Tipy a inspirace

A+ A A-

Neoliberální systémová idiocie...

Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)

Andreas Clauss je známý německý ekonom jehož zaměřením jsou finance. Narodil se roku 1950, odmaturoval a vystudoval podnikové hospodářství, od roku 1990 je samostatně činný ve finanční branži a má ve svém povolání za sebou tolik zkušeností, že tu ani nemáme čas všechny je uvádět, každopádně je vedoucím firmy Novertis Invest GmbH, podporoval zakládání nebo se podílel na zakládání velkého množství firem a momentálně jsou těžištěm jeho činnosti přednášky o makroekonomických a především fyzioekonomických procesech, zájem o fyzickou ekonomii, jakož i o technické přírodovědné inovace a v neposlední řadě vývoj vlastních projektů v této oblasti.

Sám sebe označuje za člověka, který se 11-12 let zposledního čtvrtstoletí živil jako neoliberální systémový idiot. Původně student podnikové ekonomie a národohospodářství se později začíná zabývat fyzickou ekonomií. Jedním z nejdůležitějších poznatků ze zabývání se fyzickou ekonomií byl fakt, že zdravá f yzická ekonomika takové lidi jako mne – poskytovatele finančních služeb – vlastně vůbec nepotřebuje. Tedy nejen finanční poradce, ale daňové poradce, hospodářské kontrolory a všechny manažerské poradce zdravá fyzická ekonomika vlastně nepotřebuje. Zkrátka, když dodavatel energie přestane dodávat energii, pocítí to každý, ale pokud přestane pracovat finanční poradce… (Berme tato slova s určitým nadhledem jako slova člověka, který létaúspěšně vykonával tuto profesi – pozn. redakce). Příjem jmenovaných profesních skupin se má nepřímo úměrně k jejich fyzioekonomickému významu.

 

Globální ekonomická krize

Jedná se o systémovou krizi, která právě probíhá, a sice poprvé pravděpodobně za celou dobu trvání lidstva – globálně. Andreas Clauss (dále jen AC) v ní vidí ale i řadu pozitiv a přímo k tomu říká: „Údajně to mělo začít touto takzvanou subprime krizí a přitom klesly ceny nemovitostí pod základní sazbu – pod základní sazbou se v USA poskytovaly úvěry na nemovitosti lidem, kteří si to vlastně vůbec nemohli dovolit. Tak asi podle motta : Koupíme si ten drahý dům, který si nemůžeme dovolit, a do druhé garáže si dáme Landrover, který si taky nemůžeme dovolit, abychom ohromili souseda, kterého vůbec nemáme rádi. To všechno pak neprobíhalo dobře a trh se zhroutil. Lehman Brothers zjistili, že mají vnejistých a mizerných papírech přes 400 miliard. Dnes již zanikli a tak to pokrač uje svižně dál a já tvrdím, že to n ení náhodné vykolejení, nýbrž že to bylo uděláno úmyslně. Skutečně zajímavé je, že zkrachovala Lehmanova banka, protože Lehman Brothers byla jedna ze systémových bank, protože vlastníci Lehman Brothers patří k vlastníkům Federal Reserve. A tím nechali zkrachovat jednu z pěti důležitých investičních bank“.

 

AC dovozuje, že Lehman byl vybrán proto, že měl nejvíce závazků v Evropě. To znamená, že ten problém neseme hlavně my zde, co se týče ztrát. Při této příležitosti v souladu s převalením se krize do Evropy se dostaly do zpráv UBS, nebo v Německu zemské banky, především vždycky banky s vysokým státním podílem ato z toho důvodu, že s vysokým státním podílem ručí daňový poplatník rychleji a lépe než soukromé banky. V Německu stát zasáhl, aby zac hránil Komerční banku. A pozor, tato banka burzou ohodnocená na necelé čtyři miliardy získala injekci 16 miliard, za kterou dostal stát podíl 25 %!!!

 

Peníze

Vysokému peněžnictví nejde nikdy o peníze. A jsme u tématu, které se na stránkách našeho ča-sopisu opakuje podezřele často, prostřednictvím peněz dochází ke zcela systematickému přerozdělování majetku od chudých k bohatým.

 

Jestli si pamatujete na náš článek o penězích, které dávno přestaly plnit funkci oběživa neboli směnného prostředku a staly se díky tomu, že se odchýlily od hodnot, které kryjí, především pro-střednictvím fondové ekonomiky, virtualizovanými penězi, tedy penězi vznikajícími jen spekulacemi na burzách, tak jste jistě pochopili, že tato činnost je ideálním prostředkem jak přesunout majetek. Přesně na to AC naráží.

 

To je to, očem se mluví, když se používá pojem tisknutí peněz – cílenou spekulací na trzích a vyvoláním situace, kdy určitá komodita nabývá na hodnotě, resp.tvrdě na hodnotě prodělává, slouží jen a pouze k tomu, aby se ve své podstatě pozvolna přes ouval majetek – skutečný fyzický majetek a fyzické výrobní prostředky, tedy to, co bude mít cenu i za krize, prostě kdykoliv. V dobách kdy peníze odrážely hodnotu, byly skutečným prostředkem rozvoje ekonomiky. Především prostřednictvím umístění volných peněz a tedy umožněním investovat – ale pozor, peněz, které odráží hodnotu – tedy ne peněz vygenerovaných p rodejem cenných papírů s uměle vyšroubovanou cenou a tedy peněz nadbytečných a nekrytých skutečnou hodnotou. To, že v tomto procesu občas někdo vydělá a občas také ne, považuje mnoho lidí za neviditelnou ruku trhu. Většina lidí si řekne – to je nějaký nesmysl, to prostě není možné, ale je to nedostatkem znalostí a především takovým zesložitěním celé finanční ekonomiky, že většina i těch inteligentních lidí, která si nedá tu práci se tímto tématem trochu prokousat, se logicky nechce přiklonit k něčemu, co mlčky svou činností podporuje a přitom by je to mělo ohrožovat. Raději to bagatelizuje, nebo nevidí.

 

AC k tomu o penězích říká: „Peníze nejsou univerzální princip. Peníze jsou člověkem vynalezený princip. Tvrdím, že to je jeden z nejlepších vynálezů, na které lidstvo kdy přišlo. Jen byl naprosto zpervertován. A moc nad penězi, nad našimi penězi, bychom si zase měli vzít zpátky a nedovolit soukromému sdružení, aby je ze zájmu o zisk tisklo. To je vlastní jádro problému celé věci“.

 

Dlužené peníze

Žijeme v systému dlužených peněz a už samo jméno to říká: dlužené peníze. Nejprve tedy dluh. A pak přišly peníze. Příčinou jakékoliv bankovky, kterou máte v kapsách, je úvěr, který si někdo vzal. Jinak by tento dluh nebo tato bankovka prostě a jednoduše neexistovaly.

 

Výše veškerých dluhů je vždy stejně vysoká jako výše jmění na světě. Nebo jinak řečeno: kdyby všechny lidi napadlo nebo měli možnost – většina tuto možnost bohudík nemá – splatit své dluhy – zmizely by všechny peníze. Ve skutečnosti se tvorba peněz zakládá na exponenciálním růstu. A to je proto, protože při tvorbě peněz – nebo v tomto případě při tvorbě dluhu – nebyly zároveň vytvořeny i úroky, které jsou požadovány. AC to vysvětluje na následujícím příkladu:

 

„Představte si, že máme 100 tisíc € a to jsou veškeré peníze a nás je deset ekonomických úča-stníků a každý z nás dostane 10 tisíc €. A jako bankéř řeknu, že to musím vytisknout, musím to spravovat, musím se o to starat a to má svoji cenu a ta je 5 %. A my se na sebe podíváme a řekneme: ano. 5 %, to se svým ekonomickým potenciálem zvládnu. Stanovíme splatnost za jeden rok a začneme se honit, abychom si navzájem vyfoukli ty peníze na úvěr, protože každý musí na konci roku splatit o 5 % víc. V celkovém součtu 105 tisíc. Problém je – nebo jde o to – a to je šikovně narafičeno – že banka říká, že jako platidlo přijme pouze peníze, které sama vydala. Ale oni vydali přesně jen těch 100 tisíc. To znamená, že 105 tisíc vůbec nelze zaplatit, protože vůbec neexistují. Každopádně neexistuje těch p ět tisíc. Jen si toho nikdo nevšimne. My se ho níme jako křečkové v kolečku, abychom si navzájem vyfoukli peníze na úvěr. Sedmi nebo osmi lidem se po-vede úvěr splatit a ti ostatní se diví: zatraceně, kde je mých 5 %? Kdo je teď asi má? Aproč nej-sou tady? A existují teď dvě možnosti – a to je smysl tohoto systému:

 

„První možnost je přihlásit se, že už nemůžu. Hloupé je, že všechno, co jsem do té doby udělal, je pryč. To totiž připadne jako záruka bance. Už jste si toho všimli? Když jste chtěli u banky úvěr, musíte mít záruku. Vždyť o ty jde – ne o nějaké pitomé peníze. Ty se dají každý den vytisknout – a to oni také dělají. Protože ba nka musí jako záruku za těch 100 tisíc, které vydá – víte, jakou musí složit maximálně částku? Jako záruku? Záruku ve výši 4 % – víc ne. No ato si od vás jistě budou moci přinejmenším vzít, když to nevyjde. Další možnost, která se soblibou užívá, protože v úhrnu a díky různým dobám splatnosti a zúročení atd. si toho nikdo nevšimne – a pak si člověk řekne: osud, náhoda, špatná tr žní situace, je to nevýhodné, nějaké zdůvodnění se pro všechno vždycky najde – zkus to ještě jednou od začátku, dostaneš další úvěr. Tím chci říct, že dluhy nelze v úhrnu nikdy splatit, nýbrž jde to jen s dalším zadlužením. A ať už vezmu 5 % nebo 10 % nebo 20 %, přijde k tomu pak úrok a úrok z úroku a proto to musí vést k takové exponenciální křivce. A sice z matematických a ne z ideologických důvodů.“

 

AC mluví a dokládá to na svých přednáškách prezentacemi, o tom, že v případě bodu 2 – tedy zacpání úvěru úvěrem, dochází k tomu, že platíte úroky z úroků. A protože peněz není dost, musíte je někomu vzít, tedy jde v té soutěži vydělat na úkor někoho jiného. A protože nás není deset, ale jsou nás miliardy a peněz není tolik, aby pokryly i úroky za jejich zapůjčení, není pochopitelně tak jednoznačně definovatelné, kdo komu vlastně zaplatil, ale princip je pořád stejný. Aby bankéř – říkejme mu ra ději správce systému, protože ti bankéři, které známe, nejsou ti, kteří vám berou vaše peníze, jsou jen součástí systému – dostal 5 %, musí někdo přijít o majetek. Aby nepřišel, může si ale půjčit znovu a znovu. Aby bylo co si půjčovat, zvyšuje se objem peněz, ale stále jen v ekvivalentu jistiny ( tedy toho, co si půjčujete, ne úroků – půjčíte si 100, ale v racíte 105). Banka vytvoří peníze nebo jejich část v úrovni 100 ne 105 a těch 5 musíte vzít někomu jinému – to je skutečně jen matematika. A pak to stále narůstá. A tak ti, kteří si nic nepůjčili, zaplatí ve finále těm, kteří spravují systém. AC k tomu ve své pře dnášce říká: „U 5 % se ale stane p řesně totéž. Jen ne v prvních 20-30 letech, tam si toho ještě nikdo nevšimne. A pak to stále narůstá. A pak mám přesně tentýž efekt, jen časově posunutý. A sice máme pak tyto katastrofy každých 60-80 let, podle toho, jaká byla průměrná výše úroků v dotyčném společenství. To taky navlékli šikovně – proč tak dlouho – jednou za 60-80 let? A proč potřebuji takové úrokové sazby? Protože všichni lidé, kteří by mohli o katastrofách zpravovat, ti už zemřeli. Už nejsou. Ti, kteří za poslední hospodářské krize v letech 1932-1933 byli v plném rozkvětu života, dvaceti až padesátiletí, a účastnili se ekonomického procesu, ať jako dělník, zemědělec nebo podnikatel, ti už z biologických důvodů zpravidla nejsou“.

 

Pokračování i s náměty pro každého, jak se vlivu krize co nejvíce vyhnout, příště… Z přednášky Andease Clausse a z materiálů na internetu sestavil Robert Olschbaur

© RO marketing s.r.o.

Pravidelně vydáváme tištěný časopis Tipy a inspirace.
Níže si můžete zdarma stáhnout libovolné číslo.

Tipy a Inspirace 121 ke stažení

Tipy a Inspirace 120 ke stažení

Tipy a Inspirace 119 ke stažení

Tipy a Inspirace 118 ke stažení

Tipy a Inspirace 117 ke stažení

 

Archiv všech čísel

SlideBar