Tipy a inspirace

A+ A A-

MANŽELSTVÍ A VĚRNOST

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

 

Navrhuji vám něco zneklidňujícího; navrhuji vám, abychom vzali v&nbsppochybnost manželství. Prospívá manželství lásce nebo ji zhasíná?

 

images

 

Bohužel pohled na statistiku nás nenechává na pochybách. Zeptejte se mladých lidí kolik znají ve svém okolí domácností, které na ně působí tak, že by si přáli, aby se jim podobal ten jejich budoucí domov.

Chtěl bych se však na tuto otázku podívat z obou stran, jak vypadá manželství teoreticky i v praxi. Živí, oživuje, prohlubuje instituce manželství lásku, nebo ji uspává, či nakonec dává od ní dispens?

Každá pravá láska plodí věrnost, řád. Ale jaký je to řád bez lásky? Co je to věrnost?

Je to to, co jste si slíbili při vstupu do manželství? Že zůstanete spolu, i když se už nebudete milovat? Nebo jste si slíbili, že se budete milovat stále? Co může takový závazek znamenat? Akt vůle? Úsilí? Není to domýšlivost? Kdo si může být tak jist sám sebou, že může předvídat, co bude cítit za třicet let?

Chraňme se toho, abychom dávali pojmu věrnosti negativní vyjádření:

„Neopustím Tě!"

Nebo ještě něco horšího:

„Nebudu Ti nevěrný!"

Kdo by se tím mohl spokojit?

„Otče, jsem věrný své manželce, nikdy jsem jí nebyl nevěrný."

Je to opravdu to, co jste jí slíbil?

Je tu zajímavá analogie s povinností nedělní mše:

„Každou neděli chodím na mši. Za nic na světě bych nevynechal."

Myslíš si, že to Boha těší? Myslíš si, že si Pán přeje, abys nepromeškal nedělní mši, nebo abys vykonal díkůvzdání, úkon bratrství, oběti a chvály, abys na ni šel, protože je ti to potřebou, touhou a chutí! A myslíš si, že tvoje žena je s tebou spokojena, jsi-li jí věrný v tomtéž smyslu, jako nechceš zameškat nedělní mši?

Jaký je smysl a obsah věrnosti?

Víra, to není recitace Kreda, vědomí, že existují dogmata, provádění rituálů. Víra je živým vztahem k osobě, od níž mnoho očekávám, kterou nepřestávám poznávat, se kterou se radím, kterou obdivuji. Manželská víra je přesně totéž. Když si myslíš, že máš víru, už ji nemáš. Ten, kdo říká: „Mám víru, mám pravdu," je farizejem, který chce mít samotného Boha.

Je pravda pro tebe věc nebo osoba? Pro mne je to osoba:

„Já jsem Pravda."

Potom ji nemůžeš mít, můžeš k ní mít jen živý vztah.

„Mám ženu. Mám manžela."

Nešťastný člověče! Právě v této chvíli už ji nemáš. Když si myslíš, že vlastníš nějakou osobu, tak jsi ji ztratil. Věc můžeš vlastnit, můžeš ji znát, můžeš ji zařadit do inventáře, můžeš ji dopodrobna popsat, ale osobu?

Co je osoba? Je to bytost, která má o mnoho víc budoucnosti, než má minulosti a přítomnosti. Osoba má nekonečnou budoucnost. Je třeba přinejmenším věčnosti, aby byly rozvinuty všechny její schopnosti a aby byly

probuzeny všechny možnosti, které má v sobě každý z nás.

Vidíme-li ty vysušené, zkamenělé bytosti, jimž je teprve 25, 30, 35 let, říkáme si, že v životě, v manželství, musí být cosi abnormálního. Mají se rozvíjet po celou věčnost, ale zdá se, že se již zastavily. Počet živých lidí je opravdu nepatrný. První povinnost lidská i náboženská je být živým. Na tuto povinnost se při zpovědi nikdy neptáme a nikdy o ní nemluvíme.

„Jsi ještě živý? Máte k sobě ještě živý vztah?"

Osobou je ten, kdo má o mnoho víc budoucnosti než minulosti. To znamená, že to nejlepší, co je v něm, se ještě neprojevilo. Nevěříte-li tomu, nemá smysl, abyste vstupovali do manželství, protože byste se v něm strašně nudili. To nejlepší se nemůže projevit jinak, než tvůrčím aktem, vynálezem, objevem. Tu nejlepší práci musíte teprve udělat. Neznáte ještě jeden druhého.

Kdyby zítra byl váš muž milován pravou ženou, kdyby vaše žena byla milována pravým mužem, kolik by tu bylo objevů, jak by se změnila, jak by se rozvinula, jak by byla šťastná. Proč to nemůžete být Vy? Vaše manželství je nešťastné.

V Bibli je jeden takový příběh, je to pasáž z jedné apokryfní verze:

Sára a Abrahám odcházejí do Egypta, protože v jejich zemi vypukl hlad. Na cestě se Egypťané dívají na Sáru a říkají: „Abraháme, jakou máš krásnou ženu." Abrahám se podíval na Sáru a viděl, že je krásná. Žili spolu už dlouhý čas, mnoho let, a Abrahám se už tak dlouho na ni nepodíval. A když se podíval na Sáru, viděl, že je krásná.

Občas vám někdo řekne: „Jakou máte výhodu, že jste křesťan. Musí to být krásné, mít víru."

A vy se podívíte: „Vida, jak dlouho jsem se už na svoji víru nepodíval."

K tomu jsem chtěl dojít. Nic se neztrácí tak rychle a bez našeho vědomí, jako víra a láska. A teď sami pochopíte, že pojmy manželská víra a manželská láska jsou pro mne totožné. Láska je víra v toho druhého. Víra, naděje, to patří k sobě. V tom druhém je vždycky o mnoho víc, než jsme dosud objevili.

Někoho milovat, to znamená poskytnout mu úvěr. Znamená to očekávat od něho ještě něco jiného, než to, co jsme u něj dodnes poznali. Co očekáváte jeden od druhého? Očekáváte ještě mnohem víc, než jeden o druhém doposud víte? Zdalipak zkamenělou část vašeho svazku, tu část ztvrdlou, dřevnatou, inventarizovanou, přesahuje ta část, která vynalézá, objevuje, očekává? Nebo je tomu naopak? Odpověď vypovídá o tom, v jaké situaci je váš manželský svazek.

Nejkrásnější definice lásky, kterou znám, pochází od Gabriela Marcela:

Někoho milovat znamená navždy v něj doufat.

Láska má v sobě všechny rozměry budoucnosti. Když jste se zasnoubili, kolik plánů jste spolu dělali. Děláte ještě plány dnes? Jestliže si v padesáti letech neřeknete Konečně můžeme začít společný život, pak se už nemilujete.

Milujeme-li někoho, pak v něj nepřestáváme doufat a poskytovat mu úvěr.

Když si žena myslí, že zná svého manžela, už ho nemiluje, protože ho posoudila, klasifikovala, katalogizovala... A když si muž myslí, že zná svou ženu, že už si jí nemusí všímat, poslouchat ji, když mluví, a způsobit, aby mluvila, když mlčí, když už od ní neočekává nic nového a nepředvídaného, když už k ní není pozorný a vynalézavý, když už netvoří a snese, že ani ona nic netvoří, pak už ji nemiluje. Myslí si, že ji zná, a tak tedy ji právě nezná. Zná ji jako věc, ne jako osobu. A to je obyčejně v té chvíli, když ji začne poznávat někdo jiný. A ona se stane tak šťastnou, že se k nepoznání změní.

Jakmile si myslíte, že někoho znáte, tak už ho nemilujete. Když si rodiče myslí, že znají své děti, když je soudí a když říkají „Nikdy nezapomenu, cos mi řekl, teď vím, zač stojíš", když jim přestávají poskytovat úvěr na ty nekonečné možnosti dobra, které jsou v srdcích dětí, pak už své děti nemilují, neznají je. Je to strašné, jak se lze v rodině ubíjet tím, že se znáte. Kolik dětí je lepších mimo svou rodinu, než v ní, protože mimo rodinu v ně někdo věří, zatímco v rodině „se znají".

Bez úvěru není možno růst. Můžeme růst jen pro někoho, kdo v nás věří. Můžeme růst jen když jsme milováni...

Rodiče často přestávají milovat své děti, když dosáhnou 13 nebo 16 let. Myslí si totiž, že je znají. A tak se dítě musí obrátit k někomu jinému, k učiteli, příteli, přítelkyni, prostě k nějaké bytosti, která v ně věří a která jim dovoluje růst.

Rosteme jen pro ty, kdo v nás věří, od nás něco očekávají, v nás doufají, nás milují.

Roste ještě tvá žena? Roste tvůj muž? Jaký úvěr si poskytujete? Dovedeš čekat? Doufáš? Máš v úctě onu podstatnou část bytosti, tu neznámou, kterou je třeba ještě objevit?

Vyšel jsem při svých úvahách o věrnosti z případu Zachariášova, který byl otcem Jana Křtitele a manželem Alžběty. Byl to velký kněz, starý člověk, člověk nepochybující o víře, který si uchoval jistý druh věrnosti. Byla to však věrnost negativní _ vždy jsme totiž v pokušení nahrazovat touto věrností věrnost živou.

Zachariáš plnil povinnosti svého úřadu, modlil se, konal liturgickou službu, ale jeho srdce bylo úplně zkamenělé. Už od Boha nic neočekával. Vždycky si přál mít dítě, ale nedostal je. Modlil se dál, ale modlil se se zavřeným srdcem. Aniž tomu věřil, zůstal věrný svému slibu, nebo chcete-li, své lásce. Největší nebezpečí manželství je v tom, že člověk zůstane věrný slibu a tím se cítí zproštěn povinnosti být věrný v lásce.

Co má větší cenu: Láska bez manželství nebo manželství bez lásky? Co byste zvolili? Myslíte si, že vaše manželství prospělo vaší lásce? Nepociťovali byste již povinnost milovat se, kdybyste nebyli udělali ze své lásky povinnost? Chci tím říci toto: byli byste pozornější ke své lásce, kdybyste se nebyli vzali?

Celý Nový Zákon byl ohrožen tvrdostí jednoho starého kněze, vysušenou věrností. Když mu bylo řečeno, že plán jeho života byl splněn a že bude mít dítě, které si tolik přál, řekl:

„To není možné, už je na to pozdě v mém věku."

To se totiž říká v každém věku.

„Kdybyste viděli mou ženu, kdybyste ji znali!"

Správně. Alžběta je neplodná, už se od ní nedá nic očekávat. Rozumějte, je to symbol. On už od ní nic neočekává. Vidíte požadavek věrnosti, požadavek naděje, který je v každé lásce? V osmdesáti letech ještě očekávat, že bude mít dítě, věřit, že vaše žena je ještě schopná vám dát život. Bez této víry však není lásky.

Ať už je to vůči Bohu nebo vůči lidem, nic se neděje tak nevědomky, jako když něco odumírá. To bych chtěl zvláště zdůraznit. Když si lidé nepíší, končí to tím, že si už nemají chuť psát. Když spolu nemluví, končí to tím, že si už nemají co říct. A Bůh ví, že v manželství muži si myslí, že je zbytečné mluvit, když našli způsob, podle jejich mínění postačující, jak mluvit beze slov. Když se lidé přestanou na sebe dívat, končí to tím, že se už nevidí. A to vše se děje bez jediného pochybení. A přece hřích opomíjení, na který ve vyznání zapomínáme, je hříchem nejhorším.

Manželství nezabíjejí hádky, nezabíjí ho ani nevěra - konec znamená, když se dva na sebe nedívají, když spolu nemluví, když se už ani nehádají. A to vše se děje naprosto neuvědoměle.

Na tom, co zde říkám, trvám, protože mám mnoho zkušeností. Jsou to zkušenosti náboženské, ale podle mého názoru je to totéž jako zkušenosti manželské. Když jsme poznali ve svém životě období horlivé modlitby, duchovního cvičení, činného náboženského života, je přece tak lehké se za několik měsíců stát lhostejným, padnout do lhostejnosti k Bohu a k modlitbě.

Ničemu se nenaučíme tak rychle, jako modlitbě. Během duchovního cvičení v několika dnech poznáme chuť a snadnost modlitby. Obtížnými se nám

zdá jen prvních deset minut, které strávíme v kapli. Trvá-li duchovní cvičení týden a chodíme-li do kaple pravidelně, nebude se nám zdát nakonec dlouhá ani

hodina, kterou v kapli strávíme. Nic se nezíská a neztrácí tak rychle. A s láskou je to stejné. Myslím si, že je to totéž.

Jsem velmi znepokojen přesvědčením, že instituce manželství podporuje naše neuvědomělé jednání.

Manželé oceňují to, že jsou spojení, že své spojené získali, že se zařídili. A ti, kdo se spojili ve svátosti, věří navíc v nerozlučnost.

Nerozlučitelnost manželství často vypadá jako právní příkaz. Pro většinu z nás to automaticky znamená „že se nemůžeme rozvést". Opět negativní vymezení. Kdybyste byli trochu živí, bylo by lepší se rozvést, bylo by lepší milovat někoho jiného a být živí, než zůstat spolu a být mrtví.

Jestliže tedy toto pro vás znamená nerozlučitelnost manželství, pak je to jen právní pojem, který se nekryje s žádnou hlubokou realitou a církev by se propůjčovala k pokrytectví. Jak by bylo možné udržet instituci, která by do takové míry snižovala lidskou osobnost?

Tuto otázku je nutno si položit.

Ponižuje tě tvé manželství, nebo tě zušlechťuje? Oživuje tě, nebo zabíjí?

A druhý názor, který chci vyvrátit, dříve, než začnu mluvit pozitivně (nechci jen bořit) _ druhý názor se týká skutečnosti, že jsou zde děti. Jakmile toto řeknete, dokazuje to, že zde není nic jiného než děti. Existence dětí naprosto není ospravedlněním manželství. Můžete si třeba myslet, že jsem podivín, ale říkám, že děti mohou být šťastnější ve druhém manželství, než v prvním, které se nepodařilo. Řekl bych, že když se odvoláváte na to, že jsou zde děti, že tím dokazujete prázdnotu svého manželského vztahu.

Beze vší pochyby je nutné co nejvíce myslet na děti, neboť jsme za ně odpovědní. Ale to, co děti nejvíce potřebují, není - představte si - skutečnost, že je milujete, ale že vy se milujete!

Přemýšleli jste už někdy o tom, že když se spokojíte s tím, že budete milovat děti a zůstanete spolu kvůli nim, že omezujete a potlačujete jejich budoucnost?

Vezmete jim totiž všechnu chuť, aby se stali dospělými, protože si řeknou: „Když jsem malý, jsem šťastný a milován, ale dospělí nejsou šťastní, protože se nemilují a nejsou milováni. V tom okamžiku jako byste děti zabili - vzali jste jim možnost růstu.

Podle mého názoru je třeba, aby v příštích manželstvích manželé neměli děti v prvních letech svého svazku. Je to móda, kterou považuji za zastaralou a stále nebezpečnější. Styky mezi chlapci a děvčaty jsou stále předčasnější a svobodnější, naproti tomu zralost a dospělost přicházejí stále později. Proč? Snadný život, dlouhá studia, žádné přesvědčení, žádná zodpovědnost, žádné překážky.

Také většina manželství jsou pro mne manželství neplatná. Kladu si otázku: Která manželství jsou platná? Tuto otázku bychom si opravdu měli položit!

Svátost předpokládá lidský čin, lidskou hodnotu, která je svátostí posvěcována. My světíme všechno nazdařbůh. Ale co posvěcujeme? Je možno posvěcovat chvilkovou zálibu? Je možno posvěcovat legitimování dítěte? Je možno posvěcovat rozmar? Ne, není to možné tam, kde nejde o uvědomělý a ze svobodné vůle konaný lidský čin.

Dítě by mělo přijít na svět teprve tehdy, až si budeme jisti, že jsme založili rodinu, kde opravdu nalezne domov. Jedinou bytostí, které bychom se měli zeptat na její názor, když jsme se rozhodli mít dítě, je dítě samo. Chtělo by se narodit v této rodině? Je tato rodina dost šťastná, rozkvétající, dost stabilní, aby byla dobrým prostředím pro dítě? Děti nejsou účelem manželství a tím méně prostředkem k jeho upevnění.

Jaký je tedy smysl manželství? Jaký je smysl manželské věrnosti? Pokusím se odpovědět na tuto otázku. Myslím, že věrní můžeme být vždycky jen sami sobě. Není možné zůstat věrný někomu jinému, tvrdit, že jej budeme vždycky milovat. Myslím, že někomu jinému můžeme slíbit jen jedno: Že chceme zůstat vnitřně živí, že se nechceme nechat uspat, že se nenecháme od druhého odtrhnout.

Jsme vždycky věrni jen sami sobě, věrni tomu, že se budeme snažit zůstat živými lidmi. Neslíbil jsem ti věrnost, vždy? nevím, co se může stát, a není to nevěra, co zabíjí manželství. Slíbil jsem ti, že zůstanu pro tebe živým.

Chci být vždycky znovu živý, abych tě mohl znovu milovat. To je moje jediná věrnost.

Co to znamená někoho opravdu milovat?

Milovat znamená dostat se poprvé ke své vlastní pravdě, ke svému pravému životu, vědět kým jsem. Znamená to žít tak, jak jsem dosud nikdy nežil, být sám sebou, stát se sám sebou díky někomu druhému. Znamená to všechno ve dvou. Ve všem mít na paměti to slovo „my", jehož vlivem se stáváme o tolik víc sami sebou. Milujeme, když toto vše trvá a bez ustání se vrací, bez ohledu na zkoušky, odloučení, chyby.

Podle Evelyho

 

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar