Je to vlastnost, což znamená, že je vrozená, nemůžeme tedy její míru ovlivnit, ale můžeme ji rozvíjet získáváním zkušeností a procvičováním modelových situací.
Psychologické teorie se v pojetí inteligence značně liší a to od chápání inteligence jako komplexní schopnosti až k hodnocení inteligence jako souboru dílčích složek.
K prvnímu pojetí se kloní např. Charles Spearman, podle kterého obecná rozumová schopnost (g faktor) se na úspěšnosti v jednotlivých úkolech spolupodílí s jednotlivými specifickými schopnostmi (s faktory).
Naopak toho, že inteligenci nemůžeme komplexně hodnotit na základě testu, který obsahuje třeba jen posloupnosti nebo paměťové úlohy, si poprvé všimli manželé Thurtstonovi, kteří vyčlenili sedm na sobě víceméně nezávislých faktorů (dimenzí inteligence), z nichž každý odpovídal schopnosti řešit úlohy určitého typu:

• Číselný (numerický) faktor
• Slovní fluence (plynulost)
• Verbální (slovní) myšlení – porozumění slovním sdělením
• Schopnost usuzovat a zvládat zvažováním problémové situace
• Paměť – nejen schopnost vštípit si a vybavit si údaje, ale také doba, po jakou si je jsme schopni udržet
• Vnímání prostorových vztahů
• Vjemová pohotovost - postřehnout a rozlišovat podněty

Raymond Cattell se pokusil rozdělit inteligenci na vrozenou - fluidní, kterou lze testovat hlavně neverbálními úlohami, a socio-kulturně ovlivněnou - krystalickou. Později však bylo výzkumy prokázáno, že i fluidní inteligence se rozvíjí v kulturním kontextu (např. dětí ze znevýhodněných minorit nedosahují potřebné úrovně kognitivního vývoje). Úroveň fluidní inteligence ve stáří klesá.
Ideální je, zaměřit se na jednotlivé faktory, vybrat si ty, v nichž jsme nejslabší a pokoušet se to cíleně změnit.

Příště pokračování o měření inteligence a dále se budeme zabývat tím, zda existuje za inteligencí „něco“ dalšího….