Tipy a inspirace

A+ A A-

OBZORY TELEPATIE V

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Po dohodě s paní Květou Koutnou, která se velkou část svého života zabývala telepatií, otiskujeme na stránkách našeho časopisu její osobní zkušenosti s využíváním telepatických schopností, které shrnula v dříve vydané publikaci Obzory telepatie (dokončení).

 

images

 

Na stejném místě v Krušných horách jsem zažila další situaci, o níž bych se vůbec neodvažovala promluvit, kdybych si v Západočeském archeoastronautickém zpravodaji 1/1999 nepřečetla článek nazvaný Portae Inductae Hledání zavedených bran, jehož autorem je pan J. Keller. Dovolím si z něho ocitovat jeden odstavec:

„V roce 1989 u nás vyšel samizdat Jacquesse Bergiera Víza na jinou Zemi, zabývající se hledáním „portae inductae" - zavedených bran do jiných světů na Zemi. V poslední době byly za taková místa označeny hrady (Houska), podzemní prostory (Jihlava), ale i hory (Blaník). Jacques Bergier označil charakteristiky, kterými by mohla být taková místa označena: poruchy gravitace, zemského magnetismu, pozorování přízraků a výjevů z minulosti, případy záhadných zmizení..."

A teď musím s pravdou ven! Jednou v pozdních večerních hodinách jsem na pasece blízko našeho stanoviště „viděla" klečící lidi a v jejich středu stál asi pětadvacetiletý kněz. Později jsem se dozvěděla, že těmito místy byli na konci druhé světové války hnáni vězni z koncentračních táborů při tzv. pochodu smrti.

Po nějaké době, když jsem v těchto místech seděla večer u jasně planoucího ohníčku, zjevil se mi Žlutý muž, který kdysi inicioval můj telepatický přenos na trase Praha Tokio, a řekl mi: „Často myslíš na svého zesnulého syna. Ale neměj žádné obavy. Je mu dobře vždyť je to bývalý kněz!" Syn, dokud žil, měl ke Krušným horám hluboký vztah. Na některých místech se zdržoval delší dobu v hlubokém zamyšlení.

Je možné, že výše popsaný výjev z minulosti mohl být pravdou? Byl můj syn v minulém životě knězem, který v těchto místech tragicky zahynul při pochodu smrti, aby se pak po deseti letech narodil v naší rodině a po dvaadvaceti letech tragicky ukončil svůj život? Opravdu existuje reinkarnace? Já věřím, že ano. Ale přála bych si, aby mi její existenci některý z vědců jednoznačně vyvrátil, protože pak bych nemusela přemýšlet o tom, proč všichni, opakuji: všichni ti lidé, a jsou jich milióny, na tomto světě tak strašlivě trpí, vždyť přece v minulých životech nemohli páchat jenom zlé skutky, aby je teď museli svým krutým utrpením odčiňovat. A copak ti, kteří dnes rozkrádají milióny nebo dokonce vraždí, byli ve svém minulém životě takoví „andělé", že jim mnohdy soudci obrazně řečeno nezkřiví ani vlas? Obojí je tak absurdní.

RNDr. Milan Rýzl, který v sedmdesátých letech emigroval do Ameriky, uvedl v jedné ze svých knih, že by velmi uvítal, kdyby po smrti už neexistovalo nic.

Snad stojí za zmínku i další poznatek, ověřený takříkajíc na vlastní kůži:

Při jednom přenosu Krušné hory Wyoming (USA) se mi z trojúhelníku, promítaného na oblohu, začal valit černý dým. Ve stejné chvíli jsem zaregistrovala, jak ze skupiny příjemců v cílovém státě vystoupila jedna žena vyšší postavy s blond vlasy a zakryla si obličej dlaněmi. Všechno jsem zaznamenala do protokolu, zaslaného dlouholetému americkému příteli profesoru Sprinklovi.

Ten mi v odpovědi potvrdil, že se tato epizoda skutečně odehrála, a dokonce mne později s paní Dottie B., blondýnou vyšší postavy, seznámil. Tak jsem si ověřila teoreticky mně už dříve známý fakt, že člověk-vysílač je často zároveň přijímačem.

Jednou mne navštívil náš známý s titulem doktor filozofie a při nastalé konverzaci mi sdělil. „Jste sugestivní typ. Mohla byste zabíjet!" Jeho slova mi v uších zazněla silou hromu. Zachovala jsem však klid a čekala, co bude dál. Doktor pokračoval: „Chtěl bych si změřit sílu vašeho PK signálu." Vyndal z aktovky malý přístroj, který se podobal tranzistorovému rádiu. Vedly z něj tři dráty, každý měl na konci kousek leukoplasti, s jejíž pomocí mi dráty připevnil na prsty, takže jsem byla propojena s přístrojem.

„Ničeho se nebojte," uklidňoval mne. „Až přístroj zapnu, bude vydávat tóny od nejnižšího do nejvyššího a zase zpět a to se bude stále opakovat. Vaším úkolem je snažit se silou myšlenky udržet stále nejnižší tón."

Byla jsem sama velice zvědavá, jak to dopadne, protože doposud jsem nic podobného nikdy nevyzkoušela.

Doktor sepnul spínač a přístroj začal vydávat tóny přesně podle předchozího popisu. Zatím jsem jen lehce v myšlenkách vydala pokyn „dolů", ale tóny se přesto vyšplhaly až k tomu nejvyššímu, který jsem dalším myšlenkovým příkazem začala schválně držet. Pak jsem se ale rozesmála, čímž jsem narušila své soustředění, takže tóny si zase vedly svou.

Řekla jsem: „Docílila jsem pravého opaku, pane doktore. Udržela jsem tón na nejvyšším stupni místo na nejnižším, jak jste si přál."

Doktor se rovněž usmál a do mne náhle vjela silná energie. „Tak jdeme na to," prohlásila jsem rázně. Když tóny klesly na nejnižší úroveň, vydala jsem v myšlenkách ostrý pokyn: „Dolů!" a silou vůle jsem udržovala stále nejnižší tón. Pak jsem z prostoru přijala vnuknutí: „Opakuj příkaz „dolů", nebo se ti to vymkne z kontroly a přístroj si povede svou." Okamžitě jsem uposlechla, pokyn zopakovala a stala se divná věc: přístroj úplně zmlkl. Svou energií jsem stále držela jím vydávané zvuky na nulové hladině. Teprve po chvíli jsem na něj přestala svou myšlenkovou silou působit a tóny se opět začaly ozývat v pravidelném rytmu. Konstatovala jsem: „Povedlo se to víc, než bylo žádoucí, viďte, pane doktore?" Od té doby jsem se však tomuto známému raději vyhýbala, protože jsem si uvědomila, že umlčením přístroje pouhou silou myšlenky jsem vlastně potvrdila jeho výrok, pronesený na začátku návštěvy.

Začala jsem se pak více zabývat otázkou, s níž jsem se často setkávala, a která zní: „Jak se bráníte proti ovlivňování zlými silami?"

Proti takovému působení se můžeme bránit mnoha způsoby. V prvé řadě si musíme uvědomit, že v každém člověku jsou zafixovány dvě stránky - dobrá a zlá. Silou vůle můžeme i u zlého člověka odhalit jeho lepší kvality a ty pak musíme držet a posilovat, třebaže to dá obvykle pořádně „zabrat".

Významným pomocníkem proti zlému ovlivňování je i magické působení našich očí, které je rovněž možné vybudit silou vůle. Důležitý je při takové obraně i nadhled a vyrovnanost, k dosažení čehož nám dopomáhá Bůh a Ježíš Kristus.

Jednou jsem se zlému ovlivňování ubránila také použitím mantry „Eli". S její existencí mne seznámil Švýcar Rudi Wyrsch, jehož jsem poznala při tzv. UFO-experimentu, prováděném společně s Američany prof. dr. Leo Sprinklem a jeho přáteli z univerzity v Laramii (viz sborník Second UFO Contactee Conference), k němuž se Rudi připojil. Než jsem se s ním seznámila, žil nějaký čas mezi indiány kmene Zuniů a byl obeznámen s jejich praktikami. Vysvětlil mi smysl i způsob provádění zmíněné mantry:

„Jejím procvičováním dochází ke zvyšování frekvence vibrací při vysílání. Je to zvýšená frekvence hlasivek, která přináší úspěch," řekl.

Poprvé jsem mantru „Eli" vyzkoušela při pobytu v Krušných horách, a jak už jsem dříve zmínila, ověřila jsem si její působení na motýly, ptáky a volně žijící zvířata. Jednou se však stalo něco zvláštního. Na opuštěné planině se při jejím procvičování přede mnou promítl živý obraz obrovských hor. Uprostřed nich stáli tři mniši v dlouhých bílých kutnách s kapucemi a jeden z nich prohlásil: „Někdo nás volá!" Vyděšeně jsem utekla, ale za chvíli jsem sebrala odvahu a ve cvičení pokračovala. Obraz se vrátil, ale to už jsem se mnichů nelekla. Jeden z nich mi ukázal velkou knihu, na které byla zvláštní hvězda.

Rudi mi později tento zážitek vysvětlil: „Dosáhla jsi stádia, v němž tvé vnitřní vibrace dospěly k frekvenci, jež ti dovoluje vnímat obrazy, které nevidí všichni. Barva a zvuk vytvářejí vibrace připouštějící jasnozření nebo jasnoslyšení. Jakmile jsi jednou byla polarizována dokonalými světelnými bytostmi, můžeš s nimi být v telepatickém spojení. Tvoje biologická forma se nadále jeví stejně, avšak tvoje vědomí může pracovat s mnohostrannými biologickými prostředími ve své třírozměrné vrstvě fyzikální reality. Ve spoluúčasti se světlem můžeš vytvářet materializace (zhmotnění), dosahovat biogeneze z jiných vrstev vědomí, vdechovat život do neživých materiálů. Procesy „nadjá", zaměřené ke správným energetickým sítím se slučitelnou sítí telepatické komunikace, mohou instruovat lidské „já" pomocí signálů, jež se prosazují ve „skutečném čase" barevnými skvrnami kvantových mozkových činností, které mohou řídit materiální záležitosti. Je velice významné, že vyšší frekvence vibrací nebo vědomí může být zaznamenána v dosahu panoramatického uspořádání barevných skvrn, spojujících budoucí události do souvislých řad. Světelné bytosti, které jsi viděla, mohou operovat v rozmezí stejných zvláštních podmínek a příslušných vlnových délek, skrytých lidským úmyslům závojem molekul a atomů, který se odhalí výbojem nad oblastí třetího oka. Prostor, čas a energie jsou částí vyššího celku, který modeluje sítě vědomí. Ty jsou natolik mocné, že mohou řídit reality třetí a čtvrté dimenze, a operujíce v rozsahu dynamických aspektů gravitačních a světelných vln, mohou obsáhnout hranice naší zóny vědomí. To může vytvořit úplnou supersenzitivitu uvnitř mezihry univerzální mysli. Při příjmu navrhovaných představ od Bratrů světla (bytostí, které jsi viděla) můžeš odvrátit svou mysl od světských záležitostí a dosáhnout pocitu radosti.

To se uskuteční prostřednictvím identifikace tvé aury s duševní inteligencí, která povede tvou mysl do mezihry vyššího a nižšího světa. „Nadjá" může projektovat fyzikální těla do světů a přenášet informace v jakémkoli představitelném množství nebo způsobu."

Ještě jednou zopakuji výše uvedená Rudiho slova „...můžeš vdechnout život do neživých materiálů" abych poukázala na to, že se něco podobného v mém životě skutečně několikrát stalo. Jako konkrétní důkaz toho chci připomenout z předchozích stránek vám už známý samorost hada, u něhož jsem se koncentrovala při vysílání do prostoru za účelem bližší identifikace Žlutého muže, a pozdější překvapivá informace pana dr. Bayera z Istanbulu, že se na zemi před ním vrtěl živý had.

Podobné potvrzení přinesl i můj zážitek s menhirem, který mám podrobně zaznamenán a fotograficky zdokumentován. Odehrál se 29. ledna 1983. Manžel a já jsme navštívili obec Družec v okrese Kladno, kde jsme si chtěli prohlédnout menhir nazývaný „Zkamenělý muž" nebo také zkráceně „Zkamenělec". Na návsi bylo liduprázdno. Pak se konečně objevil nějaký školák. Ptáme se ho na tuto památku ale nevzpomíná si, že by o ní někdy slyšel. Zklamáni tedy odjíždíme na naše oblíbené, dosti vzdálené místo u potoku Muňava. Tam se mi kdysi při jednom mezinárodním telepatickém experimentu objevil zhuštěný mlhovitý útvar ve tvaru mohutné koule. Chvíli koncentruji své myšlenky na zesnulého syna a v duchu ho pak prosím, aby nás ke „Zkamenělci" dovedl.

Vracíme se do obce. Zastavujeme poblíž kostela s malým hřbitůvkem. Znovu se dotazujeme na místo, kde bychom si mohli menhir prohlédnout, ale mládenec z chalupy nic neví a odkazuje nás na místního učitele. Pan učitel nám říká, že „Zkamenělec" se na nás dívá právě od hřbitovní zdi. V duchu děkuji synovi, že nás tak přesně dovedl k tomuto objektu, a jemně se potom rukou menhiru dotýkám. Chtěla bych si z tohoto zajímavého slepence odloupnout jeden kamínek na památku a pro své experimenty, ale ani manželovi, ani mně se to nepodaří. Proto „Zkamenělce" jen něžně pohladím a oslovuji ho: „Jsi krásný. Už pouhým dotykem mé dlaně jsme spolu navázali kontakt, nemusím tedy mít tvůj kamínek." A najednou, bylo to téměř jako v pohádce, mi v dlani zůstal jeden úlomek v podobě zhmotnělé slzy. Děkuji, krásný „Zkamenělče!"

Kamennou slzu mám doma schovanou dodnes a už se vůbec nedivím, že šamani vnímají jako živé nejen lidské bytosti, živočichy a rostliny, nýbrž i kameny, skály atd.

Švýcar Rudi Wyrsch se ve výše citovaném vysvětlení mého zážitku s Bratry světla zmiňuje o jasnozření a jasnoslyšení. Třebaže se oba tyto jevy vyskytly už v předchozích kapitolách, pokládám za nutné se k těmto termínům vrátit, abych je ozřejmila na konkrétních příkladech.

I. Jasnozření probíhalo současně s jasnoslyšením:

a) Po probuzení na nemocničním lůžku jsem viděla Pána Ježíše, jak se nade mnou sklání, zaznamenala jsem pohyb jeho úst a slyšela, jak mi tiše říká: „Vstaň, vezmi lože své a choď!"

b) Při pokusu s magnetem v zatemněné místnosti jsem viděla obličej Žlutého muže a slyšela, jak nahlas pomalu vyslovuje anglická slova: „You must go..."

II. Jasnoslyšení probíhalo bez jasnozření:

Zřetelně jsem slyšela hlas naší dávno už zesnulé známé, jak mě vyzývá: „Rozsviť svíčku!" a pak důrazné hlasité opakování: „Tak už konečně rozsviť tu svíčku!" Vůbec jsem ji neviděla, pouze jsem slyšela její hlas.

III. Telepatické vnímání informace z prostoru, aniž by příjemce někoho viděl nebo slyšel.

Jako doklad uvedu následující prožitek: Společně s manželem jsme si zajeli odpočinout do krásného prostředí křivoklátských lesů. Manžel stál na lesní cestě, já se na břehu potůčku zaposlouchala do jeho bublání. Po chvíli jsem zaslechla praskot větviček a šustění listí v houštině. To už na mne manžel mával, abych k němu šla. Pak mě tiše upozornil, že teď uvidím něco krásného domníval se, že z houštiny vyjde laň.

V té chvíli jsem však z prostoru telepaticky přijala následující informaci, aniž bych někoho viděla či slyšela: „Teď uvidíš něco trochu děsivého. Ale ničeho se neboj a zachovej naprostý klid!" Stála jsem těsně vedle manžela. Měla jsem pocit, že z mého těla vychází zvláštní síla a oba nás obklopuje. Hned nato se z houští před námi vynořil statný divočák a zůstal překvapeně stát. Všichni tři jsme nehybně strnuli a dívali se na sebe. Zůstala jsem naprosto klidná a vysílala jsem k nebezpečnému zvířeti vzkaz: „Jsi silný a krásný silný a krásný!" Jeho postoj a celkový výraz se změnil a začal být docela přátelský. Stáli jsme bez pohybu a já stále a procítěně opakovala stejnou myšlenku. Divočákovy oči se náhle rozzářily, vypadalo to, jako by se smál a chtěl nám říci: „Teď vám něco předvedu!" A skutečně předvedl. Ten mohutný divočák se dal do tak neuvěřitelně ladného pohybu, že jsme se nestačili divit. Pomalu se vzdaloval a ještě několikrát se za námi otočil a obdařil nás svým rozesmátým výrazem.

Náš dobrý přítel přírodovědec a myslivec tomuto zážitku uvěřil. Ale když tento příběh vyprávěl ve společnosti myslivců, nikdo se s ním v jeho víře neztotožnil. Zřejmě by někteří z naslouchajících na našem místě začali střílet nebo by vylezli na strom, kdo ví.

V této souvislosti je jistě na místě připomínka, že lidé často za telepatii zaměňují pouhý výsledek logické úvahy. Zkuste posoudit a správně zařadit můj další zážitek.

Přihodilo se to ještě v době totality. Při jedné z mnoha jízd do Krušných hor, které jsme absolvovali kvůli mým dálkovým telepatickým přenosům do různých zemí, jsem si nevím proč všimla, že za námi po výpadovce Praha Karlovy Vary jede delší dobu nějaký mladík. Když zjistil, že jsem ho zaregistrovala, předjel nás a zmizel.

V myšlenkách jsem se už připravovala na budoucí přenos, když se onen mladík ve stejném autě zase objevil za námi. Po chvilce společné jízdy nás zase předjel a odbočil. Řekla jsem manželovi: „Jeď za ním, on určitě jede nějakou zkratkou k té vile do Jáchymova, kde máme zamluven nocleh."

Manžel se však nenechal přemluvit a prohlásil: „Kdo ví, kam ten člověk jede," a pokračoval svou obvyklou trasou.

Když jsme se pak dostali k oné vile v Jáchymově, mladík stál s autem opodál, pohlédl na nás s mírným náznakem docela přátelského úsměvu a pokračoval v hovoru s mužem, připomínajícím vzhledem i výrazem tváře gorilu.

Co myslíte, byla moje slova „...on určitě jede nějakou zkratkou k naší vile do Jáchymova" telepatií?

Ale vůbec ne, o ni v tomto případě určitě nešlo! V tehdejší době při znalosti poměrů stačila jen troška logického uvažování.

A jak to je s intuicí?

Jedna známá z Prahy mně kdysi telefonovala: „Můj manžel se měl zúčastnit obchodního jednání v Plzni. Vůbec se mu tam nechtělo jet. Měl takové divné tušení, že se mu tam přihodí něco nepěkného. Já sama jsem rovněž měla stejnou předtuchu. Nakonec se ale manžel rozhodl, že na intuici nic nedá a na služební cestu se vypravil. Domů se už nevrátil. Připletl se v Plzni do přestřelky, byl zasažen kulkou a na místě zemřel."

Předtucha něčeho zlého byla u obou manželů silná, ale řídit se jí nebylo možné, manžel se obchodního jednání zúčastnit musel. Myslíte, že se taková situace dá nazvat „osud"? Jak by asi vyzněla konfrontace tohoto příběhu s často bezmyšlenkovitě užívaným rčením „Každý je strůjcem svého osudu"?

Závěr

Je všeobecně známo, že v pubertě a u žen především v klimakteriu jsou paranormální prožitky a projevy nejintenzivnější. Obdivovala jsem výkony příjemců, především Japonců. Diskutovala jsem o těchto schopnostech s americkým vědcem dr. Leo Sprinklem a jeho kolegyní paní Alicí Bryantovou, která tyto mimořádně nadané jednotlivce nazývá „multidimenzionály", protože disponují schopností dostat se do více než třírozměrného prostoru, ovládají vědomou představivost, mohou vnímat jiné časoprostorové dimenze a mají přístup k informacím prostřednictvím jejich vlastní DNA. Často se vyjadřují pomocí termínů nebo formulí matematických rovnic a atomové struktury. Vědí, že vidí, cítí a prožívají kromě nám všem známého každodenního třírozměrného světa ještě nějaký jiný, v mnohém velmi odlišný svět. Veškeré pojmy z tohoto prostředí k nim přicházejí prostřednictvím univerzálního komunikačního systému, fungujícího na principu světelných frekvencí a jsou jimi vnímány jako vize, symboly, barvy nebo čísla, případně jako sluchové vjemy, zachycené fyziology zatím nepoznaným zvukovým mechanismem. Aby se naučili chápát a interpretovat co prožívají, musí ovládnout svoje nadstandardní vlohy způsobem, který jimi neobdaření lidé mohou jen stěží pochopit.

Většina těchto „multidimenzionálů" je mimořádně pokročilá již od svého narození. Jsou však známy i případy, že se paranormální schopnosti u některých jedinců objevily později, až po jejich průchodu „dimenzionální bránou", která se jim otevře někdy zcela nepřipraveným v podobě „náhodné události". Tyto bytosti se často rodí v prostředí, které jim nerozumí a nemá pochopení pro jejich schopnosti. Bývají tím dezorientovány a zmateny, protože si uvědomují svět, o němž současná společnost tvrdí, že nic takového neexistuje. Rodiče se někdy dětem, vybaveným paranormálním nadáním, pokoušejí jejich „vnitřní hlas" utišit i pomocí léků, přestože jde o přednost, která reprezentuje schopnost přejímat informace kosmického přenosového systému, překračujícího hranice hmoty a našeho limitovaného třírozměrného prostoru.

Strach z něčeho cizího a nového, dosud neznámého, je v dnešní době často diskutovaným problémem. Jeho kořeny tkví mimo jiné i v našem sobectví a v obavách, že takový odlišný jedinec bude například úspěšnější. Je to vlastně výraz xenofobie a projevuje se jako odpor k lidem, kteří dokáží něco, co je z pohledu většiny ostatních „nenormální". A přitom by každý takový člověk měl stanout na nejvyšší příčce společenského žebříčku. Lidé by si proto měli uvědomit, že to, co je zatím „nenormální" a vymyká se určitým dosavadním zvyklostem, se může v blízké budoucnosti stát zcela běžnou záležitostí.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar