Tipy a inspirace

A+ A A-

O MRAVNOSTI A MORÁLCE

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Zevní výsledky mravnosti a nemravnosti jsou ve zcela logických a přirozených vztazích. Účelem morálky, kterou stanovily různé duchovní nauky, není poskytnout člověku prožívání nesčetných zázraků. Její cíle jsou mnohem prostší, ale zato významnější, než takové zázraky. Mají harmonizovat celé žití člověka a vytvořit mu takový osud, aby mohl žít v klidu, který je největším štěstím.

 

images

 

Nejlépe to poznává ten, kdo se zmítá v bouři boje, v němž prohrává. Cíle morálky mají přirozeným způsobem zlepšit jeho osud a dát mu jeho spokojenost a s ní spojený snadný rozvoj duševních kvalit a schopností. A to je mnohem cennější než zázraky, při nichž je člověk obvykle vzrušen a zůstává pak vnitřně rozerván.

Jógická nauka formuluje základní mravní přikázání takto:

  • neničit Úmyslně životy,
  • neubližovat nikomu činy, myšlenkami ani pocity,
  • nelhat ani sobě, ani jiným (je lépe mlčet než lhát),
  • nezcizovat nikomu nic žádným způsobem (rukama ani myslí),
  • nežít pudově.

Výsledkem tohoto umravnění je:

  1. vytvoří se podmínky k odvrácení případného nebezpečí ztráty života násilím,
  2. odvrátí se případné nepřátelství,
  3. rozvine se moc pravdy,
  4. vzniknou příznivé existenční podmínky,
  5. bude dosaženo vykoupení ze sféry trpících bytostí.

Logické důvody pro získání těchto výsledků jsou:

  • Neničením životů se vytváří ochranná atmosféra duchovní povahy, která sama zabraňuje jiným bytostem, aby pojaly myšlenku ničit nebo zabít toho, kdo také životy neničí.
  • Neubližováním přestává člověk probouzet v jiných lidech reakce nepřátelské povahy.
  • Pravdomluvností se vytváří soulad mezi slovem, myšlenkou a představou, což vede k pravému poznání sebe sama a k síle slova. Touto silou se stane skutkem to, co bylo vyjádřeno.
  • Když člověk nekrade, získá důvěru jiných lidí, takže ho přestanou duchovně střežit a zabraňovat mu v tom, aby získal majetek.
  • Potlačením pudů začne být jednání určováno zřeteli, které vedou vysoko nad sféru běžných povšechných rozporů.

Všechny tyto výsledky se dostavují jako přirozené osudové dispozice člověka, který se drží těchto mravních zásad. Tato skutečnost mate dekadentní filozofy jógy, kteří se nesprávným způsobem snaží obhájit svůj pochybný životní styl. Mezi mystiky je těchto „filozofů" nesmírný počet. Stejně jako světským moralistům daří se i jim prosazovat ve světě své názory jako správné měřítko pro mravnost, respektive pro světový názor. Proto u nich upadá morálka a dostavuje se za to trest v podobě zhoršujících se podmínek společenského soužití.

Morální předpisy

Než budu mluvit o morálních povinnostech, jež člověku ukládá každá mystická nauka, musím se zmínit, proč zde jsou. Duchovní růst, který je závislý na duševních stavech, snadno ovlivnitelných koncentrací, se na morálních snahách a Úsilí nezdá být přímo závislý.

To vysvítá z Účinné síly koncentrace, která vylučuje každou myšlenku i představu, a náleží třeba i nejsvětější lidskosti. Přesto se žádné hodnotné náboženství ani duchovní směr morálním zřetelům nevyhnuly. Naopak je kladly do popředí, jak vysvítá z učení Ježíšova i z pravých směrů ezoterického školení. Rádžajóga, v níž se setkáváme s morálními povinnostmi v částech zvaných jama a nijama, dokonce říká, že bez nich není duchovního pokroku.

Ponecháme stranou všechna tvrzení, která zdůrazňují, že je nezbytné, aby se člověk držel morálních povinností; jejich důrazné doporučování mnohdy vede k ulpění na tradici a toto ulpění samo napovídá, že unikl smysl a hlavně Účel žádaného umravnění. Je-li nutno něco dělat, je třeba vědět, proč je to tře ba dělat. Je třeba znát Účel a není směrodatné, jestli nutnost určitého počinu zdůrazňuje nějaká autorita. Zvláště chápe-li člověk stav dokonalosti jako oproštění od pocitových změn, jimiž je zmítána jeho niterná přirozenost, nemůže v morálních povinnostech najít nic, proč by bylo nutné jich dbát.

Všechno konání však má svůj Účel, pohlížíme-li na to ze stavu individualizovaného života, stejně jako je to z hlediska univerzálního života bezÚčelné. člověk jako individualizovaný tvor, jakým se alespoň snaží a zdá být, najde v morálních povinnostech Účel, přihlédne-li k tomu čím a v čem žije.

Žije-li city, nápady a myšlenkami nebo pudy, vášněmi apod., žije individuálně a má také individuální vztahy ke každé věci a události. Proto nemůže poznat pravdu, jíž rozumíme stejné chápání určité konkrétní situace nebo stavu alespoň většinou lidí, ne-li všemi.

Účelem morálních povinností, které duchovní nauky předpisují, je upravovat všechny duševní projevy člověka a dopomoci mu k poznání dalších, jiných skutečností než těch, ve kterých se může pohybovat v závislosti na svých názorech. Na vysvětlení toho, co míním skutečnostmi člověku názorově známými a skutečnostmi dalšími: subjektivní prožívání, jež jiní lidé v nás jakožto v jedincích nemohou zachytit nebo si je představit, je určitá, ale individuální skutečnost. Skutečnosti vyvolávající stejné dojmy, postřehy a zkušenosti u velkého počtu lidí jsou jiné, širší, ale přece jen také omezené nebo subjektivní. Oba tyto druhy skutečností jsou však z vyššího hlediska vzhledem k jedinci stejně reálné, nebo zprostředkují věcné životní zkušenosti v bytostném světě.

Není třeba věřit, že radost nebo utrpení nejsou objektivní, protože vyvolávají jen stavy, které jsou „subjektivní prožívání". Tímto názorem však nepotlačíme jejich reálnou povahu v individuálním smyslu, která zřejmě vyplývá z toho, že každý člověk může zažít radostné i bolestné stavy. To je všeobecně známo. Zrovna tak se vírou nebo názorem neruší reálná povaha obecně uznané skutečnosti, totiž hmotného světa, když některý člověk poznává, že je tento svět klam. Záleží na jeho rozumu, který ho může poučit, že je subjektivní prožívání významné jen individuálně, a že je proto třeba je neuznat jako skutečnost. Když toto poznáme, staneme se ideální autoritou v Úsudcích a vědeckých důkazech o povaze skutečnosti. Jinak se můžeme vždycky zmýlit.

Aby byl člověk schopen neuznat vlastní subjektivní prožívání jako skutečnost, musí mít obrovskou sílu vůle a také musí být vybaven vírou a necitelností k sobě. To jsou vlastnosti, které může vypěstovat mystickou praxí, jaká se nezakládá na metafyzických spekulacích, hrách s obrazotvorností, na víře v něco, co si vlastní životní zkušeností nemůžeme ověřit, na Úvahách o tom, co jsme sami nepoznali a na přemýšlení o jevech diferencované jsoucnosti. Takovouto ukázněnost však nenajdeme u světských autorit, jež nyní předkládají veřejnosti vědecká fakta a tím ovlivňují veřejné mínění. Proto se právem můžeme domnívat, že ani objektivní nebo vědecká fakta nejsou pro obecného člověka jako životní směrnice směrodatná; je také přinejmenším problematické, zda může dosáhnout vnitřní vyrovnanosti a vědění tím, že je přijme.

Proto tedy nesmíme dělat závěry na základě tvrzení vědeckých nebo náboženských autorit, jestliže jejich tvrzení není přesvědčivě podloženo životními zkušenostmi mnohých jedinců. Musíme mít na paměti, že i vědecké pravdy jsou konvenční, že jsou ovlivňovány ve většině případů předsudky a osobitým přesvědčením vědců o stavu věci a že tudíž mohou vést místo k dobru a štěstí právě ke zlu a neštěstí. Nemůžeme přece uznat za absolutní pravdu vše, co bylo vědecky zjištěno, jestliže některý vědec praví, že zákony, které nebyly mechanicky vědecky dokázány a o něž se opírají ezoterické nauky, nelze brát v Úvahu proto, že by to zbytečně věc komplikovalo. Takovéto nevědecké zdůvodnění, kterým měla být vyvrácena existence vnitřní síly, jíž je tzv. kosmický éter, jsem našel ve spisech jednoho vědce. Podle něho není tohoto prvku třeba pro gravitaci a proto prý neexistuje. To je zcela nevědecké zamítání toho, co se zatím nepodařilo prokázat. Kdybychom však měli usuzovat všichni tak jako on, pak bychom nedospěli ani o krok dál jak s technikou a fyzikou, tak s mravním pojetím výchovy. Dodnes bychom museli uznávat jen starý geocentrický názor, nebo až dosud nebyla poznána podstata oné gravitační síly, která dovoluje, aby Země byla kulatá a přece z ní nespadli ti, kdo právě chodí „hlavou dolů".

Víme např., že subjektivní podněty, které podléhají neprozkoumaným psychicko-fyzikálním zákonům, ovlivňují veškeré závěry člověka, určují soustavu společenského života a subjektivní hodnocení smyslových vjemů. Tím se subjektivní skutečnost stává reálnou, i když se nezakládá na obecné zkušenosti. Proto je nesmyslné dělat jakékoli závěry ze zkušeností s vlastním umravněním, jehož zásady by podle názoru toho, kdo je získal, měli přijmout všichni lidé. Tedy i ti, kteří neuznávají vnitřní jsoucno, protože o ně dosud žádným způsobem nezavadili, kteří se až dosud cele upínají k zevnímu a hmatatelnému světu a jimž se vnitřní dění až dosud nestalo problémem.

Po tomto odbočení je nutno, abych se vrátil k Účelu morálních povinností. Jestliže mají morální povinnosti člověka vést od skutečností individuálních ke skutečnostem univerzálním, pak z toho vysvítá, že je tu činěn tlak na uvědomování si sebe jako individuálního já, které má fakticky zemřít. Usmrcením individuálního já, správně nižší osobnosti, se rozumí mystická smrt. Mystickou smrtí, neboli smrtí osobnosti, právě umírá

citovost, vášnivost, touhy, bezděčné přemýšlení o způsobu, jak získat světské blaho, a jiné samovolné duševní projevy. A tato smrt vede k obrození, ve kterém bude přeorientována činnost duševních složek. Potom bude člověk schopen vysvětlovat vnitřní život na širší základně, než je osobní hledisko. Přeorientování nenastane bez přidržování se morálních směrnic stanovených jógou. Jako individua žijeme v prvé řadě fyzický život. K němu bezděčně vztahujeme celý život citový i rozumový. Proto nelze toto hmotařství řešit takovými prostředky, jako je například vlažné upětí mysli na Boha, abstraktní představy nebo slabá koncentrace. Vždycky tu musí být duševní snaha v součinnosti s přímým zásahem, jenž se odehrává na Úrovni skutků.

Názorněji nám to vysvětlí příklad. Pokládáte-li kouření za zlozvyk a snažíte se ho proto zanechat, nestačí vám k tomu důvěra v Boha, modlitby, myšlenková negace nebo opačné představy. Musíte si je odříci přímo, musíte je postupně vynechávat, přemoci touhu po něm, zapomenout na ně a pak dospějete k výsledku - zanecháte kouření vůbec. A tak tomu je i s mystickým Úsilím. Musíte-li ze svého jednání a života vyloučit zásahy své nižší přirozenosti, která je nejživotnější překážkou na cestě k uskutečnění ideálu dokonalosti, musíte do této záležitosti zasáhnout přímo, čili zachovávat morální příkazy, předepsané mystickou naukou. Žije-li člověk tak, že podléhá vášním, citům, pudům, tužbám a jiným vzdutím nižšího já, vybíjí životní sílu chaotickým napětím své duševní přirozenosti. Jeho nitro se stává pekelnou řekou žádostivosti, která vrhá užitečnou duševní sílu do vnějšího světa a proto ji transformuje v obecně známé psychické projevy, které jsou příčinou jednostrannosti a nevědomosti.

Hned se projeví jako cit lásky a hned zase jako odpor nebo chtíč, jen aby se to, co nazýváme duše, nemohlo uklidnit a nemělo tudíž možnost zažít pravou skutečnost, která není závislá na subjektivním prožívání.

A právě morální příkazy mají všechno bouřlivé niterné napětí uklidnit a tím přivést k projevu jemné a očištěné psychické složky, které nejsou ovlivněny předsudky; z těchto složek jsou nejvíce rozhodující zejména zrak a hmat. Když chce člověk získat důkazy o reálnosti nebo bezpodstatnosti toho, co pozoruje, opírá se především o tyto smysly.

Nesmíte si myslet, že důkazy, které získáváme viděním a dotyky, jsou subjektivní, tedy abstraktní. Pokládám-li něco za skutečnost, nejdříve se přesvědčím, může-li to vyvolat týž dojem u jiných, nezaujatých lidí, a kromě toho neprozradím předem podrobnosti vlastního dojmu. To znamená: řeknu-li někomu, že Bůh existuje, neřeknu mu, jaký je, ale objasním mu metodu, jejíž pomocí jej lze poznat. Tuto metodu musím však předem vyzkoušet a přesvědčit se tak, že nerozněcuje obrazotvornost, nezpůsobuje bezpodstatnou změnu názorů a nepodněcuje ke spekulacím. Když jsem zjistil, že onen člověk poznal Boha, a když se jeho poznatky shodují s mými a jsem si jist, že metoda neovlivňovala jeho názory ani nerozněcovala jeho obrazotvornost, mohu se domnívat, že Bůh existuje. Ale je to důkazem jen pro mne, poněvadž ani zkušenost dvou lidí nemůže být důkazem existence něčeho v univerzálním měřítku. Teprve když vidím, že při stejném postupu a bez předsudků získalo tuto zkušenost mnoho lidí, pak ji mohu pokládat za zkušenost objektivní nebo univerzální, i když to ještě nepotvrdí několik opozdilců, zabředlých do své zabedněnosti, protože jim to není hmatatelné. Své Úsudky nechci zakládat na hypotézách, ale také nechci popírat smysly dokázanou skutečnost, jejíž existenci mi potvrdili i jiní objektivně usuzující lidé. Chci v ni věřit, zvláště když vím, že při její identifikaci v žádném

případě nebyla součinná jejich obrazotvornost a názory podepřené pochybným osobním přesvědčením.

Zásahy těchto faktorů lze vždycky zjistit při celkem nepatrné objektivnosti. Řekne-li někdo „Bůh existuje, protože jsem ho viděl" a jeho popis Boha neodpovídá rozumným důvodům nebo nemohou-li jeho zkušenosti být nijak uvedeny ve vztah s nějakou dřívější zkušeností jiných lidí, nevěřím mu, nebo ho dokonce pokládám za obě jeho vlastní obrazotvornosti. Přijde-li však Rámakrišna a řekne: „Zrovna tak jako tebe vidím Boha, jenomže o mnoho jasněji a mohu ti ho ukázat", dává to víc důvěry, zvláště ukáže-li mi ho, aniž působil na mou vůli. To mohu zjistit podle toho, mohu-li se při spatření na Boha uvědomovat a kontrolovat.

Když se potom mohu přesvědčit, že tento Bůh má nějaké vztahy k reálnému světu, když s ním mohu mluvit, dotýkat se ho a tázat se ho v určitých svých záležitostech na radu, opravdu mi nezbývá než uznat, že existuje. Nemusím snad dokládat, že Bůh, jehož se mohu dotýkat, mluvit s ním a vidět ho, tedy Bůh více méně individualizovaný, není onen domnělý osobní, ale všemohoucí Bůh, o jehož existenci nás poučují církve. Individualizovaný tvor nemůže mít univerzální schopnosti.

Ale žádné rozumné důvody nepřekáží lidské nevědomosti, aby připouštěla různé protichůdnosti a nelogické vztahy. A právě z toho se nutně musí vyvíjet abstraktní metafyzika, která je daleka každé možnosti najít věcné důvody, jež by se uplatnily i v náboženských zkušenostech.

V ezoterním smyslu je Účelem morálních povinností, aby jimi člověk upravil svůj duševní život. Žák mystiky, jenž by jich nedbal a výhradně se věnoval meditačním nebo koncentračním cvičením, neovládne činnost citů, myšlenek a představ, zvýšenou těmito cvičeními. Tato činnost zvýrazňuje astrální sféru a astrální tělo. Výsledkem zmohutnění těchto astrálních skutečností bude, že bude moci tyto sféry vnímat téměř hmatatelně. Proto upadne do strachu a zmatku, začne více podléhat vnitřním podnětům a jeho duševní svoboda tím bude ještě více omezena.

Jestliže se žák přidržuje morálních povinností, je nucen ovládat neznámé a nepříznivé niterné podněty i činnost některých duševních složek. To posiluje jeho vůli, duševní stabilitu a odporovou sílu. Za nějaký čas dospěje jednáním, usměrňovaným morálními povinnostmi, k tomu, že bude schopen vzdorovat změnám nálady, z čehož pramení duševní klid. Z tohoto klidu se vyvíjí schopnost postřehovat podstatu nebo lépe pravou skutečnost všeho. Za této situace dochází k duchovnímu růstu a žák nabývá osvobozujícího vědění. Je třeba chápat pravý Účel mystické praxe, aby mohly být oceněny výsledky, kterých člověk dosahuje tím, že jedná v souhlasu s morálními přikázáními.

Je třeba sestoupit ze sféry bezpodstatných představ, jež člověku ukazují mystickou praxi jako fantastickou cestu, vedoucí ke stále vyšším oblastem, až již o nich ubohý lidský mozek nedovede vykouzlit přijatelné představy. To samo o sobě značí, že byla přeidealizována skutečnost, která se tím stala neskutečností. Je třeba pochopit, že je mystický cíl v nejhmatatelnější skutečnosti a že stupně, které k němu vedou, začínají od správného chápání životního dění, které je možno získat jednáním, usměrněným morálními povinnostmi. Teprve pak nastává nechu k životní soutěži, která je podmínkou k tomu, aby se koncentrace mohla stát jasnou a čistou (nebo člověk, který je všeho sytý, nebude znepokojován touhami po čemkoliv). Z čistého soustředění vyplyne čistý pohled do propasti bytí (nebo nasycení světskými zkušenostmi ničí každý předsudek) a odtud poznání i osvobození.

Morální úsilí tedy není nezbytnost, která by rozhodovala o tom, zda člověk bude kráčet pravou nebo levou stezkou, nebo kterou si člověk nakloní Boha, jenž ho pak chrání před zlem. Jeho Účelem je usměrnit duševní sílu tak, aby člověk kráčel cestami, které vedou k mystickému cíli. Žáku mystiky nemá záležet na tom, dostane-li se svým jednáním do nebe nebo do pekla, jak mu někteří představitelé mystiky podle svých představ slibují, ale má se chápat určitého jednání proto, že má Účel, který zná. Zná-li tento Účel teoreticky, vyhradí si ještě, že nebude věřit v jeho Účinnost, dokud sám všechno nevyzkouší a nepozná.

Každé náboženství má totiž být nauka praktická, která vede člověka k dokonalosti ještě v tomto životě. Každý její předpis musí mít jasný Účel a nesmí se opírat o abstraktní zřetele. Abstrakta jsou totiž skutečnosti nejnedostupnější a nejneprobádatelnější sféry, v níž je možno hledat příčinu každé činnosti, aniž se tím odhalí nevědomost autorit, které staví na dogmatech neboli nevysvětlitelných článcích náboženské víry.

Z toho vyplývá, že se k morálním povinnostem nikdo nemusí stavět tak, jako by mu hrozilo, že pro každý poklesek ve správné životosprávě bude uvržen do pekel. Duchovní Účel, který v nich nalézáme, svědčí o tom, že jsou sice důležitou nebo lépe nezbytnou pomůckou, ale jestli je člověk nedodržuje, nemusí to ještě vést k trestům, jimiž vyhrožují oni „pravověrní" zastánci náboženských pravd; ti dávají pod vlivem dogmat každému věřícímu jen velmi malou naději na vykoupení. K těmto trestům to nemusí vést tím spíš, když si uvědomíme, jak hrozné pokrytectví se mnohdy skrývá za morálkou těch „pravověrných" lidí, kteří chtějí vyhovět náboženským povinnostem, proto nyní vykonávají „dobré skutky", ale dříve ovšem bezohledně shromažďovali kapitál ze strachu před strašidlem hospodářské a sociální tísně.

Je třeba odmítat přesvědčení, že by mohlo mít osvobozující Účinek, když někdo uzná existenci Boha, věnuje se jistým modlitbám a přitom si podrží hmotné zájmy. Všechno by se vysvětlilo, kdyby lidé správně chápali, co se skrývá za slovem Bůh. Potom by každý pochopil, že je třeba „milovat Boha z celé mysli a z celé síly své", jestliže chce dosáhnout žádoucího stavu blaženosti a osvícení.

Hříchů, jichž se člověk dopouští a jež má odstranit dodržováním morálních povinností, se člověk dopouští stejně myšlenkou jako činem. Dobrý čin, který provázíme sobeckými myšlenkami (myšlenkami na jakoukoli odměnu), to je farizejství, které bude odměněno jen uznáním světských lidí; z hlediska dobra je to činnost zcela neužitečná. Naproti tomu mnohdy zlý čin, který člověk vykoná ve stavu duševní odpoutanosti a s nejlepším Úmyslem, přináší trvalý a dobrý výsledek. Je třeba připomenout, že dobro a zlo jsou pouze relativní jevy a že se jejich povaha zakládá jen na pocitech, domněnkách a představách nezkušených lidí. říká se, že skutek je hrubým projevem myšlení. Proto snad můžeme hřešit jen myšlenkami.

A je zajímavé pozorovat, jak právě mnozí hříšníci touží po dobru a litují svých činů, zatím co mnoho „ctnostných" a „dobrých" lidí lituje svých „dobrých" skutků. Proto se nepozastavujte nad obsahem svých činů. Snažte se žít podle morálních povinností, jelikož to vede k mravní očistě a pochopení pravdy, ale nečiňte si výčitky, když se při dobré snaze tu a tam nějak prohřešíte. Dbejte dobrých úmyslů a varujte se zlého myšlení. Nevyčítejte si činy, jichž jste se dopustili nechtěně nebo

z nesprávného zhodnocení povahy okamžiku a okolností, jež nejsou v souladu s morálními přikázáními. Tím položíte pevný základ k morálnímu sebezdokonalení; dosáhnete je jednáním, které je ve shodě s morálními předpisy jógy.

Avšak přesto, že prohřešek proti morálním přikázáním nevede do věčného zatracení, nesmíte lehkomyslně morální přikázání přestupovat. Jsou totiž zkušebním kamenem duševních kvalit žáků mystiky. Nejsou-li žáci schopni podle nich žít, protože jsou mravně slabí, varuje je tato slabost před dalším mystickým Úsilím, které vyžaduje ocelově tvrdé povahy. Nastupujete-li mystickou cestu, musíte přijmout všechny morální povinnosti, jež vám mystická nauka předepisuje, a nikoli si po způsobu mnohých lidí vybírat „snadné" a zajímavé cvičení a studium. To vás často může svést k fanatismu, zmatku a k ještě větší názorové a povahové jednostrannosti, která je pravým původcem nevědomosti. Pohlédněte na mystiky, kteří se chápali jen sympatických a zajímavých meditací a hrubě zanedbávali „nechutné" odříkání si něčeho, čím by odstranili své neřesti. Jistě snadno poznáte, že dosahují pouze toho nezdravého psychického „unesení", které ovšem neobstojí jako hodnotné před zdravým rozumem. A to vám může být výstrahou před reformováním mystické nauky, abyste ji mohli domněle „snadněji" uskutečnit. Tolik jsem chtěl předeslat.

Dále následuje šestnáct morálních přikázání, jež by měl každý hledající člověk pokládat za vstupní bránu do mystiky.

(Pokračování příště)

Sestavil Zdeněk Juřík z následujících děl K. Minaříka (se souhlasem vydavatelství Canopus):

Květoslav Minařík: Cesta k dokonalosti, Canopus, Praha, 1991.

Květoslav Minařík: Přímá stezka, Canopus, Praha, 1990.

Květoslav Minařík: Malý mystický slovník naučný, Canopus, Praha, 1992.

Květoslav Minařík

je český mystik (1908 až 1974), který v mládí do nejhlubších podrobností poznal a sám na sobě uskutečnil nejvyšší duchovní a mystické ideály Východu, aniž přitom ztratil kontakt s občanským životem. Své zkušenosti potom formuloval jako originální, z knih nevyčtenou duchovní nauku, jež vychází z psychologie a způsobu myšlení současného Evropana. Vede jej životem a zdokonaluje jeho bytost jako celek; nezabývá se jen fyzickou, mravní nebo mentální složkou, ale harmonicky je rozvíjí všechny najednou.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar