Tipy a inspirace

A+ A A-

DESET PRINCIPŮ JÓGOVÉ ETIKY

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Jóga bývá často považována pouze za tělocvik, za soubor fyzických cvičení. Ale ta cvičení jsou naopak pouze nástroji k poznávání sebe sama. Aby byla účinná, je nutné dodržovat deset principů jógové etiky: ahimsa, astéja, aparigraha, satja, brahmačarja, sauča, santóša, tapas, svadhjája a išvara pranidhana - nazývají se jama a nijama. Pojmy mají mnoho významových vrstev a vidíme obvykle jen ty významové vrstvy, které odpovídají našemu dosaženému stupni poznání. Je v tom krása i riziko - jdeme-li stále dál, odkrývají se nám nové a nové pohledy a souvislosti. Zastavíme-li se, vidíme jen jeden pohled a myslíme si, že už jsme uchopili PRAVDU.

 

images

 

Tak se mi jeví i výklad jamy a nijamy - "zásad jógové morálky" nebo také moudrých signálních ukazatelů na cestě s jógou. Nevím, co přesně vyjadřují. Snažím se jim vždy znovu naslouchat, rozumět, porovnávat s nimi svou zkušenost i své rozhodování. Vždy znovu mi mají co říci. Každý z nich ukazuje jednu stezičku k otevření, k doteku s podstatou sebe i druhých, k vnitřnímu souladu. Každý z nich poskytuje klíč k řešení nesnadných situací. A každý z nich, nesprávně použit, může vést k omylu. Použití obecné zásady v konkrétním případě je vždy čistě subjektivní akt tvoření, který míří na nás a k nám, který nás utváří i testuje, který je jedinečnou a neopakovatelnou událostí, jen pro nás samé, i se svými důsledky. Je to vlastně ztvárnění abstraktní myšlenky do konkrétní roviny sama sebe v dané situaci (mého činu, mé myšlenky, mého slova apod.) a to je obtížné, bolí to, musíme překonávat odpor své psychiky (setrvačnosti, pohodlnosti, zbabělosti, ignoranství). Tak se obrušujeme, stáváme se postupně duševně ohebnějšími i silnějšími, zbavujeme se různých zbytečných nánosů. Rozhodování druhých nemůže být tedy pro nás nikdy návodem - vždy jedině inspirací. Prosím, abyste tak chápali i tyto mé úvahy na dané téma.

Prvním stupněm radžajógy jsou tzv. jamy, různé podoby omezení v těch lidských tendencích, které by mohly vést k porušení vnitřní rovnováhy. Sama se domnívám, že většina z nás, kdo se zabýváme jógou, se pohybuje právě v tomto počátečním stádiu vývoje, a máme plné ruce práce s jeho zvládáním. Dobré zvládání jamy totiž předpokládá velkou duševní sílu. Ukládaná omezení neznamenají potlačení tendencí v nás, ale otevření se působení síly, která na nové rovině tyto tendence vyvažuje a tak neutralizuje jejich účinky. V tom tkví pravá harmonie - rovnováha sil.

AHIMSA

První jama je ahimsa - nezabíjení, neubližování. Chápeme, že nejde jen o "zabíjení" fyzické, ale také duševní, citové, intelektuální. Nejde jen o zabíjení člověka, ale také jeho možností, jeho sebeúcty apod. Patří sem zabíjení slovem, pohledem a dokonce i myšlenkou. Znamená to snad vyhýbat se konfliktům? Nemít svůj vlastní názor? Neprosazovat své úmysly? Vždyť zabíjíme už tím, že dýcháme, jíme, uskutečňujeme svůj život! Jsme biologicky vybaveni na boj, konkurenci, nebo alespoň obranu svého území. Je to snad oslava slabochů - nezabíjení? Rozhodně ne. Ve vrcholné podobě se o ahimse vypráví v povídkách o sanjasínech, nebo v příběhu o Mipamovi, v jehož blízkosti divoké šelmy krotly a byly naplněny

láskou a mírem. Bylo to možné proto, že Mipamovo srdce bylo silné a kladná energie lásky působila proti negativním, obranným i agresivním tendencím nejen v něm, ale i v jeho okolí. Nejde tedy o únik, o vyhnutí se napadení, o potlačení hněvu, ale o vyvinutí silové protiváhy (lásky k druhým), která tendence k rivalitě na vyšší rovině převáží a nastoluje soulad uvnitř i vně.

Uvažujme, jak je to u nás - bytostí, potýkajících se s běžnými mezilidskými vztahy ve známém společenském kontextu. Stále se cítíme něčím ohrožováni, zneklidňováni, bojujeme o své místo v životě, ve společnosti. Nejčastější podobou našeho "zabíjení" je rivalita vůči druhým, projevující se konflikty, případně znehodnocením jiných - gestem, jedovatým slovem, projevem nedůvěry, nebo tzv. upřímnou kritikou. Je to důsledek naší vlastní nejistoty, pocitu ohrožení, naší slabosti. Často toto počínání vyplývá z pocitů méněcennosti, z nichž plyne také naše ješitnost, zranitelnost. Můžeme si tisíckrát říkat "už to nebudu dělat", dokud však se neotevřeme síle vnitřní důvěry a lásky k sobě i druhým, vždy znovu převáží tendence k útoku, probleskne v našich pohledech, vnutí se nám do myšlenek, prosadí se v nerovnováze.

Jóga ví dobře, proč nezabíjení zdůrazňuje. Energie, které vysíláme do okolí, se k nám vrací jako bumerang. Vždy míříme sami na sebe. Něco v nás je si totiž vědomo, že jsme byli "unfair", zůstává v nás třeba drobný špatný pocit, trochu otrávenosti, trochu rozladěnosti a tyto pocity se hromadí jako tzv. špatné svědomí. Útokem na druhého člověka začínáme tak rozkládat sami sebe. A abychom se tomu bránili, musíme se potom zatvrdit, zavřít, znecitlivět. Pokud - alespoň dodatečně - nedojde k vnitřnímu ujasnění, přiznání a očistě, může se uzavřenost stupňovat až tak, že náš duševní život jakoby zemřel - ztrácí se radost, spontaneita, tvořivost, schopnost milovat. Protože to víme, snažíme se svým tendencím k ubližování nasadit ohlávku. To však není cesta. Cesta tkví, jak bylo řečeno, ve vytvoření protiváhy. Čím jsme duševně silnější, tím méně můžeme být svým okolím zraněni, ublíženi, ohroženi, tím lépe můžeme pěstovat ahimsu, neboť v nás láska a spolupráce převažuje nad rivalitou.

ASTÉJA

Podobně jako ahimsa, zabývá se i další jama - astéja - především naším vztahem k okolí, míří však na naši vlastní vyrovnanost. Astéja znamená nekrást neboli neporušovat vztahy k okolí tím, že se toužíme zmocňovat toho, co má druhý. Tendence

krást vyplývá z porovnávání sebe a toho, co mám, s druhými. Z toho pak plyne u většiny z nás nějaká forma nepřejícnosti, závisti, žárlivosti, chtivosti, která nás vyvádí z rovnováhy a může se projevit i v činech (nejen v citech a myšlenkách). Tyto tendence se probouzejí na té úrovni, kde leží naše subjektivně vnímané "hodnoty". U někoho se budou týkat krásných věcí, u jiného titulů, uznání, cti či obdivu, u jiného lásky. Můžeme se usmívat sousedce, která prahne po vítězství v televizní soutěži, protože nám to nic neříká. Běda ale, když se setkáme s ně-kým, kdo nám konkuruje třeba v dosažené důvěrnosti vůči obdivovanému učiteli, nebo zvládne lépe dovednost, o niž se usilovně snažíme. Pak už náš úsměv zkysne, stane se jízlivým nebo posměšným, budeme podvědomě hledat způsob, jak svého konkurenta "okrást" o jeho úspěch, dostat se na jeho místo, vzít mu důstojnost třeba šikovnou poznámkou či gestem, přisvojit si jeho schopnosti třeba blahosklonným jednáním. Přisvojujeme si také právo na pomoc druhých, jejich úctu, vděčnost, na příjemný život, na různé výhody, a často přitom přehlížíme potřeby druhých nebo si své nároky šikovně zdůvodníme. Jindy pod praporem pomoci a péče okrádáme druhé o jejich samostatnost, schopnost za sebe rozhodovat a brát zodpovědnost a tím i možnost získat větší sebedůvěru. Přisvojujeme si tak uspokojení z toho, jak jsme skvělí a jaké máme zásluhy. Tak se naše "já" rozprostraňuje, rozkročuje do co největšího posílení vnějších jistot, zvětšení vlastního prostoru na úkor prostoru druhých, přisvojování toho, co nám nejen nepatří, ale nám ani neodpovídá, nedovedeme to milovat, pečovat o to, není to "dar osudu", ale zmocnili jsme se toho porušením řádu, vyhověním své chtivosti, bez ohledů na druhé.

Jakou protiváhu k této své tendenci můžeme v sobě hledat? Tak jako protiváhou "zabíjení" je "láska", protiváhou "kradení" je "dávání" a protikladem "rozprostranění" je "skromnost". Představíme-li si lásku jako sílu, dávání je směr této síly a skromnost je soustředěný stav našeho "já", který tuto sílu nejméně tříští. Univerzální vnitřní skromnost je z tohoto hlediska optimálním stavem našeho "já", umožňujícím soustředění vnitřních sil.

APARIGRAHA

Jaký je význam jamy aparigraha - neshromažďování? Tendence shromažďovat souvisí s jinou formou zajišťování slabého "sebe" před nejistotou - nejistotou z uplývání času. Neustále mizející okamžiky chceme vynahradit tím, že něco podržíme, uchováme, vytváříme sbírku. Jako bychom se chtěli zajistit před dalším a dalším uplýváním času, podržet něco do budoucnosti, která se stane za chvíli přítomností, a posléze nám uplyne do minulosti. Shromažďování vede k vytváření iluze pevné a široké základny našeho "já", a to nejen hromaděním majetku, knih, informací, projevů přízně, vlastních zásluh apod., ale také tím, že toho v našem životě "hodně stihneme" - hodně toho natěsnáme do času, bez ohledu na kvalitu prožívání a jednání. Tak se připravujeme o to nejpodstatnější - hluboké, soustředěné tvoření a prožívání toho "nejmenšího" a přitom nejcennějšího - velkého TEĎ. Shromažďováním vytváříme množství pout své mysli jako obranu před úzkostí, že budeme smeteni do propasti minulosti spolu s uplývající přítomností. Tak se "přivazujeme" k těm TEĎ, která chceme podržet a ověšujeme se mrtvými okamžiky, předměty a vztahy jako štíty před možným zánikem.

Protikladem lpění je odevzdání se a vyžaduje sílu přijmout a unést nejistotu přítomnosti ve světě. Také tento stav umožňuje co nejmenší tříštění síly, vycházející z co nejmenší "plochy" já. Je však určen jen nejpokročilejším, s hlubokou vnitřní stabilitou. My ostatní můžeme jen zvolna a postupně odhazovat svá nashromážděná břemena různých pout, jimiž jsme si hleděli zajistit stabilitu, úměrně k tomu, jak se stáváme otevřenějšími a zralejšími ve vnitřním souladu. K těmto poutům patří i stereotypy našeho myšlení a vztahování se ke světu.

SATJA

Satja - pravdivost, zahrnuje jednak přímý vztah našeho "já" ke skutečnosti, jednak zacházení s pravdou jako sdělením. Všimněme si nejprve pravdivosti jako vztahu

ke skutečnosti. Jestliže nás aparigraha vede k přijetí a unesení přítomnosti, satja nám říká, že to máme udělat tak říkajíc s otevřeným hledím poznávání skutečnosti. I při tom hrozí chyba ulpění na určité výkladové verzi - dílčím poznání, které bychom chtěli podržet a vystavět si na něm svou jistotu. Neustálé otevírání dalších a dalších souvislostí znamená zbavování se iluzí, předsudků, ochranných schémat a názorových stereotypů, které nás dočasně "chrání" a ulevují nám, současně nám však brání v dalším vývoji.

Zachování harmonie mezi poznáním a jednáním vyžaduje dovednost, poctivost, nadšení, vytrvalost a další vlastnosti, umožňující překonat překážky realizace poznaného. Vůle k činu, spojená s těmito vlastnostmi, nám často ze všech sil nejvíce schází. Tak dochází k nerovnováze a další proces se pozastaví, dokud se silový "schodek" nevyrovná přirozeným posílením na základě životních "rozcviček". Každý krok dál je pak dalším vybočením "ze středu" - harmonického průsečíku sil - následovaným dalším hledáním a vytvářením rovnováhy. Tak nás krůček za krůčkem satja vede k úplnějšímu kontaktu s celou skutečností. Často toužíme po pravdě, ale nechceme pak nést důsledky svého poznání nebo je realizovat. Právě tak někdy jsme ochotni sdělovat pravdu druhým, ale již se nezabýváme tím, zda dovedeme připravit půdu či rozptýlit odpor vůči jejímu přijetí. Nezdrženlivost v řeči neznamená pravdivost, a schopnost udržet poznání v sobě je součástí zralé schopnosti pravdu (byť dílčí) zasazovat do druhého s láskou a v pravý čas jako zrno určené k bohaté pozdější sklizni. Dosud jsme si uvědomili, jak můžeme otvíráním se vnitřním silám dovést své "já" do stavu, kdy sílí láskou a důvěrou, na nejmenší "ploše" soustředění, skromností a odevzdáním se přítomnosti, blížíme se harmonickému kontaktu se skutečností.

BRAHMAČARJA

Brahmačarja - žádostivost vyššího, pak zavádí do této dynamické struktury vertikální rozměr. Díky pudové energii, neustále v nás kolující, se nelze zastavit, "usnout na vavřínech", uhnízdit se v bezpečí dosaženého. "Vše plyne" - konstatují v různých stylizacích moudří tohoto světa. Je na nás, abychom nebrzdili toto plynutí v sobě, abychom otvírali další a další zavřené dveře a umožnili tak posléze volné proudění energie všemi úrovněmi svého bytí.

Brahmačarja poskytuje vodítko k zacházení s touto energií, která testuje zralost struktur "já" podobně jako zapojení elektrického proudu testuje rozvodnou síť. Co je zapojené jen "naoko", neobstojí. Proto se stává, že máme strach ze své pudovosti, ustrašeně ji potlačujeme a vyhýbáme se tak poznání svých nezralostí, místo abychom hledali a otvírali dvířka ke zralejšímu (tvořivějšímu, etičtějšímu, méně omezenému atd.) jednání. Protiváha určité pudové tendence je totiž buď na nižší, nebo na vyšší rovině uspokojovaných potřeb, a proto při hledání rovnováhy (které je někdy velmi naléhavé) máme dvě možnosti - vrátit se k nižšímu (to je snadnější) nebo se otevřít vyššímu (to je spojeno často s překážkami, vyžaduje trpělivé směřování jakoby proti proudu, který nás nese ke snadnějšímu). Otevření má za následek větší probuzení, oživení schopností, znásobenou vnímavost, pokrok v poznání souvislostí. Tak se pudová energie stává motorem našeho otvírání s cílem dosáhnout kontaktu s brahman - nejvyšší formou vědomí. Směřování k brahman tedy neznamená potlačovat své tužby, ale posilovat sebe sama tím, že je na dané rovině "unesu" (tj. neuteču od nich nebo nesklouznu na úroveň nižší), aniž bych na nich ulpěla. Strach z pohlcení je častou příčinou odporu vůči pudové touze. Je signálem nebezpečí, nezvládnutí úrovně. Vůči tužbám, které jsme přerostli, jsme naopak tolerantní, plni pochopení a laskavosti či tolerantního nezájmu. Své potlačené tužby máme spíš tendenci z ostatních vymýtit, jsme vůči nim přísní, kritičtí, horlící, plni odsudků. Cesta dopředu nevede přes uzavření, ale vždy přes otevření, i když je prožíváme jako riziko. Návod brahmačarji spočívá vedle směřování žádosti k vyšším rovinám také v připomínce neplýtvat zbytečně energií na nižší hodnoty a "investovat" ji do hodnot vyšších, jsme-li v situaci volby. Právě díky své slabosti se můžeme někdy nadměrně těšit i tužbami

"překonanými", uspáni pýchou, že "už na to máme" (mlsnost, pohodlnost apod.).

Zatímco jamy se vyjadřují k tomu, jak nevybočit ze souladu, "ze středu", nijamy spíš přinášejí vodítka k dalšímu budování mysli na základech, vytvořených jamami. Popisují nadstavbové kvality mysli.

SAUČA

První z nijam je sauča - čistota. Zahrnuje čistotu těla i mysli, myšlenek, citů a motivů. Stav čistoty prožíváme tehdy, když jsme se zbavili "odpadků", ať už ve smyslu fyziologickém nebo psychologickém (dřívějších postojů, překonaných závislostí, obav, starostí apod.). K tomu patří i prosévání myšlenek, pocitů a motivů, patřících k nižším úrovním struktury "já", než které jsme již dosáhli. Tyto odpadky nás často zatěžují a brání nám prožívat a jednat ze zorného úhlu toho nejlepšího (nejsilnějšího, nejzralejšího), co v sobě máme. Proto existuje v Pataňdžaliho systému jógy řada očistných cvičení, která pomáhají vždy znovu naší vnitřní obnově (dhauti, trátak aj.).

Jedním ze zdrojů nečistoty mysli je např. změť protichůdných motivů nebo nesoulad mezi myšlenkou, citem a jednáním. Čistota je výsledkem pěstování všech pravidel jamy a příkaz čistoty nás volá k vytvoření rozlišovací schopnosti, umožňující uvědomit si, že jsme někde něco zanedbali, a vedoucí k obnovení souladu. Ve vztahu k druhým se čistota projevuje podobně - jasností a přímostí v jednání, myšlení a cítění. Zbavením se záludnosti, klamů a taktizování, nerozvíjením pomluv, předsudků a nepřátelství, neponecháváním druhých v nejistotě atd. Signálem nečistoty je pro nás často stud, pocit viny, zmatek, nejistota, odpor k sobě, znechucení apod. Tak jako se náš dům neuklidí tím, že jsme jím znechuceni, tak ani naše "nečistota" se nevyřeší podobnými pocity. Uvést sama sebe do vnitřního souladu předpokládá pravdivě se podívat, o jaké rozpory jde, vnitřně opustit nezralé postoje a přiklonit se ke zralým, nebo rozpor řešit rozhodnutím i činem. Jen tak lze obnovit soulad. Čistota neznamená naivitu, třebaže naivita snadněji (s menší silou) dosahuje čistoty, ovšem za cenu snížení satji - pravdivosti. Stav skromnosti a odevzdanosti usnadňuje čistotu, neboť zbavuje člověka chtivosti a lpění na mnoha často protichůdných potřebách. Vnitřní síla usnadňuje vzdání se nižších motivů, které vedou k rozpolcenosti.

Často jsme znečištěni svým okolím, jeho podněty, pocity a myšlenkami, které i podvědomě vnímáme. Pak se můžeme očistit vodou, krásou, láskou nebo jiným zdrojem "čistého". Toto čištění by se mělo stát pravidelnou součástí naší péče o sebe, stejně jako mytí a vyměšování. Příkaz čistoty nenabádá ke zhýčkanému estétství, prchajícímu před "špínou světa". "Čistému vše čisté" a svou čistotou očišťujeme. Protože však jsme slabí, potřebujeme různé pomůcky. Potýkejme se s nečistotou úměrně své síle, neboť jen jsme-li čistí, je čisté i naše jednání. Neodhadneme-li svou sílu, a pustíme se do křížku s překážkou, na niž nemáme, bude výsledkem jen naše vlastní znečištění. Čistota předpokládá vnímavou důslednost.

SANTÓŠA

Santóša - spokojenost - znamená vědomé prožití stavu klidného naplnění. Nepřítelem nijamy santóša je spěch a chtivost. Santóša znamená okamžik zastavení - završení určitého životního tématu, práce, životní epizody, vztahu k druhým. Pocit spokojenosti vyplývá ze skromnosti, ze schopnosti poznat, kdy mám dost něčeho příjemného (známé v nejlepším přestat), ze schopnosti nehromadit další a další prožitky, neboť tak přechází spokojenost do hladu. Spokojenost je moudrost naplnění TEĎ, prožitek souladu. V takovém okamžiku vědomého naplnění se očišťujeme, narovnáváme a nabíráme sílu samými kořeny své bytosti.

 

TAPAS

Tapas je vytváření odolnosti snášením nesnází. Schopnost odříci si, ukáznit se, vydržet. Tato kvalita je v západní civilizaci málo uznávaná a podporovaná. Ekonomika trhu

vede k hledání dalších a dalších způsobů usnadnění života, zejména fyzickými ale i duševními pomůckami a berličkami. Stáváme se stále zhýčkanějšími a nesnázím se bráníme téměř s pohoršeným údivem, že ještě existují, že na ně není nějaký lék. V řadě kultur byla schopnost "vydržet" součástí zkoušky dospělosti. Statečnost v utrpení byla otázkou cti. Dnes považujeme utrpení za hřích, projev neschopnosti, a proto se mu vyhýbáme. Tak se cítíme oprávněni zbavovat se nesnází tím, že je házíme na druhé - obviňováním, nadáváním, stížnostmi, bědováním; nebo se jim vyhýbáme pomocí léků, alkoholu, žvatlání apod. Nepovažujeme za důležité být silní, ale být úspěšní, oblíbení nebo vnímaví. Jak jsme si ukázali, jen silný člověk může pokročit na cestě jógy, na cestě duševního vývoje.

Lze říci, že jsme v dnešní době mnohem informovanější, ale mnohem slabší, než byli naši předkové, pro něž byla jóga určena. Naše slabost je dána z velké části naší citovou nejistotou a špatnou výchovou v dětství, která nám nedává pocit zázemí a nevedla nás odměňováním k překonávání překážek a sebedůvěře.

Jednou univerzálně akceptovanou formou tapasu v naší civilizaci je sport. Všichni žijeme svůj tapas ve svém životě. Život je formou tapasu - a budeme-li ke všem životním překážkám přistupovat jako k užitečnému cvičení své síly a odolnosti, budeme je pak lépe zvládat. Zvládání překážek předpokládá otevřít se jim, prožít je, neuhnout a pochopit jejich příčinu. Často je to otázka trpělivosti. Často to bolí. Když to vydržíme, rozšíří se nám životní prostor i poznání, posílíme svou sebedůvěru, objevíme, co jsme neznali a často zažijeme radost. Zachováme si mládí, pružnost a svěžest ducha. A budeme stále užitečnější pro své okolí.

SVADHJÁJA

Svadhjája - studium, směřující k podstatě, k poznání sebe sama. Tato nijama vede žáky k tomu, aby vzdělávali svého ducha k rozpoznání pomíjivosti jevů a procesů, které nás obklopují, a k rozpoznání společné podstaty zdánlivé rozmanitosti jevů. Vede je k tomu, aby se nerozptylovali a neplýtvali svou energií všetečností, sbíráním dalších a dalších informací, ale aby směřovali především k pochopení sebe sama a svého spojení s vesmírem.

IŠVARA PRANIDHANA

Išvara pranidhana - znamená přistoupit co nejblíže k vyššímu principu, oddat se mu, nechat se jím přitahovat. Je to příkaz ke kultivaci našeho vědomí na základě principu působení naší pozornosti. Z psychologie známe silný vliv, který na nás má opakované napření pozornosti v určitém směru. Tak budeme-li se hodně věnovat tomu, co jíme, stane se jídlo dominantním obsahem našeho vědomí a postupně ovládne naše myšlení, naše asociace, naše vztahy k druhým, bude určovat naše rozhodování. Máme-li z něčeho strach a stále na to myslíme, začne tato myšlenka působit jako magnet a bude nás neodolatelně přitahovat a ovlivňovat náš život. Svou pozornost bychom tedy měli zaměřit na takový "předmět" vědomí, takovou hodnotu, ke které se chceme blížit, k níž chceme být přitahováni. Pokud si přejeme být přitahováni celou bytostí k nějakému cíli, je nejvhodnější technikou vytvoření potřebného "prostoru" pro vnitřní tah ve stavu relaxace, kdy se aktivuje i naše podvědomí, a vytvoření živé představy té hodnoty, k níž chceme směřovat. Pravidelným cvičením tohoto druhu vytvoříme postupně silný vliv, který na nás působí a stává se dominantou našeho vědomí, pomáhající nám potom překonávat celou řadu povrchních, malicherných nesnází a nedůležitých překážek života.

V jamách a nijamách je připomínka toho, co člověk o sobě dávno ví, ale zapomíná. Máme vždy znovu potřebu si zvnějšnit a zkonkretizovat odpovědi na otázky, které jsme často líní si i položit. Naše vlastní aktivita je nezbytná k tomu, abychom postoupili o krůček dále, překonali setrvačnost svého stavu a vystavili se nejistotě dalšího kroku. Žádný návod nám nemůže dát jistotu, kterou lze najít jen v pohybu vpřed.

PhDr. Zuzana Havrdová, CSc.

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar