Tipy a inspirace

A+ A A-

Elementálové (1)

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Univerzální „étér“ nebyl v očích lidí starých civilizací jednoduše jen neobydlené něco, co je rozšířením nebo pokračováním nebes; byl to pro ně oceán bez hranic, obydlený, jako nám dobře známé pozemské oceány, obydlený mnoha bohy, planetárními duchy, velkými a malými tvory, mající v každé své molekule zárodky života s potenciálem neohraničeného vývoje.

 

Jako rybí kmeny, které se hemží v našich oceánech a důvěrně známých vodních říších, má v nich každá z těchto bytostí z určitého pohledu svoje přirozené prostředí, kterému je překvapivě dobře přizpůsobena, některé jsou lidem přátelské a některé nepřátelské, některé na pohled příjemné a jiné zase děsivé, některé hledající útočiště v klidných zákoutích a pobřežních zátokách a některé křižující obrovské vodní plochy.

 

A staré národy věřily, že tyto různé druhy planetárních, primitivních a jiných duchů obývají různé části velkého oceánu „étéru“ a jsou přesně přizpůsobené na jejich příslušné podmínky.

 

Podle prastarých doktrín každý člen těchto různých étérických populací, od nejvyšších „bohů“ až po elementály bez duše, se vyvinul nepřetržitým pohybem, který je vlastní astrálnímu světlu.

 

Světlo je síla a ta je vyvolávána vůlí. A pokud vůle pochází z inteligence, která se nemýlí, pro-tože je absolutní a neměnná a nemá žádné hmotné orgány lidského myšlení, jsouce nejjemnější čistou emanací Života samotného, existuje od počátku času, v souladu s neměnnými zákony, a vyvíjí základní hmotné rekvizity pro následující generace toho, co nazýváme lidskou rasou.

 

Všechno z výše jmenovaného, ať již to patří k naší planetě nebo k některé jiné v myriádách světů vesmíru, vyvinulo svá pozemská těla v této matrici z těl určité třídy těchto primitivních bytostí – prapůvodních zárodků bohů a lidí – které odešly do viditelných světů.

 

Ve starověké filozofii nebyla vazba na to, co Tyndall nazývá „vzdělanou představivostí“; žádná mezera, která by musela být vyplněna množstvím materialistických spekulací, vynucených absurdní snahou vyřešit rovnici jedinou sadou neznámých; naši „nevzdělaní“ předkové vnímali zákon vývoje v celém vesmíru.

 

Stejně jako platí pravidla pro postupný vývoj od hvězdného mraku k vývoji fyzického lidského těla, od univerzálního éteru k inkarnovanému lidskému duchu vnímali nepřerušenou řadu entit.
Tento vývoj probíhal od světa duchů ke světu hrubé hmoty a tudy zase zpět ke zdroji všech věcí. Rodová linie druhů pro ně byla původem od Ducha, primárního zdroje všeho, k „degradaci do hmoty“. V tomto kompletním řetězci měly elementární duchovní bytosti svoje místo, mezi extrémy, jako chybějící Darwinovo propojení mezi opicí a člověkem.

 

Žádný autor světové literatury nepopsal pravdivěji a poetičtěji tyto bytosti tak, jako sir E. Bulwer-Lytton (http://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica/vril/index.htm), autor Zanoni (http://en.wi-kipedia.org/wiki/Zanoni).

 

Ne jako záležitost hmoty, ale jako myšlenka radosti a světla, zní jeho slova více jako věrná ozvěna paměti než jako nevázaný výplod pouhé představivosti.

 

Nechává moudrého Mejnoura říci Glyndonovi:

 

Člověk je arogantní úměrně své nevědomosti. Mnoho věků viděl v bezpočtu světů probleskujících vesmírem jako bublinky v bezbřehém oceánu jenom malé svíčičky…, které Prozřetelnost s radostí nechávala svítit zcela bezdůvodně, jen aby udělala noc pro člověka příjemnější.

 

Astronomie opravila tuto falešnou představu lidské domýšlivosti, a člověk nyní zdráhavě uznává, že hvězdy jsou světy, větší a úžasnější, než ten jeho…

 

Všude v tomto nezměrném projektu věda přináší na světlo nový život… Úvahou pak, jako zřejmá analogie, v každém lístečku, v každé kapce vody, neméně než na vzdálených hvězdách, je obydlený a dýchající svět – i člověk samotný je světem pro další životy, milióny a myriády jich sídlí v řečištích jeho krve, a obývají lidské tělo, jako člověk obývá Zemi – selskému rozumu (mají-li ho naši studenti) by stačilo vyučovat, že všeobtékající nekonečno, které nazýváme vesmír – neohraničené a neuchopitelné, oddělující Zemi od Měsíce a hvězd – je naplněno také jemu odpovídajícím a přiměřeným životem. Není-li zjevnou absurditou předpokládat, že bytosti jsou „nahušténé“ na každém lístečku a přesto nejsou v nezměrnosti vesmíru?

 

Zákon velkých systémů zakazuje promarnit byť jediný atom; ví, že není místečka, kde by „nedýchalo“ něco živého… Můžete potom uvěřit, že vesmír, který je samo nekonečno, je sám pustý, bez života, a je pro plán univerzálního bytí méně užitečný než „zabydlený“ list, než proudící kapka vody?

 

V mikroskopu vidíte tvory na listu – nebyla ale ještě vynalezena „trubka“, která by odhalila vznešenější a obdarovanější věci, pohybující se v neomezeném prostoru. Přesto je mezi nimi a člověkem tajemná a děsivá spřízněnost… Ale nejdříve, pro překonání této bariéry , duše, skrze kterou nasloucháte, musí být „naostřena“ intenzivním nadšením, vyčištěna od všech po-zemských tužeb…

 

Je-li takto připravena, může jí být na pomoc přivedena věda; zrak (vidění) musí být jemnější, nervy citlivější, duch živější a otevřenější, a sám živel – vzduch, prostor – může být učiněn za pomoci určitých tajemství vyšší chemie jasnější a průzračnější. A to není magie, jak to někteří nazývají; jak jsem již mnohokrát dříve řekl, magie (věda, která porušuje přirozenost) neexistuje; je to jen věda, pomocí které lze přírodu ovládat, řídit.

 

Ve vesmíru, v prostoru jsou milióny bytostí, ne doslova duchovních, protože všechny mají, jako mikroorganismy neviditelné pouhým okem, určitou hmotnou podobu, ale jejich hmota je tak jemná, lehká a subtilní, jakoby to byla jen blanka, pavučinka odívající ducha…

 

Přesto se ve skutečnosti tyto druhy navzájem velmi liší… některé jsou mimořádně moudré, některé jsou odporně zlovolné, některé nepřátelské člověku jako zloduchové, jiné mírné jako poslové mezi nebem a zemí.

 

Takový je nedokonalý popis elementálních bytostí neobsahujících božského ducha, poskytnutý člověkem, o kterém se mnozí oprávněně domnívali, že ví víc, než byl připraven sdělit tváří v tvář nedůvěřivé veřejnosti.

Těchto pár řádků jsme uvedli proto, že si myslíme, že ani zasvěcený člověk, mající osobní zkušenosti s těmito bytostmi, by je nedokázal popsat lépe.

 

Nyní můžeme přejít k „bohům“, nebo démonům, starých Egypťanů a Řeků, a od nich pak k Dévům a Pitrům ještě starších hinduistických Árijců.

 

Kdo nebo co byli tito bohové, nebo démoni, Řeků a Římanů? Tyto názvy byly od té doby zmo-nopolizovány a jejich význam překroucen k vlastním záměrům zakladateli křesťanství. Následovali kroky starých pohanských filozofů na dobře „prošlapané“ cestě jejich spekulací, zatímco se jako vždy pokoušeli vydávat je za nové stopy na panenské půdě, a sebe jako první pionýry v dosud neprobádaném lese věčných pravd – opakovali lest/úskok Zoroastriánů:

 

„Aby smetl všechny ty hinduistické bohy a božstva, Zoroaster je všechny nazval Dévy a tento název přijal jako označující výhradně síly zla“.
Totéž udělali zakladatelé křesťanství.

 

Použili posvátné jméno Démón (Daimonia) – božské Ego člověka – pro své zlé duchy, smyšlenky nemocných mozků, a tak zneuctili antropomorfizované symboly přírodních věd moudrého starověku a učinili z nich v očích nevzdělaného a nepoučeného něco odporného a odpuzujícího.

 

Čím bohovéa démoni opravdubyli, se můžeme poučit od Sokrata,Platona,Plutarchaa mnohadalších známých mudrcůa filozofůpředkřesťanskéi pozdější doby. Uvedemeněkteré z jejichpohledů.

 

Xenokrates, který vykládal mnoho nenapsaných teorií a učení svého mistra, a který překonal Platona ve své definici doktríny neviditelných hodnot, učil, že démoni jsou bytosti pohybující se mezi božskou dokonalostí a lidskou hříšností, a rozděloval je do tříd s mnoha podtřídami.

 

Ale výslovně prohlašuje, že individuální nebo osobní duše je vedoucím ochraňujícím démonem každého člověka, a že žádný jiný démon nad námi nemá větší moc, než ten náš. Tudíž Sokratův démon je bůh nebo božská entita, která ho inspirovala během celého jeho života. Záleží na člověku, jestli otevře nebo uzavře svoje vnímání božskému hlasu.

 

Herakleitos, který plně přijal Pythagorejský a Platonický pohled na lidskou duši, její podstatu a schopnosti, když zmiňuje duchy, nazývá je „démony s vzdušnými a těkavými těly“ a prohlašuje, že duše obývají Mléčnou dráhu, než sestoupí do další generace nebo pozemské existence.

 

Opět, když autor Epinomis umisťuje mezi nejvyšší a nejnižší bohy (vtělené duše) tři třídy démonů a zaplňuje vesmír neviditelnými bytostmi, je mnohem racionálnější i než naši moderní vědci, kteří vytvářejí mezi dvěma extrémy jednu obrovskou „mezeru“, hřiště slepých sil, nebo křesťanští teologové, kteří nazývají každého pohanského boha démon nebo ďábel.

 

Z těchto tří tříd jsou první dvě neviditelné; jejich těla jsou čistě éterická a ohnivá (planetární du-chové); démoni třetí třídy jsou vybaveni těkavými (mlžnými) těly – jsou obvykle neviditelní, ale někdy se zhmotní a stanou se na pár vteřin viditelnými. To jsou pozemští duchové nebo naše astrální duše.

 

Skutečností je, že slovem démon nazývali ve starověku (zejména filozofové alexandrijské školy) všechny druhy duchů, dobré i špatné, lidské i jiné, ale pojem byl často synonymem slov bůh nebo anděl.

 

Např. Samotrákové bylo označení chrámových bohů, uctívaných v Samotrákii v mystériích. Jsou považováni za identické s Cabeiri, Dioscuri a Corybantes. Jejich jména byla mystická – od-kazovala na Pluta, Cerese nebo Proserpinu, Bacchuse a Esculapiuse nebo Herma, a všichni byli považováni za démony.

 

Apuleius, vyjadřující se ve stejné symbolické a tajné řeči, říká o dvou duších, lidské a božské, následující:

 

Lidská duše je démon, kterého bychom v našem jazyku nazvali génius. Je nesmrtelným bohem, ačkoliv se v určitém smyslu rodí ve stejný čas, jako člověk, ve kterém sídlí. Podobně můžeme říci, že umírá stejným způsobem, jako se rodí.

 

Význační lidé byli ve starověku rovněž nazýváni bohové. Když byli zbožštěni během svého života, i jejich „skořápky“ (těla) byly uctívány jako součást mystérií. Víra v bohy, v Larvæ a Umbræ, byla tenkrát univerzální vírou a rychle se jí stává i nyní. I ti největší filozofové, lidé, které si jejich potomci připomínají jako tvrdé materialisty a ateisty – jenom proto, že odmítli groteskní ideu osob-ního extrakosmického boha – jako je např. Epikuros, věřili v bohy a neviditelné bytosti.

Zajdeme-li hluboko do starověku, za velké období filozofů předkřesťanské éry, můžeme zmínit Cicera, jako někoho, kdo může být těžko obviněn z pověrčivosti a důvěřivosti. Když mluví o těch, které nazýváme bohy a kdo jsou buď lidskými, nebo vzdušnými duchy, říká:

 

„Víme, že ze všech živých bytostí je nejlépe utvořen člověk, a pokud bohové spadají do této ka-tegorie, musí vypadat jako lidé… Nechci tím říci, že bohové mají tělo a v něm krev, ale říkám, že vypadají, jakoby měli tělo a v něm krev…“

 

Epikuros, pro kterého byly skryté věci tak skutečné, jakoby se jich dotknul prstem, nás učí, že bohové nejsou obecně viditelní, ale že jsou pojmutelní; že nejsou těly s určitou masivností, ale že je můžeme rozpoznat podle jejich zjevujících se obrazů; že je zde v nekonečném vesmíru dostatek atomů k vytvoření takových obrazů, jsou tvořeny před námi… a umožňují nám uvědomit si, co jsou tyto šťastné, nesmrtelné bytosti.

 

Když se přesuneme z Řecka a Egypta do kolébky univerzální civilizace, do Indie, a poslechneme si bráhmany a jejich nejuznávanější filozofy, zjistíme, že mají pro své bohy a démony tolik různých jmen, že třicet tři miliónů těchto božstev by potřebovalo celou knihovnu pouze na svá jména a soupis atributů.

 

Z celého panteonu pro tento moment vybereme pouze dvě jména. Tyto skupiny jsou nejdůle-žitější a zároveň také orientalisty nejméně pochopené – jejich pravá podstata je celá zahalena záhadami a nejasnostmi danými neochotou bráhmanů odhalit svá filozofická tajemství.

 

Pitris

Budeme hovořit pouze o dévech a pitris.
Některé z těchto éterických bytostí jsou postaveny výše, než člověk, některé níže.

 

Doslova tento název znamená „zářící“, oslnivý (http://www.bibliotecapleyades.net/vida_alien/al-ien_watchers.htm). Pokrývá duchovní bytosti různých stupňů, včetně entit z dřívějších planetárních epoch, které se aktivně účastnily budování nových slunečních systémů a školení vznikajícího lidstva,stejně jako zpátečnické planetárníduchy,kteří chtějí na spiritistických seancíchsimulovat lidská božstva nebo významné osoby z lidské historie.

 

Pokud jde o Deva Yonis, jsou to elementálové nižšího typu v porovnání s kosmickými „bohy“ a podřizují se i vůli pouhého čaroděje.

 

Do této třídy náležejí gnómové, sylfové, rusalky, skřítkové, džinové ad. Jsou duší elementů, ne-stálými silami přírody, projevujícími se v rámci neměnného zákona, obsaženého v těchto cen-trech síly, s nevyvinutým vědomím a poddajnými těly, která se mohou tvarovat v souladu s vědomou nebo nevědomou lidskou vůlí, která se s nimi dostane do kontaktu.

 

Přitáhnutím některých bytostí této třídy se daří našim moderním spiritistickým médiím „vdech-nout“ určitý druh individuální síly do ztrácejících se „skořápek“ zemřelých lidských bytostí. Tyto bytosti se nikdy nevyvinuly v člověka, ale jednou, po myriádách věků, toho dosáhnou. Náleží do tří nižších říší, a patří do mystérií vzhledem ke své nebezpečné podstatě.

 

Zjistili jsme, že nabývá na váze velmi mylný názor nejen mezi spiritisty (kteří vidí duchy všude kolem sebe), ale i mezi mnohými orientalisty, kteří by měli být poučenější. Obecně se mezi nimi má za to, že sanskrtský termín Pitris znamená duchy našich přímých zemřelých předků.

 

Někteří spiritualisté argumentují tím, že fakiři a další východní „kouzelníci“ jsou média, že sami přiznávají, že sami nejsou schopni ničeho bez pomoci Pitris, kterých jsou poslušnými nástroji.

 

To je mylné ve více než jednom smyslu, tento omyl vznikl, podle našeho názoru, u M. L. Jacol-liota, v jeho díle Spiritisme dans le Monde, a u Govinda swamiho, nebo, jak on uvádí, fenoménu „fakira Kovindasamiho“.

 

Pitris nejsou předkové v současnosti žijících lidí, ale bytostí lidského druhu nebo primitivní rasy, duchové lidských ras které, v měřítku sestupné evoluce předcházely současné rasy člověka a byly fyzicky i duchovně mnohem vyvinutější, než naši moderní trpaslíci.

 

V Mânava-Dharma-Shâstra se nazývají lunární předkové

(http://www.bibliotecapleyades.net/esp_luna.htm#Moons_Origin_and_Purpose).

 

Hinduista, přinejmenším hrdý brahman, zdaleka tak netouží po návratu do této země exilu, poté co se vymanil ze svého smrtelného cyklu, jako průměrný spiritista; a ani smrt mu nenahání tak hrozný strach, jako křesťanům.

 

A tak nejvyvinutější mysli v Indii nezapomenou nikdy při svém odchodu z tohoto světa prohlásit: „Nachapunarâvarti, nevrátím se zpět,“ a tímto prohlášením se dostanou mimo dosah jakéhokoliv živého člověka nebo média. Lze se ale tak ptát, co je tedy míněno pojmem Pitris?

 

Jsou to dévové, měsíční a sluneční, úzce propojení s lidským vývojem, měsíční Pitris jsou ti, kteří dali své Chhâyâs modelem pro první rasu čtvrtého cyklu, zatímco sluneční Pitris obdarovali lid-stvo intelektem.

 

Nejen to, ale tito měsíční pitris prošli všemi říšemi pozemského řetězce v prvním cyklu, a v dru-hém a třetím cyklu „vedli a reprezentovali lidský prvek“.

 

Stručné prozkoumání role, kterou hrají, zabrání všem možným budoucím zmatením v myslích studentů a záměnám mezi pitris a elementály.

 

V Rig Veda (http://en.wikipedia.org/wiki/Rig_Veda), Višnu (nebo všeprostupující oheň, éter) je nejdříve popisován jak prochází sedm částí světa ve třech krocích, jsa manifestací centrálního Slunce. Později se stává manifestací naší sluneční energie, a je propojen se sedmi principy/cykly a s bohy Agnim, Indrou a ostatními slunečními božstvy. Proto, zatímco „synové ohně“, prapůvodních Sedm našeho systému, emanují z prapůvodního ohně, „sedm budovatelů“ našeho planetárního řetězce jsou „mentálními syny“ výše uvedených, kteří jsou zároveň jejich učiteli.

 

Proto, ačkoliv v určitém smyslu jsou všichni bohové a nazývají se Pitris (Pitara, Patres, otcové), je mezi nimi velký ač velmi subtilní rozdíl (zcela okultní), který musí být uveden:
V Rig Veda jsou rozděleni do dvou tříd,
• Pitris Agni-dagdha („dávači ohně“)
• Pitris Anagni-dagdha („ne-dávači ohně“)

 

tzn., jak je ezotericky vysvětleno – Pitris kteří při „ohnivé oběti“ obětovali bohům a ti, kteří to odmítali.
Ale ezoterický a pravý význam je následující.

 

První z prapůvodních Pitris, „Sedm synů ohně“ nebo Plamene, jsou rozděleni do sedmi tříd (jako sedmSefirotů,a další,viz VâyuPurâna a Harivamsha,také Rig Veda);tři z těchto tříd jsou Arûpa, beztvaré,„vytvořené z mentální substance,nikoliv z elementární hmoty“, a čtyři jsou hmotné (tělesné).
První jsou čisté Agni (oheň) nebo Saptajiva (sedm životů, nyní Saptajihva, se sedmi jazyky, protože Agni je reprezentován sedmi jazyky a sedmi větry jako kola jeho vozu).

 

Jako beztvaré, čistě spirituální esence, v prvním stupni vývoje, nemohli tvořit to, pro co neměli ve svých myslích prototypovou formu, která je nezbytná. Mohli pouze dávat život „myšlenkovým“ bytostem, svým „synům“, druhé třídě Pitris (také Prajâpati nebo Rishis ap.), o stupeň více hmotným; tito pak třetí – poslední Arûpa třídě.

 

Pouze tato poslední třída měla schopnost, s pomocí Čtvrtého principu Univerzální duše (Aditi, Âkâsha) tvořit bytosti, které se staly objektivními a měly tvar.

 

Ale když tyto začaly existovat, zjistilo se, že obsahují tak malou část božské nesmrtelné duše nebo ohně, že byly považovány za nepodařené, za nezdar.

 

„Třetí se odvolával na druhého, druhý na prvního, a tito Tři se museli stát Čtyřmi (perfektní čtverec nebo krychle reprezentující „kruh na druhou“ nebo ponoření se do čistého ducha), než může být první vyškolený.“ (komentář v sanskrtu)

 

Pouze potom mohly být vytvořeny perfektní bytosti, po intelektuální i fyzické stránce.

 

Toto, myšleno spíš filozoficky, je pouze alegorie. Ale význam je zřejmý, absurdní se může zdát vysvětlení z vědeckého hlediska.

 

Doktrína vykládá přítomnost univerzálního života (nebo pohybu) ve všem, co je, a nic nemůže být mimo. To je čistý duch. Jeho manifestovaným aspektem je kosmická prapůvodní stejně stará hmota. V porovnání s prvním poloduchovním je šiřitel duchovního života to, co věda nazývá éter, který naplňuje neohraničený prostor, a tato látka je zdrojem všech atomů a molekul toho, co na-zýváme hmotou.

 

Když jsou paprsky tohoto univerzálního elementu, homogenního ve svém věčném zdroji, vrženy do prostoru projeveného vesmíru, dostředivé a odstředivé síly věčného pohybu, přitažlivosti a odpudivosti, brzy polarizují jeho izolované částice a obdaří je charakteristickými vlastnostmi, považovanými nyní vědou za různé elementy lišící se jeden od druhého.

 

Jako homogenní celek, základní látka světa je ve svém prapůvodním stavu perfektní; rozměl-něná ztrácí své vlastnosti nepodmíněné tvořivé síly a musí se spojovat se svými protiklady.

 

Tudíž první světy a kosmické bytosti zůstaly jako nezávisle existující – mystérium, kterého se nikdo nemůže vážně ani dotknout, protože to je mystérium chápané sice božským zrakem nejvyšších zasvěcenců, ale nelze ho žádným lidským jazykem vysvětlit dětem našeho věku – první světy a bytosti „se nepovedly“, protože obsahovaly málo tvořivé síly nutné pro jejich další a nezávislý vývoj, a první řád bytostí neměl tak nesmrtelnou duši.

 

Element Puruša v nich byl příliš slabý, aby umožnil vznik vědomí v intervalu jejich existencí během vývojové etapy a životního cyklu.

 

Tři řády bytostí, Pitris-Rishis a Synů ohně se musely spojit a smíchat dohromady svoje tři vyšší principy se čtvrtým (kruhem) a pátým (mikrokosmickým) principem, aby mohlo být získáno potřebné sjednocení a díky němu dosaženy požadované výsledky.

 

„Byly staré světy, které se rozpadly, jakmile vznikly, neměly tvar a říkalo se jim záblesky (jiskry).“ Tyto záblesky jsou prapůvodní světy, které nemohly pokračovat, protože ještě neexistovala předpokládaná forma (perfektních protikladů, nejen v opačných pohlavích ale v kosmické polaritě). „Proč byly tyto prapůvodní světy zničeny? Protože,“ odpovídá Zohar, „člověk, reprezentovaný deseti Sefiroty, ještě nebyl. Lidská forma obsahuje všechno (ducha, duši a tělo), a protože to ještě neexistovalo, světy byly zničeny.“

 

Jak je tedy jasně vidět, všechny nejrůznější výkony indických fakirů, eskamotérů ad., fenomény stokrát pestřejší a neuvěřitelnější než byly kdy viděny v civilizované Evropě nebo Americe, jsou velmi vzdálené od Pitris.

Pitris nemají s takovými veřejnými exhibicemi nic společného, ani nejsou „duchy zemřelých“, kteří by se toho zúčastňovali. Musíme se podívat do seznamu hlavních démonů nebo elementálů, kde jejich jména naznačují jejich „profese“, nebo jasněji řečeno,triky, pro které jsou nejlépe uzpůsobeni.

 

Tak máme Mâdan, obecné jméno označující zlé elementální duchy, napůl zvířata, napůl zrůdy, proto Mâdan označuje tvora vypadajícího jako kráva. Je přítelem zlomyslných čarodějů a pomáhá jim uskutečňovat jejich zlé úmysly pomsty napadáním lidí a dobytka náhlou nemocí nebo smrtí. Shudâla-Mâdan je hřbitovní zloduch. Nachází potěšení v místech, kde byly spáchány zločiny a vraždy, blízko žárových pohřebišť a popravišť. Pomáhá žonglérům se všemi jejich produkcemi s ohněm, stejně jako Kutti Shâttan, malý žonglérský skřítek. Shudâla je údajně napůl ohňový, napůl vodní démon, pročež získal od Šivy povolenívzít na sebe jakoukoliv podobu,přeměňovat jednu věc ve druhou, a když není v ohni, je ve vodě. Je tím, kdo oslepuje lidi „aby viděli to, co nevidí“.

 

Shûla Mâdan je další škodolibý duch. Je ohnišťovým démonem, zběhlým v tavení kovů a vypalování keramiky. Pokud se s ním kamarádíte, neublíží vám; ale problémy bude mít ten, kdo vzbudí jeho hněv. Shûla má rád komplimenty a lichotky, a obecně utajuje, že jeho musí eskamo-tér požádat o pomoc, když potřebuje vypěstovat strom ze semínka za čtvrt hodiny a ještě na něm nechat uzrát ovoce.

 

Kumil-Mâdan je rusalka (vodní víla). Je elementálním duchem vody, a jeho jméno znamená „šumět jako bubliny“. Je velmi veselým skřítkem a pomůže příteli v čemkoliv souvisejícím s jeho oborem; spustí déšť a ukáže budoucnost a přítomnost těm, kdo se uchýlí k věštění z vody nebo jejího pohybu.

 

Poruthû Mâdan je démon-zápasník,je ze všech nejsilnější a kdekolivse předvádí něco, k čemu je zapotřebí fyzická síla, jako levitace nebo krocení divokých zvířat, pomůže vystupujícímu tím, že ho udrží nad zemí, nebo přemůže divoké zvíře dříve, než krotitel má čas vyřknout své zaklínadlo.Takže každá „fyzická manifestace“ má svoji vlastní třídu elementálníchduchů, kteří na ni dohlížejí.

 

Kromě výše uvedených jsou v Indii Pisâchas, démoni rasy gnómů, obři a upíři; gandharvové, dobří démoni; nebeští serafové, zpěváci; a Asurové a Nâgové, titanští duchové a duchové s dračí nebo hadí hlavou.

 

Ti nesmí být zaměňováni se začátečníky, dušemi a skořápkami zesnulých lidských bytostí, a zde opět musíme rozlišovat mezi tím, co se nazývá astrální duše, tj. nižší část duálního Pátého pri-ncipu, spojená se zvířetem, a pravým egem.

 

Protože nauka pro začátečníky říká, že žádná astrální duše, ani od čistého, dobrého a čestného člověka, není v nejpřísnějším slova smyslu nesmrtelná,
„Byla vytvořena z jednotlivých prvků – do jednotlivých prvků se musí vrátit.“

 

Mohli bychom zde skončit a nic více neříci: každý vzdělaný bráhman, každý Chelâ a hloubavý theosof pochopí proč. Protože ví, že zatímco duše zlých zmizí, a je strávena bez vykoupení, duše každé jiné osoby, i jen průměrně poctivé, jednoduše vymění své éterické částice za ještě éteričtější, a protože v ní zůstane boží jiskra, dobrý člověk, nebo lépe řečeno jeho ego, nemůže zemřít.
Proclus říká:

 

Po smrti duše (duch) pokračuje v existenci ve vzdušném těle (astrální formě), dokud není zcela vyčištěna od všech hněvivých a smyslných vášní, potom odloží při druhé smrti vzdušné tělo tak, jak odložila to pozemské. Staří mudrcové říkají, že existuje nebeské tělo vždy spojené s duší, které je nesmrtelné, světélkující a jako hvězdné – zatímco čistě lidská duše nebo nižší část Pátého principu tyto atributy nemá.

 

K lepšímu porozumění výše uvedenému vysvětlení a významu a skutečným atributům a poslání Pitris možná napomůže následující výňatek z Plutarcha:

 

Měsíc je prvkem těchto duší, protože se duše do něj rozpouštějí, podobně jako těla zemřelých do země. Ti, kdo byli opravdu bezúhonní a čestní a žili tichý a filozofický život, aniž by se zaplétali do komplikovaných afér, jsou rychle „rozpuštěni“, opustí je intelekt a již je neobtěžují fyzické tužby, které nezadržitelně zmizí.

 

Staří Egypťané, kteří odvozovali svoje znalosti od indických Árijců, dovedli své výzkumy hluboko do říší „elementálů“ a „elementálních“ bytostí.

 

Zpět k původu a poslání Měsíce
Redakční překlad ze zdrojového textu (http://www.bibliotecapleyades.net/luna/luna_origin.htm#Additional_Information)

 

Moderní archeologové (http://www.bibliotecapleyades.net/egipto/egypt_bookdead/bod ead-index.htm) se rozhodli, že postavy nalezené vyobrazené na různých papyrusech Knihy mrtvých, nebo další symboly, vztahující se k jiným subjektům vyobrazeným na sarkofázích mumií, stěnách jejich podzemních chrámů a vytvořené jako sochy na jejich domech, jsou na jedné straně pouze bizarními nereálnými reprezentacemi jejich bohů, na druhé straně pak důkazy toho, že Egypťané uctívali kočky, psy a všechno lezoucí.

 

Toto moderní pojetí je zcela mylné a pochází z neznalosti astrálního světa a jeho podivných obyvatel.

 

Je mnoho různých tříd elementálních bytostí a elementálů. Nejvyšší z nich, pokud jde o inteligenci a vychytralost, jsou tak zvaní „pozemští duchové“. Pro teď o nich postačí říci, že jsou larvami, nebo stíny těch, kdo žili na Zemi, ať již dobrých nebo špatných. Jsou nižšími principy všech bytostí zbavených těla, a lze je rozdělit do tří základních skupin.

 

V první jsou ti, kteří odmítli veškeré duchovní světlo, zemřeli hluboce ponořeni do bahna hmoty a od jejichž hříšných duší se nesmrtelný duch postupně oddělil. Jsou to odtělesněné duše nemravných lidí; tyto duše se v určité době před smrtí oddělily od svých božských duchů a tak ztra-tily svoji šanci na nesmrtelnost.

 

EliphasLevi(http://www.bibliotecapleyades.net/cienciareal/cienciareal.htm#El_Trabajo_de_Eliphas_Levi) a někteří další kabalisté dělají malý, jestli vůbec nějaký rozdíl mezi elementálními duchy, kteří byli člověkem, a těmi bytostmi, které sídlí v elementech a jsou jen slepými silami přírody.

 

Po oddělení od svých těl tyto duše (nazývané také „astrální těla“), zejména ty čistě materialis-tických osob, jsou neodolatelně přitaženy k zemi, kde žijí dočasný a konečný život mezi elementy blízkými jejich hrubé podstatě.

 

Protože během svých přirozených životů nikdy nekultivovaly svoji spiritualitu, ale podřídily ji hmotě, nejsou nyní připraveny pokračovat v ušlechtilé dráze čistých netělesných bytostí, pro které je atmosféra Země dusivá a smrdutá. Ty jsou nyní odtahovány pryč ze Země, a nemohou, i kdyby vzhledem ke své nebeské podstatě chtěly, mít vědomě cokoliv společného se Zemí a jejími obyvateli. Výjimky z tohoto pravidla budou uvedeny později. Po kratší nebo delší době se materiální duše začnou rozkládat a nakonec se rozpustí jako sloupec mlhy, atom po atomu, v okolních elementech.

 

Jsou to skořápky, které zůstávají nejdelší dobu v Kâma Loka (http://en.wikipedia.org/wiki/Kama-Loka#Theosophy:_kama.2C_kamarupa_and_kamaloka); všechny nasycené pozemským pachem, jejich Kâma Rûpa (tělo tužeb) plné smyslnosti a odolné spiritualizujícím vlivům jejich vyšších principů, přetrvává dlouho a odchází obtížně. Říká se, že zůstávají někdy i po staletí, než se konečně rozloží do odpovídajících elementů.

 

Druhá skupina obsahuje všechny ty, kteří byli do jisté obvyklé míry duchovní, ale byli stále ještě více či méně připoutáni k věcem pozemského života, měli své touhy a sympatie více soustředěny na Zemi než na nebesa; pobyt těchto pozůstatků této třídy nebo skupiny lidí, kteří náleželi k průměrným lidským bytostem, v Kâma Loka je mnohem kratší, ale pořád ještě dlouhý a úměrný intenzitě jejich tužeb po životě.

 

Jako třetí třída zůstávají duše těch, kteří přišli o svá těla násilím, a to jsou lidé pouze bez fyzického těla, přetrvávající dokud není jejich život kompletní.

 

Kabalisté řadí mezi elementální bytosti i tzv. psychická embrya.

 

Podle Aristotelova učení jsou tři principy přirozených těl – záměr, hmota, forma. Tyto principy lze v tomto konkrétním případě použít.

 

„Záměr“ dítěte, které se má narodit, umisťujeme do neviditelné mysli univerzální duše, ve které existují všechny typy a formy od věčnosti – ten se v Aristotelské filozofii nepokládá za princip při kompozici těl, ale za externí vlastnost při jejich tvorbě, protože tato tvorba je změna, při které hmota přechází z tvaru, který nemá, do tvaru, který nabývá.

 

Protože záměr nenarozené dětské formy, stejně jako např. budoucí tvar nevyrobených hodi-nek, je něčím, co ještě není ani hmota, ani nástavba ani kvalita, ani jakýkoliv druh existence, je to ještě něco, co ačkoliv se už rýsuje s perspektivou „být“ musí získat objektivní formu – abstraktní se musí stát konkrétním.

 

Takže jakmile tento záměr je energií přenesen do univerzálního éteru, stane se materiální formou, ale přeměněnou.

 

Když modernívěda říká,že lidskámyšlenka „ovlivňuje hmotujinéhovesmíru simultánně s tímto“jak může ten, kdo věří v univerzální mysl popírat,že božská myšlenka je rovněž vysílána, podle stejného zákona o energii,našemu společnémuprostředníku, univerzálnímu éteru – nižší světovéduši?

 

Okultní filozofie popírá jeho inteligenci a vědomí ve vztahu ke konečným a podmíněným mani-festacím tohoto pozoruhodného světa hmoty. Ale filozofové védanty i buddhismu o něm hovoří jako o absolutním vědomí, a ukazují tím, že forma a vývoj každého atomu vesmíru v určitém stavu v něm musely existovat během všech nekonečných cyklů věčnosti.

 

A pokud ano, musí následovat, že pokud se božská myšlenka manifestuje objektivně, energie věrně reprodukuje projekt toho, co již je v božské mysli. Jen to nemusí být chápáno tak, že tato Myšlenka tvoří hmotu, nebo dokonce projekt.

 

Ne, vyvíjí se ze svého latentního projektu, navrženého pro budoucí formu; hmota, která poslouží k realizaci tohoto projektu, vždy existovala, a byla připravena vytvořit lidské tělo, řadou postupných transformací, jako výsledek evoluce.

 

Formy mizí, ideje, které je vytvořily, a materiál, z kterého byly objektivizovány, zůstávají. Tyto modely, ještě postrádajícínesmrtelného ducha, jsou „elementálové“ – možná lépe psychickáembrya – kteří, když přijde jejich čas, umírají v neviditelném světě a rodí se do tohoto viditelnéhojako lidské děti, přijímající při přechodu onen „Boží dech“, nazývaný Duch, který dotvoří perfektního člověka.
Tato třída nemůže komunikovat, ani subjektivně, ani objektivně, s lidmi.

 

Základní rozdíl mezi tělem takového embrya a příslušným elementálem je, že embryo – budoucí člověk – v sobě má k použití podíl každé ze čtyř velkých říší – ohně, vzduchu, země a vody, zatímco elementál má pouze část jedné z těchto říší.

 

Např. salamander, ohnivý elementál, který má pouze podíl prapůvodního ohně a nic víc. Člověk je bytost vyšší než oni, zákon evoluce ilustruje přítomnost všech čtyř elementů v člověku.

 

Vyplývá z něj, že elementály ohně nenajdete ve vodě, ani ty vzdušné v říši ohně. Podíl vody se nalézá nejen v člověku, ale i v dalších tělech, elementálové existují skutečně v každém a mezi sebou v každé substanci stejně jako spirituální svět existuje a je i ve hmotě. Ale zbytek jsou elementálové ve svém nejprapůvodnějším a latentním stavu.

 

Redakční překlad ze zdrojového textu: http://www.bibliotecapleyades.net/ciencia/ciencia_dimensionshyperdimensions12.htm

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar