Tipy a inspirace

A+ A A-

ZÁHADY ANTARKTIDY

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Antarktida je pátým kontinentem Země a ze satelitu se skutečně jeví jako bílý kontinent. Nejen různé aktivity s ním související, ale i sama existence tohoto světadílu jsou určitou záhadou. Novodobě byla Antarktida prokazatelně objevena teprve 17. ledna 1821 ruskou výzkumnou výpravou, vedenou F. F. Bellinghausem.

 

images

 

Operace High Jump

V polovině roku 1945 nařídil státní sekretář USA pro námořnictvo J. Forrestal na příkaz prezidenta vyslání kontingentu námořních sil zvláštního určení pod velením admirála Byrda k břehům Antarktidy. Oficiálním cílem této vojenské expedice byl vědecký výzkum a mapování, hledání ložisek nerostů a studium mořské fauny.

Pozadí operace High Jump skrývá celou řadu neobjasněných událostí. Operační jednotky US Navy byly vyslány z válečného přístavu Norfolk tak, aby ke břehům Antarktidy dopluly v období antarktického léta. Konvoj vezl celkem asi 4700 mužů a tři psy se speciálním výcvikem pro vyhledávání lidí, zavalených sněhovou lavinou. Počty taktických úderných jednotek jsou udávány číslem 4000 mužů, ale některé prameny hovoří až o 6500 mužů pod velením admirála R. Cruzena. Konvoj sestával z 28 až 40 lodí (podle různých pramenů). Tvořila jej vlajková loď velícího admirála Byrda Mount Olympus, letadlová loď Philipine Sea a letadlový nosič s katapultem Pine Island se šesti helikoptérami a 15 letouny různého určení, nosič hydroplánů Currituck, ledoborce Horthwind a Burton Island, torpedoborce BrownsenHenderson, ponorka Sennet, dvě lodě válečného námořnictva pro palebnou podporu YankeeMerrick, dvě cisternové lodě CanisteoCapacan, minolovka Henderson a dalších třináct pomocných lodí. Operace se účastnili příslušníci US Navy a přítomen byl i menší počet námořních specialistů britské Royal Navy a kanadského válečného námořnictva. Na palubě vlajkové lodi údajně byli i vojenští pozorovatelé SSSR. Expedice High Jump plula ve třech skupinách a centrální skupina dosáhla břehu Antarktidy 31. prosince 1946. Po vylodění v zátoce Bay of Whales byla na Rossově ledovci vybudována základna Little America.

V následujících čtyřech týdnech bylo během 220 letových hodin provedeno snímkování přibližně 22 700 čtverečních mil a zhotoveno asi 70 000 fotografií. Z těchto snímků US Navy nikdy ani jediný neuveřejnila. Pomocí citlivých magnetometrů byly zjištěny mnohé duté prostory v ledovci a několik velkých skalních jeskyní. Jeden z účastníků expedice (Haarmann) potvrdil, že 13. února 1947 během hlídkování nad mapovaným terénem byla cizími letouny napadena a zřejmě sestřelena čtyři americká letadla a několik helikoptér, protože zmizely beze stopy. Když bylo napadeno dalších devět amerických letadel a poškozeno do té míry, že nebyly letuschopné, rozhodl admirál Byrd celou operaci ukončit, všechny jednotky stáhnout a poškozenou techniku zanechat na pobřeží. Ústup byl tak kvapný, že se podobal spíše útěku. Expedice měla celkové ztráty kolem 1500 vojenských osob a velké ztráty na válečném materiálu. Operace původně plánovaná na 3 až 4 měsíce skončila urychlenou evakuací střední skupiny již 22. února, západní skupiny 1. března a východní skupiny 4. března 1947.

Admirál Byrd
Admirál Byrd

Na tiskové konferenci uskutečněné dne 5. května 1947 prohlásil admirál Byrd:

„Pro USA je nezbytnou nutností uskutečnit obranné akce, které by vyloučily možnost vojenského napadení z nepřátelských regionů. Je hořkou realitou, že hrozí nebezpečí vypuknutí nové války, v níž by území USA mohlo být napadeno neobyčejně rychle operujícími stroji neznámého původu, létajícími obrovskou rychlostí. Uvědomujeme si, že vše, co se odehrálo, by mohlo budoucnost učinit velmi spletitou.“

Co tomu všemu předcházelo?

Zájem o Antarktidu

V roce 1931 uskutečnila norská expedice mapování oblasti Země královny Maud, aby si tím Norsko podložilo svůj nárok na část antarktického území, ale kartografické práce byly provedeny povrchně a s malou přesností. Přesněji tuto oblast zmapovala až následující německá výprava na přelomu let 1938 a 1939. Tato výprava pod velením kapitána A. Ritschera odjela na lodi MD Schwabenland z Hamburku 17. prosince 1938 a k břehům Antarktidy dorazila 19. ledna 1939, tedy v době vrcholícího antarktického léta.


Německá loď MD Schwabenland

Poměrně přesně byl celý kontinent Antarktidy zmapován až během Mezinárodního geofyzikálního roku 1957/58, ale i dnes tento kontinent stále zřejmě mnoho tajemství skrývá, což dokazuje např. ruský objev obrovského, poměrně teplého sladkovodního jezera Vostok pod čtyřkilometrovou vrstvou ledu nedaleko jižního pólu.

S první historickou mapou Antarktidy se ovšem překvapivě setkáváme v dílně kartografa Albertina de Virga již v roce 1414. Středověký kartograf Oronte Finaeus vytvořil v roce 1531 mapu Antarktidy v poněkud neobvyklé srdcovité projekci a tato mapa se poměrně dobře shoduje s mapou, vytvořenou během Mezinárodního geofyzikálního roku, přičemž teprve tehdy radarové a magnetometrické mapování přesně odlišilo hranice pevniny a ledu. S obdobnou přesností je ale Antarktida nakreslena i na oválné mapě Francesca Roselliho z roku 1508. Nejznámější je mapa Piri Reise z roku 1513, která zřejmě patřila k podkladům většiny později vytvořených map. Mnohem později, v roce 1737, nakreslil mapu tohoto kontinentu kartograf jménem P. Buach, přičemž na jeho mapě tvoří Antarktidu dva velké ostrovy oddělené úzkým průlivem. Na všech těchto mapách je ovšem Antarktida zakreslena bez ledovců. Existuje dostatek vědeckých důkazů, že k zalednění antarktického kontinentu došlo asi před 12 000 lety, což znamená, že mapové podklady, ze kterých středověcí kartografové čerpali vědomosti, musely být mnohem starší.

mapa Antarktidy
mapa Antarktidy (klikněte pro zvětšení)

Známé starší civilizace zřejmě o existenci antarktického kontinentu velmi dobře věděly a pojmenovávaly ho Albhania (Země bílých mužů) či Onogorojima (Ostrov ledových krůpějí). Řekové používali jméno Oecumene, staří Keltové hovořili o zemi Aircthech či Ciuin, římští kartografové tento kontinent označovali pojmem Alter Orbis nebo od Řeků převzatým Ultima Thule.

Zmíněná německá výprava kapitána Ritschera přivezla řadu význačných objevů. Bylo objeveno několik poměrně rozsáhlých území bez ledu s množstvím teplých pramenů a nenáročnou flórou (mechy, lišejníky, řasy). Byla též objevena obrovská ledová jeskyně o délce asi 10 km, která překlenovala mořský průliv mezi oběma antarktickými ostrovy, jak to ukazovala Buachova mapa. Tento Eis Pallast (Ledový palác) byl dokonalým přírodním nezamrzajícím přístavem pro ponorky, do průlivu vytékaly desítky pramenů horké vody a jednolitý strop tvořil několik stovek metrů silný ledový příkrov. Jediný možný přístup byl z moře po podplutí hrany ledového šelfu. Během podzemního průzkumu byly objeveny rozsáhlé podzemní komplexy chodeb a sálů se stěnami pokrytými geoglyfy a obrazy obrovitých nehumanoidních tvorů. V tomto prastarém skalním městě byla nalezena řada artefaktů včetně různých typů letounů podivného diskoidního tvaru. Dále byla objevena celá soustava obrovských ledových jeskyní s teplou mořskou vodou o délce přibližně 50 km a šířce mezi 5 až 10 km, které přesně kopírovaly průběh průlivu zobrazeného na Buachově mapě. Zmapované území bylo pojmenováno Neu Schwabenland a horská pásma této oblasti Mühlig-Hoffmanovo pohoří a Wohlthatovo pohoří.

Dvacátého čtvrtého května 1939 odjela loď Schwabenland do Antarktidy znovu, vybavená novými dokonalejšími katapulty pro startování létajících člunů. Měla za úkol vytyčit hranice Německem zabraného území. Dne 17. prosince 1939 odjela do Antarktidy na lodi Schwabenland další expedice, vybavená spíše vojensky. S velkou slávou se vrátila do Hamburku 11. dubna 1940, přičemž většinu personálu ponechala v Antarktidě. Loď Schwabenland pokračovala v pravidelných čtvrtletních plavbách k Antarktidě s proviantem a nákladem stavebnin, armatur, strojů a zařízení potřebných k vybudování základen pro ponorky a pokračování archeologického výzkumu neprozkoumaných částí podzemních komplexů chodeb a sálů.

V Antarktidě byla skutečně vybudována pevnost (Festung Neu Berlin), Base 103, Base 211 a Base 3xx tvořily technické a vojenské opěrné body spolu s ponorkovým přístavem Eis Pallast. Údajně ještě mělo existovat cosi jako "vědeckotechnické město", ve kterém se zkoušely a testovaly nové supermoderní typy diskových letounů a nové druhy zbraní, o jejichž ničivé účinnosti se Spojencům ani nesnilo. Poloha tohoto města zůstala nadále utajena. Podle mapových podkladů a záznamů, uložených v archivu technické divize SS Schwarze Sonne, bylo podzemních (podledních) německých základen 12 a dvě byly na povrchu nedaleko vstupu do průlivu.

Již počátkem 1943 (a zejména kolem poloviny roku 1944) se objevovaly četné signály o podivných kulových a diskových letounech létajících obrovskou rychlostí. Tyto stroje neznámého původu sice nenapadaly palbou spojenecké letecké svazy, ale již svojí přítomností způsobovaly ve svém okolí nefunkčnost všech elektronických přístrojů, vysazování motorů a selhávání elektronické části optických zaměřovačů. Tyto události způsobovaly mezi posádkami spojeneckých letounů paniku, neboť většina podivných létajících kulových a diskových strojů nesla typické výsostné znaky Luftwaffe. Tyto nové německé diskoidní letouny se obvykle vyhýbaly střetu se spojeneckými stíhačkami, kterým snadno unikaly díky vysokému zrychlení a vynikající manévrovatelnosti.

V oblasti Země královny Maud byla odposlechovými a zaměřovacími službami Spojenců zjištěna silná radionavigační centrála, která se ohlašovala jako Neu Berlin, ale podařilo se dešifrovat jen nepatrnou část jejích relací.

Po skončení druhé světové války překontrolovali spojenci statistiku potopených a zajatých německých ponorek a porovnáním se záznamy nalezenými v montážních docích došli k závěru, že z arzenálu německého ponorkového námořnictva se na konci války beze stopy ztratilo přinejmenším 130 ponorek nejmodernější typové třídy XXI a XXIII. Stejně tak v bilanci válečných ztrát na životech na obou stranách (která samozřejmě nemůže být nikterak přesná) chybí na německé straně několik desítek tisíc osob.

Mapa Neu - Schwabenland
Mapa Neu - Schwabenland (klikněte pro zvětšení)

Nejodvážnější hypotézy tvrdí a různými argumenty dokládají, že dobře vybavené nacistické základny v Antarktidě fungovaly ještě dlouho po válce, nebo že tam existují dodnes, nebo že byly definitivně zničeny dvěma atomovými výbuchy koncem padesátých let, že technická zařízení objevená v podzemí Antarktidy a ovládnutá nacisty byla mimozemského původu, že skupina esoteriků společnosti Vril prý měla (má?) spojení s neznámou mimozemskou entitou pocházející z oblasti Aldebaranu prostřednictvím jakéhosi technického zařízení umístěného v podzemí Base 211... Mnoho materiálu k těmto otázkám lze najít na Internetu i v mnoha publikacích, vydávaných po celém světě až do dnešních dnů.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar