Tipy a inspirace

A+ A A-

OBZORY TELEPATIE II

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Po dohodě s paní PhDr. Květou Koutnou, která se velkou část svého života zabývala telepatií, otiskujeme na stránkách našeho časopisu její osobní zkušenosti s využíváním telepatických schopností, které shrnula v dříve vydané publikaci Obzory telepatie (pokračování).

 

images

 

Po synově návratu z prázdnin jsem mu všechno vyprávěla. Šokovala mě jeho slova: „Mámo, já jsem se u toho obrazu Pána Ježíše za tebe modlil."

Pokusy s telepatickým vysíláním

V roce 1970 jsem si připomněla svoje telepatické experimenty z mládí a rozhodla jsem se, že se k ním zkusím vrátit. Asi po dvou letech jsem začala experimentovat na širší bázi. Různými postupy jsem ověřovala poznatky, jako například způsob šíření telepatických vln, vliv atmosférických podmínek a okolního prostředí na úspěšnost přenosu nebo také možnost ovlivnění výsledku náhodným uhodnutím přenášeného obrazce.

Zjistila jsem například, že skeptici přijímají moje vysílání stejně dobře jako ti, kdož na telepatii věří, nebo že telepatické vlny se nešíří přímočaře, ale v kruzích.

Náš rodinný život se poněkud zklidnil. Manžel už před časem opustil „černý prapor" a mohl se věnovat vědecké práci, syn velmi úspěšně studoval a já vypomáhala svým přátelům ve studiu ruštiny a angličtiny. Těsně před polovinou dubna 1973 se mi přihlásil můj Neznámý muž. Důrazně mě požádal: „Teď na mne delší dobu nemysli. Budu mít plné ruce práce a tvé myšlenky by mě rušily." Musela jsem vynaložit velké úsilí, abych jeho požadavek splnila. Za několik dní, bylo to 20. dubna na Velký pátek o Velikonocích, měl manžel těžkou autohavárii. Lékaři mu nedávali naději, že by ještě někdy mohl normálně chodit. „Je zázrak, že tak těžká zranění vůbec přežil," říkali. Největším zázrakem však bylo, že se za dva měsíce pohyboval úplně normálně. Náš známý Neznámý asi měl opravdu plné ruce práce. Patří mu za to náš dík.

Přátelé, kterým jsem začala vypomáhat s jazyky, si okamžitě zlepšili prospěch natolik, že jejich pedagogové poznali, že jim někdo uměl vše důkladně vysvětlit. A tak se stalo, že mě přišel požádat o výpomoc s angličtinou mladík, který studoval v posledním ročníku Žižkovy vojenské školy a věnoval se malování. Byl velkým skeptikem, pokud šlo o telepatii, a chtěl si o ní rovněž pohovořit. Bez dlouhých cavyků jsme provedli následující experiment (Ž = žák, K = jméno autorky):

Ž (sedí v křesle u konferenčního stolku): Co mám dělat?

K (usazena proti němu): Držím v ruce blok na psaní. Soustřeďte se na jeho jasně bílou plochu a mějte ji zafixovanou v paměti. Já půjdu do vedlejšího pokoje a něco na tuto vaši představu nakreslím.

Ž: A co mám dělat, až budete ve vedlejší místnosti?

K: Přinesl jste mi krásný obraz, který jste sám namaloval. Až budu vedle, napište mi na jeho zadní stranu věnování. (Schválně jsem ho tím chtěla rozptýlit.)

V sousedním pokoji jsem na bílou stránku svého bloku nakreslila vlnovky. Pak jsem se vrátila k žákovi.

Ž: Už jsem vám napsal věnování. Co mám dělat teď?

K: Nyní se soustřeďte na jasně bílou plochu bloku, kterou máte v paměti.

Ž: Mohu si opřít hlavu a zavřít oči?

K: Můžete.

Ž: Už tu plochu vidím.

K: Já vám teď na ni v myšlenkách něco výrazného kreslím.

Ž: Už to vidím.

Hbitě vstal z křesla, a ještě než otevřel dveře do vedlejšího pokoje,

rukou naznačoval, že to budou vlnovky.

K: Jen jděte a přineste blok, v němž mou kresbu uvidíte na vlastní oči.

Ž: To není možné. Opravdu to jsou vlnovky. Jestli mě teď bude ještě někdo poučovat, že telepatie neexistuje, tak mu dám na hubu!

V dalším průběhu jeho návštěvy jsme se oba důkladně věnovali angličtině - o telepatii už nepadlo ani slůvko.

O týden později mě stejný žák požádal o další telepatický experiment. Navrhla jsem mu, že tento pokus provedeme na mnohem větší vzdálenost - asi 150 kilometrů. Nadšeně souhlasil.

Ještě před provedením tohoto přenosu jsem díky mgr. Kalivodovi ze Šumperku, který se již dávno zajímal o mé telepatické pokusy, navázala kontakt s dr. Resatem Bayerem, prezidentem společnosti pro výzkum parapsychologie v Istanbulu, a na jeho přání jsem přistoupila k neplánovanému vysílání na mnohem větší vzdálenost. Pokusila jsem se s ním telepaticky spojit z Mandavy, místa vzdáleného několik kilometrů od Prahy ve směru na Benešov. Panovalo krásé počasí a já za pozdního večera stanula na bývalém husitském pohřebišti. Při vysílání mne neustále rušil kolem pobíhající bažant. Jaké bylo moje překvapení, když jsem následně od dr. Bayera dostala potvrzení příjmu, které bylo doplněno kresbami ležící kostry a pobíhajícího kohouta. Bayerovu zprávu mám uloženou ve svém archivu.

V létě roku 1975 jsem provedla několik pokusů s dálkovými přenosy, které jsem uskutečnila za různých podmínek (za deště, při jízdě autem). Příjemců bylo více a nacházeli se na různých místech republiky. Výsledky byly povzbudivé, a tak jsem svému žákovi V. K. řekla, že se velmi dobře učí a že bychom tedy mohli přistoupit k plánovanému pokusu. Stalo se tak 30. srpna 1975. Vysílala jsem z Krušných hor, příjemce se nacházel ve Zbislavi u Milevska, kde byl na návštěvě u své tety.

Bylo dohodnuto, že začnu vysílat v 17 hodin. Pět minut předtím jsem se snažila uvést do klidu. Najednou před sebou vidím stát jeptišku. Je to vize, ale natolik reálná, že rozeznávám i kříž na její modlitební knížce. V poslední chvíli mne napadne, že budu vysílat právě tento symbol. Nechávám jeptišku jeptiškou a přemístím se jinam, kde mě nic neruší a mohu se soustředit na vysílání. Dívám se na vrchol smrku a na jasnou plochu oblohy vedle něho promítám obraz kříže. Na zlomek vteřiny je kříž mohutný, pak ale klesá dolů, jako když „sjíždí" obraz televizoru. Znovu se mi podařilo promítnout kříž vedle vrcholku smrku, ale opět klesá dolů. Pokus končí. Jeho úspěšnost může každý posoudit sám z reprodukovaného záznamu příjemce V. K. (viz následující strana).

Tehdy jsem příliš nevěřila ve zdárný výsledek, neboť jsem nedosáhla světelné kontury promítaného obrazu, jak jsem ji zaznamenala při předchozích vysíláních. Za zamyšlení ovšem stála jiná věc - když jsem o dvě hodiny později při návratu domů projížděla vesnicí v Krušných horách, najednou jsem uviděla skutečnou jeptišku, jak stojí u domu a hovoří s nějakým mužem. Podotýkám, že v přilehlé oblasti není žádný klášter. Takže i když se pokus nevydařil (jak jsem se původně domnívala), zažila jsem silnou vizi, jež se zakrátko proměnila v živou skutečnost.

Provedení dalšího experimentu bylo vyvoláno velmi zajímavými okolnostmi a myslím, že bude správné, když se o nich zmíním.

 

Velice mne tehdy lákalo ověření postulátů barona Karla z Reichenbachu, publikovaných v jeho knize o magnetismu, elektrických výbojích a dalších jevech, který tvrdil, že vedle těchto projevů hmota disponuje i dalším, lidmi dosud nepoznaným jevem, takzvaným ódickým zářením. To se mělo při využití magnetu či krystalu projevovat světélkováním, v naprosté tmě viditelným kolem předmětů či lidského těla v podobě obrysové korony. Nejprve jsem si oprávněnost jeho tvrzení ověřila na slečně Ivaně K. a žákovi V. K., potom jsem pokus s magnetem provedla sama na sobě.

Usadila jsem se v temné komoře, kde byl umístěn magnet. (Za stejných podmínek proběhly i pokusy s výše jmenovanými pokusnými osobami, při
nichž oba účastníci zaznamenali světélkující body, Ivana záření konečků prstů, pan V. K. světélkující kruh, na jehož obvodu se rozsvěcovaly obdélníkové předměty.) Chvíli se nedělo nic. Pak jsem zaregistrovala nějaké záblesky, vycházející z horního hrotu mé levé lícní kosti, a totéž se opakovalo i na pravé straně obličeje. Potom opět nastala tma. Chystala jsem se už pokus ukončit, avšak z ničeho nic se v rohu místnosti objevil nějaký obličej. Málem jsem strachy vykřikla, ovšem jeho mírné mandlové oči mě okamžitě uklidnily. Byly to výrazné a šikmé oči. Rysy tváře byly stále výraznější. Pak na mne šikmooký obličej, na který nikdy nezapomenu, promluvil. Pronesl anglicky: „You must go to the ...nese embasy." Nezachytila jsem dobře, jak zněl zvuk hlásek před koncovkou ...nese. Nevěděla jsem, jestli mělo jít o čai - od slova Chinese (čaini:s - čínský), nebo o džape - (džapeni:s - japonský). Zeptala jsem se: „Where?" (Kam?) Obličej však zmizel bez odpovědi. V duchu jsem si hned položila otázku: Kdo mně pomůže zjistit, zda se jednalo o čínské, nebo japonské vyslanectví? A kdo vůbec byl ten šikmooký muž -číňan, nebo Japonec? Rozhodla jsem se, že propříště ho budu nazývat Žlutým mužem.

Napadlo mne, že bych se mohla pokusit o rozluštění té hádanky jejím vysíláním do prostoru. Postavila jsem se vedle svého oblíbeného samorostu hada, dívala se do jeho oka a moje dlaň spočívala na jeho hlavě. Po důkladném soustředění jsem do prostoru začala vysílat obličej Žlutého muže. K této představě jsem přidala anglickou větu „You must go..." a mou vlastní otázku: „Má to být Chinese, nebo Japanese? Chci jasnou odpověď!"


Zenerovy karty

Asi za měsíc mi přišel nečekaný dopis z Istanbulu od dr. Resata Bayera, v němž mimo jiné stálo: „...Vždyť jsme si žádný experiment neujednali, a já jsem byl najednou jistou dobu v tranzu a na všechny dopisní papíry, které jsem měl před sebou, jsem kreslil obrázky slunce. Potom se přede mnou na zemi vrtěl živý had, a dokonce jsem slyšel i anglicky pronášená slova „apparent" (česky zřejmý, očividný, jasný), „visible" (viditelný), „significant" (významný), „joint" (spojení) a nakonec jsem zachytil celou anglickou větu „Very great and clear sight!" (Slovo „sight" znamená v anglickém slangu též šance. Pak by věta, kterou dr. Bayer zachytil, mohla v českém překladu znít „Velmi velká a jasná šance.") Dopis končil dotazem: „Milá přítelkyně, můžete mi vysvětlit, co se to se mnou vlastně dělo?"

Okamžitě jsem Resatovi odpověděla. Vylíčila jsem mu pokus s magnetem v temné místnosti, zjevení obličeje Žlutého muže, pak svoji vlastní koncentraci u samorostu hada a vysílání do prostoru, odkud jsem očekávala odpověď na svou otázku - což se díky němu stalo. Jeho obrázky slunce jasně napovídaly, že se nejedná o čínskou ambasádu, protože slunce je symbolem Japonska.

Na Japonské vyslanectví jsem se však nevypravila, třebaže mě Žlutý muž vyzýval „You must go to...", ale zeptala jsem se svého tureckého přítele, jestli nezná nějakého Japonce, který by se zajímal o telepatii, protože bych ráda vyzkoušela dálkový přenos. Obdržela jsem od něj adresu dr. Hideo Uchidy, jemuž jsem později s odvoláním na Resata Bayera poslala návrh na provedení zamýšleného experimentu.

V té době už jsem začala vyučovat jako lektorka angličtinu, syn měl za sebou s vyznamenáním složenou maturitu, sloužil druhým rokem na vojně. Velice fandil mému telepatickému koníčku a souhlasil s mým

názorem, že obvyklé přenosy obrazců ze Zenerových karet mohou být výsledkově zkresleny náhodným uhodnutím jednoho z pěti používaných symbolů, neboť při jejich používání byla pravděpodobnost správnosti „zásahu" 1:5 i bez navázání telepatického spojení. Proto mě maximálně podporoval při prosazování myšlenky vysílat vlastní imaginární obrazy, které mne napadnou třeba až v poslední chvíli. Tím se vlastně zcela vylučovala možnost pouhého tipování správného výsledku.

Dr. Hideo Uchida mi odpověděl, že je mým návhem nadšen. Požádal mne však, abych do svého experimentu dálkového přenosu zařadila vysílání obrazce jedné z pěti jejich japonských karet, které mi posílá. Dále si dr. Uchida přál, abych asi dvě minuty před vlastním vysíláním vyslala do prostoru jejich signál, který představovala karta se znakem nekonečna (tj. ležaté osmičky), aby se příjemci mohli před „hlavním chodem" na mne zaměřit. Japonci zřejmě moc nevěřili tomu, že by se mohl zdařit telepatický přenos na vzdálenost 10 000 kilometrů.

Přáním dr. Hideo Uchidy jsem vyhověla a zaslala mu následující pokyny:

„Dne 26. května 1976 budu před hlavním programem vysílat dvě minuty váš signál, tj. kartu se znakem nekonečna. Pak přistoupím k hlavnímu vysílání, které potrvá od 14.00 do 14.10 našeho času. Nejdříve se zaměřím na vyslání jedné z vašich pěti karet a po krátkém odpočinku přejdu na vysílání nějakého vlastního imaginárního obrazu, u něhož bude pravděpodobnost zásahu vyjádřena poměrem 1: nekonečnu.

Vysílání zopakuji večer 29. května, po vašem nalaďovacím dvouminutovém signálu od 21.00 do 21.10 našeho času s hlavním přenosem. Opět nejprve odvysílám jednu z vašich karet a po malé odpočinkové pauze vyšlu svůj vlastní obrazec. Dne 31.května si vzájemně zašleme „swap controls" (tj. kontrolní podklady. Vysílající zašle informace o předmětu vysílání, příjemce zase referuje o tom, co bylo při přenosu zachyceno)."

Můj japonský partner s navrženými pokyny souhlasil a já jsem začala přemýšlet, jaký imaginární obraz bych měla odvysílat. Tehdy se mi opět objevil Žlutý muž. Tentokrát to už nebyl pouhý obličej, ale stála přede mnou postava v bílém kimonu. Pozvedl ke mně svou ruku a řekl: „Důkladně si prohlédni můj zlatý prsten! Budeš ho vysílat japonským příjemcům - něco jim řekne."

Zeptala jsem se: „A co jim řekne?"

Žlutý muž mi už neodpověděl a zmizel. Na chvilku se mi zase zjevil v průběhu dohodnutého vysílání do Japonska. Tentokrát jeho tvář nebyla jako dosud přísná až kamenná, ale příjemně se na mne usmívala.

Neumím bohužel portrétovat, takže moje přání mít ho zachyceného na obrázku se zdálo být nesplnitelné. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se dověděla, že jeho tvář perfektně zachytila aparatura pana Hirozaku Ohary právě při telepatickém přenosu Praha-Tokio. Jedná se o takzvaný nen-graph, což je jakási psychická fotografie. Perfektní originál pečlivě uschovávám ve svém archivu a zkoumání ho už podrobilo několik vědců.


Žlutý muž

Experiment s dálkovým přenosem

V dohodnutém termínu jsem se těsně před čtrnáctou hodinou připravila na vysílání. Vzala jsem ze sekretáře v pokoji v přízemí samorost hada a přemístila se s ním do místnosti v prvním patře. Usadila jsem se u okna a zapálila dvě svíčky, protože plamínky dobře ionizují okolí. Soustředěně jsem pohlížela hadovi do oka. Asi tři minuty před zahájením hlavního vysílání (mělo začít přesně ve 14.00 našeho času) jsem si na otevřenou dlaň s nataženými a k sobě přitisknutými prsty položila kartu se znakem nekonečna. Soustředila jsem se na ni tak intenzivně, až začala vyzařovat fosforeskující svit. V tom okamžiku jsem se podívala na oblohu, kde se karta zhmotnila. Po dvouminutovém vysílání tohoto signálu jsem při dodržení stejného postupu přešla na vysílání jedné z požadovaných japonských karet.

Tentokrát jsem obrazec vysílala pět minut. Nakonec jsem ve zbývajícím čase odvysílala i svůj vlastní imaginární obraz, jehož náhodný příjem by znamenal zásah při pravděpodobnosti jedna ku nekonečnu.

(Pokračování příště)

 

Více z této kategorie: « INTELIGENCE III. MOUDRA »
© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar