Tipy a inspirace

Elementálové

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Ryba žije a dýchá ve vodě, rostliny spotřebovávají kysličník uhličitý, který naopak zvířatům a lidem přináší smrt. Některé bytosti jsou uzpůsobené řidšímu vzduchu, jiné zase žijí pouze v tom nejhustším. Život některých je závislý na slunečním světle, život jiných zase na temnotě. Tak moudrá ekonomie přírody přizpůsobuje každým existujícím podmínkám určitou životní formu.

Tyto analogie opravňují k závěru, že nejen neexistuje žádná „neobsazená“ část univerzální přírody, ale také že pro každou živou entitu existují potřebné životní podmínky, nebo jsou v případě potřeby vytvářeny.

 

Nyní předpokládejme, že existuje (pro nás) neviditelná strana vesmíru – pevné pravidlo přírody opravňuje k závěru, že tato strana je „obydlena“, stejně jako ta „naše“ viditelná, a že každé skupině jejích obyvatel jsou poskytnuty nezbytné podmínky k existenci.

 

Bylo by nelogické si představovat, že jsou všem vytvořeny stejné podmínky, stejně jako by to bylo nereálné v případě obyvatel té „viditelné“ části přírody. Takže pokud existují „duchové“, znamená to, že existuje více druhů „duchů“, protože i lidé se mezi sebou odlišují a duchové lidí jsou pouze lidé bez těla.

 

Říci, že jsou všichni „duchové“ stejní, nebo „posazení“ do stejného prostředí (atmosféry), nebo vybavení stejnými silami, nebo ovládáni stejnými zájmy a přitažlivostmi (elektrickými, magnetickými, odickými, astrálními ap.) je stejně absurdní, jako kdyby se řeklo, že všechny planety mají stejnou podstatu, nebo že všechna zvířata jsou obojživelná, nebo že všichni lidé se živí stejnou potravou. Pro začátek – ani elementálové, ani samy elementární bytosti nemohou být nazýváni „duchy“.

 

Je rozumné předpokládat, že nejhrubší povahy mezi nimi klesnou do nejnižších úrovní duchovní atmosféry – jinými slovy budou nejblíže zemi.

 

A naopak, ti nejčistší budou nejvzdálenější. V tom, co bychom mohli nazvat „psychomatikou“ okultismu, je nepřípustné předpokládat, že kterékoliv z těchto typů nehmotných bytostí by mohly okupovat místo nebo využívat podmínky jiného typu bytostí. Bylo by to stejné, jako v hydraulice očekávat, že by si dvě tekutiny různých hustot mohly vyměnit svoji pozici na stupnici Beaumeho hydrometru. Když Görres popisuje rozhovor, který měl s některými Hindy na pobřeží Malabaru, konstatuje, že na otázku, jestli mají mezi sebou duchy, odpověděli:

 

Ano, ale víme o nich, že jsou „špatnými duchy“ (bhûts, „prázdní duchové“, skořápky)… dobří duchové se těžko vůbec kdy objeví. Jsou to v podstatě duchové sebevrahů a vrahů, nebo těch, kdo zemřeli násilnou smrtí. Trvale poletují a objevují se jako fantómové. Dávají přednost noční době, svádí lidi mentálně nevyspělé a lákají i ostatní tisíci různých způsobů.

 

Porphyry nám ukazují určité odporné skutečnosti, jejichž pravdivost je doložena zkušenostmi každého studenta magie.

 

Görres píše: Duše má i po smrti určitou náklonnost ke svému tělu, druh spřízněnosti úměrný ná-silí, kterým byla jejich jednota rozdělena. Můžeme vidět mnoho duchů vznášejících se v zoufalství v blízkosti svých tělesných zbytků, můžeme i vidět, jak dychtivě hledají rozkládající se zbytky ostatních těl, ale zejména čerstvě vyteklou krev, která jim, zdá se, poskytuje dočasně některé z životních schopností.

 

Ačkoliv spiritisté je velmi zpochybňují, tito přirození duchové – stejně jako „elementární bytosti“, prázdné „skořápky“, jak je nazývají Hindové – jsou realitou.

 

Jestli skřítkové, sylfy, salamandři a rusalky rozikruciánů existovali v jejich době, musí existovat i teď. Dílo „Dweller on the Threshold“ Bulwera Lyttona je moderní koncepcí, modelovanou na starověkém typu Sulanuth Židů a Egypťanů, zmíněné v Knize Jasher (http://www.bibliotecapleya-des.net/biblianazar/jasher/contents.htm).

 

Křesťané nemají pravdu, když je nevybíravě označují za ďábly, posly Satana, a dávají jim po-dobná jména. Elementálové nejsou nic takového, jsou to prostě nehmotní tvorové, nezodpovědní, ani dobří ani špatní, pokud nejsou ovládáni vyšší inteligencí.

 

Je velice zvláštní poslouchat oddané katolíky, když urážejí a nepravdivě prezentují přirozené duchy; jedna z jejich největších autorit, Klement Alexandrijský, popsal tyto tvory správně, takové, jací jsou.

 

Klement, který byl snad stejně mág jako neoplatonista a proto se odkazoval na dobré autority, poznamenává, že je absurdní nazývat je ďábly, protože oni jsou pouze níže postavení andělé – „síly, které obývají elementy, pohybují větry a umisťují přeháňky, a jako takové jsou agenty a služebníky Boha“. Origen, který předtím, než se stal křesťanem, také náležel k Platonově škole, má ten samý názor. Porphyry, jak jsme viděli, popisuje tyto démony mnohem pečlivěji, než kdokoliv jiný.

 

Tajná doktrína učí, že člověk po získání nesmrtelnosti zůstává navždy sedmičkovou trojicí (septenary trinity), kterou je ve svém životě, a bude tak pokračovat skrze všechny sféry. Astrální tělo, které je během života pokryto hmotnou fyzickou obálkou, se – když je uvolněno od tohoto krytu v procesu tělesné smrti – promění v „obal“ („skořápku“) jiného méně hmotného těla. Toto nové tělo se začíná vyvíjet od okamžiku smrti, a stává se perfektním, když se astrální tělo definitivně oddělí od pozemské formy.

 

Údajně se tento proces opakuje při každém dalším přechodu mezi jednotlivými sférami života. Ale nesmrtelná duše, „stříbrná jiskra“, pozorovaná Dr. Fenwickem v Margraveho mozku (v díle „Strange Story“ Bulwera Lyttona) (ve zvířatech ji nenalezl), se nikdy nemění, ale zůstává nezničitelná „čímkoliv, co otřásá jejím svatostánkem“.

 

Popisy duchů zvířat, kteří obývají astrální světlo, od Porphyryho, Iamblichuse a dalších, jsou potvrzovány mnoha z nejdůvěryhodnějších a inteligentních jasnovidců.

 

Někdy jsou zvířecí formy dokonce viditelné všem osobám ve spirituálním cyklu, když jsou materializovány. Plukovník H. S. Olcott popisuje ve svém díle „People from the Other World“ (Lidé z jiného světa) materializovanou veverku, která následovala ducha-ženu do zorného pole diváků a několikrát se před jejich očima objevila a zase zmizela, když nakonec následovala ducha do skříně.

 

Takových skutečností, popisovaných ve spiritistické literatuře, je mnoho a mnoho z nich je velice věrohodných.

 

Pokud jde o duchy lidí, zmínky starých filozofů a středověkých kabalistů se přes drobné rozdíly celkově shodují; takže doktrína jedněch může být považována i za doktrínu těch ostatních. Největší rozdíly jsou v umisťování nesmrtelného nebo božského ducha člověka.

 

Zatímco staří neoplatonisté byli přesvědčeni, že Augœides nikdy hypostaticky nesestupuje do žijícího člověka, ale pouze více či méně ozařuje vnitřního člověka – astrální duši, kabalisté středověku měli za to, že duch po oddělení se od oceánu světla a ducha, vstoupí do lidské duše, kde zůstává v průběhu života uvězněn v astrální „kapsli“.

 

Tento rozdíl byl víceméně důsledkem víry křesťanských kabalistů v alegorii pádu člověka. Říkají, že duše se stala vlivem „Adamova pádu“ kontaminovanou světem hmoty, nebo také Satanem. Než se mohla objevit v sobě uzavřeným božským duchem v přítomnosti Věčného, musela se očistit od nečistot temnoty.

 

Porovnávali Ducha, uvězněného v duši, ke kapce vody, uzavřené v želatinové kapsli a hozené do oceánu; dokud kapsle zůstane vcelku (neporušená), kapka vody zůstává izolovaná; rozbijete schránku (kapsli) a kapka se stane součástí oceánu – její individuální existence přestala.

 

A tak je to i s duchem. Dokud je uzavřen ve svém plastickém prostředníkovi – duši – má indivi-duální existenci. Rozbijte kapsli, což může být důsledkem utrpení ze špatného svědomí, zločinu a morálního selhání, a duch se vrátí zpět do svého původního zdroje. Jeho individualita zmizí.

 

Na druhé straně filozofové, kteří vysvětlovali „pád do života“ svým vlastním způsobem, nahlíželi ducha jako něco zcela odděleného od duše. Připouštěli jeho přítomnost v astrální kapsli pouze jako duchovní emanace nebo paprsky „Zářícího“. Člověk a jeho spirituální duše nebo monáda – tj. duch a jeho nositel – musí přemoci svoji nesmrtelnost stoupáním k jed-notě, ke které jsou – v případě úspěchu – nakonec připojeni a do které jsou dalo by se říci absorbováni.

 

Individualizace člověka po smrti závisela na duchu, ne na jeho astrální nebo lidské duši – Manas a její nástroj Kâma Rûpa – a těle.

 

Ačkoliv slovo „osobnost“ ve smyslu, ve kterém ho obvykle používáme, je absurdní, pokud se použije doslovně na naší nesmrtelnou podstatu, ta je přesto oddělenou entitou, nesmrtelnou a věčnou, sama o sobě. A když (jako v případě nenapravitelných zločinců) světelný paprsek, který spojuje ducha s duší od okamžiku narození dítěte, je násilně přetržen, a těla zbavená osobní en-tita je ponechána, aby sdílela osud nižších živočichů, aby se postupně rozpustila v éteru, padla do strašného stavu Âvîchi nebo zcela zmizela v osmé sféře a její kompletní osobnost byla vynulována – i potom duch zůstává odlišnou existencí.

 

Stane se planetárním duchem, andělem; pro pohanské bohy nebo archanděly křesťanů, přímé emanace Jediné příčiny, nikdy nebyli a nebudou lidmi, alespoň na naší planetě. Toto zaměření bylo ve všech dobách kamenem úrazu metafyziků. Celá ezoterika buddhistické filozofie je založena na tomto mystickém učení, chápaném tak málo lidmi, a tak často chybně vykládaném mnoha nejučenějšími vědci.

 

I metafyzici příliš inklinují k zaměňování důsledku a příčiny. Osoba může získat nesmrtelný život, a zachovat si stejné „já“, jako měla v pozemském životě, po celou věčnost; to ale nutně neznamená, že musí buď zůstat panem Novákem, nebo Kovářem, kterým byla na Zemi, nebo svoji individualitu ztratit.

 

Proto astrální duše, tj. osobnost, jako pozemské tělo a nižší část lidské duše člověka, může být v temné budoucnosti absorbována do kosmického oceánu přeměněných elementů, a pozbýt pocitu své osobní individuality, pokud si nezaslouží povznést se výše, a božský duch, duchovní individualita, stále zůstává nezměněnou entitou, ačkoliv tato pozemská zkušenost jeho emanací může být zcela vymazána v okamžiku oddělení od nehodného nositele.

 

Pokud „duch“, nebo božská část duše, již dříve existovala jako od věčnosti oddělená bytost, jak učili Origen, Synesius a další křesťanští otcové a filozofové, a pokud je to to samé (a ne více) jako metafyzicky objektivní duše, jak může být jiná než věčná?

 

A co záleží v takovém případě na tom, jestli člověk vede živočišný nebo čistý život, pokud, ať dělá, co může, nemůže nikdy ztratit svoji osobnost?

 

Tato doktrína je ve svých důsledcích tak zhoubná, jako ta o zprostředkovaném odčinění (pokání). Mělo-li být toto druhé dogma ve společnosti s falešnou představou, že jsme všichni osobně nesmrtelní, demonstrováno světu ve svém pravém světle, lidstvo by se pak muselo zlepšit pouhým svým rozmnožováním.

 

Zločiny a hříchy by byly odstraněny nikoliv ze strachu před trestem nebo před absurdním peklem, ale pro záchranu toho, co je nejhlouběji zakořeněno v naší podstatě – touhy po osobním a individuálním životě v budoucnosti (po smrti), pozitivní ujištění, které nemůžeme získat dokud „nedobudeme království nebeské násilím“, a přesvědčení, že ani lidské modlitby ani krev jiných lidí nás nezachrání od osobní destrukce po smrti, pokud se během svého pozemského života pevně nespojíme se svým vlastním nesmrtelným duchem – naším jediným osobním Bohem.

 

Pythagoras, Platon, Timæus z Locris a celá alexandrijská škola odvozovali duši od univerzální světové duše, a částí této byl, podle jejich vlastních učení, éter; něco tak jemné podstaty, že to lze vnímat pouze naším vnitřním zrakem.

 

Proto to nemůže být podstatou Monas nebo Cause, protože Anima Mundi je pouhým účinkem (důsledkem), objektivní emanací předchozího. Božská spirituální duše a lidská duše existovaly již předtím. Ale zatímco ta první existuje jako samostatná entita, individualizace, duše (nástroj, nositel této) existuje pouze jako substance, nespecifikovaná část inteligentního celku.

 

Obě byly původně stvořené z nekonečného oceánu světla, ale jak to vyjádřili teosofové (http://en.wikipedia.org/wiki/Theosophists), existuje viditelný i neviditelný duch. Rozlišovali mezi Anima Bruta a Anima Divina. Empedocles pevně věřil, že všichni lidé i zvířata mají dvě duše; a Aristoteles jednu nazývá rozumovou duší (Nous) a druhou animální duší (Psuche).

 

Podle těchto filozofů rozumová duše má zdroj mimo Univerzální Duši (tj. přichází ze zdroje vy-ššího, než je Univerzální Duše – v kosmickém slova smyslu je to Univerzální Duch, sedmý princip Vesmíru v jeho celistvosti), a ta druhá má zdroj v Univerzální duši.

 

Tuto božskou a výše postavenou oblast, do které umístili neviditelné a absolutní božství, považovali (zejména Aristoteles, který nebyl zasvěcený) za pátý element – zatímco v ezoterické filozofii je sedmým elementem, Mûlaprakriti – čistě duchovní a božský, přičemž sama Anima Mundi byla považována za složenou z jemné, ohnivé a nehmotné podstaty rozprostřené ve vesmíru, zkrátka – éteru.

 

Stoikové (http://en.wikipedia.org/wiki/Stoics), největší materialisté starověku, považovali božský princip a božskou duši jako výjimku z jakékoliv hmotné podstaty. Jejich moderní komentátoři a uctívatelé, lačně se chápajíce příležitosti, stavěli na tomto základě předpoklad, že stoikové ne-věřili ani v Boha ani v duši, podstatu hmoty.

 

Zcela určitě podle názorů starověkých i moderních teistů v Boha ani duši nevěřil Epikuros. Ale Epikuros, jehož doktrína (přímo bojující proti jakékoliv funkci Nejvyšší bytosti nebo bohů v utváření světa nebo vládnutí světu) ho posouvala v ateismu a materialismu daleko nad stoiky, přesto učil, že duše je z jemné, měkké esence utvořené z nejhladších, nejoblejších a nejjemnějších atomů – a tento popis nás opět přivádí ke stejnému éteru. On navíc věřil v bohy.  Arnobius, Tertullian, Irenæus a Origen, navzdory svému křesťanskému přesvědčení, věřili (stejně jako modernější Spinoza a Hobbes), že duše je hmotná, i když velmi jemné podstaty – cosi an-tropomorfního a osobního, tj. hmotné, konečné a podmíněné.

 

Může se to za těchto podmínek stát nesmrtelným? Může se proměnlivé stát neměnným? Tato doktrína možné ztráty vlastní duše a tím i individuality stojí ovšem proti idealistickým teoriím a moderním myšlenkám některých spiritistů, ačkoliv Swedenborg ji plně přijímá.

 

Nikdy neakceptují kabalistickou doktrínu, která učí, že individuálního života po smrti lze dosáhnout pouze dodržováním zákona harmonie, a že čím více se vnitřní i vnější člověk odchýlí od tohoto pramene harmonie, jehož zdroje leží v našem božském duchu, tím obtížnější je se k němu vrátit.

 

Ale zatímco spiritisté a ostatní stoupenci křesťanství mají chabou, jestli vůbec nějakou představu o možné smrti a „vymazání“ lidské osobnosti oddělením nesmrtelné části od té „zkáze podléhající“, někteří stoupenci Swedenborga – alespoň ti, kteří ctí ducha filozofie a ne pouze mrtvé slovo učení – ji plně chápou.

 

Jeden z nejrespektovanějších duchovních Nové církve, reverend Chauncey Giles, D. D. z New Yorku, nedávno vysvětloval toto téma ve veřejné rozpravě následovně.

 

Fyzická smrt, nebo smrt těla, bylo opatření božské ekonomie ve prospěch lidí, opatření, jehož prostřednictvím dosáhli vyšších pozic své existence. Ale je zde i další smrt, která je zkázou božího pořádku a destrukcí každého lidského prvku v člověčí přirozenosti, a každé možnosti lidského štěstí.

 

To je duchovní smrt, která nastane před rozpadem těla. „Může nastat obrovský rozvoj lidské mysli, aniž by to bylo doprovázeno sebemenší láskou k Bohu nebo nesobeckou láskou k člověku.“ Když člověk upadne do sebelásky a do lásky k světu s jeho rozkošemi, a ztratí posvátnou lásku k Bohu a bližním, klesne z života do smrti. Vyšší principy, které utvářejí základní elementy jeho lidskosti, vymizí, a on žije pouze na přírodní úrovni svých schopností. Fyzicky existuje, duchovně je ale mrtvý. Pro všechny patřící k vyšší a jediné přetrvávající fázi existence je tak mrtvý, jak jeho tělo odumře všem aktivitám, požitkům a pocitům světa, když ho duch opustí.

 

Tato spirituální smrt je důsledkem nerespektování zákonů spirituálního života, což má za násle-dek trest, obdobně jako nerespektování zákonů přírodního života. Ale těm, co jsou spirituálně mrtví, zůstávají stále ještě určité „radosti“; mají svoje intelektuální nadání, moc, intenzivní aktivity. Patří jim všechny živočišné požitky, a pro většinu lidí v tom spočívá jejich nejvyšší ideál lidského štěstí.

 

Neúnavné vyhledávání bohatství, kratochvílí a zábavy společenského života, kultivace elegantního vystupování, vkus v oblékání, společenské postavení, vědecké hodnosti – to vše mámí a okouzluje tyto mrtvéživé, ale výmluvný kazatel poznamenává – „tito tvorové, se vší jejich elegancí, drahým oblečením a skvělými dovednostmi, jsou v očích Nejvyššího a andělů mrtví, a poměřováno jediným pravým a neměnným standardem v nich není více opravdového života než v kostrách, jejichž tělo se proměnilo v prach“.

 

Ačkoliv my nevěříme „v Nejvyššího a anděly“ – každopádně ne ve smyslu, který dal těmto pojmům Swedenborg a jeho stoupenci, přesto ctíme tyto pocity a plně souhlasíme s reverendovými gentlemanskými názory.

 

Vysoce rozvinuté intelektuální schopnosti neznamenají spirituální a opravdový život. Přítomnost vysoce vyvinuté lidské, intelektuální duše (pátý princip, Manas) je zcela slučitelná s absencí spirituální duše (Buddhi).

 

Pokud se lidská, intelektuální duše nerozvíjí pod přínosným a oživujícím vlivem duše spirituální, zůstane navždy pouze přímým plodem pozemských, nižších principů, sterilní pokud jde o spirituální vnímání, skvělá, přepychová hrobka, plná vyschlých kostí zkažené hmoty. Mnozí z našich největších vědců nejsou nic více než oživlá těla – nemají duchovní pohled, protože jejich duchové je opustili, nebo lépe řečeno se k nim nemohou dostat.

 

Tak bychom mohli jít celou historií, zkoumat všechny lidské činnosti, zvažovat lidmi dosažené úspěchy a zkoumat všechny formy společnosti, a tyto spirituálně mrtvé bychom nacházeli všude.

 

Ačkoliv Aristoteles osobně, na rozdíl od moderních filozofů, považoval lidskou mysl za materiální substanci a vysmíval se hylozoïstům, přesto plně věřil v existenci „dvojí“ duše, nebo duše a ducha, jak lze vidět v jeho díle De Generat. et Corrupt. (Lib. ii.). Smál se Strabovi za to, že věřil, že jakákoliv částečka hmoty sama o sobě může mít život a intelekt dostatečný k tomu, aby po-stupně vytvořila takový mnohotvarý svět, jako je ten náš.

 

Aristoteles vděčí za vznešenou morálku svojí Nichomachean Ethics důkladnému prostudování Pythagorových Etických fragmentů – lze snadno dokázat, že byly zdrojem, ze kterého shromažďoval svoje ideje.

 

Ale naši vědci vlastně nevědí o Aristotelovi nic určitého. Jeho filozofie je tak nesrozumitelná, že nechává čtenáře, aby si trvale ve své představivosti domýšleli chybějící vazby v jeho logických dedukcích. Navíc víme, že ještě dříve, než se jeho dílo vůbec dostalo k našim vědcům, kteří si libují v jeho zdánlivě ateistických argumentech na podporu jeho doktríny osudu, prošlo příliš mnoha rukama, než aby zůstalo v originálním nepozměněném stavu.

 

Od Theophrastuse, Aristotelova pořizovatele závěti, přešly jeho spisy k Neleusovi, jehož dědici je pak nechali práchnivět 150 let v podzemních jeskyních. Poté byly rukopisy údajně překopírovány (opsány) a výrazně rozšířeny Appeliconem z Theosu, který doplnil některé již nečitelné odstavce svými od-hady, z nichž pravděpodobně mnoho pocházelo z hloubi jeho vlastního vnitřního povědomí.

 

Naši badatelé devatenáctého století v úzkostlivé snaze ho (Aristotela) prakticky napodobit se snažili shodit jeho induktivní metody a materialistické teorie na hlavy Platonistů. Měli by shromažďovat fakta tak pečlivě, jak to dělal Aristoteles, místo aby popírali ta, o kterých nic neví.

 

Co jsme řekli zde i jinde o mnohosti „duchů“ a dalších neviditelných bytostí, vyvinutých v astrálním světle, a co nyní hodláme říci o spiritistických médiích a tendenci jejich seancí, není založeno na domněnkách, ale na skutečných zkušenostech a pozorováních. Těžko existuje nějaká fáze spiritistické seance jakéhokoliv druhu, kterou jsme během posledních 35 let v různých zemích neviděli. Indie, Tibet, Borneo, Siam, Egypt, Malá Asie, Amerika (Severní a Jižní) i další části světa nám ukázaly své charakteristické typy fenoménu spiritistických médií a magické moci.

 

Pokračování příště…

Více z této kategorie: « The Black Knight Satellite
© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar