Tipy a inspirace

A+ A A-

ÚDOLÍ SMRTI

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Na Sibiři v severozápadním Jakutsku je těžko dostupná oblast, nesoucí známky obrovského kataklysmatu, které nastalo někdy před 800 lety. Byly zničeny lesy a úlomky skal jsou rozházeny po ploše stovek čtverečních kilometrů. Na tomto území se nachází množství tajemných kovových objektů, dnes ukrytých hluboko v trvale zamrzlé půdě (permafrostu). Na povrchu je jejich existence indikována obvykle již pouze ostrůvky zcela zvláštní vegetace. Prastarý název této oblasti je Uliuiu Cherkechekh, což lze přeložit jako "Údolí smrti".

 

images

 

K zájmu o toto území dovedly badatele různé hypotézy ohledně pádu tzv. Tunguzského meteoru v roce 1908. Začali se zabývat množstvím nesourodých zpráv a záznamů a studiem místních legend a pověstí. Z jejich výzkumů se postupně začala rodit velice nečekaná a odvážná teorie.

Podle výpovědí ještě dnes žijících obyvatel se v tomto území nachází mnoho kovových jakoby komor či budek, v kterých dříve náhodně přespávali lovci a tradovalo se, že i v nejtvrdších mrazech v nich bylo teplo jako v létě. Ti, kteří tak přespávali častěji, ale časem vážně onemocněli a pokud tam spali několik nocí po sobě, tak i zemřeli. Z vlastní zkušenosti si to pamatuje již jen málo velice starých lidí, kteří ve svém mládí ještě žili nomádským životem a znalosti kam mohou jít a kam ne pro ně byly otázkou života a smrti. Jejich potomci se již usadili a tyto zkušenosti neobnovili.

Mezitím příroda konala své dílo a dnes o tajemných kovových příbytcích svědčí již jen ostrůvky velmi podivné vegetace, rostoucí zřejmě nad nimi. V roce 1936 zavedli místní stařešinové jednoho geologa k načervenalé kovové polokouli, vyčnívající ze země asi pětinou svého průměru. Její stěny byly asi 2 cm tlusté a byla nakloněná tak, že se pod ní dalo pohodlně vjet na sobovi. Hlášení geologa o tomto nálezu zůstalo nepovšimnuto až do roku 1979, kdy se tam vypravila archeologická expedice. Zmíněné místo se jim však ve velice monotónní a rozlehlé oblasti tajgy nepodařilo najít.


Mapa oblasti pádu Tunguzského meteoru

Ze stejné doby je např. i svědectví dnes sedmdesátiletého M. Koretského z Vladivostoku, který popsal, že ve svém mládíosobně viděl sedm takových "kotlů", pro něj obrovských, s průměrem 6 až 9 metrů. Říká, že byly ze zvláštního kovu tradovalo se sice, že jsou měděné, ale jenom kvůli barvě, jinak na nich nebylo možné udělat rýhu ani zakalenou ocelovou jehlou. Přes


Kresba řezu kulovitým kovovým objektem

veškerou snahu se jim tehdy nepodařilo oddělit ani kousek tohoto materiálu.

Podobných vyprávění je k dispozici mnoho, nicméně vzhledem k uplynulé době a charakteru a rozloze tamější krajiny je podle nich téměř nemožné upřesnit jakékoliv konkrétní místo.

V padesátých letech minulého století v těchto málo zalidněných oblastech konala sovětská armáda pokusné atomové výbuchy. Jeden z těchto výbuchů byl výjimečný, což zaznamenala i světová média. I když šlo o malou nukleární nálož o váze asi 10 kg, výbuch odpovídal náloži až 3000x větší, což registrovaly seismické stanice po celém světě. Dodnes to nebyl nikdo schopen uspokojivě vysvětlit.

Oblast Údolí smrti

Tato oblast byla v dřívějších dobách obydlena jen malým počtem tunguzských nomádů. Osídlení lze v jednotlivých vlnách identifikovat až asi do čtvrtého tisíciletí př. n. l. Legendy praví, že kdysi dávno se jejich země náhle zahalila do neproniknutelné temnoty a všechno se začalo třást s ohlušujícím rachotem. Přihnal se vichr nevídané síly a blesky křižovaly oblohu všemi směry. Když se vše utišilo a temnota se rozplynula, před jejich

zraky se uprostřed zdevastované země tyčila ve svitu slunce se lesknoucí vysoká vertikální struktura, viditelná ze vzdálenosti mnoha dní cesty. Po dlouhou dobu tato "věc" vydávala velmi nepříjemné řezavé zvuky a postupně se zmenšovala až nakonec zcela zmizela pod zemí. V místě struktury zůstal obrovský zející otvor, vedoucí podle legend do "podzemní země" se svým vlastním sluncem. Z otvoru vycházel nepříjemný puch a proto v jeho blízkosti nikdo netábořil. Občas byl zdálky vidět nad otvorem jakýsi rotující ostrov, popisovaný později jako víko. Pokud se někdo odvážil ze zvědavosti jít blíž, nikdy se již nevrátil.

Čas od času z otvoru vyletěla ohnivá koule, zamířila určitým směrem a tam pak vybouchla. Protože obvykle zničila území jejich nepřátelských sousedů, místní si na to zvykli a v legendách "to" začali nazývat "ohnivým ochráncem". Až pak jednou vyletěla koule přímo vzhůru a explodovala s obrovským rachotem a zemětřesením nad jejich územím. Účinky exploze byly patrné až do vzdálenosti mnoha set kilometrů. Všechny tyto události byly postupně antropomorfizovány a jako souboje různých ohnivých bohů přidávány do ústně šířených legend a pověstí.

Jednotlivé exploze, lépe řečeno jejich série, následovaly v intervalech ne větších než 600 až 700 let. Vzhledem k jejich katastrofálním následkům byly velmi výrazně a bolestně zaznamenávány v lidové poezií, pověstích a legendách. Poslední historická exploze je datována do září 1380. Obrovský mrak, který při ní vznikl, zcela zaclonil Slunce na mnoho hodin. Toho nebylo možné si nepovšimnout i na velmi vzdálených místech. Exploze je zaznamenána i písemně v ruských dějinách, protože nastala ve stejné době, jako známá bitva na Kulikově poli. Událost tehdy pozitivně přispěla k ruskému vítězství v této bitvě. Ze stejné doby jsou četné záznamy i v čínských a v evropských kronikách.

Tunguzský meteor

Za dva roky uplyne přesně 100 let od jedné z nejzáhadnějších katastrof, exploze tzv. Tunguzského meteoru. Těžko se v historii posledních staletí hledá srovnatelná událost. Intenzita exploze byla asi 2000násobkem součtu obou atomových bomb, svržených v roce 1945 na Hirošimu a Nagasaki.

Kromě toho:

  • 10 dní před a po explozi byla na obloze pozorována neobvyklá záře a jakoby stříbrné mraky,
  • došlo k masivní radiaci světla a tepla,
  • byla narušena správná funkce meteorologických přístrojů a země se neustále otřásala,
  • nesmírně silná zvuková vlna dvakrát oběhla zeměkouli,
  • popadaly všechny stromy na obrovském území více než2000 km2 ,
  • slabé stopy radioaktivity jsou ještě dnes patrné ve vzorcích stromů a ledu z této oblasti,
  • půda a minerály z oblasti výbuchu vykazují dodnes mimořádné vlastnosti,
  • vegetace v epicentru výbuchu roste mimořádně rychle,
  • v několika následující letech se ochladilo zemské klima.

Při pečlivém studiu všech svědectví a dalších materiálů je patrné, že nezapadají do rámce v současnosti uznávaných vědeckých vysvětlení této události. Mnoho z toho, co bylo pozorováno, nelze ani na úrovni našich dnešních znalostí vysvětlit. A svědectví je opravdu hodně ještě v roce 1970 existovalo více než 3000 očitých svědků. Proto byl zahájen nový výzkum, který se snažil vzít všechna fakta v úvahu i za cenu nových velice nečekaných a odvážných hypotéz.

Na základě výpovědí tisíců svědků, textu jakutského národního eposu Olonkho, zrekonstruované chronologie událostí a analýzy následků exploze, popsané nejen v eposu a legendách, ale i v nálezech vědeckých výzkumů, lze vyslovit opodstatněnou domněnku, že v obrovském neobydleném území severozápadního Jakutska je prastaré podzemní technické zařízení. Velmi velmi dávno někdo zkonstruoval v území,

které je známé jako Údolí smrti, komplex, který do dnešních dnů zřejmě ochraňuje Zemi před meteority a asteroidy.


Kresba pořízená při nálezu ruského geologa v roce 1936

Je samozřejmě velmi těžké připustit, že tisíce let existuje vedle nás něco, co nejen přesahuje možnosti našich dnešních technologií, ale i nejodvážnější vize jejich dalšího rozvoje. I proto možná nikoho z dřívějších vědců, kteří se výzkumem pádu tzv. tunguzského meteoru zabývali, vůbec nenapadlo uvažovat o tom, že by exploze a její následky mohly být způsobeny aktivitou jakéhosi prastarého technického obranného komplexu, zanechaného zde neznámými tvůrci.

Pokusme se z dostupných materiálů zrekonstruovat, co předcházelo a doprovázelo katastrofu v roce 1908.

První informace o blížící se katastrofě pocházely od místních šamanů. Dva měsíce před explozí se tajgou začaly šířit zvěsti o nastávajícím konci světa. Od jedné osady k další varovali šamani obyvatele před přicházejícím kataklysmatem. Lidé začali přesouvat svá stáda z horních částí oblasti Podkamenné Tunguzky k Nižné Tunguzce a dále pak k řece Lena. Stařešinové nomádských klanů se usnesli, že změní běžné cyklické trasy svých přesunů a pohromadě se vydají po nové trase již v měsíci Teliat (květen). Byla uspořádána velká rituální sešlost, na které "Velký šaman" oznámil konec světa. Legendy praví: "… předkové říkají, že musí opustit svá tradiční místa. V měsíci Muchun (červen) by již nikdo neměl v této oblasti zůstat."

Zároveň na základě vlastních instinktů (čímž se potvrzovaly předpovědi šamanů) začala opouštět toto území veškerá zvěř a ptactvo. Ptáci odlétali ze svých hnízdišť, labutě opouštěly jezera a ryby mizely z řek. Obrovská oblast tajgy o ploše desetitisíců čtverečních kilometrů přišla o veškerou svoji faunu. V nebezpečné zóně zůstali jen lidé, kteří nevěřili předpovědem šamanů. To mluví samo za sebe.


Ještě dnes lze na Sibiři nalézt očité svědky exploze

Zničení meteoritů a asteroidů nebo jejich vhodné vychýlení z dráhy se zřejmě dosahuje pomocí silového pole, "přepravovaného" v koncentrované formě určitých elektromagnetických formací, podobajících se zářivým ohnivým koulím o průměru od několika metrů do několika desítek metrů. Byly to právě tyto ohnivé koule, které viděly tisíce pozorovatelů na celé Sibiři v roce 1908, proto o tom všichni vypovídají jako o sérii obrovských kulových blesků.

Plasmové koule jsou zřejmě generovány zdrojem, umístěným hluboko pod zemí v prakticky neobydleném velice vhodně vybraném místě. Tato oblast je již dlouho známa jako východosibiřská magnetická anomálie. Některé vědecké zdroje mluví o magnetické superanomálii, jejíž jádro může ležet až v hloubi poloviny zemského poloměru. Lze se domnívat, že "elektrárna" předpokládaného obranného komplexu odebírá energii naší planety a je do jisté míry zodpovědná právě za výše zmíněnou magnetickou anomálii.

Příprava na setkání s meteoritem byla zahájena asi dva měsíce před jeho vypočítaným dopadem. Potvrzují to výše uvedené výpovědi a pověsti o chování šamanů a fauny. Asi 10 dnů před explozí začala aktivní fáze přípravy. Aktivace elektrárny v Údolí smrti a koncentrace energie byly provázeny značnými atmosférickými anomáliemi, způsobenými výraznými změnami v zemském magnetickém poli. Efekty této přípravné fáze byly tak výrazné, že celých 10 dní před explozí byla běžná noční tma v mnoha evropských zemích stejně jako v západní Sibiři nahrazena neobvyklým osvětlením podobným známým bílým nocem z letních období oblastí okolo polárního kruhu. Všude byly pozorovány zejména za svítání a rozbřesku stříbrné mraky, seskupené jakoby podél silových linií velkého magnetu. O mnoho let později byly náhodně objeveny záznamy profesora Webera z laboratoří univerzity v německém Kielu, popisující mohutné geomagnetické poruchy v době posledních tří dnů před explozí.

Deset dní přípravy uplynulo a ráno 30. června 1908 vletěl meteor obrovskou rychlostí do zemské atmosféry směrem z jihovýchodu

k severozápadu. Určení přesné dráhy meteoru hraje ve studiu události velký význam zejména proto, že nad sibiřskou tajgou bylo pozorováno několik objektů blížících se k místu exploze z různých směrů. Právě rozdíly mezi výpověďmi očitých svědků z různých míst Sibiře ukazují, že pozorovali různá tělesa, od sebe mnohdy poměrně značně vzdálená, pohybující se různými směry, vždy ale směrem ke stejnému místu. To mohlo vést ke zmatku v původních výzkumech, vedoucímu i k teorii o kosmické lodi, manévrující nad Sibiří.

Přesně 38 minut před zničením tunguzského meteoru byl komplex v Údolí smrti uveden do kulminační fáze. Začalo generování koncentrovaných energetických koulí. Nedaleko města Jižní Jenisejsk začalo 30 minut před explozí meteoru netypické zemětřesení.

Nyní odbočíme k eposu Olonkho a dalším pověstem, ve kterých se vypráví o místě zvaném Tong Duurai, kterým protéká potok Ottoamokh (v překladu "díry v zemi") a kde jsou neuvěřitelně hluboké šachty nazývané "smějící se průrvy". Z těchto otvorů vylétají "ohnivé víry".

Po dlouhém období klidu (několik století), obvykle přibližně 100 let před další obrovskou explozí nebo sérií explozí, nastávaly menší události tohoto typu. Legendy praví, že "ze železných otvorů vycházely úzké sloupce ohně. Na jejich vršku se objevila obrovská ohnivá koule. Při letu byla doprovázena rojem ohnivých vírů, které způsobily chaos v blízkém okolí. Nakonec odletěla, zanechávajíce za sebou pás kouře a ohně. Kanonáda explozí pak zněla z dáli…".

Je pozoruhodné, že jakutské legendy obsahují tolik různých odkazů na exploze, ohnivé víry a vystřelování ohnivých koulí z propastí chrlících kouř a oheň, které měly velká kovová víka a v jejichž hlubinách leží celá podzemní krajina. Má být obydlena ohnivým padouchem, šířícím choroby a vrhajícím ohnivé koule obrovským Uot Usumu Tong Duurai (ve volném překladu zločinný cizinec, který propíchnul Zemi a skryl se v hlubinách a ničí vše kolem ohnivými koulemi).


(Dokončení příště)

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar