Tipy a inspirace

A+ A A-

OBZORY TELEPATIE IV

Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)

 

Po dohodě s paní PhDr. Květou Koutnou, která se velkou část svého života zabývala telepatií, otiskujeme na stránkách našeho časopisu její osobní zkušenosti s využíváním telepatických schopností, které shrnula v dříve vydané publikaci Obzory telepatie (pokračování - 4. část).

 

images

 

Velmi mě rovněž zaujalo další potvrzení poznatku o možnosti vnímání okolností vysílání, když účastníci pokusu zachytili mé pomocné představy věže a ženy v závoji (v Turecku dokonce s třídenním předstihem).

Proto mne docela pobavila zpráva v časopisu Magazín 2000 ze srpna 1995. V článku nazvaném Projekt Montauk se tvrdí, že v roce 1979 „byl náhodou objeven nový jev. Médium vyslalo v určitou chvíli myšlenkový signál, ale ten se nematerializoval ve stejné minutě, nýbrž až o půl dne později. Patrně došlo k časovému posunu. Vědcům je jasné, že by (tohoto principu) šlo využít k manipulaci s časem... " Vždyť tento jejich „nový objev" mně byl znám už v roce 1976!

Jistě jste v dřívějším textu zaznamenali jméno geniálního Japonce Yuuichi Sakagamiho. Ten se vyznamenal i tentokrát, když vedle současnosti (obrázek Zenerovy karty) zachytil i minulost a budoucnost, jak si ukážeme v následující kapitole.

Život po životě

Koncem září 1976 se náš syn vrátil z vojny. Těžko se smiřoval s tím, že mé pokusy byly v naší zemi neznámé a bez publicity. Našel si zaměstnání ve svém oboru a připravoval se na studium práv, kam byl skutečně přijat, což jsme zjistili teprve po jeho smrti.

Syn byl veselý, plný elánu, stýkal se nejvíce s dlouholetým kamarádem Honzou. Společně podnikali výlety na kolech a později na motocyklech. Ale přece jenom si vzpomínám, že jsem ho jednou, bylo to začátkem listopadu, zastihla samotného v pokoji, kde si v hlubokém zamyšlení brnkal na kytaru. Ta se ozářena rozsvícenou lampou silně leskla.

Když jsem obdržela Sakagamiho zprávu o příjmu mého telepatického vysílání z 27. listopadu 1976, hodnotila jsem kladně jenom jeho stoprocentní příjem vysílané Zenerovy karty s vlnovkami. O ostatních kresbách jsem příliš nepřemýšlela, třebaže jich bylo požehnaně (Japonec musel kvůli jejich zaznamenání připojit dvě stránky), mávla jsem nad nimi rukou a pomyslela si: To je typický Sakagami zase má nějaké malůvky navíc! Tehdy jsem si vůbec neuvědomila, že jím nakreslenou lesknoucí se kytaru se slovním doprovodem „...lustrous at the surface" (česky: lesklá na povrchu) jsem viděla před třemi týdny, když na ni syn hrál pod rozsvícenou lampou, a že tedy příjemce zaznamenal minulost, a samozřejmě mi už vůbec nedošlo, že další kresby by mohly být výjevy z budoucnosti. A přece tomu tak bylo. Je to jen potvrzením skutečnosti, že čas a prostor nám sice občas poodhalí svou roušku, ale pouze proto, aby nám dokázaly, že jsme jen docela obyčejní lidští tvorové, namyšlení na svou neznalost věcí!

Přišel Velký pátek 8. dubna 1977. Syn se vydal s kamarádem Honzou na večerní koncert do Malostranské besedy. Řekl nám, že se tentokrát vrátí domů hodně pozdě, abychom na něho nečekali. Plný elánu si ještě s otcem dohodl program na příští týden a sepsali, co má otec kvůli tomu obstarat.

Probudila jsem se kolem půlnoci a zjistila jsem, že syn ještě není doma. Když jsem znovu usnula, zdál se mi příšerný sen: Kráčela jsem po louce, v dálce jsem viděla, jak se na ni rychlostí přílivu valí záplava bahna. Rychle jsem vyběhla na blízký kopec, porostlý svěží zelenou trávou, a odtud jsem pozorovala, jak se příliv bahna u jeho úpatí zastavil. Pak všechno zmizelo, sen však pokračoval. Zničehonic jsem stála v nějaké tiché ulici a ze skráně mi tekla krev. Tím moje snění skončilo.

Na Bílou sobotu 9. dubna 1977 jsme se s manželem probudili až po osmé hodině ráno. Zjistila jsem, že syn má vycházkové boty srovnané na rohožce, ale ve svém pokoji není. Uvědomila jsem si, že bahno a krev z mého snu nevěstí nic dobrého. Prohledala jsem všechny místnosti, ale syna jsem nenašla. Manžel se vydal hledat i na půdu a tam našel syna ležícího u zakrváceného dřevěného špalku s prostřelenou hlavou. Okamžitě zavolal rychlou záchrannou službu. Ještě před sanitkou se u nás objevila hlídka VB a ptala se na našeho syna. Policisté nám ukázali jeho občanský průkaz, roztržený na dvě poloviny, a v něm vloženou a rovněž přetrženou dvacetikorunu. Nalezli ho u Botiče v Záběhlicích. Jak vyplynulo z jejich řeči, zřejmě asi věděli,co to znamená. Okamžitě zavolali vysílačkou do centrály a ve čtvrthodině se k nám dostavili další příslušníci z ústředí, kriminalisté i pracovníci StB. Na ulici stálo 27 automobilů a po domě se procházelo 32 policistů, někteří s velmi vysokým hodnostním označením. Čirou náhodou jsme se dověděli, že toho dne policisté našli doma a po lesích celkem dvacet zastřelených chlapců přibližně stejného věku.

Lékař ze sanitky po zjištění, že syn ještě dýchá, ho odvezl těžce zraněného do nemocnice. Vyšetřovatelé se u nás zdrželi celý den. V době vládnoucího vědeckého materialismu mě velmi udivilo, když se mne mimo jiné ptali, jestli jsem neměla nějaký zlý sen. Drželi jsme se statečně. Ani já jsem neuronila slzu, třebaže jsem zřetelně pociťovala, jaký nápor na moje srdce představuje veškerá energie vynaložená na maximální sebeovládání.

V následujících dnech jsme byli místním oddělením VB vyrozuměni, že náš syn nespáchal žádný trestný čin. Byl nám předán protokol o dosavadním šetření a rovněž nám bylo oznámeno, že další vyšetřování převzala StB. (Už to samo o sobě potvrzuje, že se nejednalo o sebevraždy běžného typu, jinak by je přece vyšetřovali řadoví kriminalisté.)

Protože nám z nemocnice oznámili, že nás k synovi nepustí, vydal se tam manžel sám, aby o jeho zdravotním stavu zjistil co nejvíce podrobností. Když hovořil u konferenčního stolku s ošetřující lékařkou, sledoval jejich rozmluvu nějaký vedle sedící muž. Paní doktorka byla velmi chápavá a vstřícná, manželovi řekla, že si váží důstojného a rozumného chování nás obou, a dala mu své telefonní číslo s tím, že je nám k dispozici a že jí můžeme kdykoli zavolat. Učinili jsme tak večer. Sdělila nám, že syn má zdravé srdce, dýchá sám bez přístroje, reaguje na bolesti, a že se ho tedy pokusí operovat. Znovu nás požádala, abychom v příštích dnech do nemocnice nejezdili, že by to bylo zbytečné, protože se k synovi stejně nedostaneme.

Když mi hlavou prolétla lékařčina slova „...reaguje na bolesti" začala jsem prosit Boha, aby syna ušetřil trápení. Asi o dvě hdiny později jsem z jeho pokoje uslyšela výdechy. Nadechování slyšitelné nebylo, ale vydechování ano. Přivolala jsem manžela, ale ten neslyšel nic. Pohladila jsem místo, odkud onen zvuk vycházel a telepaticky jsem synovi sdělovala: „Jiříku, buď klidný, odpouštíme ti, asi jsi to musel udělat. Netrap se tím a zůstaň klidný!" Výdechy ustaly a já jsem měla pocit, že se syn odhmotnil.

Hned potom jsme telefonovali do nemocnice. Lékařka nás informovala, že syn už nedýchá sám a musel být napojen na přístroj, rovněž už nereaguje na bolesti. Do nemocnice chodit nemáme, bylo by to zbytečné. Pokud se něco stane, oznámí nám to telegramem.

Když jsem 13. dubna skončila s výukou angličtiny, znenadání jsem v naší kuchyňce „uslyšela" příjemný hlas naší dávno už zemřelé známé, která našemu synovi projevovala náklonnost už od jeho narození. Její klidný hlas mi přikázal: „Rozsviť svíčku!" Byla jsem touto situací dosti překvapena a hned jsem nezareagovala. Známý hlas tedy po chvíli příkaz zopakoval důrazněji: „Tak už konečně rozsviť tu svíčku!" Tentokrát jsem uposlechla a svíčku jsem zapálila. Překvapilo mne, že hoří rovným plamenem a neplápolá, třebaže v místnosti byl průvan. Po chvíli jsem „uviděla" syna, jak klečí u svíčky a modlí se. Měl na sobě nějaké bílé roucho. Zlehka jsem pohladila jeho skloněnou hlavu a tiše se vzdálila, abych ho při modlení nerušila. Vrátila jsem se až po delší chvíli a zhasla jsem svíčku. Nic se nestalo, ale zalil mne dosud nepoznaný pocit zvláštního usmíření, vyrovnání a božského klidu. Asi za dvě hodiny zazvonila u branky našeho domku poštovní doručovatelka a předala mi telegram z nemocnice syn zemřel ve věku 22 let 13. dubna 1977.

Samozřejmě až s jistým odstupem od těchto událostí jsem si uvědomila, co přesně znamenaly Sakagamiho kresby a co vlastně geniální Japonec při mém přenosu zachytil, ovšem těžko jsem mohla protokoly hned po jejich obdržení interpretovat způsobem, který by mohl naší rodinné tragédii zabránit.

Snad jsem se mohla rozpomenout na odlesky kytary

v synových rukou, ale rozhodně nešlo nijak spojit symbol lebky, obandážovanou hlavu, půdní okno, pod nímž se zastřelil, a odtud viditelnou skosenou střechu s jeho budoucností. Přesto však je třeba ocenit výkon, jaký Sakagami při telepatickém kontaktu předvedl nejenom stoprocentním příjmem vysílaného symbolu, ale zvláště nahlédnutím do budoucnosti (viz detaily z protokolu na str. 18).

Ještě celé dva roky jsem v nepravidelných intervalech pociťovala, že mi syn dává znát svou přítomnost. Po uplynutí této doby však příjemný pocit jeho blízkosti nadobro vymizel.

Až v pátém roce po jeho smrti se přihodilo něco zvláštního. Honza, už zmiňovaný dlouholetý kamarád našeho syna, se u nás i po jeho smrti občas zastavil, dokonce nám představil i svou dívku, s níž se později oženil. Vzájemné kontakty neustaly, ani když se jim narodil syn. Jednou jsme si ujednali, že nám Honzova manželka den po našem návratu z Krušných hor, kam jsme se chystali, zavolá, a že si upřesníme, kdy k nim zajdeme na návštěvu.

Při pobytu na chatě jsem si zašla na své oblíbené tiché a liduprázdné místečko a zkoušela tam mantru „Eli", která zvyšuje frekvenci vibrací při vysílání a na niž reagují motýli, zvířata a někdy i ptáci. (Už před rokem jsem o tomto působení vypracovala zprávu a doložila ji fotografiemi. Ozval se mi pak RNDr. P. P., CSc., který se zabývá všemi možnými živočichy, a svěřil se mi, že k sobě nikdy nedokázal přilákat motýly. Když se dověděl o mých experimentech, pokusil se s nimi o kontakt podle mého postupu a byl velice příjemně překvapen, jak úspěšného výsledku docílil.)

Tentokrát jsem však nedokázala dosáhnout patřičného soustředění a tak jsem se raději vydala v klidu projít, kochat se pohledem na pestrost květů, vdechovala jejich vůni i vůni jehličí a pryskyřice. Pomalu jsem se vzdalovala od našeho auta i manžela. Ušla jsem asi šedesát metrů a zastavila se. Dívala jsem se na krásnou lesní mýtinu - a najednou „vidím", jak se těsně nad porostem vznáší a pomalu vodorovně od bližšího stromu k vzdálenějšímu „letí" náš syn. Byl to vlastně jen jeho obličej, místo těla měl hustý bílý závoj, který za ním vlál. Výraz jeho tváře byl velmi vážný, na jeho povahu až neuvěřitelně smutný. Tato „silná vidina" však záhy zmizela. V zamyšlení jsem se vracela k manželovi. Řekl mi, že zahlédl jakýsi sotva znatelný závoj, který se pohyboval nad mýtinou od jednoho stromu ke druhému. Svěřila jsem se mu s tím, co jsem viděla já, a usoudili jsme, že výraz obličeje našeho syna nám dával najevo, že se přihodí nějaká vážná věc. Domnívali jsme se, že by mohlo jít o automobilovou nehodu, a při návratu do Prahy jsme jeli velmi opatrně. Domů jsme se dostali bez potíží.

Druhý den se nám ozvala Honzova manželka: „Musím vám oznámit smutnou zprávu Honza se zabil!"

„Jak proboha? Na motocyklu?" zeptala jsem se zděšeně.


Reprodukce progokolu Japonce Sakagamiho

„Ne. Spáchal sebevraždu, otrávil se v našem pražském bytě svítiplynem, když jsem byla s malým Honzíkem na venkově u svých rodičů."

Sešli jsme se s ní za pár dní po pohřbu a tehdy nám sdělila několik podrobností. „Na stole ležel lístek. Honza napsal, že všechno dělá při plném vědomí a prosí nás o odpuštění, neboť to musí udělat. Uvedl, že napsal další a podrobnější dopis na rozloučenou, ale musel ho spálit..." Kdo u něj mohl být při konci jeho života a dokázal být tak krutý, že vydal příkaz ke spálení dopisu na rozloučenou?

V myšlenkách jsem se tehdy vrátila do Krušných hor a vybavila si lesní mýtinu s vidinou našeho syna. Výraz jeho obličeje skutečně vyjadřoval něco hrozného tragické úmrtí jeho nejlepšího kamaráda.Věřte, nevěřte

Tak se nazývá (v jazyce originálu angličtině Beyond Belief ) nedávno u nás uváděný televizní seriál a úkolem diváka je při sledování jednotlivých příběhů uhodnout, zda se jedná o faktickou událost, nebo o pouhou fikci. Tento seriál mne inspiroval k tomu, abych se vám svěřila se svými vlastními zážitky a na vlastní kůži prožitými událostmi.

Jak už z předchozího textu víte, existoval mezi mnou a dr. Resatem Bayerem, prezidentem Společnosti pro parapsychologický výzkum v Istanbulu, zvláštní mimosmyslový vztah, třebaže jsme byli jenom „penfriends", tedy znali jsme se jenom z dopisování a jedné fotografie. Každý asi neví, co znamená anglická zkratka OOBE. Je složená z počátečních hlásek slov „out-of-body-experience", což česky znamená mimotělesný prožitek. O jednom z nich vám teď budu vyprávět.

Bylo kolem půlnoci. Ve snu jsem opustila náš dům a vznášela jsem se prostorem. Představovalo to v době totality naprosto nepoznaný pocit nádherné volnosti. Nade mnou se třpytily hvězdy, dole se mihotala světla měst. Náhle let skončil a já jsem se ocitla v zahrádce nějakého domku. Vydala jsem se k němu a vešla dovnitř. To snad není možné, já jsem v Istanbulu, podivila jsem se v duchu, když jsem uprostřed místnosti uviděla svého přítele Resata Bayera. Stál tam v hlubokém soustředění, měl ruce v bok a byl nakloněn na jednu stranu. Vypadal ale jinak než na fotografii, kterou mi kdysi poslal. Posunula jsem se do jeho blízkosti. Chtěla jsem se ho dotknout, ale nešlo to. Pokusila jsem se na něho mluvit, ale i to bylo marné, nevypravila jsem ze sebe ani hlásku. Ten hrozný pocit bezmocnosti, který mne přepadl, se nedá slovy vyjádřit. Začala jsem si aspoň prohlížet jeho pokoj. Byl malý a potřeboval by vymalovat. Také zelené čalounění pohovky už bylo značně vybledlé. Pak jsem odešla.

Když jsem se probudila, přemýšlela jsem, zda se mám Resatovi se svým prožitkem svěřit. Nakonec jsem se rozhodla, že tak učiním a že mu napíšu. Podrobně jsem mu vše vylíčila a zároveň jsem ho požádala o novou fotografii, protože v mém živém snu vypadal jinak.

Za pár týdnů jsem na toto psaní obdržela odpověď. V zásilce byla i fotografie a neumíte si představit, jaké bylo moje překvapení, když jsem na fotografii viděla dr. Bayera s naprosto stejnou vizáží a ve stejném postoji, jak jsem je zaznamenala při návštěvě v jeho pokoji. Potvrdil mi navíc, že se už dlouho chystá místnost vymalovat a že vybledlé čalounění pohovky právě vyměnil.

Za několik měsíců po tomto prožitku jsem zaznamenala naopak jeho návštěvu u mne. Jednou pozdě večer, když jsem byla napůl v polospánku, se u mé postele objevil Resat. Měl na sobě šedý oblek, usmíval se a stále opakoval: „Čik, či...k, čik," dokud jsem neusnula. Druhý den jsem se rozhodla, že si koupím učebnici turečtiny. Pak nastalo dlouhé hledání v ní obsaženém slovníčku, až jsem našla foneticky napsáno slovo „čiček" a zjistila, že v češtině znamená „květ, kvítek." Doktor Resat Bayer tedy zřejmě vypátral překlad mého jména Květa do turečtiny.

V nejbližším dopise jsem mu tuto historku vylíčila a podepsala se „Yours Cicek" (naše háčky s v turečtině vyznačují pod písmenem). A tak se stalo, že mne v následujícím dopise místo „Dear Květa" oslovil „My naughty Cicek," tedy přeloženo do češtiny „Můj nezbedný Kvítku!"

Poslední prožitek, který se týkal stejného přítele, byl moc smutný. Byl červen, všude kvetly růže, když jsem se pokoušela o telepatický přenos na trase Praha Freiburg Tokio. Dr. Bayer se omluvil, že se tentokrát pokusu nezúčastní, avšak příčinu tohoto rozhodnutí neuvedl. Při přenosu jsem ale Resata „uviděla". Kolem jeho hlavy byla nějaká intenzivní záře, o níž jsem se zmínila i ve své kontrolní zprávě pro Freiburg a Tokio. Za tři měsíce po tomto přenosu jsem z Freiburgu obdržela šokující zprávu: německý badatel H. H. Scott mi oznámil, že dr. Resat Bayer právě zemřel. V tomto oznámení patřičně zdůraznil, že si okamžitě připomněl mou červnovou vizi intenzivní záře kolem hlavy našeho společného známého.

Zajímavou zkušenost jsem kdysi prožila po skončení hlavního vysílání jednoho dálkového přenosu. S jeho účastníky jsem byla dohodnuta, že se po dvacetiminutovém odpočinku pokusíme o nový, dosud nikým neprovedený experiment. Měli jsme si představovat, jak se semknutí v kruhu všichni držíme za ruce, díváme se na oblohu a vysíláme slova: „Jsme na příjmu příjem ozvěte se!"

K tomuto návrhu mne inspirovala vám už dobře známá skutečnost z vyprávění o tom, jak se při mém dálkovém vysílání na obloze objevila pod jednou z hvězd světelná signalizace. Když jsem po dohodnutém odpočinku začala s vysíláním uvedené výzvy, náhle jsem pocítila, že mé nohy jsou stále lehčí, a měla jsem pocit, jako kdyby se odpoutávaly od země. Začala jsem se naklánět dopředu. Na okamžik jsem vysílání přerušila, ale když jsem v něm po chvilce pokračovala, popsaný pocit ještě zesílil, připadala jsem si jako v beztížném stavu. Usoudila jsem, že je to počátek levitace (tuto úvahu mi později potvrdil jeden lékař).

Když jsme se vraceli autem domů, dostavil se nejhorší zážitek. Měla jsem najednou pocit, že se strašnou rychlostí řítíme z kopce, a napomenula jsem manžela, aby jel opatrněji. Šokoval mě upozorněním, že se právě ploužíme do kopce! Došlo mi, že v tomto okamžiku nejsem schopna rozeznávat, co je nahoře a co dole, ale zachovala jsem klid. Začala jsem manželovi říkat, co vidím vpravo a co je vlevo, a ověřila jsem si, že stranová orientace je v pořádku. Pokud ale šlo o pojmy nahoře a dole, ty jsem ještě nějakou dobu vnímala v naprosto opačných pozicích.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar