Tipy a inspirace

A+ A A-

Kudy kam a jak na to?

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Základním zákonem vesmíru je princip jednoty. Přirozenou součástí tohoto zákona je teorém nenahodi losti, podle kteréh o platí, že tzv. náhoda neexistuje. V geniálně uspořádaném vesmíru není pro náhodu místo, i když se nám to nemusí zdát přesvědčivé , panuje ve vesmíru sice pevný, ale laskavý řád. Tento řád ale není náboženského charakte ru, jako spíše charakteru filosofickéh o a kvantově – fyzikáln ího bez toho, aby i přesto ztrácel na lidskosti a milosrdenství.

Duchovní, spirituální nebo transcendentální úroveň nereprezentuje žádná pozemská církev a žádné náboženství, leda náboženství kosmické, jak to vyjádřil geniální vědec, atomový fyzik Albert Einstein, který ve svých přednáškách mj. kromě apelu na lidskou morálku, zodpovědnost a pokoru, zdůrazňoval nutnost změny a to zejména nutnost vnitřní změny, kterou s sebou nese změna myšlení, když řekl: „Potřebujeme podstatně nový způsob myšlení, jestliže má lidstvo přežít“, podobně to vyjadřuje i citátem: „Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení (vědomí), která jej stvořila“.

 

Znamená to, že dosavadní životní způsob a mentální úroveň průměrného člověka a vůbec lidstva, neindukuje uspokojivé a konstruktivní řešení současné krize, pokud budeme řešení hledat v úrovni jen této krize samé.

 

Řešení je tedy v úrovni minimálně o stupeň výš. Symbolicky ho lze spatřit jakoby z nadhledu, shora nebo s odstupem. Prakticky není tedy řešení v úrovni mysli samé, ale učeně řečeno v tzv. supramentální úrovni, kde se nachází např. intuice, inspirace anebo vize.

 

Jde tedy o abstraktní úroveň, ze které vznikaly a pochází vynálezy, geniální projekty, a řeklo by se i, vnuknutí nebo osvícení. Jak název „supramentální“ napovídá, jde o úroveň nacházející se jakoby „nad myslí“, jde o kvalitativně vyšší úroveň (level) poznání a uvědomování si skutečnosti a pravdy.

 

Pokud vyloučíme jakoby „náhodné“ stavy vytržení, extáze a mimosmyslového vnímání, tedy stavy navozené neprogramově a nezáměrně, tak se i tak vysouváme do úrovní vědomí, pro které je charakteristická rezignace na racionální způsob uvažování a tzv. logické myšlení a poznávání s tím, že výsledek takovéhoto, kvalitativně vyššího způsobu, je mnohem celostnější, dokonalejší a pro svou geniální jednoduchost je také mnohem srozumitelnější i širší veřejnosti.

 

Současná vývojová krize hodnot, v jejímž středu se nacházíme, je jako rovnice o více neznámých, rovnice, jejíž řešení je o to více neznámé, o co více si uvědomujeme, že nevíme, která neznámá je důležitější. Tato situace nás natolik stresuje a míra neklidu se pak stává natolik neúnosnou, že nutnost najít „To jediné správné řešení“ včetně správného východiska, je pokud jde o motivaci stejně tak intenzívní a bezpodmínečné, že se podobá situaci tonoucího, který usilovně touží po tom, aby se mohl co nejrychleji vynořit a znovu se nadechnout.

 

Pokud opravdu toužíme po vysvobození z utrpení, po nalezení cesty ke Světlu a po skutečném poznání, musíme nejprve připustit, že nejen o světě, životě v něm, ale především o sobě sama, nevíme skoro nic. To ale ještě nemusí být takové neštěstí, pokud současně s tím připustíme, že spíše než neznalost a nevědomost nám brání spíše vlastní neochota a osobní pohodlnost zabývat se účinně hledáním příčin vlastní nespokojenosti, nedostatečnosti, neúspěchu a nemoci. Stručně řečeno platí, že abychom byli více šťastní a radostní, musíme si plně a upřímně uvědomit a přiznat, že jako šťastné a radostné bytosti se v současnosti povětšinou necítíme. Z hlediska duchovní filosofie jde ale skutečně jen o zkreslený pohled, falešný pocit a iluzi mysli, která nám tzv. objektivní realitu deformuje a vnucuje nám tím její nesprávnou interpretaci, podle které podléháme dojmu, že naše mentální představa, resp. myšlenka je totožná, neboli odpovídá skutečnosti, pravdě, resp. objektivní realitě samotné.

 

Tato falešná iluze vznikající nesprávným rozlišováním, resp. nesprávným ztotožňováním se s myslí (vnímání) a s tělem (fyzické smysly) je důvodem nesprávného chápání a nesprávného závěru, který nekriticky přijímáme za správný, aniž bychom si toho byli vědomi. A právě toto důležité sousloví „aniž bychom si toho byli vědomi“ je pro nás klíčové.

 

Podle východní a duchovní filosofie je to právě nedostatečné uvědomování, resp. nedostatečně hluboké a jasné vědomí, kdy jsme stále více na povrchu a tudíž v polopravdě vzdáleni nejen od skutečnosti, ale i od sebe sama a tím od pravdy a podstaty. Čínský mudrc Laotse, tedy mudrc z Říše Středu, řekl: „pevně se držte svého středu“. Je to apel na To, aby se člověk během svého života, a tzv. všednodenních aktivit, pozorností nevzdaloval sobě samému, aby si udržel patřičnou bdělost nad obsahy své mysli i při práci a nenechal se svými aktivitami pohltit a strávit na tolik, že zapomene čím a kým ve skutečnosti a ve své podstatě opravdu je.

 

Toto má ovšem, právě tedy v naší případné snaze o hlubší sebepoznání, navíc v kontextu s mo-derní vědou, kterou reprezentuje kvantová fyzika, své hluboké opodstatnění, jež více pochopíme, když si uvědomíme, že v nesoustředěné, roztěkané a chaotické mysli se nejen nenachází Pravda, ale taková to neovládnutá mysl je navíc i zdrojem utrpení a to jak faktického, tak i v dlouhodobém kontextu, kdy chaotická a neklidná mysl je zdrojem napětí a tudíž i příčinou časných i pozdějších nemocí jako je třeba onemocnění vysokým krevním tlakem a chorob srdce a mozku z toho dále vyplývajících.

 

Pro správné a moudré poznávání a uvědomování je tedy i v souladu s lidovou moudrostí důležité zachovat si tzv. chladnou hlavu, resp. klidnou mysl, aby člověk viděl věci správně, nezkresleně a takové, jaké jsou.

 

Nezbytnou a poměrně málo zmiňovanou podmínkou udržení si klidné mysli je tzv. čisté svědomí nebo-li respektování morálně-etických hledisek, desatera nebo nějakého tradičního kodexu pravidel přirozeného a zdravého způsobu žití. Takovým nejpraktičtějším a nejuniverzálnějším může být např. tzv. Zlaté pravidlo, které říká:
„Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“…

 

Narodíme se a místo toho, abychom byli šťastnou, harmonickou, zdravou a zářící bytostí, tak trpíme a jsme nešťastní…

 

Základní problém je podle duchovních učitelů z liberecké školy jógy ZTOTOŽŇOVÁNÍ se s TĚLEM… a pak ztotožňování se s myslí, kterou nejen neznáme, nerozumíme jí, ale hlavně jí neovládáme.
Ovládat Mysl – ÓM… základní kryptogram a klíč ke štěstí.
Podstatou je vědomí a vědomí si své Podstaty…
Uvědomění si toho, že Já JSEM… SAT ČIT ANANADA… věčné tady a TEĎ…

 

Proč si to trvale neuvědomujeme je, že nejsme dostatečně bdělí, protože nedoceňujeme, že bdělost je vším. Vše je jednotou a vše se vším souvisí.

 

Celý svět a vesmír je jednotou včetně nás v něm. Nic není odděleno, osamoceno anebo dokonce zavrženo.

 

Podle východní filosofie a duchovní nauky je jediným hříchem, pokud se to tak dá nazvat, to, že se cítíme nebo sebe sama vnímáme jako od jednoty Všehomíra oddělená, izolovaná bytost. Hřích je tedy klam osobní oddělené existence.

 

Naše duchovní Podstata je silou Světla v nás. Kristus, který řekl: „Já JSEM Světlo světa a ten, kdo věří ve mně, nezemře a bude žít na věky.“ Tím chtěl říct, že sjednocením se se svou Podstatou, Kristem v nás se dostáváme nad časoprostor a tudíž nepodléháme stárnutí těla a neumíráme v tom pravém slova smyslu bez toho, abychom ztratili při „přechodu na tzv. druhý břeh“ své vědomí. Dodnes i v 21. století se lidé bojí smrti a domnívají se, že fyzickou smrtí život na dobro končí. Jak pošetilé to je. Jak je možné si myslet a doslova setrvávat v takovém bludu, že lidský život je ohraničen tak nepoměrně krátkou dobou, kdy od narození do smrti (v rámci statistického údaje střední délky u mužů), je to kolem 72 let? To, aby něco, jako je podle materialistického pohledu něco tak dokonalého jako člověk vnímán jen jako projev vysoce organizované hmoty?

 

Pokud bychom člověka správně a důsledně vnímali jako psychosomatickou jednotu, tak by nám neměl uniknout i rozměr duchovní, který reprezentuje na současné úrovni právě energetický aspekt jeho vědomí. Energie vědomí se tedy nemůže ztratit, nemůže být zničena, ale může se pouze přeměnit v jinou energii, nikoliv však zaniknout.

 

Západ však vsadil na rozum a na logiku účelu a zisku. Zeptejte se rozumu, proč se necítíte šťastní? Odpovědět vám nedokáže, protože to neví, protože je tzv. z ega, tj. z projevu nižší hmotné (tělesné a mentální) přirozenosti, se kterou se chorobně ztotožňujeme.

 

Ego není schopné poznat Podstatu Já JSEM. Ego je produktem neukázněné mysli a Pravda se nachází za, resp. nad myslí a ne v mysli samé.

 

Pravda Já JSEM je již ve zmíněném supramentálním prostoru a ne v prostoru běžné ego-mysli.

 

Proto je práce s myslí (její ovládání) zásadní a klíčovou záležitostí osvobození se z moci ega a tudíž nevědomosti…

 

Nevědomost je zdrojem všeho zla a utrpení… vykořeňte nevědomost jako plevel, jako nežádoucí plevel a těšte se vnímáním růží bez škodlivého a znečisťujícího plevele, apeloval jeden z duchovních učitelů Šivánanada.

 

Je však nejen dobré využít času, života a tohoto vtělení k sebepoznání, k sebeuvědomění a k realizaci smyslu, ale je to nanejvýš zásadní, důležité a je to tak i doslova vitálně indikované…

 

Jde o to využít šanci svého vtělení, tuto inkarnaci-zrození se sem, do relativně blahobytných podmínek, a zapracovat na sobě. Vnější studia jsou dobrá pro komunikaci s tímto světem, ale školní vzdělání, byť na té nejlepší univerzitě na světě, nedá člověku (jeho duši) tu pravdu, po které opravdu touží.

 

Zajímavý příklad člověka s nejvyšším množstvím titulů u nás – J. M. Kašparů, který ve svém sdělení „Co se stalo s naší dobou“ o naprosté degeneraci a úpadku hodnot v naší zemi, že ač sám, mimo jiné soudní znalec v psychiatrii, píše, že nakonec skončí mezi šílenci v blázinci. Vypadá to, a není tomu divu, že, ač tak vzdělaný a jistě moudrý muž, si sám jakoby neví rady. On si jistě rady ví, ale symbolicky se stává jakýmsi hlasem lidu a definuje tento problém řečnicky. Vypadá to, že národ, a nakonec i celé lidstvo, sází jen na rozum a ne ještě i na srdce, které by mu mělo říct, že zas až tak zle zase není pod podmínkou, že kromě hlasu rozumu se naučíme poslouchat i hlasu srdce, hlasu citu a lásky, jak to učil Kristus. Nejen náš národ, ale celé lidstvo a i celá planeta, je nemocná. Jan Hnízdil říká, že v nemocné společnosti je obtížné zůstat zdravým.

 

Lidé jsou nemocní nejen z nesprávného životního stylu, ale i z nesprávných informací a hlavně z nedostatečného vědomí o sobě sama.

 

Nechápou a nedoceňují význam, jak ohromný smysl má fakt zrodit se jako lidská bytost, jako člověk. Berou to jako samozřejmost, náhodu anebo dokonce i něco jako smůlu… Zvláště u nás v Čechách se, jak se zdá, nespokojenost stává takřka národním rysem a vůdčím charakterem v porovnání se zeměmi, kde rozhodně ještě donedávna nebyl a stále není blahobyt tak samozřejmou věcí, jako třeba v sousedním Polsku nebo dokonce v bývalém Východním Německu, popř. na Ukrajině, kde ale i navzdory přetrvávajícím potížím, na rozdíl od nás nejsou tak zasmušilí, kritičtí a do sebe zahledění. Nejen v těchto zemích, ale i jinde na světě se, jak se zdá, možná více snaží, více si váží a více doceňují fakt, že nejen zadarmo pečení holubi do huby nelétají a bez práce nejsou koláče, ale také, že tu lidé více respektují morálku a ctí se desatero. Z nedostatečně prohloubeného, zjasněného a zúženého vědomí (zúžené vědomí je termín klinické neurofyziologie označující patologický stav zdravotní nouze změněného vědomí pod např. vlivem intoxikace, infekce či jiného patologického stavu) vyplývá určitá míra utrpení, obecně strachu z nedostatečně si uvědomované životní reality. Nejde ale jen o nedostatek informací, ale o nedostatek určitého druhu zkušenosti, kterou ovšem nelze nahradit jen intelektuální vzdělaností jako spíše zase jen vlastní praktickou zkušeností, zhruba podobnou určitému stupni životní zralosti, lépe však zkušenosti získanou správnou duchovní praxí.

 

V současnosti charakterizované velkou mírou technického pokroku, je ale zjevný nedostatečný, nesouměřitelný a více méně spíše zpětně orientovaný „nepokrok“ v oblasti psycho-filosofické, resp. v úrovni sebepoznání. V době velkého technického pokroku je až zarážející nepokrok až zaostalost v oblasti chápání smyslu a účelu lidské existence, smyslu bytí jako takového a tím i účelu života.

 

Podle duchovních nauk je tato nesouměřitelnost až zaostalost příčinou současné všeobecné krize, krize hodnot a krize smyslu života, z které vyplývá až neúnosná míra utrpení, lidského strádání a osobního neštěstí.

 

Již zmiňovaná nedostatečnost chápání významu lidského vědomí a jeho nástroje a funkce, kterým je funkce mysli a ztotožňování se s tímto nástrojem, kdy myšlenky na nějakou věc, resp. představy o nějaké věci, které jsou zaměňovány za tuto věc samou, vedou k potížím, problémům a nakonec k nemocem, bídě a utrpení.

 

Naprostá neznalost jemněhmotných (energetických) úrovní vědomí a energetických úrovní člověka s jeho systémem energetických center-čaker, energetických drahnádís, akupunkturních drah a energetických tělobalů vede k nesprávnému chápání nemoci a nedocenění stavu zdraví, a to jak v projevu nemoci samé, tak i v jejím léčení a i v prevenci. Zdraví je v tom základu vnímáno jako rovnováha nebo moderněji jako schopnost plnohodnotně fungovat. Plnohodnotné poznání energetiky fungování člověka podává nejen nauka jógy, ale i např. tradiční čínská medicína a další tzv. nevědecké systémy alternativní neboli celostní psychosomatické medicíny. To, že je alternativní medicína stále ještě mnohdy považována za nevědeckou, není problém alternativní medicíny, ale metodiky s jakou je tato disciplína posuzována.

 

Pokud je za jedinou správnou metodiku považována tzv. metoda vědecká, pak holt jsme stále „vedle jak ta jedle“.

 

Pokud se v historickém kontextu považovala v minulosti doba středověku za dobu temna a doba osvícenství jako doba pokroku, pak jde opět jen o relativizaci pojmů ne-li přímo pletení si pojmů s dojmy, kdy pojem vědeckotechnické revoluce a pojem dobývání vesmíru je opět jen spíše slovní hříčkou při uvědomování si faktu, že např. skutečnost, že stále se neví, co je za tím, kdy 10 bilionů buněk, ze kterých je složeno naše tělo, funguje tak koordinovaně a správně, že udrží nespočet životních funkcí lidského organismu v naprosto správném chodu, i když na to člověk nemyslí a nezabývá se tím? Kde je tedy příčina tak dokonalé funkce lidského organismu, když se vlastně o této příčině nic neví? Tuto dokonalou funkci tzv. fyziologické regulace a řízení má na starosti vegetativní nebo-li vůlí neřízený autonomní nervový systém. To, co o funkci tohoto téměř zázračného
systému víme, je žalostné minimum shrnuté do fráze neuroendokrinnísystém reprezentovaný osou hypotalamus-hypofýza a systém žláz s vnitřní sekrecí… kde je to „know-how“ reprezentované systémem čaker a energetických drah? Nemluví se o něm snad jen proto, že to nezní moc vědecky? Co je pak věda? Nebylo by pak lépe říct spíše než věda raději nevěda?

 

My jsme si zvykli, že pravé, správné a seriózní je jen to, co nese nálepku vědecké… a to co je nevědecké, tak holt už není to pravé, resp. je lépe jít od toho… Tímto způsobem, jak jsme naprogramováni, „jít od toho“ pak se ale vzdalujeme i sama sobě a vzdalujeme se Pravdě, vzdalujeme se sami sobě a svému štěstí. My ale naopak se musíme přiblížit sobě sama, musíme být sami sebou, musíme se poznat a to i s tím negativním. Prostě základem je přijmout se takovým, jakým jsme a to bez masek, bez výmluv a bez podmínek.

 

Prostě jsme To, co jsme. To je pravda a tato pravda nás pak může i osvobodit, pokud jí budeme hledat upřímně, trpělivě, nezištně a dostatečně dlouho, než jí v sobě nenalezneme.

 

Dalším zásekem nevědomosti, resp. povrchnosti našeho uvažování je iluze duality neboli dvojnosti, resp. dialektický boj protikladů, jak to „vtipně“ nazývala marxistická filosofie. Náš rozum bohužel ale funguje v této dualistické rovině, v úrovni protikladů a místo toho, aby analýzu a syntézu sjednocoval, tak preferuje a nadržuje analytické funkci nad funkcí syntetickou. Preferuje atomizaci, pitvání a rozklad bez patřičného ohledu na vědomí celku a jednoty.

 

Pravda je ale jednotou, a ne jen částí jednoty, kterou, pokud je, tak zase jen částí, v které je tato jednota obsažena, to popisuje holografická skutečnost, kdy v každé části celku je vždy obsažen i tento celek.

 

Rozum pracuje v režimu „buď, a nebo“ a nikoliv v režimu jednoty. Dualita a rozdělení pak nedávají pohled celistvý, ale jen zase pohled částečný a tím nepravdivý. Problematiku částí celku a celku samotného názorně připomíná stará buddhistická zkazka. Pět žáků analyzuje slona, jak vypadá, aby si ho mohli ostatní, kteří ho ještě neviděli, představit a mají o tom tedy podat názorné svědectví. Mají přitom ovšem zavázané oči. První stojí u chobotu a říká, že slon je jako velká stočená hadice. Druhý stojí u ucha a oponuje, že je jako kus plachty. Třetí stojí u břicha a referuje o tom, že je jako nafouklý žok. Čtvrtý stojí u nohy a říká, že je jako pařez a pátý, který stojí u ocasu, namítá, že je tenký jako vrbový proutek. Ani jeden z nich není schopen vypovědět přesně a jednoznačně, jak slon vypadá, protože na celek usuzují u jednotlivostí,které navíc postrádají evidenci vzájemného propojení a sounáležitosti. Jediný, kdo je schopen podat informaci o tom, jak slon ve skutečnosti vypadá, je mistr, který stojí opodál a zpovzdálí to vše pozoruje a vidí v jednom jediném celku: Ani jeden z vás nemáte pravdu o tom, jak slon vypadá, protože vám chybí právě to uvědomění, resp. vidění celku, který přes jeho části nejste schopni obsáhnout.

 

Další iluzí a chybou poznávání je chybné ztotožňování a záměna pojmu či označení duchovní a náboženský.
To, co je duchovní, není náboženské a už vůbec ne církevnické. A to, co je právě tím církevním, není duchovním.

 

Církevní hierarchie je mocenskou strukturou a nikoliv duchovním systémem, i když Kristus byl vyspělou duchovní bytostí, stal se podobně jako Buddha v rukách příslušných hodnostářů jen nástrojem osobních mocenských ambicí jednotlivců.

 

Problém poznání pravdy je dále v omezení poznávacích funkcí na pět smyslů nebo-li to, co je neviditelné, resp. to, co zrakový analyzátor není schopen zobrazit, tak pro materialistickou nauku už neexistuje, resp. je nevědecké a tudíž podezřelé a nežádoucí. Připomíná to výrok jednoho z funkcionářů NASA, který svědčí před kongresem a tiskem pro existenci UFO slovy:

 

„Neexistence, resp. absence hmatatelných důkazů ještě neznamená absenci jevu jako takového, jakým např. UFO je.“

 

Velmi negativní vliv na současnou neblahou situaci lidstva mají sdělovací prostředky a média obecně, kdy právě využitím sugestibility lidí a tím i možnosti manipulace s nimi se dá člověk snadno odvést od toho, co je pro něj důležité, a sice od vědomí si sebe sama, od správného sebeuvědomění, neboli tím, že se člověk vzdálí sobě samému je víc manipulovatelný, znesvoboditelný a tudíž zotročitelný. Znesvobodnit člověka, neboli vzít mu to, co z něj právě toho člověka dělá, sáhnout mu na svobodnou vůli je to nejhorší čím se dá ublížit. Zabít někoho, vzít život je sice zlé, ale horší je vzít člověku svobodu, vzít mu jeho výsostné právo na vlastní názor tím, že mu implantujeme negativní program, ho poškodíme mnohonásobně více a napáchá se tím mnohem více škody.

 

Nejen Kristuskázal: „Poznejtepravdu a pravda vás osvobodí“. Znát pravdu a ctít ji znamená nejen člověka vysvobodit z prokletí lži, klamu a iluze, ale znamená to zajistit mu důstojný, plnohodnotný a tím šťastný, bohatý, harmonický, zdravý, radostný a, po všech stránkách, spokojený život.

 

Dnešní lidstvo a průměrný člověk nejen že nezná pravdu, ale horší je, že se ani nesnaží tuto pravdu, zejména pravdu o sobě, poznat a hledat. Současný člověk pak nemůže být a není šťastný, a co víc, není ani zdravý. Být šťastnou, spokojenou a vnitřně vyrovnanou lidskou bytostí znamená znát pravdu o tom, že ve své podstatě jsme božskou bytostí, že jsme ve své pravé, vnitřní podstatě zajedno s Bohem.

 

Co je to Bůh? Bůh je Láska. Co je to Láska, štěstí a radost? Láska je stav vědomí, stav plného vědomí si toho, že jsem.

 

Tady je potřeba si dát pozor, být pozorným, bdělým a soustředěným tak, jak to jóga a další nejen východní duchovní směry doporučují ve vztahu k naší mysli, která je pro západního člověka stále takovým tím problematickým, zlobivým a věčně neposlušným dítětem. Dítětem sice rozkošným, krásným a všemi obdivovaným pro ten samotný ryzí zázrak čistého bytí, ale také problémem čím dál tím větší nepostižitelnosti, nepochopitelnosti a rozporuplnosti pokud jde o správný postoj k němu, např. pokud jde o výchovu, vzdělávání a vůbec péči počínaje jeho zdravím a konče jeho štěstím, která pak může být i našim štěstím, ale také bohužel i neštěstím, pokud něco nezvládneme. A právě To něco, co zatím opravdu, i při nejlepší vůli, schopni zvládnout nejsme, je meritem věci, je úhelným kamenem, na němž vše stojí a je středobodemvšeho dění, bodem, kolem kterého se vše, ale opravdu vše, co existuje, otáčí. Co je to? Co je tou tajemnou neznámou v té naší věčně tajemné rovnici života? Co je tou tajenkou v té křížovce života, jak to nazval dr. Jonáš?

 

Je to naše mysl. Nebo abyste nebyli tak neuspokojení z toho slova, je to tedy naše vědomí, jehož je mysl funkcí, nebo aby to zas nebylo tak moc abstraktní, tak tedy náš mozek a jeho funkce? To je ale zase moc konkrétní, že? Biologická hmota, šedá či bílá a ještě zvrásněná hmota mozková, preparát naložený ve formaldehydu někde v biologickém kabinetu? Tak tedy nazvěme to tak, jak to nazývali už například staří čínští mudrci ve starověku tím, že je tu něco, co stvořilo a stále ještě, bohudíky, tvoří a udržuje vesmíry, tento náš svět a nás samé. To, co to je, nazvěme Tao (taoismus), nebo jen „To“.

 

Ono to ani nejde pojmenovat nebo nějak obsáhnout, protože kdyby to šlo, tak to nejen přestane existovat, ale nemělo by to ani smysl. Poznání tohoto „Tao-To“ představuje jinou energe-tickou úroveň, než je ta, kterou běžně pro naše myšlení, cítění, uvažování a poznávání používáme. Není to ale nic tajuplného nebo matematicky nepředstavitelného i pro normálního praktického člověka jako jste vy, já nebo tamten zaměstnanec té a té firmy, prodavačka, učitel, zdravotní sestra, obchodník, bezdomovec, či pacient upoutaný dočasně na lůžku někde v nemocnici nebo někdo, kdokoliv žijící mezi námi v tomto současném a bláznivém světě kdekoliv si vzpomenete. To, že je vše energie, i když to řekl Einstein, není přece nic nepochopitelného, že? No, a že i myšlení a cítění představuje energetický proces, snad taky nevyžaduje mozek génia? Naopak se to dá pochopit běžným selským rozumem, že?

 

No a energie by se mohla dát nějak měřit, kvantifikovat a vnímat její pohyb, vnímat její plnost a prázdnotu, zažít si její přebytek ale i nedostatek. Všichni to přece známe a víme moc dobře, kdy ji máme a kdy nám schází?

 

Udělejme tedy vše pro to, aby těch nouzových situací a momentů oslabení, bolesti či dokonce dlouhodobého strádání a utrpení bylo co nejméně, resp., aby nebyly vůbec.

 

Aby bylo co nejméně nemocí, bídy a utrpení a to nejen v našem blízkém časoprostoru, ale i v tom „časoprostoru“ vzdálenějším je přece tajným snem a přáním každého jen trochu normálně myslícího člověka. Co se ale tím „normálně myslícím“ nazývá a co si pod tím lze představit?

 

Víme jenom to, že si pod tím každý z nás představíme něco jiného a každý z nás bude mít tu svou pravdu, kterou už ten druhý nemusí stejně chápat, ale nebude se kvůli tomu zlobit.

 

Takže To, oč tu běží, to věčné, nepostižitelné, nad časem i prostorem jsoucím, nezměrným a nedostižným je to, jsme my… my, Já i Ty, my sami ve své pravé podstatě!

 

To jsou věci, o kterých jsme se sice ve škole neučili a nikdo nám o nich ani moc neříkal, ale přesto To něco tušíme poslední dobou stále silněji, že tu musí být nebo by se to už pak opravdu nedalo zvládnout. Musí se něco stát, musí nastat nějaká změna a už konečně ať se to pohne, protože se to už nedá vydržet ten tlak a napětí, kterému jsme všichni stále více vystaveni. Paradoxně není ale ten tlak vyvinut tolik ani tak z prostoru mimo vně nás, ale přímo z nitra a z nás samých. Jistě to na nás působí i z vnějšku, ale prožíváme to zevnitř a paradoxně právě tady v tomto svém prostoru to můžeme ovlivnit víc, než si myslíme. A o tom to je…

 

Tady jsme u toho, kdy si inteligent řekne, tak to jsem tedy zvědav. Ti ostatní to sem ani nedočtou a pro ty další to ještě není atraktivní, neboť jejich čas ještě nepřišel. Náš ale ano.

 

Člověk je dnes skoro nucen začít se zabývat vlastním nitrem, ptát se po smyslu věcí a dějů a tzv. jít do sebe, jít pod povrch věcí, do jejich hloubky a to vše vyžaduje změnu postoje, kdy aby se určité věci vyřešily, musí je člověk řešit jakoby z niterné pozice… Člověk se zde může inspirovat i např. z kvantové fyziky, která boří dosud stále setrvačností zaběhnutá schémata již skoro směšného mechanistického pojetí a nechat se inspirovat novými objevy jako je třeba nelokálnost vesmíru, kdy výskyt určitých částic není postižitelná časoprostorem nebo tzv. strašidelný princip vesmíru, kdy jsou částice v neustálém kontaktu a nedá se vysvětlit podle jakého principu a nebo proč v blízkosti černé díry kolabuje časoprostor?

 

Tyto jen namátkou vybrané projevy nám mají dát impulz k tomu, že ne vše odpovídá uspořádané logice racionálního rozumu a přesto funguje tak, že nad tím rozum zůstává stát. Toto vše je tu řečeno z jednoho jediného důvodu, a sice to v nás má nastolit jisté vědomí pokory a opuštění zažité a pohodlné tendence naší egoistické mysli realizovat a hledat tuto realizaci jen ve vnějším časoprostoru, v prostoru mimo sebe sama. Jak vidno je stále více otázek, na které vnější rozum není schopen dát uspokojivou odpověď a proto by nás to mělo vtahovat spíše do nitra sebe sama, do svého středu a ke zdroji myšlenek a ne v jejich projevu. Toto je principem meditace, resp. duchovní seberealizace, kdy pokud se snažíme pravdu poznávat mimo sebe, nejsme v pravdě, jsme mimo realitu a tak jedině, když tuto pravdu hledáme v sobě sama, jsme schopni ji nalézt, takovou jaká je. Podmínkou pro to je ale ovládnutí a zklidnění mysli. I zde se nabízí zenové přirovnání z přírody, kdy lze naše vědomí přirovnat k horskému jezeru, na jehož dně je naše podstata.

 

Povrch jezera je tvořen vlnkami čeřícími hladinu. Tyto vlnky představují vlnění a víření naší mysli, která pokud se nezklidní, není hladina schopna odrážet realitu takovou, jaká je. Pakliže se vítr emocí uklidní a přestane čeřit hladinu jezera, tak pak tato hladina odráží svět a nás v něm ta-kové, jací ve skutečnosti opravdu jsme. Dalším aspektem je pak čistota této vodní masy, kdy pokud je, vidíme přes zklidněnou hladinu mysli až na dno svého vědomí a nacházíme zde svou pravou podstatu a pak i zdroj, který toto jezero z hloubi napájí novou čerstvou vodou. Jistě nás to pak bude inspirovat se s tímto zdrojem spojit nebo se mu alespoň přiblížit a napít se z něj.
Věrohodnost spirituálního a celostního pohledu inspirovaného i tzv. vědeckou fyzikální pravdou doplňující pravdivý náhled na život nám může doplnit krásný příběh, resp. epizoda ze studijních let mladého Alberta Einsteina, coby studenta vysoké školy předválečného Německa viz https://youtu.be/vLn6Vhd9hqg

 

V tomto krátkém příběhu, který se mj. šíří internetem, dochází k zajímavé, ale poněkud dramatické a co do závěru až šokující konfrontaci životního postoje starého profesora a mladého studenta, který jak v precizní šachové partii rozdrtí svého o několik desítek let staršího protivníka konstatováním, že zlo jako takové, ve které profesor „věří“, podobně jako třeba chlad nebo tma, což jsou v zásadě neměřitelné a tudíž kvalitativně prázdné „veličiny“, nemůže existovat už i z toho titulu, že je ho nemožné změřit, zvážit či jinak postihnout a že pravdivost existence zla odporuje i logice tak exaktní a materiální vědy, jakou je samotná fyzika – viz celý příběh na http://www.po-zitivnisvet.cz/albert-einstein-zlo-neexistuje/, resp. příběh v plném znění:

 

Pan profesor na univerzitě položil svým studentům otázku: „Je všechno, co existuje, stvořené Bohem?“ Jeden ze studentů nesměle odpověděl: „Ano, je to stvořené Bohem.“ „Stvořil Bůh všechno?“ ptal se dál profesor. „Ano, pane,“ odpověděl student. Profesor pak pokračoval: „Jestli Bůh stvořil všechno, znamená to, že Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky tomuto principu: naše činnost určuje nás samotných, tedy Bůh je zlo.“ Když toto student vyslechl, ztichl. Profesor byl sám se sebou spokojený.

 

Najednou zvedl ruku jiný student. „Pane profesore, mohu vám položit otázku?“ „Samozřejmě,“ odpověděl profesor. Student se postavil a zeptal se: „Existuje chlad?“

 

„Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo chladno?“

 

Studenti se zasmáli otázce spolužáka,ale ten pokračoval: „Ve skutečnosti,pane, chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti anebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svoji jednotku, kterou ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, abychom mohli popsat to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.“

 

Student pokračoval: „Pane profesore, existuje tma?“ „Samozřejmě, že existuje,“ odpověděl profesor. „Znovu nemáte pravdu, tma stejně tak neexistuje. Ve skutečnosti je tma díky tomu, že není přítomno světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit. Můžeme zkoumat paprsek za paprskem, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, ve které bychom ji mohli měřit. Tma je jen pojem, který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.“
Následně se mladík zeptal: „Pane, existuje zlo?“

 

Tentokrát profesor nejistě odpověděl: „Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích mezi lidmi, trestné činy, násilí, všechno toto není nic jiného, než projev zla.“

 

Na to student odpověděl: „Zlo neexistuje, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma, nebo chlad – tedy v nepřítomnosti světla, tepla a lásky.“

Profesor si sedl. Ten student byl mladý Albert Einstein.

 

Dr. T. Kilian, srpen 2015.

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar