzku. Místo toho nasedl do auta a vydal se z Prahy směrem na Plzeň. Bylo to v zimě, sněžilo, foukal ledový vítr a notně se sešeřilo. Při jízdě se mu najednou řízení vymklo z ruky. Dostal smyk, auto se s ním točilo asi padesát metrů, až skončil v příkopu. V té chvíli měl živou vizi vysokého černovlasého muže s černýma očima a výrazným bělmem, který se hlasitě smál. Hans si uvědomil, že je to můj Neznámý muž.

„Viděl jsem tvého Neznámého muže. Už ti nikdy nevyvedu takovou schválnost. Bylo to nezapomenutelné setkání," svěřil se mi se svým děsivým zážitkem. Můj Neznámý muž ho tehdy pořádně vyděsil, ale na druhé straně ho přes důrazné varování ochránil před zraněním.

Pak přišla amnestie a můj muž se šťastně vrátil domů. Nějaký čas byl bez zaměstnání a veškerá starost o uživení rodiny spočívala na mně. Až po nějaké době Hans manželovi nabídl dvě místa: buď; mohl dostat díky svým schopnostem kvalifikovanou práci s velkou odpovědností, nebo mohl nastoupit u „černého praporu", což byla parta, která budovala retranslační televizní vysílače. Jejich práce spočívala především ve vynášení přenosového zařízení na věže nebo na střechy vysokých budov. Manžel se rozhodl pro „černý prapor" - tam od něj nemohli vyžadovat spolupráci s StB.

Čas běžel, změnila jsem zaměstnání a dokonce jsem absolvovala kurz arabštiny, ale hlavně jsem se věnovala rodině. Hlavně syn byl šťastný a okamžitě se to projevilo na jeho známkách. Učitelé a ředitelka školy, kterou navštěvoval, chtěli, aby pokračoval ve studiu na gymnáziu, ale my byli jiného názoru. Těm, kteří neměli dostatečné kádrové zázemí, hrozilo, že se po dosažení středoškolského vzdělání nedostanou na vysokou školu, což v případě absolvování gymnázia vlastně znamenalo přejít do praktického života bez využitelné kvalifikace, jinými slovy těžko si najít vhodné zaměstnání. Synovi jsme tuto situaci vysvětlili a na rodinné poradě se dohodli, že se pokusí přihlásit a složit zkoušky na stavební průmyslové škole.

V roce 1966 mne potěšilo navázání kontaktu s RNDr. Milanem Rýzlem, který v novinách uveřejnil inzerát, že hledá spolupracovníky pro výzkum parapsychologických jevů. Hned při našem prvním osobním setkání v jeho bytě v Rybalkově ulici na Vinohradech mě požádal, abych se zúčastnila telepatického experimentu. Obdržela jsem bílý bloček a tužku, on sám měl v ruce totéž, a bylo mně sděleno:

„Teď; půjdu do svého pokoje a vaším úkolem bude nakreslit do svého bloku obrázek a zahájit jeho vysílání." Ještě se mě zeptal, zda mne nebude rušit světlo a hluk z ulice. Odpověděla jsem, že ne, i když mi v tomto momentu bylo všelijak, jen ne dobře, protože jsem žádné telepatické pokusy již delší dobu neprováděla a doktora Rýzla jsem viděla poprvé v životě.

Vysílání jsem zahájila otázkou: „Umíte si představit jasně bílou plochu obrovského filmového plátna?"

Po chvilce doktor Rýzl odpověděl: „Už ji vidím."

Pokračovala jsem: „Teď; na ni budu promítat své obrázky."

Do svého bloku jsem nakreslila kříž a horoucí srdíčko. Po chvíli jsem se zeptala: „Už něco vidíte?"

Doktor Rýzl odpověděl: „Až něco uvidím, řeknu vám to."

Začala jsem ve svém bloku obtahovat horní pravou část kříže (viz obr. 1). Při této činnosti náhle dr. Rýzl radostně zvolal: „Už to mám a jdu s malůvkou k vám!" (obr. 2).

V ledvině, ale lékaři mě ujišťovali, že to nic není, mám prý jen nosit teplý pás a užívat Vítkovu směs. Až v červenci 1969 mě zachránil zástupce primáře Thomayerovy nemocnice, když po prohlídce řekl: „Máte v ledvině velký kámen, okamžitě musíte být operována."

Syn, který bez problémů složil zkoušky a úspěšně studoval na stavební průmyslovce, odjel na letní prázdniny k mému otci na venkov. V domku po mé babičce tam visel na stěně velký obraz Pána Ježíše s nepopsatelně oduševnělým výrazem.

Na přelomu července a srpna jsem podstoupila operační zákrok. Zažila jsem přitom nezapomenutelné dojmy. Vznášela jsem se nad operačním stolem až u stropu a odtud jsem se snažila protáhnout za jakousi oponu, odkud ke mně přicházelo intenzivně zářící jasně bílé světlo. Když se mi nepodařilo protáhnout se škvírou, podívala jsem se dolů na operační stůl a uslyšela jsem, jak jeden lékař říká: „To je zvláštní kámen, vypadá jako pecka z broskve, a ty třpytivé krystalky na něm!"

Pak mne obklopila tma a až po delší době mi hlavou prolétly jakési jiskřičky. Otevřela jsem oči a vyděšená sestřička na mne křičela: „Co to vyvádíte? Proboha, probuď;te se!" A zase se všude kolem rozprostřela tma, nevnímala jsem nic než tmu. Když jsem se po chvilce opět probudila, nade mnou se nakláněl Pán Ježíš z babiččina obrazu a říkal: „Vstaň, vezmi lože své a choď;!" Byl to nepopsatelně nádherný pocit. Začala jsem se vrtět na lůžku a zjistila jsem, že mám pod svými zády „kapačku". Nikde nikdo nebyl. Volala jsem sestřičku, která po chvíli přiběhla. Co se dělo dál, nevím, nejspíš jsem zase usnula. Když jsem přišla k sobě, stál u mého lůžka zástupce primáře, který mě operoval, a řada dalších lékařů, šťastných, že žiji.

Doktor Rýzl měl z pokusu velkou radost a řekl mi, že výsledek mého vysílání a svého příjmu někam zašle, ale co má na mysli blíže nevysvětlil. Za nějaký čas emigroval do USA. Jaké však bylo moje překvapení, když mi po letech sdělil, že se ve Švýcarsku dověděl o mých dalších myšlenkových přenosech.

Začala jsem mít zdravotní potíže a pociťovala jsem silné bodavé bolesti.

(Pokračování příště)

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar