Logo
Vytisknout tuto stránku

DOTEKY Z NEZNÁMA

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Uvádíme několik dalších osobních zkušeností paní Květy Koutné, od které jsme otiskovali seriál nazvaný Obzory telepatie. Týkají se jejích prožitků komunikace s nefyzickými bytostmi.

 

images

 

Jedná se opravdu o neznámou energii? Nebo je to energie našich blízkých zemřelých?

Jak je vám známo z mého článku „Život za oponou," můj přítel, Američan prof. dr. Leo Sprinkle z University ve Wyomingu, mne již v roce 1995 upozornil na tzv. „telefony ze záhrobí", a později pak v roce 2002 v knize „Tajemné energie" se dovídáte na str. 155, že se „i duchové přizpůsobují modernímu způsobu komunikace, že jsou dokonce zaznamenány i případy, kdy dali pomocí moderních přístrojů o své existenci vědět. Nejsou jim neznámé funkce telefonů, faxů atd. atd."

Jenom na chvilku se ještě vrátím k jednomu záhadnému telefonnímu zavolání, které se odehrálo v době, kdy byl můj manžel na operaci.

Seděla jsem u svého psacího stolu, když náhle zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a ohlásila se. To snad není možné! ... v telefonu se ozývaly podivné zvuky, vycházející z nějakého tunelu ... zvuky, znějící zoufale, jako když někdo chce mluvit, ale má zalepená ústa! ...Okamžitě jsem volala do nemocnice a bylo mi sděleno: „Právě jsme vyvezli Vašeho manžela z operačního sálu. Operace proběhla dobře."

V té chvíli jsem si uvědomila, že záhadný telefon mohl být snahou dát mi vědět, že operace dopadla dobře. Ale čí to byla snaha? Snaha ducha našeho syna?

Po výše uvedeném prožitku s telefonem se udály i další zajímavé věci. Jednou jsme si rozsvítili s manželem svíčku. Bylo to na 30. výročí úmrtí našeho syna. Manžel seděl u svého psacího stolu a před sebou měl vypnutou kapesní vysílačku. A náhle začala vypnutá vysílačka vydávat zvuky. Bylo jich pět. Každý jednotlivý zvuk měl zřejmě zaznamenat jedno písmeno pak by to mohlo být jméno syna: JIRKA. Vypnutá vysílačka nemohla být ovlivněna žádným způsobem. Je to absolutně mrtvá hmota, závislá na dodání elektrické energie z vestavěné baterie. Pokud se nezapne, zůstává dále mrtvou hmotou. To je základní fenomén. Druhý fenomén je to, že zvuky slyšel jenom manžel a třebaže byly údajně hlasité, já jsem je neslyšela. Zvuky byly určeny jenom manželovi.

Avšak to není první ani poslední případ, kdy duch dokáže směrovat energii na toho, od koho chce, aby ho vnímal. Uvedu další případy:

1. Po tragické nehodě byl náš syn v bezvědomí, ale ještě dýchal sám bez přístroje... Druhý den jsem slyšela v našem pokoji silné výdechy nádechy ne, jenom výdechy. Manžel neslyšel nic. Pohladila jsem to místo, odkud výdechy vycházely, a tiše pronesla pár uklidňujících slov ... výdechy ustaly. Ihned mě napadlo, že se syn odhmotnil, a okamžitě jsme volali do nemocnice, kde nám sdělili, že syn už nedýchá sám, ale právě před chvílí byl připojen na přístroj ... do tří dnů pak syn zemřel. Jeho výdechy byly zřejmě určeny jenom mně.

2. Navštívila mě moje bývalá žačka Věra. Obě jsme seděly u konferenčního stolku a najednou Věra udiveně řekla: „Slyšíš?" a ukázala na desku stolku. „Neslyším nic," odpověděla jsem. Věra, kamarádka Jirky, zdůraznila: „Vždyž to žukání na konferenční stolek je tak hlasité!" Sklonila jsem hlavu téměř na desku stolku a uslyšela jsem jenom tiché žukání. Pochopila jsem, že hlasité žukání bylo určeno Věře.

3. Dne 13. června 2007 se vypnutá vysílačka opět ozvala silným signálem, který jsme tentokrát slyšeli oba (manžel a já). Bylo to v těsné návaznosti na mé narozeniny a jmeniny.

4. Dne 22. listopadu 2007 se vypnutá vysílačka opět ozvala jedním silným signálem v 18 hodin na psacím stole mého manžela. Tentokrát postrádáme vysvětlení souvislosti s tímto signálem.

Výše uvedené fenomény zřejmě koncem roku 2007 ustaly a nastoupily jiné fenomény doteky z neznáma.

Únor 2008:

Blíží se půlnoc. Ležím ve své posteli a v polospánku cítím, jak se někdo dotýká mé ruky něžné doteky se opakují třikrát.

Zjišžuji, že to nebyl manžel, nebož seděl u rozsvícené lampičky u svého psacího stolu ve vedlejším pokoji a četl nějakou knihu. O několik dní později se mnohem intenzivnější doteky týkaly mého manžela.

Usoudili jsme, že by záhadné doteky mohl způsobit náš zemřelý syn, nebož v tomto měsíci jsme s manželem měli již 57. výročí svatby. Dokud syn žil, vždy nám v únoru dával květiny k našemu výročí svatby.

Připomínám si můj prožitek při mé „návštěvě" doktora Resata Bayera v Istanbulu, důkladně vylíčený v knize „Tajemné energie" (vydalo nakladatelství DIALOG v Liberci v roce 2002) na straně 253-254, nebo též v časopise.

Jakou bezmocnost jsem tehdy prožívala, když jsem ve svém OOBE (tj. out-of-body-experience, tj. mimotělní prožitek) stála v pokoji dr. Resata Bayera, cítila jeho živočišné teplo a nemohla jsem se ho vůbec dotknout! Mohu jenom obdivovat energii duchů, kteří doteky tak suverénně ovládají!

24. dubna 2008

Je 14 hodin. Manžel sedí u svého psacího stolu. A náhle se ozve vypnutá vysílačka jedním hlasitým signálem. To je tentokrát opravdu perfektní zásah! Právě dnes má můj manžel a též zemřelý syn jmeniny!

A tak ponechávám tento článek bez závěru, nebož neznámá energie zůstává opravdu nevyzpytatelnou!

Médium a víra

Nedávno mne zaujala knížka známého amerického média Johna Edwarda „One Last Time", speciálně pasáž, s níž bych ráda seznámila čtenáře. Cituji v mírné úpravě:

„V letech, kdy jsem se učil vyrovnávat se se světským a duchovním životem, mě trápilo, jak spojit svou práci média s náboženskou vírou. Na jedné straně jsem žil ve světě duchovna každý den a měl pocit, že jsem blíž k Bohu než kdykoliv jindy. Na druhé straně jsem se cítil izolován od katolické víry, která vystupuje proti psychotronice. Stále se považuji za katolíka, i když vím, že moje vyznání je v silné opozici k tomu, co dělám. Věděl jsem, co si církev myslí o komunikaci s duchy.

Ve dvaceti letech jsem měl pocit, že už nejsem částí církve. Chtěl jsem jí být, ale oni mě nechtěli. Kněz, na kterého jsem se obrátil se svým problémem, řekl: „Podle náboženství existuje jenom jedno médium a tím je Ježíš Kristus. Řekne nám všechno, co potřebujeme vědět." Také při práci v nemocnici jsem se několikrát ptal kněží pacientů, co si myslí o psychotronice. Odpověï byla vždy stejná: „Příčí se to církvi." Avšak obyčejní lidé mi vždy říkali, abych si s tím nedělal starosti, a dodávali: „Máš dar od Boha!" A tak jsem neměl chuž přestat s tím, co dělám, a místo toho jsem přestal chodit do kostela. Ale nikdy jsem neměl pocit, že bych ztratil kontakt s Bohem.

Jednoho dne mě překvapilo, když za mnou přišla jeptiška v řeholním obleku, aby mě, médium, požádala o radu. Jmenovala se sestra Veronika. Překvapeně jsem ji usadil a šel se poradit se Sandrou, co mám dělat. „Promluv s ní," poradila mi. „Vždyž i ona je především člověk." Vrátil jsem se a řekl jí: „Sestro, jsem velmi nervózní, kvůli církvi. To, co dělám, je proti jejímu myšlení."

Sestra Veronika se usmála. „Bůh dal lidem různá nadání," prohlásila. „Někteří jsou báječnými malíři, jiným dal krásný hlas, další se stali skvělými učiteli. Vám dal Bůh schopnost mluvit s lidmi o tom, co vidíte a cítíte. Pokud byste tak nečinil, pak by to byl hřích!"

Květa Koutná, Praha

 

© RO marketing s.r.o.