Tipy a inspirace

A+ A A-

ODPOUŠTÍM SI - UČEBNICE JAZYKA STRESŮ

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Když odpouštím, mohu milovat, mohu být šťastná, mohu být zdravá, mohu být úspěšná. - Následující stránky jsou výběrem myšlenek z knihy estonské lékařky a léčitelky Luule Viilma „Bolest ve tvém srdci". Ve svých knihách velmi přímočaře pojmenovává příčiny psychických a zdravotních problémů lidí (hlavně stresy) a ze svých zkušeností označuje odpouštění jako základní postoj k jejich odstranění.

images

 

Nejlepším lékařem člověka je člověk sám. Patrně jste to už na sobě vyzkoušeli. Abychom mohli pacientovi lépe pomoci, je třeba si osvojit jazyk stresů.

...

Přesvědčila jsem se o tom, že vyprávění cizích příběhů, at už písemná či ústní, pomáhají zachytit myšlenky, vedoucí k poznání sebe sama. Z jedné myšlenky se rodí druhá, z té třetí a tak dále, dokud nás řetězec nedovede k tajným dveřím, skrývajícím podstatu nějakého charakterového rysu. Někdy je potřeba vrátit se do předcházejících životů, častěji však narazíme na nějaký okamžik v nynějším životě, kolem něhož člověk mnohokrát proběhl a nevšiml si ho. Duše se možná v takovém okamžiku zatřepotá, síla a moc rozumu však přikazuje soustředit se na něco jiného.

...

Je těžké léčit nemoc, jejíž duchovní obsah nemocný pečlivě skrývá dokonce sám před sebou, tím víc pak před kýmkoliv jiným. Léčení stejné nemoci je pak snadné, když se nemocný otevře a své

stresy přizná. Přání mít pověst dobrého člověka je podobné zlému duchu z pohádky, který člověka změnil ve věčného strážce pokladů své duše a nepustí k nim ani samotného majitele.

Umřít v chudobě a při tom mít bohatství _ k tomu nedochází jen v pohádkách. Každá nemoc je velkým bohatstvím. Kdyby člověk znal kouzelné slovo „odpusť" a věděl by, komu ho adresovat, všechny tajné dveře by se před ním otevíraly jedny za druhými. Nikdo by nemusel bloudit a štourat se v temnotách své duše.

...

Duchovní minulostí jsou předchozí životy člověka samého. Fyzickou minulostí jsou předkové a jejich konání.

Omyly jsou vzájemným zrcadlovým odrazem jich obou. Duchovní minulost se odráží v minulosti fyzické. Pokud člověku ani nepřijde na mysl, aby začal sám sebe poznávat přes neviditelné, sebepoznání přes viditelné je pro něj mnohem reálnější. Osvobození jednoho osvobozuje druhé. Není důležité odkudzačneme. Vždyť vše existující je jen energie. Rozdíl mezi různými druhy energie jednoduše spočívá v tom, že jedny druhy energie jsou hustší a proto viditelné, jiné řidší a proto neviditelné.

...

Na konci minulého života a na počátku následujícího je člověk naprosto stejný. Energie dovršení jeho předcházejícícho života je stejně velká, jako součet energií jeho rodičů v okamžiku početí dítěte.

...

Život nezakazuje mýlícímu se člověku žít dál.

...

Všechno existující je život, nezávisle na tom, cítíme-li to, nebo zatím ještě ne. Viditelný a neviditelný svět jsou jediným celkem. Jsou vzájemným zrcadlovým odrazem a není důležité, uznáváme-li to či nikoli.

Komunikace je zachováním života, neboť komunikace představuje bezpodmínečnou lásku. Jednou ze součástí komunikace je vztah (postoj). Uznáváme-li pouze oku viditelný svět, odmítáme svět neviditelný a máme k němu tedy špatný vztah, i když podle vlastního soudu se k němu chováme bezvadně. Tělu takovým postojem zdá se nebyla způsobena rychlá a prokazatelná újma, člověk se však necítí dobře. Proč? Protože v důsledku nesprávného postoje vznikl stres, jenž člověku nedá pokoj.

Poněvadž stres nevidíte, z materialistického hlediska ani neexistuje, ale protože vám je špatně, přece jen tu je. čím silněji ho odmítáte, tím hůř vám je, a v určitém okamžiku vás postihne fyzická nemoc, která tu dřív nebyla. Nikdo vám nic nepodstrčil, nikdo vám nic nevzal, nicméně nemoc je tu.

V takové situaci někdo začne přemýšlet o tom, proč onemocněl, což znamená, že člověk začal s nemocí komunikovat. Tomu, kdo má k nemoci špatný

vztah, nadává jí, proklíná ji, bude ještě hůř. Kdo se k ní chová s porozuměním a možná ji dokonce považuje za záchranu ve vzniklé složité situaci, začne se uzdravovat. Správný postoj má ten, kdo chápe, proč nemoc vznikla a co mu přináší. Nejlépe ze všech vnímá účel nemoci ten, kdo si stejně jako uštvaný kůň potřebuje oddechnout a do nebe vychvaluje chorobu za poskytnutý odpočinek. Úplně se uzdraví ten, kdo si uvědomí důvod, proč nemoc vznikla.

Když jsem vzala toto vše na vědomí, pochopila jsem, že se stresy je nutné komunikovat, a když jsem to začala dělat, uvědomila jsem si, že se jedná o tu nejběžnější komunikaci, s níž máme co dělat každý den. Přesvědčila jsem se o tom, že není žádný rozdíl, zda mluvíš s člověkem, nebo se stresy. Pomáhala jsem sobě, pomáhala jsem rodině i přátelům, až mě napadlo získané znalosti napsat na papír.

...

Všichni z vlastní zkušenosti víme, že studium jakéhokoli jazyka potřebuje nemálo času. Totéž se týká i jazyka stresů. Naučit se jednoduchá slova a výrazy nezbytné k řešení naléhavých problémů lze rychle, jejich používání se stane velmi přirozeným a my si přestaneme všímat, že hovoříme cizím jazykem. Přestane nám být cizí, protože vše, co si osvojíme, se stává naším vlastním. Osvojováním znalostí se rozumí jejich používání k dosažení žádaného výsledku. Bez toho znalosti ztrácejí svou hodnotu. Aby znalosti neležely jako mrtvá přítěž, je třeba dát jim svobodu. V tom spočívá kouzelná síla, která mění bohatství ve skutečnou hodnotu. Nevyužitá moudrost je bohatstvím, které se během času znehodnocuje, a i když nenarůstá, ohýbá svou vahou člověka stále více k zemi.

Pokud jste si uvědomili a přiznali existenci základních stresů v sobě, znamená to, že vznikla potřeba osvobodit je a vy jste nepocítili, že vás k tomu někdo nutí. Proto jste stále složitější a složitější znalosti o stresech vnímali jako něco zcela přirozeného a začali jste tyto stresy osvobozovat, neboť jste pochopili, do jaké míry tím odlehčíte své životní břímě. Možná jste i vy došli k přesvědčení, že stresy mají svůj jazyk. Vždyť jazyk je prostředkem sebevyjádření, a vyjádření znamená vyvedení ven, čili osvobození nahromaděné energie.

Když hovořím s druhým člověkem, dávám mu nezbytné informace o tom, co potřebuji, a on mi díky tomu to, co potřebuji, dá, ať už je to materiální či nemateriální. Já to vědomě nebo nevědomě přijímám. Když mluvím se stresem, dávám mu a on mně svobodu, tedy to, bez čeho není možné se obejít. Nyní s vděčností přijímám, co se mi dává. V té chvíli jsem já už dala ze své strany vše, a proto s vděčností přijímám, co je dáváno mně. Udělala jsem radost jemu, on udělal šťastnou mě, a já se neptám: „Proč jsem musela začít jako první já?" Poněvadž vím, že můj život začíná ode mne samé, a je tedy přirozené, že se sama musím pustit do toho, co mám v životě udělat.

Znalost jazyka stresů je důležitější než znalost jakéhokoli cizího jazyka, neboť jazykem stresů s člověkem hovoří jeho vlastní život.

Mnozí se mě ptají: „Pomáhá toto myšlení skutečně všem lidem?" „Pomáhá", odpovídám, „pokud jsou lidmi. Když však jsou dobrými lidmi, kteří chtějí jen dobro a svého názoru se nevzdají, tak nepomáhá." Nejtěžší ze všeho je pro člověka odmítnout zastaralé představy, které přežily svou dobu. Takové odmítnutí je však klíčem ke štěstí.

...

Každý má svou cestu osudu. Jedna je úzká, druhá široká, cesta většiny z nás je však právě tak akorát, aby byly vidět obě její krajnice. Jak člověk po této cestě kráčí, závisí jenom na něm: rychle nebo pomalu, rovně nebo klikatě, rovnoměrně nebo ve skocích, vztyčený nebo po čtyřech, s důstojností nebo se plazí, jako svobodný člověk nebo jako vězeň, zůstává-li sám sebou nebo se stává otrokem. Za mnohá léta života tomu nejspíš bývalo tak i onak, neboť člověku je potřebné poznání všech stránek života. Doba bývá různá, vždy však existuje možnost výběru. Kdo není schopen vybrat si samostatně, obrací pohled k nebesům a doufá, že odtud dostane spásnou odpověď. Tak se ustrašený člověk snaží přesunout své záležitosti na Boha.

Dnešní doba vybízí lidi, aby obraceli pohled do sebe a spatřili v sobě odraz nebes proto, aby přestali hledat Boha vně sebe. Aby pochopili, že všude _ i na nebesích _ lidé vidí jen sami sebe. Když se život utváří tak, že všechno je jakoby dobré, ale duše bolí, i nejnáruživější materialista bude nucen uznat, že materiální blahobyt není zárukou duševního klidu. V člověku, jenž žije v epoše agonie materializmu, nevyhnutelně vznikne pocit agonie, a pokud sám sebe považuje za člověka, začne přemýšlet a snaží se najít východisko.

Dnes je úplně jiná doba. To však lidé říkají odpradávna. Všechno nové nám připadá neznámé a neprobádané, ale ve skutečnosti tomu tak není. Slova jsou vždy stará, mají však nový význam. Přičemž samotný jejich význam se nemění; mění se hloubka jeho obsahu.

...

Životní vyšší pravdy se dají vyjadřovat různě. Ve verších to vypadá důvěrně a povzneseně, já se vyjadřuji prózou, jak se na lékaře sluší a patří. O jedné a téže věci mluvím různě, vše závisí na tom, co z mého předcházejícího výkladu lidé nepochopili až do konce. Sama se přitom stávám moudřejší. Mne to nerozčiluje. Pokud to rozčiluje vás, je třeba zbystřit pozornost. Podrážděnost vypovídá o tom, že jste nepochopili podstatu věci. Je to protest proti odhalení toho, co se skrývá v podvědomí, protest, jenž je neochotou přiznat svou hloupost.

Život má dvě stránky _ viditelnou a neviditelnou. Prvotnost neviditelného světa jsem si uvědomila a uznala díky neznalosti, která mi připravila utrpení. Nedůvěra pocházející ze vzdělanosti se zmenšuje spolu s tím, jak si ujasňuji všechny nové stránky mnou prociťovaného neviditelného světa. Každé porozumění znamená osvobození od nějakého problému, souvisejícího se životem a zdravím. To je pravidlo, které se týká jak mě, tak i vás.

Změna postoje znamená změnu člověka samotného. Poněvadž člověk se obvykle místo toho, aby změnil svůj postoj, pustí do obracení zla v dobro, i výsledek dopadne opačně, než očekával. Vždyť co je dobré pro jednoho, vůbec není dobré pro druhého. Nad tím však jaksi není zvykem se zamýšlet. Zvykli jsme si žít podle moudrých příkazů a zákazů vymyšlených dobrými a rozumnými lidmi. Síla setrvačnosti zvyku je tak velká, že by nám vůbec nepřišlo na mysl zpochybnit moudrost těchto příkazů, kdyby se náš život, když se jimi řídíme, utvářel štastně. člověk, jenž touží po dobrém, nevěří, že nejprve je třeba změnit způsob myšlení a hned potom se změní myšlení a skutky. Ještě mnohokrát si rozbije hlavu o zeď předtím, než zapochybuje o skutečném dobru svých blahých pohnutek.

...

člověku, jenž v sobě našel talent, prostá logika napovídá, že když mu je dáno něco zvláštního, znamená to, že je toho hoden. To je správné. Nesprávné však je, když se člověk domnívá, že díky tomu je lepší než druzí. Takové přesvědčení zastavuje vývoj a vyvolává rozhořčení na adresu těch, kteří ihned neupadají do vytržení z jeho talentu. Rada být skromnější a obezřetnější je vnímána jako moralizování a přemoudřelost.

člověk, jenž se považuje za Bohem vyvoleného, se začne neustále chytat Boha. Poněvadž Bůh má svůj počátek v srdci člověka, člověk se zacyklí sám na sobě, to jest stává se egoistou. Dogmatika poznáme vždy podle toho, že bojuje s egoizmem a egoisty. Egoizmus je samolibost nebo nadutost.

... mění znalosti v moudrost. Pochopení moudrosti ji mění v životní moudrost čili v rozvážnost. Procítěná životní moudrost se mění ve tvůrčí schopnost. Rozvážnost mění tvůrčí schopnost ve schopnost tvořit.

Porozumění

Jakákoliv tvorba je především utvářením sebe samého.

...

Dnešní době je vlastní absolutizace znalostí. Prudký růst objemu informací vyvolává stále vzrůstající strach ze života, neboť zdaleka ne každý se narodí učený. Kdo již okusil hořké plody skryté stránky znalostí, odvrací se od jednostranné moudrosti a pouští se do hledání čehosi nevysvětlitelného, po čem touží jeho duše. Počet takových lidí, kteří se ze strachu odtáhli od znalostí, na celém světě roste, v důsledku toho se postoj k moudrosti stává negativním, neboť tito lidé nechápou, že moudrost je hybnou silou materiálního světa. Tak vzniká konflikt mezi moudrostí a rozvážností především v samotném člověku a poté vzniká konflikt s okolním světem.

...

Každý žák dostává právě takové učitele, jaké potřebuje. Vnímavý žák si všechny znalosti učitele rychle osvojuje. Duchovní učitelé si svou úroveň vývoje uvědomují, a když je na to žák připraven, ochotně přenechávají místo jinému učiteli, jenž je na vyšší úrovni, dokonce i když je žák se vším spokojen a na nic

lepšího nepomýšlí. Klidná a vděčná vnímavost je nezbytnou podmínkou vývoje. To neznamená, že člověk, který má pouze jednoho učitele, přešlapuje na místě. Znamená to, že každý člověk se vyvíjí po svém. Někdo se škrábe nahoru krok za krokem a jiný se ocitne v oblacích jedním mávnutím. Důležité je, abychom byli se svým vývojem spokojeni. Když se člověku něco dává a on místo toho, aby si smysl darovaného ujasnil, chce stále více a více, může všechno ztratit.

...

Mnozí lidé, kteří se vydali cestou duchovního hledání, mají duchovní učitele, které cítí, slyší nebo vidí, a ti předávají svým žákům potřebné znalosti. Žák se kvůli velkému strachu připravuje o rozum. Lidé, kteří mají strachy menší, se učitele chytí a bojí se ho ztratit. Považují ho za nejmoudřejšího a jako argument vyzdvihují znalosti, které od učitele získali. Dle svého vlastního názoru mají nejnovější informace a sami sebe zařazují do kategorie velice moudrých, často nejmoudřejších, a nevšimnou si, že se jejich vývoj zastavil. Z toho plyne ponaučení: nechť je nám učitel oporou, jít však musí každý sám.

...

Učím lidi odpouštět a nenosit v sobě zlobu. Je-li nevhodné být s takovými názory lékařem, být člověkem vhodné je. V člověku je obsažena potřeba pomáhat. Strach mění potřebu v přání (chtění). Přání pomáhat přivádí člověka na kolbiště medicíny. Když se potřeba být člověkem setká s přáním být lékařem, v prvním období získá převahu lékař. Potřeba být člověkem řídí jeho jednání. Rozum lékaře říká: vyléčil jsem nemocného, jeho cit však říká: pro tentokrát, co bude dál, není známo. A pacient brzy znovu onemocní.

...

čím obětavěji lékař nemocné léčí, tím rychleji si uvědomí, že léčení, to jest likvidace důsledků, nemá význam, a začne hledat smysl života v něčem jiném. Příprava na povolání lékaře se nedá srovnat s přípravou na žádné jiné povolání, co do množství práce, času i prostředků. Proto lékaři lpějí na prestiži své profese, nutí tělo, aby pracovalo jako lékař, a v duši se zbavují role pomocníka. Strach být sám sebou člověka nutí být cizincem dokonce i pro sebe samého.

...

Podstata lidského zdraví se dá vysvětlovat různě. Existuje spousta učení a učitelů a jejich počet stále roste. Nehovoříme o učitelích ve školách, kteří učí velmi mnohému, neboť se domnívají, že děti jsou hloupé, ale o duchovních učeních a duchovních učitelích. Jeden učí: mysli správně a budeš zdráv. Druhý učí: dýchej správně a budeš zdráv. Třetí učí: stravuj se správně, a budeš zdráv. čtvrtý učí: hýbej se správně, a budeš zdráv. Kdo má pravdu?

Každý z nich se drží své pravdy se zaťatými zuby a jeho následovníci se dělí na dvě kategorie. Jedni se uzdraví, druzí nikoli. První říkají, že teorie je správná, druzí, že je nesprávná. Po nějakém čase polovina z uzdravených znovu onemocní. Z těch, co onemocněli, se polovina uzdraví, neboť našli pomoc někde jinde. Když se však na tuto pomoc odjinud příliš spolehnou a považují ji za jedinou správnou, onemocní znovu, ale už závažněji. Příčina je v tom, že čas má vlastnost bořit dogmata. Jak první, tak druzí jsou ze svých božstev zklamáni.

člověk, který věří tomu, že vše, co existuje, má své určení, začne přemýšlet, proč tomu tak je. Dostaví se porozumění tomu, že jeden potřebuje jedno a druhý druhé a on sám cosi třetího. To znamená, že člověk se vyvíjí duchovně. Kdo se vyvíjí duchovně, vyvíjí se i fyzicky, což společně představuje skutečný vývoj.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar