Tipy a inspirace

A+ A A-

TVORBA VLASTNÍHO SVĚTA VS. STRACH - DOPADY GLOBALIZACE

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Začínám seriál, ve kterém bych chtěl apelovat na to, že nejsme ničí obětí, svůj osud máme jen ve svých rukou a je jen na nás, čím se necháme v životě ovlivnit. Seriál, ve kterém bych chtěl vyhlásit válku strachu a poctivě hledat její protiklad, kterým je láska, a až se ujistím, že vím, kde hledat, tak si vytvořit nový svět, takový ve kterém chci žít. V dnešní části a ještě nejméně v jednom nebo dvou pokračováních se pokusím na základě kvalitních zdrojů analyzovat současný stav světa v oblasti morálky, smýšlení, ekonomiky a celkově nadstavby, která je základem jeho budoucího stavu.

images

 

Co je váš strach?

Život každého z nás do značné míry ovlivňuje strach z budoucnosti. Neuvědomují si jej jen ti, kteří toto téma zpracovali, nebo ti kteří nemají strach z ničeho, což je většinou znakem toho, že nemají před ničím zábrany. Tento seriál je věnován tedy především těm z nás, kteří ještě strach zcela nezpracovali, uvědomují si jej a uvědomují si, že tudy cesta nevede.

Kde žije strach?

Strach existuje jen tam, kde je nějaký vztah. Strach sám o sobě, izolovaný, neexistuje. Není nic takového jako strach abstraktní. Je strach z něčeho známého a je strach z neznámého. Strach z toho, co jsme udělali, nebo z toho, co bychom mohli udělat; strach z minulosti a strach z budoucnosti. Strach je způsoben i vztahem mezi tím, čím jsme, a tím, čím bychom si přáli být. Strach povstává i tím, že definujeme to, čím jsme, termíny odměny a trestu. Strach přichází se zodpovědností a přáním, být prost zodpovědnosti. Je v kontrastu mezi slastí a strastí. V konfliktu protějšků a opaků. K tomu, jenž zbožňuje úspěch, přichází strach v obavě z nezdaru. Strach je mentální proces v zápase o to, abychom se něčím stali. Stáváme-li se lepšími, máme strach před zlem; ve snaze stát se celistvými máme strach z osamocení, a stávajíce se velkými, máme strach z malosti.

Co je dobré o něm vědět

Srovnávání nikdy není porozuměním; je opět vyvoláno strachem z neznámého v poměru k známému. Strach je nejistotou při hledání zabezpečení, jistoty.

Snaha stát se, je počátkem strachu, strach být či nebýt.

Mysl je jméno, slovo, vzpomínka, může fungovat jen v rozsahu známého a neznámého, které je výzvou od okamžiku k okamžiku, je překládáno myslí v termínech známého. A odpor před touto výzvou, resp. jejím výkladem, je strach, neboť mysl nemůže nikdy být ve styku s neznámem. Známé musí skončit, aby vzniklo neznámé.

Mysl jako tvůrce

Mysl je tvůrcem; a když analyzujete strach, nehledajíce jeho příčinu za účelem, abyste se od něho osvobodili, izolujete se jen ještě více, a tím se strach ještě zvětšuje. Když užijete analýzu, abyste přemohli zmatek, zvětšujete sílu odporu, a odporování zmatku jen ještě zvětšuje strach před ním.

Strach překáží osvobození. A svoboda? Ta je jen ve styku, v zájmovém vztahu – nikdy ve strachu.

Co působí strach v moderní době?

Zkusme se zamyslet nad tímto problémem hlouběji. Hlavním problémem je vliv společnosti a prostředí, ve kterém člověk žije. Jak jsem uvedl ve svém úvodníku, mluvím o tom proto, že cítím vnitřně velkou potřebu zastavit masové šíření strachu, které již desítky let intenzivně a ze zcela pragmatických důvodů realizuje moderní společnost, strachu, který je umocňován na materiální úrovní fenoménem současné krize a na duchovní fenoménem roku 2012 a z toho plynoucími spekulacemi o důsledcích, katastrofách. Budoucnost je ovlivnitelná a všichni, kdo jsou již na dostatečné vývojové úrovni, by se měli intenzivně zabývat tvorbou vlastního světa s plnou zodpovědností za tuto činnost a její následky. Neměli by za žádnou cenu propadat účelovému stresování ve formě nevyváženého, negativního, televizního, ale i tiskového a jiného zpravodajství, v současnosti navíc často politicky kontrolovaného, což je ještě více nebezpečné. Navíc zpravodajství, resp. informacím, jejichž poskytování je ve své podstatě závislé na nabídce a poptávce pro nejširší masy, neboť velká sledovanost zajistí reklamu a vystresovaný, nebo tou sprchou hrůz otupělý divák či čtenář je pro marketing ideální obětí. Tedy nepodléhat informacím založeným na rádoby senzacích, navíc většinou ve formě tragédií, anebo odsouzeníhodných činů. Skutečné informace o důležitých událostech v jakékoliv oblasti lidské činnosti dnes v masmediích nenajdete, nebo jen ve zkratce, často velmi povrchní, neumožňující udělat si hlubší názor.

Z toho, že svět je skutečně takový, jak nám jej naše media zprostředkovávají, plyne ve svém důsledku pro všechny konzumenty jediné – strach, u některých neznatelný, podprahový, u jiných strach podepisující se na jejich zdraví. U všech ale strach, který ovlivňuje jejich schopnost pozitivně tvořit ať už je vědomý, nebo nevědomý.

 

Co tedy s tím?

-     Především nesledovat masmedia, ale hledat informace v seriózních zdrojích.

-     Pracovat na sobě, na svém vnitřním stavu bytí, na svém duchovním růstu, který musí být založen na lásce, která je přímým protipólem strachu.

-     Aktivně tvořit svůj prostor, svůj svět, beze strachu, s pokorou a s láskou nejen k sobě, ale i k ostatním, jáskou, která nám poskytne uspokojení umožňující tuto pozitivní energii šířit dál.

 

Zkusme se podívat na jednotlivá témata, ze kterých se náš strach skládá hlouběji tak, abychom se pokusili pochopit jejich podstatu a snáze jim čelili v reálném životě.

Velice zajímavý pohled na globalizaci, jako fenomén doby a s ní spojená pozitiva i negativa najdeme v článku Milana Lukeše Dopady globalizace, který níže předkládám. Ještě než se do něj začtete, chtěl bych uvést několik slov k jeho obsahu. Tento článek velmi výstižně, moderním, analytickým přístupem, charakterizuje základní motivy vládnoucích vrstev současné západní společnosti a především odhaluje z toho plynoucí morální, a do určité míry i filosofické konsekvence pro každého uvažujícího člověka. Nedejte se odradit pragmatickými vývody z toho plynoucími, které jsou opřeny pouze o logiku chování systémů. Co je na tomto článku nejcennější, je podle mne zcela správné vyhodnocení klíčového motivu západní civilizace, kterým je pragmatický úspěch v prostředí soutěže bez pevných pravidel. Právě absolutizace tohoto motivu nás přivedla tam, kde dnes jsme, a před dalším uvažováním je třeba si to dobře uvědomit.

 

Dopady globalizace

Milan Lukeš

Předem udělám závěr: globalizace tady je a nelze proti ní účinně bojovat, pouze se s ní smířit a případně využít. Jedná se o jev, který má blíže jevu přírodnímu, než společenskému (tj. psychologie se tu dá použít pouze omezeně), je daný zákony statistiky a teorie regulace, a popsat by šel spíše než psychologií jedince aparátem termodynamiky. Jedná se o proces nezvratný (zásadně změnit jeho průběh by šel pouze katastrofou, resp. zásahem o velkém rozsahu, přírodní, světovou nukleární válkou, nebo celosvětovou revolucí, ale skutečně celosvětovou), podobně jako například proces stárnutí.

Chtít ho zastavit je jako chtít, aby voda tekla do kopce. Proto je potřeba se podívat pravdě do očí a vyvodit pro nás závěry jak se v měnícím se světě chovat a jak měnit stupnice hodnot. Nejdříve je potřeba si ujasnit budoucí poměry.

 Celkově světová ekonomika zřejmě poroste, ale takovým způsobem, že to povede k diferenciaci obyvatel na úzkou vrstvu privilegovaných, a na velkou většinu, jejíž život se bude co do práv pravděpodobně stále více podobat nevolnictví v Evropě v předminulém století nebo černošskému otroctví v USA v minulém století. To bude tím markantnější, čím zaostalejší země to bude. Půjde o analogický proces, který zde proběhl nejzřetelněji koncem římské civilizace, kdy se vrstva vlivných a bohatých začala nazývat honestiores a postupně začala mít výhody přímo zakotvené v zákoně. Chudí se nazývali humiliores, a ačkoliv zpočátku měli plnoprávné římské občanství, postupně začali fakticky hrát roli občanů druhé třídy, a to posléze i před zákonem. Z těchto dvou vrstev se vytvořila feudální společnost: šlechta a poddaní. Náznaky tohoto procesu byly patrné zejména v počátku kapitalismu u podnikatelské a dělnické třídy. Tak to asi bude probíhat i nyní.

 Lze předpokládat, že v legislativě princip rovnosti před zákonem zůstane, alespoň určitou dobu, zakotven, všichni si budou teoreticky rovni, ale soudní praxe bude jiná, a časem se patrně přijmou zákony, které budou lépe odrážet faktický stav.

 Volební právo zůstane formálně zachováno, ale začne to být bezvýznamné, účast ve volbách bude minimální, protože stejně nebude možné poměry změnit. Bude se tak dít především díky tomu, že stát postupně zdegeneruje pouze na mocensko-represivní funkci. Politika státu bude prakticky daná ekonomickými zájmy monopolů. Při minimálních daních, které budou výhradně spotřební, se zaplatí pouze armáda a policie, ale nebude na sociální aktivity, které dnes spojujeme s představou funkčního státu.

Vojsko a policie jsou faktory, které jsou schopny zajistit bezpečnost investic. Od státu nebudou žádné sociální podpory a programy. Lidé si budou moci v soukromých pojišťovnách spořit na nemoc a důchod, budou-li na to mít, ale nebudou mít velkou jistotu, že své peníze někdy uvidí. Jestliže totiž člověk například z Thajska přijde o peníze, bude se klidně moci soudit o náhradu škody, jenže třeba v Bernu před švýcarským soudem, protože pojišťovna bude také nadnárodní a bude mít své centrum třeba v Bernu. V praxi to bude znamenat, že jestliže obyčejný člověk o naspořené peníze přijde, přijde o ně bez náhrady. 

Obyvatelstvo světa bude ovlivňováno propagandou globalizovaných médií, propojených ovšem s vládnoucí vrstvou.

 Vzdělávací systém bude opět podřízen potřebám monopolů. Školství nebude, snad až na základní vzdělání, plně financováno státem, ale pokud vůbec, tak nadnárodními monopoly, rovněž tak rekvalifikační programy, pokud vznikne potřeba kvalifikovaných pracovních sil. Pro bohatou vrstvu vzniknou elitní školy. Jejich výhoda a exkluzivita netkví ani tak v elitní výuce, ale v prostředí výuky, a daleko nejvíc v navázání styků a užitečných známostí do budoucna v kolektivu, který je předurčen vést svět. Školy pro obyčejné lidi budou mít i horší kvalitu výuky a celého prostředí. Přirozeně tam bude více násilí.

Zvyknout si rovněž musíme na to, že za prací je nutno se stěhovat, a z toho vyplývající důsledky: nemít přátele (což dobře koresponduje s ostatním), domov, kam se rádi vracíme, a který bychom si zařídili pěknými věcmi a knihami, ale musíme rádi přijmout trvalé žití v ubytovnách a jako kulturu časopisy, paperbacky a televizi, která bude po celém světě prakticky stejná - senzace ve zprávách, sex a thrillery.

Místo vytváření trvalých mezilidských vztahů se musíme spokojit s dočasnými a ještě rozptýlenými po světě. Není to ale zase nic zbrusu nového; to vše v malém měřítku již známe: je to život montérů, námořníků a podobně, koneckonců za Rakouska to do jisté míry býval i život státních úředníků. Tyto všechny věci nemusíme přijímat s nadšením, ale jak bylo řečeno výše, nic se prostě nedá dělat, a čím dříve si tuto nutnost uvědomíme a přijmeme ji, tím lépe pro nás.

Možnost volby prostě nemáme.

(Zde si dovolím s autorem zásadně nesouhlasit. Možnost volby máme totiž vždy. Nemusíme se tohoto systému účastnit jako masa ostatních. Vyžaduje to ale velkou dávku píle a chuť hledat a učit se, která nám přinese vlastní, na masmediích nezávislý zdravý názor a také nutnou dávku zdravého sebevědomí ohraničeného pokorou. Jedině potom jsme schopni se vyčlenit, najít si svoji pozici v globalizovaném světě, pozici takovou, která nám umožní slušně žít a vnitřně růst svým vlastním úsilím bez potřeby využívat k svému růstu druhé. – poznámka redakce)

Možnost volby prostě nemáme.

(pokračování článku – pozn. redakce) 

Není to samozřejmě dáno tím, že by se tak usnesli zlí starci-kapitalisté, jsouce prodchnuti nenávistí k pracujícím. Systém prostě pracuje sám. Člověk přece nechová obzvláštní nenávist třeba ke komárům. Pro lidi z vedení světových ekonomik je představa, že by se měli o zisky dělit s obyvateli, stejně absurdní, jako představa, že by lidstvo mělo dát veškerou svoji techniku a vědu do služeb, řekněme, úhoře.

V těchto poměrech ovšem přestávají platit ustálené názory na morálku, a zde si musíme uvědomit, že množina názorů, které nazýváme morálkou, vznikla v určitých společenskoekono-mických podmínkách, jako jejich odraz, a korigovala se výběrovým principem.

(Následující pasáž považuji za nejdůležitější část článku. Celý svět se na úrovni masmédií totiž věnuje stále jen technickým aspektům rozvoje společnosti, společenským, morálním a z toho plynoucím i duchovním aspektům jen velmi okrajově. Proto i přes znatelně levicové smýšlení autora, vůči kterému jsem s ohledem na vlastní zkušenosti a na zkušenosti mé rodiny velmi opatrný, považuji tuto pasáž za velmi důležitou a poctivou analýzu skutečného stavu – poznámka redakce)

Musíme zapomenout na to, co se chápe pod pojmy slušnost, ohleduplnost apod., přijmout fakt, že jiný člověk není kolega, kamarád nebo soudruh, ale konkurent a nepřítel, kterého je třeba pouze využít, ale v žádném případě mu nelze nezištně pomoci, je možno a dokonce žádoucí ho podrazit, nebo mu uškodit jakýmkoliv způsobem - tj. vyřadit ho ze hry, a je třeba v tomto směru na sobě pracovat a vychovávat tak důsledně děti. Pokud budu dost bezohledný, budu úspěšný, a o to jedině půjde čím dál tím víc. To automaticky platí ve vrstvě privilegovaných, a tím víc to musí platit pro humiliores, mám-li mít naději dostat se mezi honestiores. V praxi to znamená, starat se o soukromí druhých, dávat pozor, co kdo o kom řekne a na patřičná místa to buď donést, nebo vydírat. Není špatné vědět o mimomanželském poměru. Jsou to informace, a ty mají svoji cenu - to je totiž do důsledku dotažené kapitalistické myšlení.

(Pojem kapitalistické myšlení bych spíše nahradil pojmem moderní západní myšlení. Pominu–li skutečnost, že socialistické myšlení se od toho kapitalistického lišilo jen na papíře – ve skutečnosti šlo opět o centralizaci moci v rukou určité skupiny a to celé v prostředí s mnohem nižší životní úrovní velké většiny společnosti a s ohledem na to, že jako opak kapitalismu je stále většinou společnosti u nás vnímán socialismus, který v současnosti nikde už v podstatě neexistuje, myslím že by bylo vhodné používat pojem západní myšlení a srovnávat ho s východním přístupem a s islámem  – pozn. redakce)

Z kapitalistického pojetí nevyplývá žádné vnitřní omezení – je zde pouze jediný princip, kterým je maximalizace zisku a pokud se o omezeních mluví (například slušnost), jsou uplatňována zvenčí systému; nejsou jeho organickou součástí a ze základní věty je nelze obecně odvodit. (Tady mám na mysli, že třeba poctivost funguje v souladu s hlavní větou kapitalismu pouze jde-li o prostředí, kde jsou rovnocenné subjekty. Prostě podvedu-li někoho, příště to on může udělat zase mě, je stejně silný. Jiné je to ale, jsem-li já silný (monopol). To všechno se musíme dokonale naučit a zvládnout, a když ne my, tak naše děti. Je to víc než odborné znalosti. Že nesmíme dětem vštěpovat naše představy o morálce, je možné dokázat aparátem teorie regulace, co je tím míněno (pro čtenáře neovládající tento aparát tj. kterým by nic neřeklo vysvětlení používající termíny jako je časová konstanta, zpětná vazba atd.).

Má-li být regulovaný systém stabilní, (jiné, tj. nestabilní systémy, jsou používané minimálně, např. atomová bomba je nestabilní systém), musí být vybaven regulačními prvky, které jsou součástí systému, a které při odchylce systému od nastaveného pracovního bodu opět systém vracejí zpět, neboli působí proti výchylce, proti vlivu, který výchylku vyvolal. To je záporná zpětná vazba, nejdůležitější prvek stabilizace systému.

Společenské systémy jsou sice v klasifikaci obecné teorie systémů zařazeny do třídy 8, ale lidstvo jako celek můžeme, myslím, s přijatelnou mírou nepřesnosti zařadit do třídy 3 jako "kybernetické systémy" (myslím totiž, že systém továrny nebo obce je co do vazeb složitější než lidstvo jako takové). Nejde bohužel o plně deterministický homogenní a isotropní systém. Jde o systém spíše stochastický, nehomogenní, kde jednotlivé subsystémy pro tento pohled bereme jako prvky systému, a v těchto intencích se snažíme definovat stavově přechodovou charakteristiku. Morální chování by tedy bylo takové chování, které by podporovalo stabilitu "systému lidstva", přičemž stabilitou myslíme rovnováhu stabilní a eventuálně indiferentní, nikoli labilní.

(Zase tu je ovšem otázka, do jaké míry jsou neproměnné v čase podmínky stability. Rovněž musí platit obecný princip kovariance - funkce se nesmí měnit při jiném popise [přenesení do jiného prostředí].)

Stabilita znamená rovnovážný stav. V možných stavech systému obecně může být více než jeden rovnovážný stav (nemusí být žádný). Pravděpodobnost těchto stavů se obecně liší, ale z hlediska vnějšího pozorovatele se chovají stejně. Následná analýza by měla zpracovat možné rovnovážné stavy "systému lidstvo", podmínky stability, pravděpodobnost jednotlivých rovnovážných stavů a pravděpodobnost přechodu jak mezi jednotlivými rovnovážnými stavy, tak pravděpodobnosti přechodu do nerovnovážných stavů a podmínky, za kterých k tomu dojde, včetně pravděpodobnosti, že ke vzniku těchto podmínek dojde. Výsledkem bude diskrétní množina možných stavů systému. Tuto analýzu ale musí zpracovat filozof znalý základů termodynamiky.

Takže praktický závěr: nemůžeme dětem vštěpovat morální principy, které vesměs uznáváme my, ale takové, které budou aktuální za 25 let. Neměly by působit proti stabilitě lidstva, a dají se vyjádřit jednou větou: jediná morální hodnota je:

ú s p ě ch.

(Právě v kontextu celého textu se domnívám, že je více než důležité si toto uvědomit, autor má hlubokou pravdu v tom, že úspěch je dnes morální hodnotou, což by samo o sobě jistě nevadilo, kdyby se pod tímto pojmem skrýval úspěch založený na spolupráci, pomoci a vnitřním rozvoji, místo úspěchu v soutěži, navíc v soutěži vedoucí k zisku materiálních hodnot nebo moci. Proto se domnívám, že děti by měly být o pravděpodobných morálních principech za 25 let informovány spíše jako o odstrašujícím příkladu, než o vhodném modelu chování a vedeny k tomu, jak neztratit svou tvář až budou v dospělém věku - poznámka redakce)

V souladu se současným mylným pojetím morálky vidíme opět pokus o vývoz idejí. USA (a vůbec západní země) se pokoušejí o vývoz svého pojetí společnosti tj. demokracie a svobody (tzv. lidských práv) ve své interpretaci. Toto své pojetí považují za jediné správné a možné a kdo (která země) toto neuznává, stává se nepřítelem (s nálepkou terorismu, a teroristy přece musíme z morálních důvodů fyzicky likvidovat). Nechme teď stranou fakt, že je za tím snaha o vliv (země uznávající jiné hodnoty než americké pojetí svobody a demokracie je na USA nezávislá), a za tím zase jdou ekonomické zájmy monopolů.

Určití idealisté však tomu skutečně věří (totiž že USA přinášejí výhradně svobodu a na ni obyvatelé té které země netrpělivě čekají s otevřenou náručí). Není to poprvé v historii, co se něco podobného děje. První byl masivní vývoz křesťanství do Afriky a Ameriky, pak ideály VFR - lidská práva - dále vývoz revoluce v prvních letech po VŘSR. Vždy to bylo v zájmu té pravé věci, potažmo civilizace. Ve všech těchto případech byli iniciátoři vývozu přesvědčeni, že dělají správnou věc (přičemž byli z pozadí podporováni obchodníky), ale v intencích své interpretace morálky, která nejde objektivně dokázat. Je to subjektivní morálka, a jednoduše nelze rozhodnout, které dát přednost. Je to prostě vnucování svých představ někomu, kdo má představy jiné a objektivně nelze říci, že horší. Je ovšem také jasné, že současný problém dodržování či porušování lidských práv je pro politiky USA čistě účelový, a jistě mu ani náznakem sami nevěří.

Lze proti globalizaci účinně bojovat?

Jsou dvě cesty boje proti globalizaci a obě jsou obtížné. Jedna je forma masového individuálního terorismu, ta nemá velkou naději na skutečný úspěch, druhá je legální s využitím OSN; ta také nemá velkou naději. OSN totiž zdegeneruje na UNESCO, pokud alespoň něco, jinak v mezinárodně politické sféře, pokud vůbec VS a RB bude existovat, tak bude stejně funkční, jako dřívější SN. Stejně již dnes čeká jen ránu z milosti. Pokud ale dílem čiré náhody by k tomuto nedošlo, a naopak by se státy vzchopily k obraně, asi jediná cesta by byla zřízení při OSN instituce na způsob berňáku, ovšem s nadnárodní pravomocí, s možností vybírat daně od nadnárodních monopolů. Daně takové, aby se z nich mohly financovat náhrady škod v jednotlivých státech způsobených právě těmito monopoly. Muselo by to být doprovázeno zřízením účinného mocenského orgánu, schopného výběr této daně vynutit, a to třeba násilím. Jinak by to asi bylo zcela bezúčinné. V současné době víc než kdy jindy by bylo potřeba naplňovat heslo "proletáři všech zemí, spojte se", ale současně víc než kdy jindy je to obtížné. Má-li být například v důsledku rozhodnutí vedení nadnárodního koncernu přesunuta výroba z Čech do Brazílie, jak přesvědčí čeští dělníci dělníky brazilské, aby solidárně odmítli na této zakázce pracovat? Jaký je zde vzájemný pocit soudržnosti (vzdálenost, jazyková bariéra atd.)? Nehledě k rozdílu v životní úrovni: opravdu budou dělníci, kteří možná doslova umírají hladem, solidární s českými dělníky, aby tito mohli dál bydlet v přijatelných podmínkách, slušně jíst a jezdit svým autem na chatu? Anebo naopak: vzdají se čeští dělníci svého životního niveau ze solidarity k hladovým brazilským dělníkům? Toť jest jádro pudla. Asi ne - každý si bude sobecky, nicméně pochopitelně snažit udržet svoji životní úroveň.

 

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar