Tipy a inspirace

A+ A A-

ZTRÁTA PAMĚTI LIDSTVA II

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Lidstvo bylo v minulosti stiženo množstvím přírodních katastrof. Některé se opakují v nápadném intervalu 700 let. Důkazů je mnoho - od písemných záznamů či alegorických pověstí až po artefakty typu slunečních hodin, které nefungují v důsledku toho, že při střetu Země s cizím tělesem došlo ke změně parametrů oběhu naší planety okolo Slunce, délky dne i roku. Přemýšleli jste někdy o tom, jak se tyto katastrofy mohly podepsat či nějakým způsobem utkvět v podvědomí potomků přímých účastníků těchto událostí? Nebo nemohly? Tímto tématem, tedy kolektivními traumaty, se v průběhu celého života zabýval Immanuel Velikovsky. V minulém článku jsme se zabývali důkazy jeho teorie tak, jak je uvádí ve své knize Ztráta paměti lidstva, dnes se zaměříme na zobrazení katastrof, jež jsou zachycena v literárních dílech po celém světě.

 

images

 

V minulosti existovali lidé-básníci, takřka vizionáři. Jako by jim bylo umožněno nahlédnout do minulosti. Znepokojení a obavy, předcházející globálním zvratům, destrukce a zoufalství, které je provázejí a hrůza z jejich možného opakování, to vše ústí v množství různých reakcí, ať už je to snaha zapomenout nebo se s událostí vyrovnat. Protože dřívější národy věřily ve specifickou moc té které planety, jejich dalšímu zkáznému vlivu na Zemi předcházeli uctíváním božstva jí přiřazeného. Náboženství povstalo z uctívání nebeských těles, uctívání se projevilo také v architektuře - Parthenón zbudovaný k uctívání Athény, Diův chrám v Athénách, Jupiterovy chrámy v Baalbeku, Karnaku a další stavby věnované bohům minulosti, kteří byli bohy planet. Organizované válečnictví má svou inspiraci v témže děsu planetární srážky. Když táhli staří Asyrští králové do boje, srovnávali ničivou sílu svých činů s pohromami způsobenými nebeskými božstvy v době otřesů.

První záznamy

V polovině 15. století př. n. l. prošla planeta Země jedním z největších neštěstí - byla sežehnuta ohněm, smetena hurikány a vzedmutým mořem. O 700 let později se odehrála série dalších globálních katastrof - jedno neštěstí bylo následováno krátce nato dalším, při kterém byla vychýlena zemská osa a dráha, což nastalo někdy mezi lety 776 až 687 př. n. l. Po uplynutí dalších 700 let, v prvním století př. n. l., se v lidském vědomí hrůza prožitého probudila. Panoval strach z konce světa a právě v prvním století vzrostl neobyčejnou měrou. Učení o posledních dnech či o novém světě, který přijde potom, bylo vyjádřením myšlenek, pramenících ze zkušeností dávné minulosti. V prvním století před naším letopočtem napsal Lukretius/, podle tradice prorok soudného dne, o katastrofách a hrůze, kterou budí: "Mocné a složité uspořádání vesmíru, které vydrželo po mnoho let, se zhroutí v ruinách, … nezapomínám na to, jak nové a pravdivé to musí připadat naší mysli, že by nebe a Zemi čekalo zničení … vesmír se zhroutí, přemožen hrůzu budícím třeskem." Na počátku našeho letopočtu napsal podobné svědectví Seneca, Sybilina proroctví, pocházející ze stejné doby, se zabývají převážně očekávanou katastrofou. Ten den přijde, až "Bůh, jenž sídlí na obloze, svine nebe, jako se zavíjí kniha, a celá obloha ve všech svých podobách spadne na boží zemi a moře; a pak se bude valit vodopád strašlivého ohně a zapálí zemi i moře a nebeská báň oblohy s hvězdami a vším stvořením se

zhroutí v jednu roztavenou masu a zcela se rozpustí. Pak zde nebudou žádná svítící tělesa na nebi, jiskřivý měsíc ani slunce, noc ani úsvit…. Na západě bude svítit hvězda, které říkají kometa, posel meče, hladomoru a smrti pro lidi." Ještě je nutno se zmínit o poslední části Nového zákona, Zjevení svatého Jana. Je to vize mystika zvaného Jan, které měl na ostrově Patmos v Egejském moři: "… a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň… a byla zasažena třetina Slunce, třetina Měsíce a třetina hvězd… Běda běda běda obyvatelům Země." Od počátku křesťanství se děsivé výjevy minulosti přesouvaly do budoucnosti, do časů očekávaného druhého příchodu. Byl to však nezpracovaný obsah z minulosti, který skutečně tížil duši každého lidského stvoření.

Korán

V sedmém století se dlouho doutnající uhlíky naplno rozhořely v Arábii. Nevzdělaný jezdec na velbloudu, který do té doby uctíval planetu Venuši, na sobě náhle pocítil ducha Božího posla, a jeho řeči - súry Koránu - byly již v další generaci přineseny s dobyvatelským mečem do Maroka a Indie. O starých dobách věděl Mohamed jenom to, co slyšel občas na prahu rabínské školy v Medině, a všechno si to popletl - Miriam, Mojžíšovu sestru, zaměňoval s Marií, Ježíšovou matkou, sám Ježíš byl Jozue, Nánův syn, který přišel dobývat Kenaán. Perského vezíra Hamána spletl s vezírem Faraónem z Exodu. "Očekávej tedy den, kdy na nebesích se ukáže dým viditelný, který lidi zahalí; a to bude trest bolestný!" "…a země a hory budou zvednuty a rozdrceny úderem jedním, v ten den nezvratná dopadne a nebe se rozpoltí a bude zející toho dne…" "Až slunce bude svinuto, až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou …až moře se povaří … a nebe bude staženo…"

Změny v postavení hvězd, pohybujících se společně s oblohou, poruchy na Slunci, změna v geologické struktuře Země, vaření se a zmizení moře - to vše jsou obrazy minulosti.

Morové rány

Uplynulo dalších 700 let a lidstvo opět očekávalo soudný den. Polovina 14. století byla obdobím výjimečné hrůzy a neštěstí v Evropě - lidi strašilo mnoho špatných znamení. V roce 1337 se na nebi objevila obrovská kometa, v následujících letech byla Země postižena obrovskými hejny létajících kobylek, s nimiž ruku v ruce

kráčel hladomor. Následovala zemětřesení a hrůzu ukončil mor, jehož vlny Zemi postihly hned čtyřikrát během dvaceti let. Nám nezbývá než se ptát, co se stane za dalších 700 let, tedy v době, jež té naší není už tak vzdálená.

Moderní doba

Vize světa, řítícího se do srážky s planoucím tělesem, nebeské bitvy - to jsou připomínky událostí, které hrozily lidstvu záhubou. Tyto předobrazy se objevovaly ve viděních lidí v extázi, v poezii lyriků, ve snech a nočních můrách běžných lidí. Občas tedy vystoupí na podvědomou úroveň, jinak jsou však odsouzeny k tomu být zapomenuty. Velikovsky zde pracuje s pojmem "Stín smrti". Označuje jím podmínky, které následovaly po setkání s bludným nebeským tělesem, jež se později stalo planetou Venuší. Jako důkaz této kolize uvádí verše z Jeremiáše (2:6), kde se mluví o generaci lidí z pouště, tápajících ve Stínu smrti, o které hebrejská tradice praví, že byla odsouzena k smrti v poušti. V rituálech staré mexické tradice je uchováván příběh o hlubokém šeru, které zahalilo na čtvrt století západní kontinent. Avšak i v jiných legendách, zapsaných v dalších starých jazycích, jsou zprávy o době, kdy nebe bylo zakryté, den potemněl a zůstal tak po desetiletí, a Země se hemžila ohavnými nestvůrami. O době temna vypráví také Byronova báseň s příznačným názvem Tma.

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysunuty z drah a zledovatělá země
se v bezměsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
U strážních ohňů žili - všechny trůny,
královské paláce i chatrče,
přístřešky všeho, co dlí pod střechami,
spolykal oheň. Města pohltil,
nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
A šťastni byli ti, kdo choulili se
pod žhavým okem sopek - pochodní.

Svět jenom nadějí a strachem žil.
Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledly - až pak zhroutily se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly,
jak stín a přísvit honily se po nich.
Někteří lehli, oči skryli v pláči,
jiní si bradu o pěst podepřeli
a krmíce své vatry pohřební
vzhlíželi k nebi s divným neklidem,
k příkrovu světla, který kdysi býval.
Pak s kletbou na prach země shlédli zas,
skřípali zuby, vyli; poděšen
snesl se na zem každý plachý pták
a složil křídla tolik marná teď.
Zkrocena přišla všechna dravá zvěř
i hadi vmísili se mezi dav,
nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.

… Už lásky nebylo,
myšlenka na smrt Zemi ovládla,
na neslavnou a okamžitou smrt.
Hlad zuřil všude; lidé padali
a jejich kosti nepoznaly hrob.
Hubení zhltli hubené…

Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,
bez ročních dob, trav, stromů, bez života, křáp smrti -
divá změť spečené hlíny.

Tato báseň není pouhým výplodem básníkovy fantazie. Avšak jeho líčení je ne nepodobné podmínkám panujícím v čase Exodu. Na základě zkoumání nálezů - kamenů, kostí - vyslovuje Velikovsky svůj závěr, který se prolíná celou jeho tvorbou. Ony popisy kataklyzmatických událostí, které mezi jinými popsal také Byron, nevykreslují obraz umírajícího světa budoucnosti, nýbrž čerpají ze vzpomínek, vlastních všem lidem a možná i živočichům. Ostatně o srážce Země s kometou vypráví i E. A. Poe v povídce "Rozhovor mezi Eirosem a Charmionem". Neuvěřitelné jsou autenticita zápisu a ve své době neobjevená fakta. Poe vycítil skrytou úzkost našeho rodu, když se podíval na konec života na Zemi, jako by se již udál.

 

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar