Tipy a inspirace

A+ A A-

VĚDECKÉ POJETÍ VÝCHODNÍ MYSTIKY

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

(a tak trochu i z hlediska sci-fi)

 

images

 

ing. Václav Semerád
(přednáška na setkání scifistů Avalconu 2000)

      Jako úvod zopakuji jednu arabskou moudrost, mylně podávanou jako vtip.
      Po večerním uzavření bran dorazili k městu čtyři poutníci. Brána se ale neotevřela a oni uvažovali, co dál. Jeden vytáhl láhev, napil se a pak silácky navrhl: “Pojďte tu bránu vyvrátit!” Druhý si zatím zapálil v dýmce opium a ospale namítl: “Co se s ní budeme párat, vyspíme se venku!” Třetí si dal hašiš a sdělil ostatním tajemně: “Prolezeme klíčovou dírkou!” Nejlépe si z nich ale poradil čtvrtý. Pohodlně se posadil a dříve než ostatní dopili a dokouřili, byl již pohroužen sám v sebe tak dokonale, že na to moudře nic neřekl.
      Toť příklad moudrosti nejvyšší...
      A nyní můžeme otevřít jednu z knih o mystice, která se mi nedávno dostala do rukou.
      “Mystika začíná dnes na západě v důsledku souběhu řady faktorů ztrácet příhanu, jež na ní ulpěla v posledních staletích. Řada významných představitelů západní kultury k ní přistupuje vážně a někteří se dokonce sami stávají praktikujícími mystiky.”
      Tolik citát z mystické knihy. Samozřejmě, tento trend pozorujeme i u nás a kdo se nad tím zamyslí, musí přiznat, že je v tom cosi příznačného. Proč se tolik nepochybně vědecky vzdělaných lidí vrací k tomuto prastarému zdroji, mnohem staršímu než křesťanství? V knize o mystice se to dozvíme hned na počátku, raději tedy opět ocituji - nebude to na škodu věci:
      “K obratu v nazírání vedou zejména tyto faktory: s rostoucí propojeností jednotlivých částí lidstva související důkladnější a lepší poznávání východních kultur; významné výsledky prohloubeného studia orientalistů a religionistů v příslušném ohledu; na druhé straně vzrůstající uvědomování si mezí všeho objektivně-racionálního poznání, výboje ve směru nezpředmětňujícího myšlení (přistupujícího k Jsoucímu v jeho hloubce jako k čemusi, co překračuje funkcionální struktury a systémy a je v tomto podstatném ohledu neuchopitelné); významné objevy v přírodních vědách samých, které otvírají v určitých ohledech výhled ke spiritualisticko-monistickému výkladu nakloněnému mystice; dále neméně významné poznatky v oblasti psychologie (hlubinné a transpersonální) a kulturní antropologie, které v mnohém ohledu ukazují stejným směrem; hlubinně-ekologický důraz na respekt ke všemu živému, na potřebu vciťování, a časté zážitky skryté jednoty s tím spjaté; rostoucí zájem o mystiku a vůle praktikovat ji u značného počtu jedinců, kteří mají potřebu hlubšího duchovně-náboženského zaměření a nespokojují se s tradičními západními formami náboženství; některé pozitivní formy misijní a učitelské činnosti představitelů východní spirituality na západě, jež těmto tendencím vycházejí vstříc; tím vším vyvolané snahy o znovunavázání na pozapomenutou mystickou tradici i v progresivních kruzích křesťanských. Díky těmto faktorům se i mystika objevuje v novém světle, a místo toho, aby byla i nadále zavrhována či aspoň podceňována a ignorována, začíná nastupovat vážný zájem o ni a potřeba blíže si ujasnit, oč v ní běží.“
      Ano, oč tu běží? Co do našeho uspěchaného světa mystika přináší? Co je důvodem, že se jí čím dál tím víc lidí zabývá? Jistě je za tím to důkladnější a lepší poznávání východních kultur, podpořené studiemi orientalistů, ale právě tak byla v dnešní době poznána kultura lidojedů a jihoamerických lovců lebek – a přece se jimi, až na sociálně-patologické výjimky, nikdo z lidí nenechává inspirovat!
      Opět dám raději slovo mystikům, neboť se mi jeví jako absolutně nezbytné uvědomit si prapůvodní smysl mystické praxe. Sami mystikové jsou si přece vědomi, že mystika bývá označována (opět cituji z jejich knihy): “Za poněkud zvláštní oblast zážitků, jež snad mohou být psychologicky velmi pozoruhodné, ale jsou příliš excentrické a životu v jeho reálném zaměření příliš odlehlé.” Mystikové sami nejen připouštějí, že se výpovědi o mystických zkušenostech zcela vymykají kontrole, ale na tomto faktu naopak rádi staví. Opět si nemusím nic vymýšlet a použiji slov mystika:
      “Odmítnutí mystiky bývá motivované i filosoficky a často i nábožensky. Ještě větší míru předsudečnosti vykazuje odmítnutí motivované vědecky, objektivisticko-racionálně. Má svůj základní důvod v neoprávněném uplatňování vědeckého názoru v oblasti otázek přesahujících horizont vědy a jejích postupů a v nedůvěře ke všemu, co se dovolává jiných pramenů poznání než střízlivého, na obecně ověřitelných objektivních výsledcích vědeckého zkoumání stavícího rozumu. Tato nedůvěra vede k zásadnímu zpochybnění všeho nevědeckého, neobjektivisticky racionálního sondování lidské skutečnosti - a mystiky především. Omezení této netradiční intelektuální perspektivy, na němž je založeno odmítnutí mystiky vědou, činí už samo sebou toto odmítnutí neplatným.”
      Hleďme, hleďme, na tak úderný argument bych nepřišel! Zopakujme si to:
Odmítnutí mystiky je omezením intelektuální perspektivy, což stačí, aby takové odmítnutí bylo neplatné.
      Nádherná logika! - Tímhle se dá argumentovat proti čemukoliv!!! Jinými slovy, co se nám do toho, vědci, pletete, je to za vašimi horizonty, nad schopnosti vašeho chápání a tudíž, když to pochopit nemůžete, nemáte do toho prostě co mluvit! My jsme ochotni se o věci bavit nejvýš s filosofy, případně po stránce náboženské.
      Opět cituji mystika:
      “V případě odmítnutí motivovaného filosoficky nebo nábožensky se má věc podstatně jinak. Zde je třeba přistupovat k vysloveným pochybnostem vážněji a čelit možným námitkám základním ujasněním a objasněním. Vrhnout světlo - pokud je to intelektuálně vůbec možné - na povahu mystické zkušenosti v jejích vyšších polohách a ukázat, jaké konsekvence mohou z jejích významových aspektů plynout pro metafyzické myšlení a pro otázku po nejvyšším a posledním cíli života. Naším předmětem proto musí být především intuitivně-kognitivní typy této zkušenosti, které představují právě ony její vyšší polohy a obsahují určitou - tu větší, tu menší - míru skutečného duchovního osvícení. Přitom si ovšem musíme být jasně vědomi mezí svého počínání. Neboť mystická zkušenost radikálně přesahuje rozum, je zkušeností něčeho, k čemu on sám o sobě nemá přístup. Její reflexe na základě řady významných výpovědí o ní je reflexí něčeho, co se nemůže stát mimo svou vlastní sféru zjevným a jakožto takové je zcela nesdělitelné. Nemůže dát zkušenost samu a dokázat tak pravdivost mnoha tezí ve výpovědích obsažených; může jen – což je rozumové maximum - vzbudit důvěru v ně. To je účel rozumové reflexe mystické zkušenosti – skromná, nicméně ve své rovině, charakterizované omezením myšlení, nanejvýš významná.”
      Slyšeli jsme slovo mystika. Bohudíky ... nemám dost úcty k úctyhodným autoritám a jsem ochoten rýpat do všeho. Nebudu mít ohled ani na odmrštění ze strany mystiků a pokusím se navzdory jejich odmítnutí na pole mystiky vstoupit – navíc nikoli s posvátnou bázní novice, jak by se slušelo a patřilo. Vzhledem k tomu, že čistě vědecký přístup zde skutečně naráží na hranice nepoznatelného, spolehněme se zhruba rovnoměrně na informace mystiků, vědecké poznatky a v neposlední řadě na vlastní selský rozum – což jistě poznáte na způsobu, kterým své představy formuluji.
      Může se vám zdát paradoxní, že se stavím z hlediska vědy a selského rozumu na obranu mystiky, že s většinou tezí mystiků naprosto souhlasím, ale kolem mystiky je zdánlivých paradoxů mnoho a jeden navíc snad ještě unesete – zejména až pochopíte, že tady – a ostatně v celé mystice – o žádný paradox nejde. Tvrdím totiž – a není to pouhá hra se slovíčky - že vědecké pojetí mystiky je neskonale reálnější, než mystické pojetí vědy, (které opravdu smysl nemá).
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
      Teď mi ale dovolte pokusit se poněkud blíže vám zpřístupnit mystiku jako takovou – je to sice suchopárné čtení, ale vynasnažím se vybrat jen to podstatné.      Podle F.C.S. Northropa (v knize: F.C.S. Northrop: The Meeting of East and West, 1946,) je východiskem k osvětlování mystik rozlišení “estetické”, přímo bezprostředně-zkušenostní, a “teoretické” tj. vysuzované, teoreticky určované skutečnosti a jejího poznání, s poukazem na jasnou nepřevoditelnost prvé na cokoli od ní odlišného a se zdůrazněním její nepoznatelnosti mimo přímé zakoušení, i její nesdělitelnosti v rovině abstraktního rozumu. Jen tento poukaz na její absolutní prvotnost může vést k uvědomění žasuplné zázračnosti “živé skutečnosti”.
      “Tato stránka postřehovaných vztahů a významů, ve všem bezprostředně zakoušeném, sestává z barev, vůní, chutí, pocitů, citů, zážitků krásy atd. To nejsou faktory, z nichž sestávají fyzikální entity a procesy, je to látka, s níž pracují umělci - malíři, hudebníci a básníci”, říká Northrop. “Teoretickou stránku skutečnosti nelze naopak bezprostředně postřehovat: nemůže být bezprostředně-zkušenostně dána a poznává se právě teoreticky. Západní myšlení se jí dalo natolik fascinovat, že považovalo bezprostředně-zkušenostní stránku pouze za subjektivní jev, který jen empiricky ověřuje teoretické hypotézy o povaze skutečnosti. Ale toto pojetí je nutno zavrhnout. Mezi oběma stránkami je (se zřetelem k empirické skutečnosti) souvztažnost, v níž jsou si obě rovnocenné. Duchovní, nevyjádřitelný, citově jímavý, esteticky živoucí element - látka z níž jsou utvořeny sny, západy slunce a vůně květů – to je bezprostřední, čistě faktickou částí lidské přirozenosti a přirozenosti všeho vnímaného. Touto částí jsme před vší teorií a spekulací, bezprostředně a tedy s absolutní jistotou. Tradiční, ale naprosto chybná západní tendence byla považovat za méněcenné, co je podle myslitelů Východu prvotní. V tom ohledu je Východ nesrovnatelně hlubší než Západ. Jeho myslitelé si dávno všimli, že člověk zakouší bezprostředně nejenom specifická sdružení vymezených zkušenostních dat, ale že je zakouší ve všeobjímajícím - tj. je všechna obsahujícím - “poli” či “prostoru” prožívání. Uvnitř pole lze rozlišovat dvě stránky: všeobjímající jednotu s odhlédnutím od smyslově nebo introspektivně daných dat, jež zahrnuje, ale také jako celek všech rozrůzněných dat s odhlédnutím od pole, v němž se objevují. Člověk je v podstatě duchovní ne proto, že by byl nějakou lokální entitou myslitelnou jako mentální substance (nebo něco jí analogického), jež ze sebe promítá vjemy a city jako pouhé vlastní jevy, ale jako součást pole (v běžné zkušenosti nepostihovaného) v jeho hloubce. Odhalit toto pole, jež zahrnuje jeho podstatnou nezávislost na vymezených, rozrůzněných datech uvnitř něho, může jen mystická zkušenostní intuice. Chce-li ale mystik vyjádřit zbytek po popření empirických dat smyslů a introspekce, stojí tváří v tvář paradoxu. Nemůže říci, čím je, nýbrž jen čím není. Jeho rysem je totiž to, že je podstatně neurčený, nevymezitelný. Lidské já je vědomé proto, že je založeno v nevymezeném, esteticky zářivém, bezprostředně prožívatelném živoucím poli, jež je samou podstatou jeho přirozenosti. Prvotnost pole dává barvě vněmového předmětu nevyjádřitelnou estetickou živost, již ono vykazuje v našem já. Z bezprostřední (ač utajené) přítomnosti transcendentně-imanentního živoucího faktoru plyne nesmírně důležitý důsledek: jeho přímá poznatelnost. Je poznatelný stejným způsobem, jako vše bezprostředně-zkušenostně zpřítomnitelné: vědomou účastí zakoušejícího jedince na nevymezené, nerozrůzněné niterné Přítomnosti. Tento závěr je ve shodě se svědectvím těch, kdo došli dostatečně daleko v praxi mystické kontemplace. Ti všichni shodně svědčí, že toto živoucí pole může být díky vytrvalému kontemplativnímu usebrání “postřehnuto” (je nutno použít uvozovek, neboť nejde o objekt postřehování) jako bezedná hlubina čistého, obsahově neurčeného, nevymezeného, v základě nerozrůzněného vědomí a že tato zkušenost naplňuje člověka nevýslovným blaživým mírem, s mentálním neporovnatelným jasem a intenzitou uvědomování, jistotou své podstatné nepodmíněnosti, jež převyšuje jakoukoli představu a myšlenkové pojetí. Právě tato zázračně živoucí Přítomnost je míněna taoistickým pojmem “nejsoucí” Tao, buddhistickými pojmy Šúnjatá (“Prázdnota”) či Tathatá (“Takovost”), védánstským pojmem Čit (čisté Vědomí), nebo Eckhartovými pojmy Seelengrund (Základ duše) nebo Istigkeit (ryzí Bytí). Význam všech těchto pojmů je týž. Nejsou to pojmy původně teoretické, spekulativní, nýbrž pojmy založené na v principu stejném typu intuitivně-kognitivní mystické zkušenosti a snažící se ji naznačit. Emocionální jímavost, živost a nevýslovnost prožívání je výrazem jímavosti a živosti tohoto nevymezeného, všechno objímajícího a jejich základ a pozadí tvořícího tohoto živoucího niterného “prostoru”. Nepodmíněná, empirickému vědomí transcendentně-imanentní a přece skrytá (neboť neustále ven vycházejícím způsobem pohybu zakrytá) duchovní Přítomnost byla ve všech velkých mysticko-spirituálních učeních, východních i západních, ztotožněna s božstvím a její kladná nevymezenost byla - tváří v tvář její neodvoditelnosti z jiného, její nepodmíněnosti, jakož i tváří v tvář intuici její nadčasovosti a bezmeznosti - pojatá jako v poslední instanci Věčnost a Nekonečnost. Ve svém dynamickém a řádovém aspektu figuruje jako Šakti, tj. projevující se božská moc, rozrůzňující se vlastního omezujícího principu Májá, což je v těchto naukách označení síly, jíž se tato nekonečná bezmeznost zahaluje sobě samé, v jistém smyslu sebe samu negujíc. S podobnými koncepcemi (alespoň co se základní struktury týče) se setkáváme v taoismu a mahájánovém buddhismu. Hinduistickému Čit v taoismu odpovídá “nejsoucí” Tao, v buddhismu Tathatá či Šúnjatá. Hinduistické Šakti je “jsoucí” Tao a Álája-vidžňána, univerzální “zásobové vědomí”. Jen vzdálenými obdobami těchto koncepcí jsou na Západě mysticko-spirituální novoplatónské a křesťansko-novoplatónské koncepce.”
      Jak je zřejmé, teoretická mystika je značně propracovanou... málem bych řekl vědou, kdyby takové spojení sami mystikové neprohlašovali za protismyslné. Nám postačí vědět, že:
      “Kromě kontemplativního pohroužení, v němž je poznáváno Čit (čisté Vědomí), existují i jiné typy intuitivně-kognitivní mystické zkušenosti, jež nejsou omezeny na Čit a vyznačují se tak větší obsáhlostí. Brahman (jak je ve védántě a jí příbuzných hinduistických učeních nazýván božský základ existence) není chápán jako nehnutý, neměnný zkušenostní “substrát” čili Čit - není tedy vyčerpán svou nejzákladnější či nejzazší stránkou. Není jen základem nesčetných individuálních rozrůzněných zkušenostních polí, nevymezenou nerozrůzněnou živoucí Přítomností v každém z nich, ale též zdrojem veškerého rozrůznění, a tudíž procesu, díky němuž ta pole sama existují. Je i zdrojem vší zákonitosti a řádu, všech skutečnostních zákonitých vztahů a souvislostí a s nimi i těch aspektů skutečnosti, jež nejsou zahrnuty v bezprostředně zkušenostní složce poznávání, neboť jsou mimo okruh vnímání.”
      Zdá se vám to příliš složité? A to jsem pečlivě vybíral z knihy, která obsahuje takových krkolomných konstrukcí tři sta stran, aniž by řekla cokoli podstatného. Ale vraťme se raději k typům mystické zkušenosti a pokusme se o co nejvýstižnější charakteristiku jejich povahy na základě toho, jak je naznačena v  příslušných výpovědích.
      “Začneme oním druhem kontemplativního pohroužení, v němž se s intuitivní zřejmostí prožívá - tedy ve své povaze Čit plně poznává - nerozrůzněný, nevymezený živoucí prostor vědomí. Dočasně osvícený stav vědomí, jehož se dosahuje v tomto typu kontemplativního pohroužení (v hinduistické terminologii se nazývá samádhi v užším smyslu slova, samádhi ve svých vyšších stupních, tj. samádhi “stezky poznání”), je očividně neúplný, a to především proto, že nemůže být ze samé povahy věci dostatečně obsáhlý ani trvalý. Dospívá se k němu cestou meditativní výluky, díky níž se obnažuje samo “jádro” bezprostředního zakoušení a je svlékána “slupka” všech zkušenostních obsahů, takže ve vrcholném bodě této výluky se může dostavit stav, kdy zmizí všechny jednotlivé obsahy vůbec a zůstává “zázrak” bezprostředního čistého vědomí, čistý stav Vědomého Bytí (či lépe řečeno Bytí-Vědomí), dotvrzující - jak řekl Mistr Eckhart - “nestvořenost” a “nestvořitelnost”. Mysl “vstupuje” do niterného prostoru nesmírného míru, je v něm jakoby smazána. Ve své nepodmíněnosti je prožíváno nevymezené, nerozrůzněné “Prázdno” čistého vědomí (nevymezená živoucí Přítomnost). V tomto stavu nejhlubšího pohroužení se osobně-individuální uvědomování zdánlivě ztrácí: dochází k jeho zdánlivému rozplynutí v nesmírné neosobní niterné “šíři” (na nižších stupních jde jen o větší či menší míru rozplývání) tato “šíře” je intuitivně postihována jako nezměrná či bezmezná. Vědomí světa přitom mizí (na nižších stupních je tu jen jeho větší či menší, v každém případě velmi slabé reziduum). Je-li zkušenost osvícení omezena na takovéto pohroužení, musí pro příslušného jedince zůstat svět vnímaného mimo posvátnou oblast takto odhalovanou: je něčím, co se staví proti této zkušenosti, co ji vylučuje stejně tak, jako ona vylučuje jej. Je něčím, z čeho se jedinec do ní stahuje a co ho z ní zase vyhání zpět. O tomto hlubokém pohroužení podává svědectví těchto několik vybraných výpovědí:
      Abul Husajn an-Nuri vypovídá: “Kdykoli se objevil Bůh, zmizel jsem já; a kdykoli jsem se objevil já, byl Bůh nepřítomen. Jeho přítomnost je moje nepřítomnost.”
      Mistr Eckhart jde ještě dál: “Stojí-li duše před svým původem, zůstávají její síly venku a ona tu stojí obnažená a bezejmenná, vysvlečená ze vší určitosti. Nejvyšší část duše je nad čas povznesena a ví o čase tak málo jako o těle. Duše se vznáší vzhůru do jednoduchosti, nad všechny věci do nepoznatelného. Beztvará vrhá se do beztvarého Boha. A zde už nelze mluvit o duši, neboť ztratila svou přirozenost v oné jednosti božské esence. Tam se už nenazývá duší, nýbrž Nezměrným Bytím.”
      Stejně vypovídá i jeden z klasiků Brahmánanda: “Konečně se otvírá ‘oko moudrosti’ a Nekonečno je bezprostředně postřehováno. Ach, zde je jiná říše, nad vesmírem! Svět klesá v nic. Mysl se zdá rozpouštět a přechází v savikalpa-samádhi (pohroužení s residuálními myšlenkami). Pak přichází nirvikalpa-samádhi (bez myšlenek), nejvyšší nadvědomá zkušenost - absolutní jednota. Ta je mimo slova i myšlenky. Není tu nic, co by bylo možno vidět nebo slyšet! Nekonečnost! Pouze nekonečnost! Je to bezprostřední prožívání.... Vše je nekonečnou blažeností, zde není žádného já a žádného ty, zde je vše sat-čit-ánanda (bytí-vědomí-blaho), absolutní. Je to prožívání nejvyššího štěstí.”
      Šrí Ramana Maharši: “V pohroužení se tvůj život stává jen magnetkou přitahovanou k obrovskému magnetu, a jak pronikáš hloub a hloub, stáváš se samým středem, zdrojem a podkladem existence. Zůstáváš jako čisté, absolutní Vědomí, v němž už není myšlenek ani pochybností. Je to záplava: jsi už jen stéblem slámy a jsi za živa pohlcen; ale je to nanejvýše rozkošné, neboť se stáváš tím, co tě pohlcuje. “Ego se ztrácí v duchovním středu Samém, klam je u konce, je dosaženo Pravdy.“
      Po tomto osvětlení kořenů Východní mystiky odložme na chvíli nutkání k bezmeznému uchvácení, kterému podlehly statisíce lidí a pokusme se opět zapnout na vyšší obrátky šedou kůru mozkovou. Je to sice přesný opak toho, oč v mystice běží, ale Mystika je paradoxů plná – a co když právě vzepření může přinést to, co jinak trvá až několik let – totiž to kýžené osvícení? Jsou-li mezi vámi nějací mystikové, nechť mi odpustí drzost, s jakou se dotýkám základů jejich víry, ale na druhé straně, i dnešní mystika se stále častěji odívá do obleku, který sama slovně nesnáší – do vědy. Všimněme si, jak často používá vědeckých, nebo se tak tvářících termínů – namátkou uvedu část jedné věty: Zkušenostně-intuitivní uvědomování si Absolutně předchůdné, nekonečné a věčné Absolutní Přítomnosti je neintencionální, transcendentně-imanentní duchovní skutečností... atd atd.
      Takže přejdu bez velkého soucitu (který mystikové k vědě také nepociťují), přímo do středu mystické teorie i praxe – k Osvícení Absolutní Přítomností.
      Zopakujme si, co je považováno za naprosto nutné podmínky onoho kontemplativního pohroužení, vedoucího až k Osvícení Absolutní Přítomností. Jak se všechny mystické autority vzácně shodují (ačkoliv si v některých dalších směrech vzájemně úporně protiřečí, což je ale podle nich jen dalším znakem jejich Absolutní Pravdy), základem je meditativní usebrání, ono svlékání slupek vědomí, kdy je z mysli postupně vytlačováno veškeré vnímání až zůstane jen vnímání Absolutna. Tomu procesu napomáhají různé další praktiky, jako dechová cvičení, strnutí těla do absolutního klidu, očišťování těla, často vykonávané do překvapujících detailů – například požadavek na absolutní vnitřní čistotu, které se dosahuje obvykle půstem, někdy pro větší spolehlivost i mechanicky - například spolknutím dlouhého pruhu látky, zkrouceného na způsob provazu, takže je tělo mechanicky dokonale vyčištěno i zevnitř. Pouze Vnitřně Čistý Mystik může totiž zakusit stav Pohroužení do Absolutní Přítomnosti. Pravda, mystické autority nám tvrdí, že tyto pomůcky jsou nezbytné pro nováčky bez dostatečně hlubokých mystických zkušeností, zkušený Mistr je schopen se do takového stavu navodit za kratší čas rozjímání a někteří velikáni Východu dokonce uváděli, že žít v trvalém Pohroužení dokázali i bez nezbytného klidu, dokonce i při běžné, všední činnosti. Jiné velké autority mystického světa tuto možnost popírají, ale nikdo z nich se přitom nesníží pochybovat o Pravdě Velkých Myslitelů. Paradoxní? Ne – u Mystiky je to normální.
      Vraťme se opět k oné předsudečné vědě. Domnívám se, že tvrzení o neuchopitelnosti mystického poznání vědou je pravdivé, dokonce Absolutně pravdivé (!) (viz dále). Věda skutečně není schopna rozumově uchopit Absolutní Přítomnost, zakoušenou mystiky (přinejmenším v tom, co je jejím obsahem). V tomto směru jejich tvrzení podporuji, ba co víc, přidávám se k němu a to právě z pozic vědy, jakkoliv se to zdá být paradoxem. Přesto mi to nedá a pokusím se využít vědu k tomu, nač ještě stačí. Zkuste se na to podívat bez předsudků (z obou stran). Možná jako já pochopíte, že věda a mystika mohou vedle sebe koexistovat a ačkoliv mystika vědě opravdu nemá co dát (alespoň ne přímo), může být jejich symbióza praktická a nakonec i obecně prospěšná (což pro vás nejspíš bude největší překvapení !!!). I když – jak pro koho.
      Přijmeme tedy za axiom (neboť důkazy v tomto směru samozřejmě neexistují a jak podle mystiků, tak i z hlediska vědy je nesmyslem je vůbec požadovat), že praktický mystik se dokáže po dlouhotrvajícím meditativním očišťování dobrat Osvícení. Podívejme se na ten jev nikoliv z hlediska obsahu, nebudeme se pokoušet zjišťovat, co vlastně mystik vnímá (to je totiž skutečně vědecky neuchopitelné), ale z hlediska obecné fyziologie. Co se děje s tělesnou schránkou mystika v době, kdy jeho duše dlí v Absolutnu? (Obrazně řečeno - oni sami přece duši popírají.) Musíme si uvědomit, že plnému kontemplativnímu ponoření zpravidla předcházejí očišťovací procesy, namáhavá dechová cvičení a půst. Samozřejmě tím dochází k výraznému poklesu živin, nejen v obsahu vyprázdněného žaludku a střev, ale především v krvi. Takový stav ale není pro vědu ničím nový. I v Praze bych mohl jmenovat několik psychiatrických pracovišť, která se mentální anorexií zabývají. Jak známo, někteří jedinci se do tohoto stavu dostávají sami a to tak dokonale, že na podvyživenost zkolabují a zemřou. Tento stav ale sám o sobě ke zmíněnému Osvícení nevede. Pak by totiž nejvíce osvícených muselo být právě na psychiatrických klinikách, kde se mentální anorexie léčí a jak dobře víme, není tomu tak. Co to znamená? Pro nás jen poznatek, že anorexie sama o sobě může být ke stavu Osvícení podmínkou možná nutnou, ale nikoliv postačující.
      Zde ale přistupují další faktory, pro uvedení do stavu pohroužení rovněž naprosto nutné. K nastartování auta také nestačí mít benzín, ale i dostatečně nabitou baterii a neucpaný výfuk. Také v mystice je těch podmínek více. Další z nich jsou dechová cvičení. Mystická dechová cvičení nejsou totožná s hlubokým dýcháním známým z tělocviku. Je to naopak potlačování dechu, jeho zadržování, až k úplnému potlačení subjektivního vjemu dýchání. K mentální anorexii, čili úmyslnému vyhladovění, se tak přidává i trvalá asfyxie, stav kyslíkového hladu z potlačeného dýchání. Medicíně je známé, jaký vliv to má na mysl meditujícího mystika, jen si vzpomeňme, k čemu vedou známá přidušení nemluvňat při porodu. Při mystické samadhi se zpomaluje na minimum dýchání i látková výměna, takže je zde myslitelný i obdivovaný a pokročilými mystiky předváděný jev – stav zcela bez viditelného dýchání, demonstrovaný až drastickou cestou pohřbení zaživa po dobu až několika dní. Ačkoliv můžeme předpokládat, že k minimálnímu přísunu kyslíku dochází difusí i skrz určitou vrstvu hlíny, normální člověk by se nejspíš rychle udusil. Právě tak se většině lidí nedoporučuje napodobovat tichomořské lovce perel, kteří se bez dýchacího přístroje potápějí do hlubin 60m, kde vydrží údajně až osm minut – ani tady není pro běžné smrtelníky bezpečné následovat je bez tréninku, dokonce ani s dýchacím přístrojem. Oni se pak mohou vynořit naráz, kdežto člověk s dýchacím přístrojem by se při náhlém vynoření stal téměř okamžitě obětí kesonové nemoci.
      Musíme podtrhnout skutečnost, že asfyxie probíhá současně s dlouhodobou anorexií, takže tělo množství vzduchu nepotřebuje prostě proto, že nemá co spalovat, dále zdůraznit požadavek co největšího klidu a ustrnutí, takže není ani důvod něco spalovat. Kyslíkové hladovění se stáhne až někam na okraj – podobně jako nedostatečně živený oheň přechází v pouhé doutnání, které může také trvat neuvěřitelně dlouho – o tom by mohli vyprávět legendy především hasiči.
      Ale ani současné působení těchto dvou faktorů, anorexie a asfyxie, očividně ještě není postačující podmínkou. V koncentračních táborech například docházelo ke značnému stupni rozvoje obou těchto faktorů, nejen co do nedostatečné výživy, ale zejména v prostředí komor s dusivým plynem Cyklon-B - a přece se koncentrační tábory nestaly automaticky líhní tisíců mystiků. Adaptace zřejmě musí být pozvolná, nikoliv tak skoková – a k úplnému mystickému pohroužení musí být asi nezbytně nutná ještě nějaká další podmínka.
      Domnívám se – a ne bezdůvodně – že třetím, zato nejdůležitějším faktorem, nezbytným pro dokonalé odpoutání se od světa je právě to svlékání mysli, oprošťování se od myšlení. Mozek se pak dostane do stavu mentálního hladovění, podobného součinu účinků anorexie i asfyxie. Teprve pak dochází k jevům, známým jako ponoření, pohroužení, též Tao, Šúnjatá, Tathatá, Čit, až po Eckhartův pojem Seelengrund - totiž k samadhi.
      Samozřejmě to nemusí být tak jednoduché, stále nám chybí vysvětlení tohoto jevu, ale k základům mystické praxe nám zbývá už jen malý krůček. K čemu dochází v organismu každého živočicha v takovýchto, nebojme se to říci, krajních situacích? Jak známo, stav hladovění, a to hned v několika směrech, vede zprvu k velmi výrazné psychické aktivitě. Zpočátku se zde projevuje pud sebezáchovy, snaží se odstranit příčiny tohoto nenormálního stavu. Později, pokud byla snaha o získání potravy neúspěšná, nebo jako právě v těchto případech, kdy dojde k vědomému úmyslnému utlumení sebezáchovného pudu, nastupuje druhá fáze obrany organismu, totiž apatie, známá především u tzv. přirozeně nemocných mentálních anorektiků. Tělo se podvědomě snaží překonat toto nepříznivé období, kdy není možné opatřit si vhodnou potravu, aspoň snížením energetických výdajů. Jak známo, může to vést k záchraně, pokud se období nedostatku již chýlí ke konci. Známe to i v naší přesycené společnosti v podobě jarní únavy – jistěže jen v subjektivním, slabém pocitu, skutečnému Osvícení nekonečně vzdálenému. Připomenu, že období krutých nedostatků jsou příznivá meditacím a není náhodou, že se v křesťanské Evropě největší rozvoj mystiky datuje do období Třicetileté války a krátce po ní. Právě z této doby je známo nejvíce křesťanských mystiků, ačkoliv doba tvrdé rekatolizace pro ně jistě nebyla ideální.
      Při překročení jistých mezí vědomého prohlubování třístranného hladovění – po stránce živin, kyslíku i mentální činnosti – dochází k dalším jevům, v medicíně také dobře známým. Tělo si začne uvolňovat endorfiny, hormony, které napomáhají překonávat nepříznivé období. Je známo, že morfiny jsou chemicky tak blízké morfiu, že mohou vyvolávat i podobné stavy jako morfium v koncentrované podobě, podávané do organismu zvenčí. Srovnáme-li stavy meditativního pohroužení popisované mystiky s dnes již také dobře známými popisy extází po nitrožilní aplikaci heroinu, vidíme, že jde o stavy velmi podobné, srovnatelné, ne-li přímo totožné. Také uživatelé drog popisují onu blaženost, pocity vznášení se v prostoru, hrdinské pocity božství (podle toho byl ostatně heroin nazván), dokonce i světelné vjemy - tak podobné Osvícení. A tím jsme vlastně doma. Troufnu si tvrdit, že nepatrný odlesk Osvícení prožívají i jedinci po větší intoxikaci levným etylalkoholem, kteří rovněž znají pocity uvolnění, vznášení v prostoru, pocity světla a světelných efektů. V našich poměrech vidí známé a popisované bílé myšky, v anglosaském světě, převážně v Americe, charakteristické většími rozměry všeho, jde často o vidění bílých slonů. (Pozn.: zde máme tedy opravdu ještě co dohánět.)
      Maně mě napadá, není-li – alespoň v případě endorfinů – malé zrnko pravdy i na tvrzení konkurenčního myslitele Karla Marxe (cituji): Náboženství je největší opium lidstva.
      (Mezi námi, právě Marxovo náboženství se stalo tím absolutně nejhorším opiátem v dějinách lidstva a společně s příbuzným, také německým “národně sociálním” náboženstvím má na kontě více mrtvých, než úhrnem všechny ostatní náboženské i opiové války za posledních deset tisíc let.)
      Než vraťme se k Mystice. Oč tu vlastně jde, je tedy poměrně dobře popsáno na mnohem běžnějších intoxikacích, se kterými se medicína denně setkává. Pocit vjemů světla je celkem věrohodně vysvětlován stavy asfyxie, nedostatku kyslíku, vznášení zase zablokováním center rovnováhy. (Proto také požadavek klidu – kdo ho nedodržuje, jako alkoholici, má problémy.) Světelné vjemy si můžete snadno sami navodit tím, že si nakrátko zablokujete přístup kyslíku do očních nervů, například tlakem na oči – ale nedoporučuji to přehánět, neboť může dojít až k jejich vážnému - a hlavně nevratnému - poškození. Domnívám se ale, že takto lze vysvětlit i posmrtné zkušenosti, kdy se jedinci nacházeli ve stavu klinické smrti, ale byli navráceni k životu a mohli své pocity popsat. Také ti (pokud nemají po probuzení úplné okno), popisují víceméně shodně pocity světla, blaženosti a vznášení. Také viděli sami sebe jako kdyby byli mimo a jejich návrat bývá poznamenán pocitem smutku, že se musí vrátit (k práci). To vše je opět srovnatelné s heroinovými halucinacemi. Zřejmě se jim také dostalo štěstí okusit v malé míře bájného mystického Osvícení (bohužel za tak extrémních okolností, že tuto cestu rovněž nemohu nikomu doporučovat). Nemá ale cenu pochybovat, že tyto stavy právě takto vznikat mohou a svědectví těch lidí mají pro nás velkou cenu. Vysvětlovala by, jak mystické praktiky kdysi vznikly. Při různých neštěstích se extrémních okolností přihodilo během dějin lidstva na tisíce, spousta lidí je mohla zázračně na poslední chvíli přežít a jejich svědectví se mohla stát základem víry v nebe. Někomu z nich se přitom ty pocity zalíbily natolik, že se mu podařilo vyvolat je i uměle. Buď pomocí drog, nebo i bez nich. Nechci tvrdit, zda tu byla dřív mystika nebo drogy, ale blažené stavy, dosahované bez drog, tedy bez viditelné příčiny, musely jistě působit mnohem tajemněji.
      Vraťme se ale na okamžik k endorfinům. Proč

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar