Tipy a inspirace

A+ A A-

OBZORY TELEPATIE III

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Po dohodě s paní PhDr. Květou Koutnou, která se velkou část svého života zabývala telepatií, otiskujeme na stránkách našeho časopisu její osobní zkušenosti s využíváním telepatických schopností, které shrnula v dříve vydané publikaci Obzory telepatie (pokračování - 3. část).

 

images

 

Druhé dohodnuté vysílání jsem se rozhodla provést z Krušných hor. Přesně podle předchozí dohody jsem dvě minuty před stanovenou 21. hodinou našeho času, pohodlně usazena u táborového ohně (znovu připomínám, že plameny ionizují okolí), zahájila pokus vysíláním karty se znakem nekonečna. Postupovala jsem naprosto stejně jako v předchozím případě. Po odvysílání dvouminutového nalaďovacího signálu jsem se však nedokázala plně soustředit na obrazec jedné z pěti japonských karet, takže mi vysílaná karta nefosforeskovala. Když jsem v tomto okamžiku vzhlédla k obloze, vysoko na ní se několikrát za sebou objevily světelné signály, připomínající písmeno „o" Morseovy abecedy - s tím rozdílem, že čárky nebyly umístěny vedle sebe horizontálně, nýbrž vertikálně pod sebou. Toto znamení bylo pro mne velkým povzbuzením. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vysoko na obloze signalizoval: „Buď klidná - jsme s tebou - pomůžeme ti!"

Rychle jsem se soustředila a dokončila vysílání. Byla jsem velice překvapená, když mi manžel sdělil, že ono světelné znamení na obloze pozoroval i on.

Pak už nezbylo než čekat na protokoly příjemců mého vysílání z dalekého Japonska. Skutečně došly, bylo jich poměrně hodně a jako důkaz, že v Japonsku na rozdíl od nás sledovalo můj pokus velké množství lidí, byly přiloženy i noviny a časopis, v nichž se o uskutečněném experimentu psalo. (To, že v naší zemi téměř nikdo o dálkovém telepatickém přenosu nevěděl, nebylo dáno nezájmem o tuto oblast komunikace, ale poměry, které u nás panovaly.) A tak se vyplnila slova Žlutého muže o návštěvě japonského vyslanectví, protože jsem potřebovala získat překlad zprávy doktora Uchidy o jeho hodnocení experimentu. Nešla jsem tam osobně, požádala jsem o tuto laskavost svoji žačku Věrku V. Na ambasádě byli uskutečněným experimentem nadšeni a považovali za naprosto samozřejmé, že překlad japonského textu pořídí bez nároku na finanční vyrovnání. (Zřetelně to kontrastuje s přítupem našeho ministerstva zahraničí, kam japonské noviny The World

Daily News rovněž dorazily, ale skončily ve sběru.)

K Účasti na experimentu a snaze přijmout vysílaný signál se přihlásilo 57 lidí, kteří o výsledku svého snažení zaslali 71 zpráv. Z toho se 51 protokolů týkalo vysílání z 26. května, zbytek, tedy 20, se vztahoval k 29. květnu. (Tento rozdíl lze snadno vysvětlit skutečností, že druhý pokus byl proveden v časných ranních hodinách japonského času.) Pouze 3 Účastníci (jeden při prvním a dva při druhém vysílání) oznámili, že se jim nepodařilo zachytit vůbec nic.

Podle dr. Uchidy byly při pokusu získány velice zajímavé poznatky. Byla ověřena možnost přenášení telepatických zpráv z druhé strany zeměkoule, potvrzeno, že možnost přijímat takové zprávy s více než sedmdesátiprocentní přesností mají i lidé bez zvláštních schopností a bez ohledu na rasu, prakticky doloženo, že beze slov se mohou dorozumět lidé hovořící různými jazyky.

Telepatické signály však byly poci ovány v různé formě. Vedle případů, kdy byl obrazec viděn v mozku nebo se objevil v prostoru, často na něj reagoval pocit v dlani ruky: dlaň se ke správné kartě někdy přisála, jindy byl nad ní naopak poci ován odpor, rovněž se nad příslušnou kartou projevilo zahřátí dlaně nebo její znecitlivění, dále se objevil pocit vánku foukajícího z karty, nepatrná bolest v prstech ruky nebo její rozechvění, podivný pocit v celém těle a také se po vztažení ruky nad kartu její obrázek prosvítil do vjemu zavřených očí.

Všechny uvedené Údaje jsou převzaty ze zprávy, vypracované dr. Uchidou, která je velice podrobná a kromě Úspěšnosti příjmu karet samozřejmě hodnotí i zachycení imaginárního obrazu (36 zpráv z prvního a 14 zpráv z druhého vysílání - podrobnější dokumentace a celý překlad zmíněné zprávy je publikován v mé knize Soubor dokumentů dálkových i mezinárodních přenosů, vydané vlastním nákladem v Praze 1991; k ní se rovněž vztahují i příslušné odkazy případně uvedené u obrázků nebo v textu) a konstatuje, že v 19 případech z 26. a ve 13 případech z 29. května nešlo o vysílaný imaginární obraz, nýbrž o předměty a scenérii z okolí uskutečněného přenosu.

Stále ještě ráda a s Úctou vzpomínám na pana dr. Hideo Uchidu, přestože jsem neměla možnost se s ním v době hluboké totality osobně poznat, třebaže on a jeho kolegové po vzájemném setkání rovněž toužili. Právě on byl autorem precizního formuláře protokolu o příjmu telepatických signálů, použitých při mém dálkovém přenosu. I když jsem se ve své praxi mnohokrát přesvědčila, že na mnoha uváděných podrobnostech příliš nezáleží (a ani japonští Účastníci pokusu, např. paní Misa Okamotová, všechny předepsané Údaje nevyplnili), z vědeckého hlediska měl jeho přístup oprávnění a význam.

Samozřejmě jsem byla s výsledkem pokusu velice spokojena, nejvíce mne však zaujaly aspekty, které jaksi překročily jeho zamýšlený rámec. Sama pro sebe jsem tyto jevy označila názvem, který je použit jako pojmenování další kapitoly.

Hry v časoprostoru

Rozhodně nejÚžasnější výsledek představoval zásah paní Misy Okamotové z ostrova Hokkaidó, která nejen zachytila můj imaginární obraz zlatého prstenu, ale doprovodila to i slovně zvoláním „Zlatý prsten!"

Zaujal mne i příjem stejného obrazce panem Akihiko Tanakou, který byl stoprocentně Úspěšný při příjmu vysílané karty (včetně jejího nasměrování), ale jehož obraz prstenu se v prostoru jakoby rozpínal, takže jeho dolní část praskla.


Záznam paní Misy Okamotové


Kontrolní dokument, zaslaný Japoncům po mém vysílání 31. května 1976


Záznam pana Akihiko Tanaky

Něco podobného zdokumentoval při přijetí karty i další Účastník, jehož dojem okomentoval ve své zpávě dr. Uchida takto: „Jakožto neobvyklou zprávu uvádím případ, kdy při upřeném dívání se na kartu karta, ke které směřoval vysílaný telepatický signál, jako by se vznášela v prostoru a stávala se stále větší a větší."

Za uvedení jistě stojí i příjem pana Tatsuhiko Nakamury. Tomu se při přemísťování obrazu prostorem oddělily od prstenu drahokamy a třebaže je tento Japonec označil jako hvězdičky, jejich nakreslený tvar jednoznačně vypovídá o nevhodnosti přirovnání.

Paní Hisako Uchidová zaznamenala příjem prstenu v jakési kontinuální řadě.


Záznam pana Tatsuhiko Nakamury


Záznam paní Hisako Uchidové

Jí se však diamanty odpojily a vzdálily od prstenu a ona je skutečně vnímala jako „mnoho blikajících hvězdiček".

Ve všech výše uvedených případech čas vysílání a příjmu obrazů, a už karet či prstenu, souhlasil, šlo o experiment z 26. května. Stejně tomu bylo i u šestnáctiletého Japonce Yuuichi Sakagamiho, který však vedle příjmu prstenu (rovněž v kontinuální řadě - viz následující strana) navíc vnikl do pokoje, z něhož jsem vysílala, a ve svém protokolu perfektně nakreslil a popsal slovně náš sekretář - máme ho dosud, takže každý ho může vidět na vlastní oči. Stejně tak zaznamenal i naše gramorádio. To nakreslil - dokonce dvakrát - i s přenoskou a gramofonovou deskou, aniž věděl, k čemu tento předmět slouží (tohoto technicky zastaralého kousku jsme se už dávno zbavili). Ještě Úžasněji se představil kresbou části sfingy, jejíž obrázek jsme měli uložen ve skříňce vedle gramorádia. Vedle kresby připsal: „As the face of the wall-painting of the pyramid" (česky: „Jako tvář z nástěnné malby v pyramidě").

Jeho vrcholný výkon však představuje skutečnost, že ve své zprávě z 26. května předjímal i část mého budoucího vysílání z 29. května z Krušných hor, když nakreslil horskou chatu i rotující předmět ve tvaru talíře a k obrázku připsal větu: „The hill or small mountain?" (česky: „Kopec nebo malá hora?")

Něco podobného dokázal i další Účastník experimentu pan Kouichi Sasaki, jenž ovšem zachytil jen budoucnost - perfektně přijal mnou vysílanou kartu včetně jejího nasměrování a stejně nezpochybnitelně zaznamenal létající talíř, u něhož byla pravděpodobnost správného zásahu ne 1 ku 5 jako u karty, ale 1 ku nekonečnu.

Bylo 27. listopadu 1976, 19.00 hodin (v Japonsku 3.00 ráno, ale již 28.listopadu). Předním sklem jsem se snažila vidět oblohu, kam obvykle směruji své vysílání, ale bylo to skoro nemožné. Chci vysílat Zenerovu kartu, zvolila jsem tentokrát obrazec vlnovek. Je tma a lije jako z konve. Sedím v uzavřeném autě, déš buší do jeho střechy, po předním skle stékají proudy vody a já mám vztek. Ale musím se ukáznit a zapojit svou obrazotvornost spolu se sugescí. Představuji si rozbouřené mořské vlny, ale v podvědomí ještě zůstává hněv, kterého se musím zbavit. Pokouším se tento pocit přehlušit zvoláním „moře". Když jsem pak přešla k vysílání vlastního imaginárního obrazu (zvonu) cítila jsem, že jej nikdo nepřijal. Pokaždé, když mám při přenášení symbolů potíže, snažím se svou představu zpřesnit a dotvořit prostřednictvím doplňujících charakteristik; tehdy jsem si vypomohla nejprve představou kostelní věže, a jelikož ani to ještě nestačilo, vytvořila jsem v myšlenkách obraz pohřbu, ženy v černém smutečním závoji a nakonec zvonu-umíráčku.


Záznam pana Kouichi Sasaki

Radost nad zprávami od příjemců, že správně zachytili mnou vysílanou kartu, byla daleko překonána neuvěřitelnou skutečností, zaznamenanou v protokolu č.30 od pana Issahako Uedy, který sice obrázek Zenerovy karty nepřijal, ale v záznamu uvedl: „Said sea from the mouth!" (řekla nahlas: „Moře!") Snad každého napadne, jak mohl pan Ueda porozumět českému slovu „moře". Ano, prostor posloužil jako překladatel, slovo „moře" transformoval do japonštiny! Byla jsem moc ráda, že jsem si ve svém hněvu na počasí neulevila jedním velmi často používaným peprným českým výrazem. Co by si o mně asi pan Ueda pomyslil, až by tento vesmírným prostorem přeložený pojem zapisoval do kontrolního záznamu?

Podobné časové posuny u přenosu se vyskytly i při mém druhém vysílání, kdy ale dva příjemci - Zabeda Ueda a Kouichi Haga - zachytili správnou kartu z mého předchozího vysílání.

Tyto výsledky pochopitelně vzbudily o dálkový telepatický přenos všeobecný zájem, takže na listopad 1976 bylo připraveno mé další vysílání, o jehož příjem se měli pokoušet jak přátelé doma, tak Účastníci pokusu z dalších zemí - západního Německa, Turecka a opětovně z Japonska. Pro konání experimentu byl určen 24. listopad, druhé vysílání mělo proběhnout o tři dny později. Dohodnutý postup byl shodný s předchozím experimentem: po odvysílání vylaďovací japonské karty jsem měla přejít na vyslání obrazu jedné ze Zenerových karet (při prvním vysílání to byl kříž, při druhém vlnovky) a posléze se pokusit příjemcům přenést zvolený imaginární obraz (květ, respektive zvon).

Po vyhodnocení protokolů a vypracování zpráv v jednotlivých zemích se opět potvrdilo nejen to, že dálkový telepatický přenos je možný, ale že při přenosech je možné zaznamenat i prostředí, odkud se vysílá, a zachytit i další okolnosti, např. i duševní rozpoložení vysílající osoby. Toto poslední tvrzení poněkud osvětlím a rozvedu, protože je spojeno s unikátním jevem.

(Pokračování příště)


Záznam telepatického příjmu šestnáctiletého Japonce Yuuichi Sakagamiho

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar